sobota 20. prosince 2014

SIC-SAR X.: Sardinie, k nejstaršímu městu a pohřebišti (5.srpna)

Po půlroční odmlce jsem zpět. Nebudu se vymlouvat na moc práce a nedostatek času, jednoduše před blogem dostaly preference jiné projekty... Nicméně se co nejdříve pokusím dopsat celé naše Sicilsko-Sardinské dobrodružství a budu doufat, že se vám, mým čtenářům, bude pořád líbit :-)

A teď už tedy zpět na Sardinii...
_______________________________________________________________

Jakmile jsme se nasnídali a dostatečně nakochali pohledem na moře, vyrazili jsme směrem k Noře - starověkému římskému městu ležícímu na poloostrůvku nedaleko Puly. Cestou jsme míjeli laguny s plameňáky. Jop, nechám si líbit...



Podle legendy byla Nora prvním městem založeném na Sardinii. Ve své době byla důležitým obchodním městem s dvěma chráněnými přístavy, po jednom na každé straně poloostrova. I díky tomu lze na odkrytých vykopávkách najít hned několik stavebních stylů. Opuštěno bylo město v průběhu 8. století našeho letopočtu.



Vzhledem k tomu, že se jižní část Sardinie  potápí do Středozemního moře, je podstatná část  města nyní pod hladinou moře. Podobný osud postihl na starověké fénické a později římské město Bithia, která se nachází nedaleko od Nory. Bithia je nyní zcela pod vodou.

Ruiny Nory dnes fungují jako muzeum pod širým nebem a pozůstatky amfiteátru se v létě využívají pro koncerty.



Po procházce Norou s průvodcem jsme se s naším autíčkem vypravili dál po pobřeží. Nebudu vám zdlouhavě psát o tom, jak jsme lovili kešky. Jen můžu doporučit jít se podívat na Chia Tower. A ne, není třeba se tam drápat od vody přes skály (načež jsem chytla hysterák, že tam já prostě nepolezu, tak jsme to obešli, prodrali se do prudkého kopce nějakým akátovým křovím, abychom nahoře zjistili, že tam vede krásná vydlážděná cestička z druhé strany... No co vám budu povídat, Dan vypadal, že mě na místě zabije.)


Tak tou skulinou mezi skálami jsme prolézali a snažili se najít cestu nahoru, pak jsem začala hysterčit, aneb ať žije můj strach z výšek...

Následně jsme se napojili na o něco větší silnici více ve vnitrozemí a vydali se na sever k městu Giba a Villaperucciu, kde jsme se chtěli podívat na starověké pohřebiště Necropoli di Montessu. Dočetli jsme se o něm v průvodci, najít cestu k němu už byl trochu oříšek. Že by bylo zrovna dvakrát dobře značené, to se říct nedá. Musím ale uznat, že to stálo za to. 

Nekropole se rozkládá na kopci nad krajinou, takže z ní je nádherný výhled. A je skutečně velká. Návštěvu určitě doporučuju. Pokud se tam budete chtít podívat, přikládám aspoň přibližné souřadnice (celkem špatně se to na netu dohledává): N 39°7.931', E 8°40.094'.





Matně si vybavuju, že toto pohřebiště je přibližně z období 3000 let před naším letopočtem, je tedy 5000 let staré! A je naprosto neuvěřitelné - ta kultura dokázala hloubit do skály, vyrývat pravidelné tvary, dokonce i spirály! Pro mě teda pecka... 

V areálu se nachází 40 různě velkých pohřebních komor od opravdu velkých (dva dómy), až po malinké. Ty velké jsou obzvláště důležité - nacházejí se v nich neolitické náboženské symboly. Objevují se symboly boha Býka a bohyně Matky, falešné dveře pak představující přechod na onen svět.




Naší další zastávkou mělo být sladkovodní jezero Lago di Monte Pranu. Už jsme si malovali, jak se vykoupeme ve sladké vodě, jak se umyjeme, jak si tam krásně postavíme stan a strávíme tam noc. O našem úžasném plánu jsme měli začít pochybovat už ve chvíli, když jsme jezdili krajinou kolem a k jezeru žádnou odbočku ne a ne najít. Vrhali jsme se na polňačky v domnění, že tam prostě musí vést, ale jaksi ne...

Po mnoha ujetých kilometrech jsme projeli kolem značky "zákaz vjezdu" (už nám to bylo dost jedno), projeli kolem jakési obslužné budovy bez oken a k jezeru konečně dorazili. Bohužel jsme zjistili, že je oplocené (plot byl sice poničený, tak se dalo dovnitř), ale spát u něj asi nepůjde. No nic, šli jsme se aspoň kouknout na hráz.

Po chvilce koukání na vodu jsem si začala myslet, že mi z vedra už hrabe. Normálně jsem slyšela zvonečky. Spoustu zvonečků. Když se začal ošívat i Dan, došlo mi, že nemám slyšiny a ty zvonky jaksi sílí. A pak přišlo to hrůzné uvědomění - lesem podél hráze se blíží "zatraceně velké" stádo ovcí, evidentně se všechny budou rvát tou dírou v plotě k vodě a nás nekompromisně odříznou od auta. Takže úprk, naskákat do vozu a odjet dřív, než ty pitomé ovce budou všude kolem nás...

Tady je vidět už jen zbyteček hlavního stáda, to tou dobou už bylo u vody.
Takže nic, spát u jezera se s definitivní platností nebude. Kolem jen samé malé vesničky, nedá se nic dělat, jedeme na "ostrov u ostrova" Sant' Antioco a do jeho stejně pojmenovaného hlavního města, kde se pokusíme sehnat opět nějaký Bed&Breakfast. A víte vy co? Nakonec to bylo neuvěřitelné štěstí v neštěstí, protože lepší spaní jsme snad na Sardinii ani neměli.

Lucie

středa 23. července 2014

SIC-SAR IX.: první kroky na Sardinii a autem kolem ostrova (5.srpna)

Když jsme se v pondělí ráno vylodili v přístavu v Cagliari, čekal na nás sluncem zalitý týden na překrásném ostrově, který je z větší části turisty stále neobjevený.

I takto to vypadá v cagliarském přístavu

Prvním úkolem ale bylo najít půjčovnu aut a pronajmout si nějaké drandítko. Problém byl, že často se jako záloha skládá opravdu hodně peněz - klidně i 2.000€ (cca 55.000Kč), což jsme prostě v záloze neměli. Na internetu ještě po cestě jsme ale našli půjčovnu, kde se virtuálně přes účet skládalo jen 800€, a k tomu měli i dobré ceny půjčovného. Navíc byla hned v přístavu, takže ideální kombinace.

Počkali jsme si na devátou, kdy otvírali, a jali se vyřizovat formalitky. Nevýhoda je, že máte omezený počet kilometrů "zadarmo". Je to průměrně něco přes sto na den (počítá se celkem podle počtu dní - čím víc, tím víc kilometrů). Co projedete navíc, to se při vrácení platí (v našem případě 0,25€ za kilometr).

Náš bleděmodrý ďábel

My měli docela štěstí - operovali jsme s pěti a šesti dny a pán nám počítal kilometry. Za pět dní 600km, za šest dní už 800km. Mysleli jsme, že když půjčujeme auto v pondělí a vrátíme ho v sobotu ráno, počítá se to jako šest dní. Pán nás ale upozornil, že když auto vrátíme do půl desáté ráno (kdy si auto půjčujeme), počítá se to jen jako pět dní. No a jak jsme čachrovali s těmi počty, zapsal nám do smlouvy kilometry počítané k šesti dnům. 

Paráda! 200 kilometrů navíc! :-)

Pán pak čtyřikrát obešel auto a zakreslil si každý (i sebemenší škrábanec) do "slepé mapy" auta (což se nám málem stalo osudným, ale o tom zase až jindy). Zaplatili jsme půjčovné i zálohu a už jsme nasedali do bleděmodrého Fiatu Panda, který se stal naším nerozlučným kamarádem na dalších pět dní, a vyrazili do šíleného italského provozu.


První zastávka následovala relativně záhy - měli jsme hrozný hlad, a tak jsme zajeli na první pláž za Cagliari a dali si snídani ze zbytků zásob. Pohodička neuvěřitelná. A pak už nás čekaly první sicilské vykopávky a první dobrodružství - Nora, Necropoli di Montessu a hledání spaní.

Lucie

čtvrtek 3. července 2014

SIC-SAR VIII.: trajekt mezi Sicílií a Sardinií, aneb vyspat se dá jen s pořádnou dávkou oprsklosti (4.srpna)

Ráno jsme si zabalili, nasnídali se, vyřídili formalitky s naším ubytovatelem a vypravili se na vlakové nádraží. Takže až na ten smrad v ulicích Palerma klasické ráno. Naším dalším cílem bylo Trapani (opět), odkud nám večer jel trajekt na Sardinii. 

Spojení jsme si našli na Trenitalii a našim potřebám vyhovoval vlak v 10:39 z Palerma s příjezdem v 13:52 do Trapani (s přestupem na autobus v Alcamo Diramazione). Lístky nás každého vyšly na nějakých 10€, a už jsme čekali na nástupišti (které snad jediné bylo v Palermu relativně čisté).




No co si budeme povídat, vlak byl hrozný - stará šunka, narvaný k prasknutí, žádná klimatizace a venku se samozřejmě teploty pohybovaly kolem 35°C. Peklíčko na kolečkách. Tedy na kolejích... Postupně ale lidí ubývalo a i když při přestupu se pak hodně lidí zase připojilo, bylo to už v pohodě.


V Trapani byl úkol jasný - koupit lístky na trajekt, v našem případě ty nejlevnější "na stání". Pluli jsme s Tirrenií, ale co jsem koukala, z Trapani už na Sardinii nejezdí, pouze z Palerma. Otevřeno ale měli až od pěti hodin (trajekt odplouval o půl dvanácté v noci), a tak co dělat celý den jiného než se jít plácnout na pláž. Konečně! Poprvé za celou dovolenou! :-)




Pláž přímo v Trapani se dělí na dvě části - soukromá=hezká, a nebo neudržovaná a dost zanedbaná... No a na ty soukromé se samozřejmě platí vlezné. Ale co, zaplatili jsme 15€ a měli k dispozici vlastní "domeček" (velká kabina na převlékání), kde jsme nechali batohy, a oba lehátko a slunečníky.



Po dostatečném proslunění, vycachtání a lenošení byl čas jít se obléct, dojít koupit lístky na trajekt a skočit si někam na jídlo. To jsme vyřešili jak jinak než místní pizzou. Jízdenky (nebo snad plavenky?) nás vyšly na bez pár drobných dohromady 100€, a to jsme kupovali ty nejlevnější. Když chcete mít postel, je to třikrát až čtyřikrát víc. Ale co, řekli jsme si, jsme skauti a někde si tam ustelem...


Večer jsme strávili na nejzápadnějším cípu Trapani a pozorovali západ slunce. A pak už byl pomalu čas se nalodit.




Pokud si koupíte lístky na trajekt "na stání", neznamená to, že celou dobu budete stát. Na palubě jsou bary a restaurace, kde se dá sedět. Jen nemáte svoji rezervovanou židli ani postel. Ty restaurace jsou ale peklo - naplno puštěná klimatizace, světla zářící celou noc, řvoucí děti a hluční Taliáni...


Čekání na trajekt

Zabrali jsme si docela hezké (a dostatečně velké) místo pro nás oba na vypolstrovaných lavicích a křesílkách. Pak se ale do naší těsné blízkosti nastěhovala banda italských puberťáků. No a dělali hrozný bordel a vyloženě se na nás lepili ve snaze vystrnadit nás. Stačilo, abych si kousek poposedla, protože mi bylo nepříjemné, jak se ta sedmnáctiletá slepice na mě tlačila, a už si poposedla taky, snad ještě blíž... A znovu. A znovu... No to bylo něco pro mě - na svou osobní zónu jsem značně citlivá!



Už jsem skoro vytahovala kudlu z batohu odhodlaná si ji bránit, když se Dan zvedl, že takhle bychom se nevyspali, a šel prozkoumat palubu. Za chvilku se vrátil, že tam našel místo, kde složíme hlavu ve větším klidu.

To jste měli vidět všechny lidi v té místnosti. Oni nějak vycítili, že se zvedáme a odcházíme a začali se k našemu místu stahovat jak supi ve snaze ukrást si ho pro sebe (aby ne, ta křesílka lákala) :-D Já už byla nastartovaná z těch mlaďochů, a tak jsem se balila nejpomaleji, jak jsem to dokázala. To zdržování jsem si vyloženě užívala. Taková zákeřná mrcha já jsem! :-D


Naše místo na spaní, jen jsme šoupli židle.
Přesunuli jsme se na palubu na boku lodi a pozorovali vzdalující se Trapani. Ve vhodné chvíli jsme si pak ustlali ve výklenku zdi za boxem se záchrannými vestami. Jestli se budeme potápět, zachráníme se aspoň jako první. Nikdo nám nic neřekl, a tak jsme tam strávili celou noc. Ráno nás pak přivítala Sardinie a druhá část našeho dobrodružství.


Východ slunce nad Sardinií.

Lucie

sobota 7. června 2014

SIC-SAR VII.: jak mě totálně zklamalo smrduté Palermo (3. srpna)

První dojmy z Palerma byly údiv... "To tu zrovna probíhal nějaký festival? Nebo demonstrace? Proč se všude po ulicích válí tolik kelímků a dalších odpadků?"

Pak přišlo prozření a zděšení... "Aha, žádná demonstrace ani koncert se nekonal, odpadky tu jsou prostě všude na úrovni pouliční dekorace."


A následně, když jsme vystoupili z autobusu, na nádraží překročili hromadu odpadků a vyšli na ulici, kde nás do nosu praštil nechutný zápach moči, tlejícího jídla a rybiny posílený horkem, se dostavilo znechucení.


První dojmy z Palerma? Hnus fialovej, velebnosti. A bohužel se tyto dojmy nezměnily ani během následujících hodin...



Toto je ještě ta lepší varianta - odpadky se válí "jen" kolem popelnic.

Jak jsme tak šli po hlavní ulici a hledali naše ubytování, narůstala ve mě nedůvěřivost a strach z toho, kde to budeme bydlet. Tyto pocity ještě vzrostly, když jsme došli k bytelným dveřím do pochybného činžáku (stále na oné hlavní ulici), sotva mezi všemožnými cedulkami našli tu s naším Bed&Breakfast a vydali se do 4.patra, kde jsme tedy měli ubytovatele najít. 

Výtah vrzal, skřípal a vypadal, že každou chvíli spadne. Chodby tedy dvakrát čisté taky nebyly...

Zazvonili jsme a popravdě jsem tak trochu čekala, že nám dveře do špinavého hostelu otevře masový vrah a my budeme nuceni rychle utéct.


Jaké bylo moje překvapení, když nám otevřel sympatický Ital s dobrou angličtinou a za ním se rozkládalo vystylované studio s vkusným nábytkem, vysokými stropy a původní kamennou podlahou. Díky bohu za ty dary! (aneb #ulevajakoblazen)
Ve vstupní hale studia.

Bohužel naše ubytování bylo to jediné, co ve mě zanechalo skutečně skvělý dojem. Zbytek města je prostě hnus. Jako ano, i tam mají krásné budovy (asi tak dvě až tři), ale to okolí pro mě bylo natolik odporné, že do dneška tvrdím, že Palermo je nejhnusnější město Sicílie. 


Taky aby ne - chtěla jsem vyhodit ubrousek a odpadkový koš jsem hledala marně. Prostě nebyl! takže se nedivím, že všechen bordel hází na ulici. Bohužel ten všudypřítomný pach moči si už ospravedlnit nedokážu.


Palermo se tak stalo jediným sicilským (a vlastně i sardinským) městem, kde jsme večer nevyrazili s lahvinkou vína a večeří někam ven. Radši jsme se najedli v tom krásném pokoji, do špíny a smradu se nám po odpolední procházce už znovu fakt nechtělo...

HA! Zbytek českého chleba a Májky :-D

A "vtipná" historka na závěr?

Po odhození batohů jsme (bez sprchy, takže řádně spocení) prakticky utíkali městem, abychom stihli otevírací dobu v Capella Palantina, tedy v katedrále, kterou chtěl Daniel velmi vidět. Otevírací doba byla tuším do půl páté s tím, že poslední návštěvníky pouští dovnitř ve čtyři (proč taky v turistické destinaci mít otevřeno do pozdějšího odpoledne, že...).


Typický obrázek - domy zpravené jen částečně a všude odpadky.

Doběhli jsme ve tři čtvrtě na čtyři šťastní, že jsme to stihli, a hrneme se k pokladně. A co tam? Tam cedule "zavřeno" a sekuriťák, že nás nikam nepustí (vysvětlováno rukama, nohama a italsky). Nechápali jsme, co je špatně - však přímo za ním byla cedule s údajem, že vstupenky se prodávají do 16:00!

A nebyli jsme jediní - byl tam celý autobus turistů, kteří se dožadovali vstupu. No ale nic, nikam nejdem. Evidentně si pokladní potřebovala odejít domů dřív. Nebo siesta? Kdo ví. Další bod na seznam "Palermo-se-mi-nelíbí".


Ale abych jen nesejčkovala, tak přidám i pár aspoňtrochuhezkých fotek:

Palermo Cathedral
Bezejmená věžička naproti Church of San Matteo
Teatro Massimo

Lucie

středa 4. června 2014

SIC-SAR VI.: nejkrásnější město sicilského vnitrozemí - Enna (2.-3. srpna)

Když jsme v Enně vystoupili z vlaku, čekal nás trošku šok... Tedy my to tušili už z dálky, jen jsme si to nechtěli připustit. Ono totiž vlaková zastávka Stazione di Enna sice je od města vzdušnou čarou na mapě asi dva kilometry, jenže to jsme netušili, že staré město, kam jsme mířili, se od vlaku liší o více než 200 výškových metrů a cesta nahoru je klikatá jak v Alpách. Taky aby ne - město je nejvýše položené na Sicílii a rozkládá se na stolové hoře... Autobus od vlaku do centra samozřejmě žádný nejel.

A tak nám nezbylo, než začít v tom úděsném horku šlapat směrem vzhůru. Naštěstí jsem si za chvilku měla opět vylepšit pohled na Taliány - přizastavil nám evidentně bohatý padesátník, který jel na vlak pro dceru, že nás nahoru vezme (nebo jsme ho ze zoufalství zastavili a vnutili se mu do auta? Už ani nevím...). Ale hlavně byl milý, nahoru nás dovezl, uměl skvěle anglicky a prý zná Prahu :-) Takže spokojenost.



V centru jsme pak malinko kufrovali a hledali náš Bed&Breakfast. Dvakrát jsme prošli kolem něj, vůbec jsme si ho ale nevšimli. O to větší ale bylo naše překvapení uvnitř - za 55€ jsme dostali naprosto luxusní pokoj (tedy vlastně tři pokoje - byl tam i malý pokojík s křesílky a zastřešený napůl balkon). Spokojenost se dostavila okamžitě.

Náplň našeho večera byla stejná jako vždy - sbalit večeři, lahev vína a skleničky a vydat se někam na hradby si užít noc. Tentokrát to bylo ještě lepší - na konci starého města (severovýchodní cíp) stojí hrad ze 14. století Castello di Lombardia, na kterém zrovna nějaká pěvkyně zpívala operní árie, a za hradem se tyčí skála Rocca di Cerere s pozůstatky antického chrámu. 



Hrad byl zrovna uzavřen, na skálu se ale vylézt dalo a před námi se otevřela fantastická scenérie osvětlené Enny a vzdálené černé planiny pod námi. No řeknu vám, romantika jako blázen :-)

Druhý den jsme se sbalili a na hrad i k chrámu jsme se vypravili znovu. To abychom viděli do okolí i za světla. Podívaná to byla stejně fascinující - viditelnost byla tak na padesát kilometrů.



Bohužel hrad sám o sobě nestál za nic - nejspíš zrovna procházel nějakou rekonstrukcí, pořádně se proto nedalo nikam jít. Je sice otevřený pro veřejnost, ale to je celé. Věž byla uzavřená, všude oplocení a přes přednádvoří se dalo jít jen po drátěných chodníčních. Údajně patří k největším hradům na Sicílii, zážitek to ale velký nebyl.





Pozůstatky chrámu mi přišly výrazně zajímavější. Historie města sahá až do římských časů a sídlil tam hlavně kult bohyně Demeter. A právě zbytky jejího chrámu stojí na skále Rocca di Cerere pod hradem.




Po focení a kochání jsme se vydali do novější části Enny, která leží jižně od stolové hory, a je to už prakticky obyčejné městečko. Chtěli jsme odtud stopovat do Palerma. Cesta dolů ale byla peklo - slunce pálilo, my ťapali po rozpálené asfaltce, žádná jiná varianta dolů nevedla. Jediné pozitivum byly obrovské ostružiny hned u cesty (a bylo nám úplně jedno, že rostou hned u silnice).



Pak nám ale (díky bohu za hodné Italy!) zastavil pán v dodávce, dovezl nás do města a přesvědčil, ať jedeme autobusem, že stopování tu stojí za nic. To, že před tím jsme žádný spoj do Palerma nenašli, byl jen malý problém. Zavolal své ženě, ta všechno pozjišťovala a už jsme si kupovali lístky na autobus. Kdo má vědět, že tuto oblast zrovna obsluhuje jiný dopravce?

Nemusím dodávat, že autobus pak jel přes staré město - tedy opět nahoru a dolu... Kdybychom tuto variantu zvážili hned, nemuseli jsme se dvě hodiny ve vedru smažit na silnici.

A pak už nás čekala cesta klimatizovaným autobusem do Palerma, jednaoznačně nejhnusnějšího města celé Sicílie...

Lucie

čtvrtek 17. dubna 2014

SIC-SAR V.: přes Syrakusy až do perly vnitrozemí, aneb ne všichni Italové jsou vstřícní nezištně (2. srpna)

Další den cestování po Sicílii byl před námi. Po sbalení batohu jsme ale nejdřív zamířili do starého města v Raguse a kochali se barokními domy. Je to tam krásné, skoro pohádka. Tedy jen co vylezete kopec ke šlechtickému paláci, ten je s batohem na zádech a v pětatřicetistupňovém vedru skutečně výživný. Ale stojí to za to. A ten park, a palmy, a bazilika! Prostě krása nebeská... Však se sami pokochejte...









Po náležitém pokochání (a nouzovém připojení v parku pod palmami do internetbankingu a navýšení limitu na kartě, protože jsme celou dobu platili mou kreditkou a najednou se jí nechtělo cálovat, i když peníze na ní byly... což se ukázalo jako problémek, naštěstí s řešením...) jsme zamířili na další stop. Naším cílem byly Syrakusy, odkud nám jel vlak do Enny.

No nebudu se moc rozepisovat. Stopovali jsme těsně pod Ragusou, načež nás dobrotivý Ital odvezl nad město na výpadovku na dálnici, že tady u města nic nestopneme (vysvětlováno rukama, nohama a italsky bez jediného slovíčka v angličtině). A tak jsme stopovali v otevřené krajině bez kouska stínu dál...

Trvalo to docela dlouho, nikdo nezastavoval, až konečně jedno auto nám zastavilo. Panáček na nás (italsky), že jede do Syrakus, že nás vezme, ale co za to. Tož jsme chvíli smlouvali, že nemáme peníze a proto cestujeme stopem, ale pak jsme se domluvili, že mu dáme pět éček. To jsme byli ochotni překousnout... Jenže nám mělo bejt hned jasný, že to jen tak nebude.

Svezli jsme se tedy docela kus cesty do Syrakus, mladý Ital nás zavezl k nádraží a že teda ty peníze. Vytáhli jsme dohodnutých pět euro, ale to se začal kroutit, že to je fakt dlouhá cesta, že to mu nepokryje ani benzín. Nu tak jsme vytáhli deset euro. Stále se kroutil až vytáhl ze své šrajtofle padesátieurovku, že tolik by si za odvoz představoval... No jo, bylo to tady. Houby dobrosrdečnost. Na prachy byl!

Takže Daniel vytáhl dvacet euro, dal mu je do ruky, rychle jsme se vypakovali z auta ven a bylo. Zas tak výhodná pro nás nakonec ta cesta nebyla. Co už naplat, není každý den posvícení.



Na nádraží jsme koupili lístky do Enny (o které jsme se dočetli v průvodci), a protože jsme měli ještě asi tři hodiny čas, vydali jsme se do historického centra a zapadli na oběd do jakési místní Trattorie, kde nabízeli tourist menu za nějakých 10 € (grilovaný lilek jako předkrm, lasagne nebo těstoviny s ragů a lahev vody k tomu).



Po vydatném obědě jsme si v rychlosti prohlédli město, přečetli si pověst o zdejší fontáně a vypravili se na vlak. Ten nás zavezl nejdříve do Catanie (velké město pod Etnou, na tu nám ale bohužel nevyšel čas), kde jsme přestupovali na další vlak do Enny.

A právě ve vlaku do Catanie nám zvedl náladu místní průvodčí. Měli jsme trochu zpoždění a na přestup bylo jen pár minut, a tak aby nám vlak neujel, zavolal ještě po cestě na centrálu a následně nás osobně doprovodil až k druhému vlaku, aby měl jistotu, že jsme na něj nasedli. No, tedy doprovodil... Docela s námi pelášil a přeběhl celé nádraží :-) A celou dobu se usmíval a zamával nám.

A pak už byla před námi (tedy nad námi) Enna... Ale to zase příště.

Lucie

středa 9. dubna 2014

SIC-SAR IV.: neplánovaná zajížďka do barokní Ragusy (1. srpna)

V brzkém odpoledním slunci jsme stáli u kraje silnice, usmívali se a mávali cedulí na projíždějící auta. Nic. Ve skutečnosti z nás teklo, bylo vedro k padnutí a já měla pocit, že se prostě na místě rozteču... Pochopili jsme, že po těchto silničkách se na dlouhé vzdálenosti nejezdí, a tak jsme si v mapě vyhledali města naším směrem, ale vzdálená jen kousek, a snažili se stopovat na ně.



Po chvilce tato naše strategie klapla a u krajnice nám zastavili dva italští maníci. Naskákali jsme na zadní sedadla a už jsme s otevřenými okýnky (a díky tomu s náznakem větru) mířili od Agrigenta na Licatu (kterou jsme měli na ceduli) a Gelu (kam až chlapi jeli, takže jsme se svezli s nimi).

Tihle dva Taliáni byli velmi ochotní. Lámanou angličtinou si s námi povídali, po cestě jsme se na minibenzínce stavili na rychlé kafe a vnutili nám své číslo, že kdybychom náhodou nesehnali stop dál, máme jim brnknout, že u nich můžeme přespat. Mě to přišlo až podezřelé, ale možná jsem prostě jen zvyklá na (nepříliš vstřícné) Čechy. Vysadili nás na okraji Gely, zamávali jsme si a my měli radost, že jsme zase o kus pokročili.


A - Agrigento, B - Gela, C - Ragusa

V této oblasti jsme neměli moc představu, kam chceme zajet. Jen jsme věděli, že to vezmeme do Syrakus na východním pobřeží, to mezi tím ale bylo tak trochu otázka náhody.

A přesně ta nás zavedla do Ragusy více ve vnitrozemí. Jak jsme tak opět stáli ve vedru na stopu, zastavilo nám parádní BMW. Vystoupil tak čtyřicetiletý chlapík ve značkových džínách a košili Armani. Uměl perfektně anglicky a jel domů do Ragusy. Prý je to krásné město, které bychom měli vidět, a tak jsme dlouho neváhali. Naložil nám batohy do kufru a my v klimatizovaném luxusu skoro oněměli.



Na jméno už si bohužel nepamatuju, ale byl to šéfkuchař v nějaké nóbl restauraci, a ten večer hostil asi desítku dam na rozlučku se svobodou. Prý jim připravoval nějaká speciální jídla a měl to být nezapomenutelný večer. Cesta utekla velmi rychle a musím říct, že to byl nejspíš nejpříjemnější stop, který jsme na Sicílii zažili.

Pak už jsme vystoupili na náměstí v Raguse, a byla to jednoduše nádhera. Rychle jsme našli Bed&Breakfast, kde jsme se chtěli ubytovat, dali si sprchu a vyrazili s lahvinkou vína obhlédnout město. Zrovna zapadalo slunce, teplota už byla tak akorát a my se kochali barokními kostely a domy, až jsme dorazili k okouzlujícímu výhledu na staré město. Ragusa totiž stojí na dvou kopcích a z jednoho na druhý je naprosto fantasticky vidět.


Ragusa ve dne...

Město stálo původně jen na menším kopci. V roce 1693 ale bylo zničeno silným zemětřesením a obyvatelé se přesunuli na protější svah (a že teda pořádně prudký). Tehdejší šlechta se však rozhodla staré město opravit a vybudovat znovu. Díky tomu z té doby pochází mnoho barokních památek. V roce 2002 byla Ragusa spolu s dalšími sedmi sicilskými městy (Caltagirone, Catania, Militello in Val di Catania, Modica, Noto, Palazzolo a Scicli) zařazena mezi kulturní památky světového dědictví UNESCO.


... a večer se sklenkou vína v ruce.

Večer jsme tedy strávili sedíce na hradbách. Kochali jsme se výhledem, popíjeli poslední víno z Marsali a byli naprosto spokojení. Náhoda nás přivedla do krásného města, které na nás zanechalo velký dojem...

Lucie