SIC-SAR XVIII.: křížem krážem z Cagliari do Sassari (10. srpna)

Ráno nám začalo vtipně - bylo potřeba před vrácením umýt auto a zamaskovat škrábnutí v laku. No, tedy škrábnutí... Vzali jsme to o keř. Hodně tvrdý keř a ve velké rychlosti. Přes skoro celý bok. Takže se v tom bleděmodrém laku našeho Fiátka Pandy rýsovala bílá tenká čára od předního kola až k zadním dveřím. A vzhledem k tomu, že při půjčování si na "slepou mapu" auta obkreslili každé škrábnutí, moc se nám nechtělo platit nekřesťanské peníze za nový lak.

Zkoušeli jsme to vším možným - umýt, vyšůrovat leštěnkou, nějakými přípravky atd. No nic, pořád to bylo vidět. Nakonec se jako nejlepší varianta ukázalo mé melounové tělové máslo - když se nanesla tenká vrstvička a rozleštila se, ve správném úhlu slunečních paprsků nebylo vidět vůbec nic. A shodou okolností jsme pak před půjčovnou zaparkovali naprosto ideálně, takže ten velký Ital na žádnou rýhu nepřišel. Tadá! Jde se prozkoumat Cagliari.

Naše první kroky zamířili někam na lavičku, kde se nasnídáme, prolistujeme průvodce a rozhodneme se, co dál. Dalším úkolem bylo najít internetovou kavárnu, kde si zjistíme spoj do Sassari a následně další den do Alghera. Vše jsme zvládli a vypravili jsme se do historického centra Cagliari, tedy čtvrtí Marina a Castedu.

Připravte se, že je to trošku do kopce, což s batohy na zádech nebylo fajn. Ve výsledku to ale nebylo nic strašného. Pak už se člověk dostane do starých uliček čtvrti Marina, která je přímo nad přístavem, a je to krásné. My jsme pro přístup zvolili dlouhé schody k Bastionu di Saint Remy. A bylo to dobré rozhodnutí - ty výhledy stály za to.

Ale ve zkratce to nejdůležitější:
Čtvrť Marina je plná restaurací a tratorií, nejvýznamnější památkou zde je renesanční kostel S. Agostino. Ulice Via G. Manno odděluje čtvrť Marina od Casteddu (starého města, také Castello). Zde jsou nejvýznamnější stavby ve městě. Ve střední části, na východě, se nachází katedrála ze 13. st. Průčelí chrámu je z roku 1933 a je napodobeninou dómu v Pise.

Původně byl na staré město vstup možný pouze dvěma branami, jižní se nazývá Torre dell'Elefante, a je z roku 1307. Severní brána se jmenuje Torre di San Pancrazio. U severní brány na Piazza Arsenale se nachází Národní archeologické muzeum (Cittadella dei Musei) s prehistorickými a antickými nálezy ze Sardinie. 

Dvě stě metrů severovýchodně od muzea najdeme amfiteátr (Anfiteatro Romano) z 2. st., který v současné době slouží jako přírodní divadlo. K dalším významným památkám ve městě náleží především raně křesťanský kostel San Saturno z 5. až 6. st., nejstarší sakrální stavba na Sardinii. Dále pak poutní kostel Santa María di Bonaria.

My navštívili vlastně skoro vše z výše popsaného - katedrálu, nějaké ty kostely, vylezli na Torre dell'Elefante, která se jmenuje podle na ní umístěné sošky slona, viděli amfiteátr (který byl tedy dost zklamání - oplocený a nic moc) a nakonec se vypravili na vlak do Sassari. Tam na nás čekalo milé překvapení - ve městě zrovna probíhal Festa dei Candelieri, Svátek svícnů. 

Další den utekl jako voda a nám se sicilsko-sardinské putování pomalu chýlilo ke konci. Ale o tom zase až příště.

Lucie

Jak Lucie putovala po Japonsku...

... a neměla čas psát blog. Trošku pohádka, trošku výmluva, co si budeme povídat. Nicméně jsem zpátky, vstřebávám zážitky a brzy se i o této velké cestě na Dálný východ dočtete tady na blogu.

Abych vás ovšem nenapínala tak dlouho, tak aspoň malé shrnutí - ta země je neuvěřitelná a jiná. Představte si všechny bizarnosti světa a vynásobte si je tak pěti. K tomu přihoďte tisíce turistů, Geishi, chrámy na každém kroku, rýži aspoň dvakrát denně a máte Japonsko. No a samozřejmě sushi, rozsypaný čaj místo písma a ustavičně pronášené Arigatou Gozaimasu [arigató gozaimas] (= děkuji velmi pěkně).

Byl to jednoznačně zážitek, ze kterého jsem si na pět dní odskočila i do Jižní Korei a především Seoulu.

Než se k tomu všemu ale dostanu, koukněte aspoň na fotky, ať vás trošku navnadím.

Takže se těšte a kochejte se, já se kochala ustavičně :-)

Lucie

SIC-SAR XVII.: rudé skály Arbataxu a nádherné pobřeží Costa Rei (9. srpna)

Jestli chcete zažít skutečně bílé pláže a romantiku jako prase, vyražte na Sicilské východní pobřeží, tedy Costa Rei. Z toho se picnete - kilometry bílého písku, kolem pláže stromy, skoro žádní lidé. No pohádka. K tomu se ale ještě dostanu.

Naše první zastávka další den byla v Arbataxu, který je známý rudými skalisky vystupujícími z moře. A podívaná je to vážně pěkná - tříští se o ně vlny, takže to všude stříká, hučí, je to krásné. A taky je tam keška, takže odlov byl povinný.

Po odlovu jsme opět nasedli do auta a vydali se na jih na koupání. Ty nádherné bílé pláže začínají hned pod Arbataxem, je to ale ještě hodně blízko u měst a hlavní silnice ze severu, a tak si myslím, že tam bude víc lidí. My se v průvodci dočetli, že obzvláště krásná je oblast právě Costa Rei, a tak jsme zamířili hned tam. 

Hlavní silnice vede přibližně tři kilometry od pobřeží, člověk se proto musí správně uhnout a zajet do některé z vesniček. Náš cíl byl maličký poloostrůvek u Capo Ferrato (ano, keška), kde jsme se zároveň rozhodli strávit půl den na pláži. A bylo to famózní!

Kilometry bílého písku (občas se suchýma řasama, ale to jsme tomu místu fakt odpustili) a my tam byli skoro sami. Jestli nás tam dohromady mohlo být třicet? K dalším lidem na pláži jsme to měli 50 metrů! Nechápu to - byla půlka sezony, kousek od nás kepm, ale stejnak liduprázdno. No prostě boží :-)

Den jsme prováleli na pláži, co si budeme povídat. Sice to odnesli naše spálené zadky, ale bylo nám tuze krásně. Toto byl taky poslední den, kdy jsme měli půjčené auto. Druhý den ráno jsme ho museli vrátit v Cagliari. Plán byl proto jasný - přespat co nejblíže městu (ideálně zadarmo), předat auto, projít si Cagliari a přesunout se vlakem do Sassari, kde strávíme další noc.

A jak jsme řekli, tak jsme udělali. Spát na pláži je na Sardinii zakázané, o spaní v autě u pláže se ale nikde nemluvilo. Pro tuto příležitost jsme našli skvělé místo u spiaggia di Cala Regina - pláž, parkoviště, křoví (které nejen nám posloužilo místo toalety), strážní věž, kterou můžeme omrknout.

Když se setmělo, šli jsme spát do auta a zamkli jsme se, přeci jen už to je celkem kousek od civilizace. A udělali jsme dobře. Těsně před svítáním jsem se probudila a zjistila, že kolem nás parkují další auta (večer jsme byli sami) a v okolí se pohybují lidi. Asi rybáři, ale mě to dost vyděsilo. Takže jsem ještě napůl oblblá začala budit Dana.

"Dane, Dane, vzbuď se!"
"No co je?"
"Kolem jsou nějaký lidi. A auta!"
"Jsme na parkovišti, to je normální, že tu jsou auta."
"Ale včera tu nebyly!"
"A dělají něco divnýho?"
"Ne, jen tu jsou."
"No, tak mi dej pokoj a spi..."

Toliko ke starosti o svou drahou polovičku. No nic, zaspala jsem je a ráno už tam zase nebyli - ani lidi, ani auta. A uznávám, když jsem rozespalá, situace nevyhodnocuju úplně dobře... Což se během dovolené projevilo ještě několikrát (takže jsem ráda, že mě Dan nezabil)...

Lucie

SIC-SAR XVI.: malované Orgosolo a sicilské "Alpy" (8. srpna)

Plán byl jasný - vzít ostrov napříč přes hory, zajeto do známého Orgosola a dostat se na východní pobřeží. A tak jsme se vypravili na cestu, krátce se zastavili v jedné z vesniček po cestě, dali si pauzu u jezera Fiume Tirso a už se řítili po horských serpentinách na malovaného města.

Orgosolo je známé pro své "murales". Jde o politické malby, které lze najít na zdech po celém městě. Přibližně od roku 1969 murales odrážejí různé aspekty politických bojů na Sardinii. Zabývají se ale i mezinárodními otázkami a konflikty. Najít tam tak můžete útok na WTC z 11. září 2001, válku ve Vietnamu a další.

Toto město je však jedno z nejnebezpečnějších na ostrově. Proč? Protože právě sem utekli bandité, kteří tak nějak neuznávali obecně platné zákony a četníky. Měli své vlastní zákony, kterými se řídili. Je o nich i film z roku 1960 "Bandité Orgosola".

No, tedy "nebezpečné". Nám se nějakým nedopatřením povedlo odejít od auta a nechat v něm klíčky. V zapalování. S veškerou naší výbavou na zadním sedadle. V klídku jsme se procházeli městem, obdivovali malby, nakoupili suvenýry a teprve po cestě zpátky k autu Dan zjistil, že je nemá. Chvilka nervózního hledání, já už nás viděla, jak prohledáváme spletité uličky města, kudy jsme chodili. No nic, klíčky nikde. 

Dan zkusmo vzal za kliku a jéje, ono je odemčeno. A druhé jéje, klíčky se vesele houpou v zapalování! No takže dobrý, zas tak nebezpečný to město není, když i po dvou hodinách je auto stále na svém místě a nevykradené...

Čas zvednout kotvy a najít v horách ubytování. Zajímavé je, že jsou velmi podobné Alpám - vegetací, vzezřením, strmostí a tvarem. A hned od východního pobřeží se zvedají až na dva tisíce metrů nad mořem. A když si to tak křižujete po horských serpentinách, klidně si přímo před vás hopne stádo koz a vesele si přechází silnici. Dost jsme se podivovali, kde se tam vzali, ale jednoduše seskákali ze svahu a pokračovali dál na druhé straně. I s bačou.

Řekli jsme si, že přespíme v Ursulei - malinké vesničce v horách. Našli jsme si tam i Bed&Breakfast. První problém přišel ve chvíli, kdy jsme tam volali po cestě, zda mají volno. No, paní neuměla anglicky ani slovo. Po chvilce zkoušení všeho možného Dan jen zahlásil do telefonu: "Já vám taky nerozumím, ale za chvíli jsme tam," a zavěsil. No, měli jsme tušit, že to bude ještě sranda.

Ubytování provozovala italská stařenka nepolíbená cizincema. Ale dobrý, za pomoci frází z průvodce jsme se nějak domluvili. Pokojík pěkný, koupelna taky, to půjde. Jenže my měli v peněžence 30€ (pokoj stál 50€) a co čert nechtěl, nejbližší bankomat byl 20 kilometrů. Ano, dvacet kilometrů serpentinama a ve městě, kam jsme chtěli dojet zítra. No tak nic no, vracet se sem už nebudeme. Jakože "italsky" jsme to vysvětlili a znovu se vydali na cestu. Trapas nad trapas.

Jenže se začalo hodně šeřit, cesta byla ještě daleká a nic se nám hledat už nechtělo. Nedá se nic dělat, zakempíme někde u cesty. A tak jsme s Fiátkem jen uhnuli na nějakou polní cestu a z ní zajeli do křoví mezi stromy. Rozdělali stan a večeři a v naprosté tichosti si užívali večer pod hvězdami. Někde v okolí štěkal pes (takže já byla jak na trní, jestli nás neroztrhá nebo nás někdo nezastřelí, že jsme na soukromém pozemku...), ale přečkali jsme to ve zdraví.

A další den nás čekalo opět moře.

Lucie

SIC-SAR XV.: Starověký Tharros a večer v Oristanu

Naše další cesta mířila na poloostrov Sinis, kde se nachází antické město Tharros. Většina odhalených památek pochází z období římské říše a počátků křesťanství. Kromě posvátného místa Féničanů lze vidět lázně, základy chrámu a část osídlení se zbytky domů a dílen řemeslníků.

Podle archeologů kdysi mocnou pevnost založili v Féničané 8. století př. n. l. Na zbytcích vesnice typu nuraghi vystavěli své posvátné místo pod širým nebem stejného druhu, jaký lze nalézt v několika lokalitách osídlených Féničany v západním Středomoří a považovaných za první známky kolonizace a urbanizace.

Tharros byl osídlen až do 10. století našeho letopočtu, a to nejdříve Féničany, dále Puny a nakonec v Římany. Město bylo opuštěno pod tlakem invazí Saracénských nájezdníků.

Než dojdete k samotnému městu, minete pás pizerií, barů, kaváren a nejrůznějších stánků - se suvenýry, hromadou drobností, pohledy apod. Danovi se rozpadly boty, a tak jsme mu u černocha, který měl jeden ze stánků, koupili kožené sandály. Byly za docela dobrou cenu, ale že by to byla kvalita nad kvalitu, to zase ne. Nicméně zbytek dovolené vydržely a na občasné nošení je má ještě teď.

My jsme na Tharrosu byli už pozdě odpoledne a ukázalo se to jako dobrá volba - hodně turistů v době našeho příjezdu odjíždělo, mezi pozůstatky města tak bylo jen málo lidí. Doporučuju proto vydat se tam buď brzo ráno, nebo právě k večeru. Mezi červencem a zářím mají otevřeno do 19 hodin, v ostatních měsících jen do 15 hodin.

Po Tharrosu jsme se vypravili na samotný cíp poloostrova - kolem jedné z četných strážních věží, abychom odlovili kešku. A pak už jsme zamířili zpět do Oristana, kde jsme si našli Bed&Breakfast a ubytovali se.

Jak jsme náhodou objevili nejlepší podnik v Oristanu

A teď si povíme pohádku... Večer po vybalení věcí a sprše jsme si řekli, že vyrazíme do nějaké místní restaurace, abychom ochutnali zdejší jídlo. To jsme ale ještě netušili, jaká se z toho stane bojovka a následně hádka. Ono totiž všechny restaurace v centru byly plné. A když nebyly plné, byly ukrutně drahé. A tak jsme chodili, hledali, a já už totálně šilhala hlady. 

Když už můj hlad dosáhl maxima, šla jsem si koupit do "hladového okna" kus něčeho "jako-hranatá-pizza". A Dan byl naprdnutý, protože si představoval, že povečeříme nějak hezky. Takže jsme se trochu štěkli. (Že by mi malý kousek pizzy zabránil jít ještě na večeři? Pche!) Díky zaplácnutému žaludku jsem však byla výrazně vstřícnější a nenervovalo mě k nepříčetnosti, že jsme ještě nenašli žádné volné místo v restauraci. Znáte to, hladová ženská :-D A tak jsem ani neprotestovala, když jsme šli hledat dál od centra.

A pak se stal zázrak. V zapadlé uličce jsme našli nevýraznou místní trattorii. Uvnitř zrovna italská rodinka slavila nejspíš něčí narozeniny. My se usadili opodál a čekali. Jídelní lístek jen v italštině, servírka neuměla anglicky ani slovo, přizavolala proto nejspíš majitelku z kuchyně. Ta uměla pár slov francouzsky.

A tak jsme si rukama, nohama, lámanou franczouštinou a s minimem angličtiny objednali večeři. Já chtěla kalamári a Dan špageti s mořskými plody. To, co nám přinesli, však překonalo naše očekávání. Nebe v puse! Obrovské talíře s hromadou jídla, červené víno (my nakonec zvládli dva litry), karafa vody. Přecpali jsme se k prasknutí. A za to vše jsme zaplatili necelých 20€. No byli jsme nadšení!

Tu boží restauraci jsem se snažila dohledat podle map a myslím si, že to je Trattoria Portixedda by Maria Neves. Chvilku jsem googlila a nejspíš jsme měli fakt kliku - o tomto podniku totiž básní i lidé na TripAdvisoru a my ho objevili náhodou!

Po opulentní večeři už jen stačilo se odvalit ovínění domů a spát. Ráno nás totiž čekala cesta do vnitrozemí. Konec pohádky.

Lucie

SIC-SAR XIV.: Nuraghe Su Nuraxi di Barumini (7. srpna)

Tento den byla největší vedra z celé naší dovolené. Pamatujete, jak v Čechách bylo 38°C? No tak na Sardinii bylo ještě o deset stupňů víc. Masakr, že? Takže ve chvíli, kdy jsme vystoupili z klimatizovaného auta na parkovišti u nuraghe Su Nuraxi di Barumini, málem to s náma švihlo. Jako beze srandy. Mít slabší srdce, oba nás odvezli nohama napřed...

Než jsme se vydali přímo ke starověké pevnosti, stavili jsme se ještě na pláži Cala Domestica, která je jen kousek na sever od Porto Flavia. Jednak kvůli kešce, jednak protože je to prý jedna z nejkrásnějších pláží Sardinie. A Krásná opravdu je, jen tomu odpovídá i hustota návštěvníků, placené parkování, stánky z občerstvením atd...

Příchod k pláži po dřevěném chodníčku

Výhled z kraje pláže

Ale zpátky k nuraghe Su Nuraxi si Barumini. Trošku krkolomný název, že? Ale zas tak složité to ve výsledku není.

• nuraghe - prehistorické stavby vybudované nuragskou civilizací. Jsou to kamenné věže ve tvaru komolého kužele z let 1500–300 př. n. l., na Sardinii se jich dnes nachází asi 7000.
• Barumini - město, u kterého se památka nachází
• Su Nuraxi - samotný název archeologické lokality

Centrem archeologického komplexu ruin je třípatrová skoro dvacetimetrová budova/věž, která se datuje do doby kolem roku 1500 před naším letopočtem. To je značně neuvěřitelné. Obzvlášť ve chvíli, kdy procházíte chodbami, kde jednotlivé kameny jsou pomalu větší než vy. Vážně nechápu, jak to tenkrát poskládali.

K prvně postavené centrální věži byly postupně přistaveny další čtyři menší hradby. Ty kolem roku 1000 př. n. l. propojily hradby. V době železné (8. a 6. st. př. n. l.) se po svahu objevily první vesnické domky. Jejich zbytky i dnes vypadají úžasně - navzájem propojené kruhové stavby.

Jak se ves rozrůstala, kolem jejího jádra byly budovány stále promyšlenější hradby. Centrum tvořilo devět věží se střílnami pro luky a oštěpy. Archeologové našli také zbraně ve tvaru velkých kamenných koulí.

Archeologové Su Nuraxi objevili úplně náhodou až v roce 1949. V okolí je několik kopečků, hromad. Něco jako náš Říp - všude rovina a najednou z ní vyčuhuje homole. No a na vršku jedné z těchto homolí byl pod nánosem zeminy dlouhou dobu ukrytý Su Nuraxi. Pak jednou přišel přívalový déšť a odplavil souvislý kus té zeminy. No a hle, ona pod ní tři a půl tisíce let stará věž! V roce 1997 pak bylo naleziště zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.

zdroj: barumini.net

A je to vážně pecka, však koukněte sami. na okraji Barumini pak je i museum Su Nuraxi. Není to nic velkého, ale najdete tam třeba zmenšeninu původní pevnosti a pár dalších zajímavých informací.

Po nasátí dávné historie jsme se vydali na La Giara di Gesturi - na náhorní plošinu o rozloze 45 kilometrů čtverečných, kde žije typický černý skot s dlouhými rohy a jedineční divocí cavallini - "koníčci". Nahoru se dá vyjet autem, pak už ale musíte pěšky. Bohužel v té chvíli nám teploměr ukazoval 45°C a i strážci parku nám nedoporučovali v tomhle horku jít koně hledat. Kor když není jisté, že jejich stádo na té ploše potkáte. Určitá šance sice byla u sedm kilometrů vzdáleného jezera, i tuto cestu jsme však v horku vzdali.

Výhled z náhorní plošiny

Když divocí koně neklapli, zamířili jsme na další antické naleziště - do starověkého města Tharros. Ve svých spisech ho zmiňuje již Ptolemaios a naznačuje, že toto město v jeho době patřilo k nejvýznamnějším osídleným místům na ostrově.

Lucie

SIC-SAR XIII.: západ slunce nad Nebidou a kemp zadarmo (6. srpna)

Bellavista di Nebida je vlastně kopec přímo nad mořem, kolem kterého je dokola chodníček a dokonce restaurace. Výhledy jsou fakt krásné, to se musí nechat. Jen těch lidí... My jsme (hlavně kvůli další kešce) ale vylezli i nahoru na kopec, a to bylo snad ještě hezčí. Tam totiž turisti nedošli. My tak měli pro sebe vrcholek kopce, západ slunce a polorozpadlou kapličku. Nádhera!

Pomalu se blížil večer a my přemýšleli, kde tentokrát složíme hlavu. O kousek dál na sever je další turistická atrakce - Porto Flavia. Řekli jsme si, že jeho návštěvu necháme až na zítra, přiblížíme se ale co nejvíc. Sjeli jsme proto další těžařskou vesničkou Masua až k pobřeží a doufali, že najdeme nějaké místo, kde přespíme.

Dole u pláže byl skutečně kemp. Hlavně tedy pro karavany, kterých tam pár bylo. Ovšem zase nic, kde by byla hlava na hlavě. Nepotkali jsme žádnou oficiální bránu, žádného hlídače nebo výběrčího poplatků, a tak jsme po krátkém přemýšlení nasedli do auta a jeli se podívat dál do hlubin kempu. On se totiž táhl po celém vyvýšeném pobřeží. Původní záměr byl, že to omrknem a třeba uvidíme ještě i ten slavný přístav.

V tom lesíku vepředu jsme spali.

No jo, jenže nikde žádná informace o ceně za stan, nikde nikdo, jen krásný světlý les a moře. Po chvilce jízdy jsme narazili na jediný stan široko daleko s partičkou mladých výletníků. Šli jsme se zeptat, jak to tady chodí. A oni celí vysmátí, že už tu bydlí několik dní, nic neplatí, nikdo jim nic neřekl. Paráda :-) 

Našeho Fiatka Pandu jsme zaparkovali u cesty, vytáhli čelovky (už se solidně setmělo) a šli stavět stan. Jakmile bylo spaní vyřešeno, rozbalili jsme zásoby a vydatně povečeřeli s výhledem na moře. Takhle parádní spaní jsme ani nečekali.

Výhled ze stanu po ránu

Ráno jsme zjistili, že Porto Flavia holt neuvidíme - evidentně je přístupný jen lodí. Co už. Brzy bylo rozhodnuto o náhradním plánu - koupačka a opalovačka. A tak jsme dopoledne prováleli na místní pláži a užívali si línou dovolenou.

Jakmile nás to omrzelo, skočili jsme pod plážovou sprchu, sbalili věci a s naším modrým drakem vyrazili za dalším cílem - jednou z nejkrásnějších pláží Sardinie a věží Su Nuraxi, jedinou místní památkou zapsanou do UNESO.

Lucie

SIC-SAR XII.: na sever a do rudého prachu oblasti Iglesias (6. srpna)

Jakmile jsme obkroužili ostrov Sant´ Antioco, bylo třeba vyrazit opět na sever. Jak se později ukázalo, tento den nás mělo čekat lehce dobrodružné, nicméně ve výsledku naprosto parádní zakončení dne. Nejdříve ale naše cesta zamířila do Carbonie a na místní archeologické naleziště Monte Sirai (area di Monte Sirai).

Vedro bylo i místní zvířeně, natož nám...

Přijedete na parkoviště u areálu, zaplatíte vstupné a procházíte staré vykopávky. Zbytky domů, chodníčky, kanalizace. Prakticky to samé jako v Noře a dalších nalezištích. Nic objevného nečekejte. Jediný rozdíl je, že Monte Sirai je na kopci, takové malé stolové hoře, odkud je krásný výhled. Za dovolenou na Sicílii a Sardinii jsem měla pocit, že už mi antické vykopávky lezou krkem. Když jsme nějaké potkali, museli jsme tam prostě jít...

Po antice byl čas na trochu insdustriálu, a tak jsme vyrazili do "rudého kraje" u města Iglesias. Proč rudého? Protože se tu těžilo olovo, zinek, měď, stříbro a baryum a půda v okolí města je skutečně oranžová až tmavě červená. Tyto nerostné suroviny v okolí Iglesias objevili už Féničané a Kartáginci. Velký rozmach průmyslu kraj zažil v polovině 19. století, kdy zásoby bohatství byly znovuobjeveny a začala těžba, která skončila až po druhé světové válce. 

Dnes jsou staré továrny a těžební zařízení ve většině opuštěné a staly se z nich exempláře průmyslové archeologie. A právě ta nás velmi zajímala. Největší areál budou je asi dva kilometry před Iglesiasem - Miniera di Monteponi. Podle průvodce má být tato hornická vesnička turistům přístupná s průvodcem. No, my nenašli žádnou bránu, žádné průvodce, vlastně jsme nenašli nikoho. A tak jsme se vydali tyhle zapomenuté budovy prozkoumávat sami. Tedy dovnitř jsme nelezli, na to jsem měla celkem respekt z chatrně vypadajících střech, ale i tak to bylo parádní.

Po prozkoumání industriálních budov jsme se zajeli podívat i na historické centrum Iglesias. Jako ano, pěkné, ale zase to není nic, bez čeho byste se neobešli. Dali jsme si zmrzlinu v Gelateria Solemari na Via Verdi (která byla mimochodem naprosto božská), pokochali se a vyrazili pro kešku, která má být pod rudým svahem pod Monteponi, kde se praly vytěžené rudy. 

Píšu má, protože jsme ji nenašli. Lezli jsme po svahu a zídkách, děsili se odkapávající hnusné tekutiny v tunelu (která nejspíš pocházela z těch starých těžebních strojů, fuj), byli úplně rudí od jemného prachu, který pokrýval celou zem v nánosu několika centimetrů, a marně... Co si budeme povídat, Dan mě málem zabil, když jsme se vrátili k autu. Museli jsme si umýt celé nohy a vypadali jsme vážně jak rudí indiáni.

Další zastávka byla v městečku Nebida, kde se nachází turisticky velmi oblíbené výhledové místo Bellavista di Nebida. Ale o tom zase v příštím ublognutí, tenhle příspěvek je dlouhý zase až až...


Lucie