Zobrazují se příspěvky se štítkemAgrigento. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemAgrigento. Zobrazit všechny příspěvky

středa 9. dubna 2014

SIC-SAR IV.: neplánovaná zajížďka do barokní Ragusy (1. srpna)

V brzkém odpoledním slunci jsme stáli u kraje silnice, usmívali se a mávali cedulí na projíždějící auta. Nic. Ve skutečnosti z nás teklo, bylo vedro k padnutí a já měla pocit, že se prostě na místě rozteču... Pochopili jsme, že po těchto silničkách se na dlouhé vzdálenosti nejezdí, a tak jsme si v mapě vyhledali města naším směrem, ale vzdálená jen kousek, a snažili se stopovat na ně.



Po chvilce tato naše strategie klapla a u krajnice nám zastavili dva italští maníci. Naskákali jsme na zadní sedadla a už jsme s otevřenými okýnky (a díky tomu s náznakem větru) mířili od Agrigenta na Licatu (kterou jsme měli na ceduli) a Gelu (kam až chlapi jeli, takže jsme se svezli s nimi).

Tihle dva Taliáni byli velmi ochotní. Lámanou angličtinou si s námi povídali, po cestě jsme se na minibenzínce stavili na rychlé kafe a vnutili nám své číslo, že kdybychom náhodou nesehnali stop dál, máme jim brnknout, že u nich můžeme přespat. Mě to přišlo až podezřelé, ale možná jsem prostě jen zvyklá na (nepříliš vstřícné) Čechy. Vysadili nás na okraji Gely, zamávali jsme si a my měli radost, že jsme zase o kus pokročili.


A - Agrigento, B - Gela, C - Ragusa

V této oblasti jsme neměli moc představu, kam chceme zajet. Jen jsme věděli, že to vezmeme do Syrakus na východním pobřeží, to mezi tím ale bylo tak trochu otázka náhody.

A přesně ta nás zavedla do Ragusy více ve vnitrozemí. Jak jsme tak opět stáli ve vedru na stopu, zastavilo nám parádní BMW. Vystoupil tak čtyřicetiletý chlapík ve značkových džínách a košili Armani. Uměl perfektně anglicky a jel domů do Ragusy. Prý je to krásné město, které bychom měli vidět, a tak jsme dlouho neváhali. Naložil nám batohy do kufru a my v klimatizovaném luxusu skoro oněměli.



Na jméno už si bohužel nepamatuju, ale byl to šéfkuchař v nějaké nóbl restauraci, a ten večer hostil asi desítku dam na rozlučku se svobodou. Prý jim připravoval nějaká speciální jídla a měl to být nezapomenutelný večer. Cesta utekla velmi rychle a musím říct, že to byl nejspíš nejpříjemnější stop, který jsme na Sicílii zažili.

Pak už jsme vystoupili na náměstí v Raguse, a byla to jednoduše nádhera. Rychle jsme našli Bed&Breakfast, kde jsme se chtěli ubytovat, dali si sprchu a vyrazili s lahvinkou vína obhlédnout město. Zrovna zapadalo slunce, teplota už byla tak akorát a my se kochali barokními kostely a domy, až jsme dorazili k okouzlujícímu výhledu na staré město. Ragusa totiž stojí na dvou kopcích a z jednoho na druhý je naprosto fantasticky vidět.


Ragusa ve dne...

Město stálo původně jen na menším kopci. V roce 1693 ale bylo zničeno silným zemětřesením a obyvatelé se přesunuli na protější svah (a že teda pořádně prudký). Tehdejší šlechta se však rozhodla staré město opravit a vybudovat znovu. Díky tomu z té doby pochází mnoho barokních památek. V roce 2002 byla Ragusa spolu s dalšími sedmi sicilskými městy (Caltagirone, Catania, Militello in Val di Catania, Modica, Noto, Palazzolo a Scicli) zařazena mezi kulturní památky světového dědictví UNESCO.


... a večer se sklenkou vína v ruce.

Večer jsme tedy strávili sedíce na hradbách. Kochali jsme se výhledem, popíjeli poslední víno z Marsali a byli naprosto spokojení. Náhoda nás přivedla do krásného města, které na nás zanechalo velký dojem...

Lucie

středa 29. ledna 2014

SIC-SAR III.: antické Údolí chrámů v Agrigentu (1.srpna)

Ráno jsme se vyhrabali z postele, sešli na snídani (která na ostatní naše následné snídaně byla docela nic moc), zabalili batohy a vydali se hledat autobusovou zastávku. Rozhodli jsme se totiž, že se posuneme veřejnou dopravou, abychom trochu mákli. Přeci jen původně už jsme chtěli být víc na jihu, po vinném odpoledni tento plán ale padl...

Nutno říct, že Italové jednak neumí anglicky, druhak neznají pořádně svá města, třeťak (nebo jak to napsat?) absolutně neumí navigovat. Takže někteří nerozuměli, zatímco další nás posílali úplně blbě. Čas se nám krátil a my začali být nervózní, abychom ten bus vůbec stihli (jel asi tak jeden za den).

Následně jsme narazili na místní babču, galantního seniora a o něco málo mladšího ochotného pána mířícího za lékařem. Toto trojité spojení  dokázalo, že dali dohromady složitou lokaci autobusové zastávky (která se ukázala jako sakra daleko) a onen pán, jakmile si vyřídil recept na léky v protějším domě, naložil nás do auta (tedy autíčka, tam je mají všichni) a odvezl až na zastávku, což vlastně byla benzínka u dálnice s bufetem, kde se prodávali lístky. Chvála Taliánům!

Čekáme na benzínce na bus (který měl klasicky zpoždění)

Asi po půlhodince přifrčel docela pěkný klimatizovaný bus, my se namačkali s další dvacítkou lidí dovnitř a sedli si v uličce na zem (tedy já - opírala jsem se o Dana, který seděl na tom nejhorším místě - uprostřed zadní pětky). A pak už jen dvě hodinky cesty do Agrigenta - města s bohatými vykopávkami a komplexem dórských chrámů známý jako Údolí chrámů (Valle dei Templi). 

Pět dórských chrámů ve starověku velmi bohatého města obdivoval už v 18. století Goethe. Od roku 1997 je areál zapsaný na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jízdenka stála cca 9 euro na osobu, což jsme posléze zjistili, že tak stojí skoro každá doprava.

V Agrigentu je autobusové nádraží v centru nového města na kopci poměrně daleko od vykopávek. Po výstupu jsme proto museli koupit místní lístky (1.60 euro) a svezli se pár zastávek zase zpátky k antické části, kolem které jsme před tím projeli.

Pohled od Údolí chrámů na Agrigento

"Agrigento (sicilsky Girgenti) je hlavní město stejnojmenné provincie a významné středisko turistického ruchu Sicílie. Město bylo založeno řeckými kolonisty v roce 581 př. n. l. a mělo především hlídat kartaginské konkurenty tzv. Velkého Řecka. Nazvali ho Akragas podle stejnojmenné řeky. Po vítězství sicilských Řeků nad Kartaginci v bitvě u Himery v roce 480 př. n. l ale toto nebezpečí pominulo, a tak se stal Akragás jedním z nejvýznamnějších obchodních center starověku. Tehdy měl až 200 000 obyvatel, žila zde řada slavných osobností (například filosof Empedoklés) a probíhala velkolepá výstavba. V roce 406, kdy byl Akragás dobyt Kartaginci, tyto zlaté časy skončily, ale v roce 338 př. n. l se vrátil do řeckých rukou.Řecká nadvláda trvala 370 let.Město bylo poškozeno za punských (římsko-kartaginských) válek a roku 210 př. n. l ho definitivně ovládli Římané, ostatně jako celou Sicílii. Římané přejmenovali Akragás na Agrigentum a město dále prosperovalo.

Důležitým obchodním centrem bylo ještě za časů Byzantské říše. Příchod Saracénů na začátku 9. století tomu učinil přítrž, v tu dobu se také obyvatelé přestěhovali na vršek kopce na místo dnešního moderního Agrigenta, pravděpodobně aby se nájezdům dobyvatel mohli lépe bránit. Od 60. let 20. století docházelo v Agrigentu, jemuž se nevyhýbá působení mafie, k ilegální výstavbě, která bohužel necitlivě narušila i pohled na Údolí chrámů."
- zdroj: wikipedie.cz, mundo.cz

Chrám Svornosti a socha Íkara

Celý archeologický areál s názvem Údolí chrámů je krásný. Označení "údolí" je ale dost nepřesné - stojí totiž na vršku. Vstupné už si přesně nepamatuju, ale dala se s ISICem uplatnit studentská sleva. Pán na pokladně navíc byl moc milý a ochotný a schoval nám batohy, abychom se s nimi nemuseli tahat. Hic byl totiž neskutečný. Zatímco tou dobou bylo v ČR kolem 35°C, my měli čtyřicet. A to ještě nepřišlo to nejhorší, co nás čekalo pak na Sardínii...

Areál archeologického parku se dělí na dvě části - východní a západní, které jsou oddělené silnicí (Via dei Templi). My byli jen ve východní části, která má na délku necelý kilometr a půl a jsou v ní tři chrámy - Héraklův, Svornosti a Héřin. Popis jsem si vypůjčila ze stránek mundo.cz, mají to hezky zpracované.



Východní část

  • Héraklův/Herculův chrám (Tempio di Ercole) – pochází zřejmě už z konce 6. století př. Kr. Dnes zde stojí osm z jeho původních 38 sloupů dórského stylu.
  • Chrám svornosti (Tempio della Concordia) – se zachoval v natolik neporušeném stavu, že by i v samotném Řecku záviděli. Často je označován za nejzachovalejší řecký chrám na světě. Byl postaven kolem roku 430 př. Kr. a za jeho výborný stav vděčíme křesťanům, kteří ho v 6. století n. l. změnili v křesťanský kostel a zpevnili, takže odolal i všem zemětřesením. V polovině 18. století ho romantici vrátili téměř do původní podoby.

  • Héřin/Junónin chrám (Tempio di Giunone) – další dórský chrám, z něhož se dochovalo sloupořadí s architrávem. Za povšimnutí zde stojí červené skvrny – jsou to stopy po požáru, který proběhl zřejmě při kartaginské invazi v roce 406 př. Kr.



Západní část

  • Diův/Jóvův chrám (Tempio di Giove) – se do dnešních dnů téměř nezachoval, jeho stavba totiž byla přerušena kartaginským vpádem a později zničena řadou zemětřesení. Kdyby však byl dokončen, byl by jedním z největších starověkých chrámů vůbec. Jeho rozměry měly činit 112 x 56 metrů, sloupy měly být vysoké 20 metrů. Kromě sloupů podpíraly stavbu ještě sochy obrů Atlantů (tzv. telamony). Kopie jedné z nich, vysoká 8 metrů, dnes leží na místě chrámu.
  • Chrám Dioskurů (Tempio dei Dioscuri) – původní stavba pocházela ze stejné doby jako ostatní chrámy, zřícený chrám byl ale znovu postaven v 19. století. Dnes zde stojí pouze čtyři sloupy.


Na sever od chrámů

  • Museo nazionale archeologico – muzeum s nálezy antického umění řeckého Akragásu, resp. římského Agrigenta. K nejzajímavějším exponátům patří řecké vázy – černofigurová a červenofigurová keramika. Dále tu najdeme originál 8metrové sochy Atlanta (telamona), která bývala součástí Diova chrámu. Naproti muzeu si můžete prohlédnout vykopávky z doby helénismu a římské říše, pro něž je typická např. pravidelná síť ulic, kanalizace či domy s mozaikovými podlahami.

Po procourání chrámů a vykopávek jsme opět hodili batohy na záda a vydali se k silnici na další stop, o tom ale zase jindy.

Lucie