Poslední výlet do Dubaje jsme si naplánovali až na odpoledne, a tak jsme se po snídani šli vyvalit na pláž. Stále ale foukal silný vítr a byly vysoké vlny. Ostatní mě přemlouvali, že do nich musíme jít skákat. Byli tak nadšení, že jsem nemohla odmítnout a povolila jsem. No a tak jsme šli.
Když pominu fakt, že v jednu chvíli jsem měla vodu po kolena a jen o vteřinu později po pas (a to jsem sotva vlezla do moře), nebudu brát ohled ani na to, že každá trochu větší vlna mě div nevysvlékla z plavek (být v okolí muslimové, tak mě asi rovnou utopí, protože ten horní díl plavek prostě na místě v náporu vln nedržel), a už vůbec se nebudu zamýšlet nad sprchou slané vody v očích co každých 10 vteřin, tak jsem si stejně spílala, co to proboha vyvádím...
Ne, skákání do vln, když každá má sílu malého buldozeru, opravdu není pro mě. A naplno jsem se o tom přesvědčila ve chvíli, kdy jsem jednu vlnu sice úspěšně přeskočila, tu hned za ní jsem ale nezvládla. A tak jsem se rázem ocitla přišpendlená na dně, bokem drhnoucí o písek a očima, pusou i nosem plným slané vody. Párkrát to se mnou po tom dně poválelo, chvíli jsem se tam plácala, a pak mě to konečně vyplivlo.
Když se mi podařilo vykuckat i zbytky soli a vymnout si písek z očí, Dan mě vzal do vln ještě jednou s sebou a snažil se mi ukázat, jak na to. Teoreticky je to sice jednoduché, ale prakticky to taková prča není. Takže jsem se ho držela jako klíště, ruce a nohy omotané kolem jeho těla a odmítala jsem se pustit. Když po chvíli zjistil, že tohohle klíštěte se jen tak nezbaví, radši se mnou vylezl na břeh.
Protože jsme od písku byli všichni, skočili jsme si dát sprchu a pak se ještě vyvalili u bazénu. Klasicky jsme se slunili, četli si a těšili se na oběd. Po něm už jsme naskákali do auta a vydali se směr Dubai.
Naší první zastávkou byla Burdž Al Arab - tedy jediný 7* hotel na světě ve tvaru plachetnice. Stáli jsme u brány, protože blíž se dostat nedalo, a pozorovali ta neuvěřitelná bezpečnostní opatření - auto přijede k první závoře. Tam si ho zkontroluje sekuriťák a projde si seznam hostů, jestli dotyčný může vjet nebo ne. Zvedne mu závoru, on projede a zastaví se před "strážní budkou". Sekuriťák do vysílačky zahlásí, že může jet, a další chlápek od ostrahy nechá před autem zajet betonový zátaras (ten vyjíždí ze silnice). Mezitím spadne závora, pak zajede zátaras a proces se opakuje. Jen rozvoz pizzy na motorce na chlápky mávne, oni na něj, bez zastavení objede zátaras a už si to valí k hotelu...
V okolí Burdž Al Arab jsme si odlovili dvě kešky (a jedna se rovnala partyzánskému zákroku - to když jsme stále nenápadně brousili kolem a čekali, až ti muslimové půjdou na modlitby), v prominentní čtvrti plné vilek zneužili záchody v mini pro-evropském nákupním centru, a pak už jsme se opět vydali na cestu. Další cíl - Palm Jumeirah, tedy jeden z umělých ostrovů ve tvaru palmy.
Po bezpečnostních opatřeních před Burdž Al Arabem jsme se obávali, jestli nás tam vůbec pustí, když tam nejedeme do žádného hotel. Ale to jen do chvíle, než jsme se ocitli na šestiproudé dálnici vedoucí středem umělého ostrova. Dokonce tam mají zavedené i metro!
Ze satelitnách snímků jsme se také domnívali, že to sice bude hotel vedle hotelu, ale tak nějak to na nás působilo, že to budou maličkaté hotýlky. Moje představa byla jako takovéty slaměné chatrče v Tichomoří. Omyl. Náhle jsme projížděli kolem (minimálně)patnáctipatrových luxusních budov, ze kterých přepych sálal na všechny strany... ŠÍLENOST!
Je to neuvěřitelné, ale jsou to tři kilometry umělého ostrova vedoucí do moře, kde každý čtverečný metr je zastaven ubytovacími zařízeními světového kalibru.
Tolik hyper-mega-luxusního zboží, značek, výrobků a všeho na jednom místě, to nám oči přecházely. Shopoholici by na místě umřeli... Přiznám se, že i já jsem slintala u výlohy. A to ne ledajaké - nemohla jsem se odtrhnout od klenotů Cartier. Takže až jednou budu slavná a bohatá, hodlám si tam koupit nějaký fakt krásný kousek. Nebo dva. Možná tři, ale to už budu muset vydělávat opravdu hodně.
Jedinou věcí, co jsme si tam koupili, byla luxusní zmrzlina - aneb naporoučej si, co chceš, a my ti to tam naházíme (ovoce, čokoláda, oříšky, lupínky, polevy, opět ovoce, a další různé dobroty). Kelímek stál myslím 24 dirhamů, ale byla fakt skvělá.
Když pominu fakt, že v jednu chvíli jsem měla vodu po kolena a jen o vteřinu později po pas (a to jsem sotva vlezla do moře), nebudu brát ohled ani na to, že každá trochu větší vlna mě div nevysvlékla z plavek (být v okolí muslimové, tak mě asi rovnou utopí, protože ten horní díl plavek prostě na místě v náporu vln nedržel), a už vůbec se nebudu zamýšlet nad sprchou slané vody v očích co každých 10 vteřin, tak jsem si stejně spílala, co to proboha vyvádím...
 |
| Není to pořádně vidět, ale vlny byly fakt pořádné. |
Ne, skákání do vln, když každá má sílu malého buldozeru, opravdu není pro mě. A naplno jsem se o tom přesvědčila ve chvíli, kdy jsem jednu vlnu sice úspěšně přeskočila, tu hned za ní jsem ale nezvládla. A tak jsem se rázem ocitla přišpendlená na dně, bokem drhnoucí o písek a očima, pusou i nosem plným slané vody. Párkrát to se mnou po tom dně poválelo, chvíli jsem se tam plácala, a pak mě to konečně vyplivlo.
Když se mi podařilo vykuckat i zbytky soli a vymnout si písek z očí, Dan mě vzal do vln ještě jednou s sebou a snažil se mi ukázat, jak na to. Teoreticky je to sice jednoduché, ale prakticky to taková prča není. Takže jsem se ho držela jako klíště, ruce a nohy omotané kolem jeho těla a odmítala jsem se pustit. Když po chvíli zjistil, že tohohle klíštěte se jen tak nezbaví, radši se mnou vylezl na břeh.
Protože jsme od písku byli všichni, skočili jsme si dát sprchu a pak se ještě vyvalili u bazénu. Klasicky jsme se slunili, četli si a těšili se na oběd. Po něm už jsme naskákali do auta a vydali se směr Dubai.
Naší první zastávkou byla Burdž Al Arab - tedy jediný 7* hotel na světě ve tvaru plachetnice. Stáli jsme u brány, protože blíž se dostat nedalo, a pozorovali ta neuvěřitelná bezpečnostní opatření - auto přijede k první závoře. Tam si ho zkontroluje sekuriťák a projde si seznam hostů, jestli dotyčný může vjet nebo ne. Zvedne mu závoru, on projede a zastaví se před "strážní budkou". Sekuriťák do vysílačky zahlásí, že může jet, a další chlápek od ostrahy nechá před autem zajet betonový zátaras (ten vyjíždí ze silnice). Mezitím spadne závora, pak zajede zátaras a proces se opakuje. Jen rozvoz pizzy na motorce na chlápky mávne, oni na něj, bez zastavení objede zátaras a už si to valí k hotelu...
 |
| Já a Danýs před Burdž Al Arab. Za námi je vidět i jeden z automatických zátarasů, které vyjíždí ze silnice. |
V okolí Burdž Al Arab jsme si odlovili dvě kešky (a jedna se rovnala partyzánskému zákroku - to když jsme stále nenápadně brousili kolem a čekali, až ti muslimové půjdou na modlitby), v prominentní čtvrti plné vilek zneužili záchody v mini pro-evropském nákupním centru, a pak už jsme se opět vydali na cestu. Další cíl - Palm Jumeirah, tedy jeden z umělých ostrovů ve tvaru palmy.
Po bezpečnostních opatřeních před Burdž Al Arabem jsme se obávali, jestli nás tam vůbec pustí, když tam nejedeme do žádného hotel. Ale to jen do chvíle, než jsme se ocitli na šestiproudé dálnici vedoucí středem umělého ostrova. Dokonce tam mají zavedené i metro!
Ze satelitnách snímků jsme se také domnívali, že to sice bude hotel vedle hotelu, ale tak nějak to na nás působilo, že to budou maličkaté hotýlky. Moje představa byla jako takovéty slaměné chatrče v Tichomoří. Omyl. Náhle jsme projížděli kolem (minimálně)patnáctipatrových luxusních budov, ze kterých přepych sálal na všechny strany... ŠÍLENOST!
Je to neuvěřitelné, ale jsou to tři kilometry umělého ostrova vedoucí do moře, kde každý čtverečný metr je zastaven ubytovacími zařízeními světového kalibru.
Opět jsme si odlovili kešku (shodou okolností byl poslední log také od Čecha), vyfotili si slavný hotel Atlantis, projeli se po jednom rameni palmy a pochopili, co znamenají cedule "ALL ROUND EXIT". Ne, skutečně se z těch ramen nedá dostat na pevninu nijak jinak, než opět středem ostrova. A pak jsme se rozhodli, že už pojedeme zpátky.
 |
| Hotel Atlantis - přes den se tam dá koupat s delfíny (opět za tučný poplatek). |
To jsme ještě ale netušili, jaká zrada nás potká. Vyznat se v těch jejich křižovatkách, sjezdech, nájezdech, silnicích, dálnicích, kruháčích a já nevím čem, je vážně nadlidský výkon. Takže ačkoli jsme to neměli v plánu, náhle jsme se ocitli na sjezdu k Mall of the Emirates - největšímu a myslím i nejstaršímu nákupnímu středisku v Dubaji. A tak když už jsme se tam ocitli, tak jsme se teda šli podívat i dovnitř. No a krása střídala nádheru, vážení...
Tolik hyper-mega-luxusního zboží, značek, výrobků a všeho na jednom místě, to nám oči přecházely. Shopoholici by na místě umřeli... Přiznám se, že i já jsem slintala u výlohy. A to ne ledajaké - nemohla jsem se odtrhnout od klenotů Cartier. Takže až jednou budu slavná a bohatá, hodlám si tam koupit nějaký fakt krásný kousek. Nebo dva. Možná tři, ale to už budu muset vydělávat opravdu hodně.
 |
| Sjezdovka v Mall of the Emirates |
A pak už jsme to vzali přímou čarou (a teď pozor!) ke sjezdovce. Ano - uprostřed vyprahlé pouště ve městě zázraků mají v nákupním centru pravou a nefalšovanou sjezdovku i s lanovkou, zorbingem a nadšenými lyžaři. Jen ten sníh byl falešný. A někde mezi tím pobíhal chudák tučňák, kterého si návštěvníci za tučný příplatek mohli i pohladit. Kombinéza, helma a lyže v ceně vstupenky...
 |
| Se zmrzlinou |
A pak už jsme se opět vydali do silniční džungle a směrem k hotelu. Bohužel nás po cestě chytla dopravní zácpa, takže jsme nestihli večeři. Ale co už, aspoň jsme dojedli zásoby ovoce, zahráli nějaké ty deskovky a naprosto vyřízeni se odebrali ke spánku...
Lucie
