SIC-SAR XIV.: Nuraghe Su Nuraxi di Barumini (7. srpna)

Tento den byla největší vedra z celé naší dovolené. Pamatujete, jak v Čechách bylo 38°C? No tak na Sardinii bylo ještě o deset stupňů víc. Masakr, že? Takže ve chvíli, kdy jsme vystoupili z klimatizovaného auta na parkovišti u nuraghe Su Nuraxi di Barumini, málem to s náma švihlo. Jako beze srandy. Mít slabší srdce, oba nás odvezli nohama napřed...

Než jsme se vydali přímo ke starověké pevnosti, stavili jsme se ještě na pláži Cala Domestica, která je jen kousek na sever od Porto Flavia. Jednak kvůli kešce, jednak protože je to prý jedna z nejkrásnějších pláží Sardinie. A Krásná opravdu je, jen tomu odpovídá i hustota návštěvníků, placené parkování, stánky z občerstvením atd...

Příchod k pláži po dřevěném chodníčku

Výhled z kraje pláže

Ale zpátky k nuraghe Su Nuraxi si Barumini. Trošku krkolomný název, že? Ale zas tak složité to ve výsledku není.

• nuraghe - prehistorické stavby vybudované nuragskou civilizací. Jsou to kamenné věže ve tvaru komolého kužele z let 1500–300 př. n. l., na Sardinii se jich dnes nachází asi 7000.
• Barumini - město, u kterého se památka nachází
• Su Nuraxi - samotný název archeologické lokality

Centrem archeologického komplexu ruin je třípatrová skoro dvacetimetrová budova/věž, která se datuje do doby kolem roku 1500 před naším letopočtem. To je značně neuvěřitelné. Obzvlášť ve chvíli, kdy procházíte chodbami, kde jednotlivé kameny jsou pomalu větší než vy. Vážně nechápu, jak to tenkrát poskládali.

K prvně postavené centrální věži byly postupně přistaveny další čtyři menší hradby. Ty kolem roku 1000 př. n. l. propojily hradby. V době železné (8. a 6. st. př. n. l.) se po svahu objevily první vesnické domky. Jejich zbytky i dnes vypadají úžasně - navzájem propojené kruhové stavby.

Jak se ves rozrůstala, kolem jejího jádra byly budovány stále promyšlenější hradby. Centrum tvořilo devět věží se střílnami pro luky a oštěpy. Archeologové našli také zbraně ve tvaru velkých kamenných koulí.

Archeologové Su Nuraxi objevili úplně náhodou až v roce 1949. V okolí je několik kopečků, hromad. Něco jako náš Říp - všude rovina a najednou z ní vyčuhuje homole. No a na vršku jedné z těchto homolí byl pod nánosem zeminy dlouhou dobu ukrytý Su Nuraxi. Pak jednou přišel přívalový déšť a odplavil souvislý kus té zeminy. No a hle, ona pod ní tři a půl tisíce let stará věž! V roce 1997 pak bylo naleziště zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.

zdroj: barumini.net

A je to vážně pecka, však koukněte sami. na okraji Barumini pak je i museum Su Nuraxi. Není to nic velkého, ale najdete tam třeba zmenšeninu původní pevnosti a pár dalších zajímavých informací.

Po nasátí dávné historie jsme se vydali na La Giara di Gesturi - na náhorní plošinu o rozloze 45 kilometrů čtverečných, kde žije typický černý skot s dlouhými rohy a jedineční divocí cavallini - "koníčci". Nahoru se dá vyjet autem, pak už ale musíte pěšky. Bohužel v té chvíli nám teploměr ukazoval 45°C a i strážci parku nám nedoporučovali v tomhle horku jít koně hledat. Kor když není jisté, že jejich stádo na té ploše potkáte. Určitá šance sice byla u sedm kilometrů vzdáleného jezera, i tuto cestu jsme však v horku vzdali.

Výhled z náhorní plošiny

Když divocí koně neklapli, zamířili jsme na další antické naleziště - do starověkého města Tharros. Ve svých spisech ho zmiňuje již Ptolemaios a naznačuje, že toto město v jeho době patřilo k nejvýznamnějším osídleným místům na ostrově.

Lucie

SIC-SAR VI.: nejkrásnější město sicilského vnitrozemí - Enna (2.-3. srpna)

Když jsme v Enně vystoupili z vlaku, čekal nás trošku šok... Tedy my to tušili už z dálky, jen jsme si to nechtěli připustit. Ono totiž vlaková zastávka Stazione di Enna sice je od města vzdušnou čarou na mapě asi dva kilometry, jenže to jsme netušili, že staré město, kam jsme mířili, se od vlaku liší o více než 200 výškových metrů a cesta nahoru je klikatá jak v Alpách. Taky aby ne - město je nejvýše položené na Sicílii a rozkládá se na stolové hoře... Autobus od vlaku do centra samozřejmě žádný nejel.

A tak nám nezbylo, než začít v tom úděsném horku šlapat směrem vzhůru. Naštěstí jsem si za chvilku měla opět vylepšit pohled na Taliány - přizastavil nám evidentně bohatý padesátník, který jel na vlak pro dceru, že nás nahoru vezme (nebo jsme ho ze zoufalství zastavili a vnutili se mu do auta? Už ani nevím...). Ale hlavně byl milý, nahoru nás dovezl, uměl skvěle anglicky a prý zná Prahu :-) Takže spokojenost.

V centru jsme pak malinko kufrovali a hledali náš Bed&Breakfast. Dvakrát jsme prošli kolem něj, vůbec jsme si ho ale nevšimli. O to větší ale bylo naše překvapení uvnitř - za 55€ jsme dostali naprosto luxusní pokoj (tedy vlastně tři pokoje - byl tam i malý pokojík s křesílky a zastřešený napůl balkon). Spokojenost se dostavila okamžitě.

Náplň našeho večera byla stejná jako vždy - sbalit večeři, lahev vína a skleničky a vydat se někam na hradby si užít noc. Tentokrát to bylo ještě lepší - na konci starého města (severovýchodní cíp) stojí hrad ze 14. století Castello di Lombardia, na kterém zrovna nějaká pěvkyně zpívala operní árie, a za hradem se tyčí skála Rocca di Cerere s pozůstatky antického chrámu. 

Hrad byl zrovna uzavřen, na skálu se ale vylézt dalo a před námi se otevřela fantastická scenérie osvětlené Enny a vzdálené černé planiny pod námi. No řeknu vám, romantika jako blázen :-)

Druhý den jsme se sbalili a na hrad i k chrámu jsme se vypravili znovu. To abychom viděli do okolí i za světla. Podívaná to byla stejně fascinující - viditelnost byla tak na padesát kilometrů.

Bohužel hrad sám o sobě nestál za nic - nejspíš zrovna procházel nějakou rekonstrukcí, pořádně se proto nedalo nikam jít. Je sice otevřený pro veřejnost, ale to je celé. Věž byla uzavřená, všude oplocení a přes přednádvoří se dalo jít jen po drátěných chodníčních. Údajně patří k největším hradům na Sicílii, zážitek to ale velký nebyl.

Pozůstatky chrámu mi přišly výrazně zajímavější. Historie města sahá až do římských časů a sídlil tam hlavně kult bohyně Demeter. A právě zbytky jejího chrámu stojí na skále Rocca di Cerere pod hradem.

Po focení a kochání jsme se vydali do novější části Enny, která leží jižně od stolové hory, a je to už prakticky obyčejné městečko. Chtěli jsme odtud stopovat do Palerma. Cesta dolů ale byla peklo - slunce pálilo, my ťapali po rozpálené asfaltce, žádná jiná varianta dolů nevedla. Jediné pozitivum byly obrovské ostružiny hned u cesty (a bylo nám úplně jedno, že rostou hned u silnice).

Pak nám ale (díky bohu za hodné Italy!) zastavil pán v dodávce, dovezl nás do města a přesvědčil, ať jedeme autobusem, že stopování tu stojí za nic. To, že před tím jsme žádný spoj do Palerma nenašli, byl jen malý problém. Zavolal své ženě, ta všechno pozjišťovala a už jsme si kupovali lístky na autobus. Kdo má vědět, že tuto oblast zrovna obsluhuje jiný dopravce?

Nemusím dodávat, že autobus pak jel přes staré město - tedy opět nahoru a dolu... Kdybychom tuto variantu zvážili hned, nemuseli jsme se dvě hodiny ve vedru smažit na silnici.

A pak už nás čekala cesta klimatizovaným autobusem do Palerma, jednaoznačně nejhnusnějšího města celé Sicílie...

Lucie

SLOVINSKO VI.: Lublaň (3. února)

Poslední den na Slovinsku byla v plánu Lublaň. Ještě před tím ale krátká zastávka v Duine (Itálie), předání balíčku Ester a odvezení jejích věcí zpět do ČR. Když už jsme tam byli, zašli jsme se mrknout k moři. Oproti předchozímu dni bylo nádherné počasí - svítilo slunce a bylo teplo.

Po cestě zpět do Terstu jsme neodolali, zastavili u silnice a koupili si bedýnku pomerančů. Byly naprosto bezkonkurenční - červené i oranžové a okamžitě jsme se s nimi začali cpát. Což mělo za následek akorát to, že jsem byla totálně upatlaná (loupala jsem je i pro Dana, který řídil). Ovšem pokud na něco podobného narazíte, rozhodně neváhejte. Za 10€ jsme měli poměrně velkou hromadu těch nejlepších pomerančů, co jsem kdy jedla!

Pomeranče a Ital, kterému jsme se snažili vysvětlit, že chceme půl bedýnky červených a půl bedýnky oranžových. Nakonec to klaplo :-)

Pak už nás čekala cesta do hlavního města a hlavně návštěva jeho hradu. Vyrazili jsme tedy směr vnitrozemí a za hodinku byli na místě. Zaparkovali jsme v podzemních parkovištích velmi blízko centra, takže jsme to měli "co by šutrem dohodil (a zbytek doběhl)".

Jenže aby to nebylo jen tak, byl pomalu čas oběda. Lépe řečeno už jsem pořádně nejedla víc než tři hodiny, pomeranč nějak nepomohl. A to je pro mě špatný. Moc špatný. Začínám být protivná, náladová, je mi zle a dokud se nenajím, není se mnou kloudná řeč. Naštěstí Dan už tohle zná, a tak jsme se vydali hledat něco k jídlu. Nakonec vyhrál turecký kebab s příjemným Arabem, který si s námi začal povídat a dokonce prý i v Čechách nějaký čas žil :-) Jídlo jsme naházeli do sebe a hurá na hrad.

Po cestě na jídlo. I v Lublani jsou pověšené boty na drátech. Nevíte někdo, co to je za zvyk? Viděla jsem to i u nás v Brně.

Po cestě jsme přešli přes krásný Dračí most. Ten stojí  na severovýchodní straně Vodnikova náměstí a přemosťuje řeku Lublanici. Byl postaven na začátku 20. století a dnes je chráněnou technickou památkou. Dračí most je považován za nejkrásnější most vytvořený ve stylu vídeňské secese.

Byl to první vyasfaltovaný most ve Slovinsku, první železobetonový most v Lublani a jeden z prvních v Evropě. V době svého dokončení v roce 1901 byl třetím největším obloukovým mostem v Evropě. Nejzajímavější částí mostu jsou dračí sochy stojící na piedestalech ve čtyřech rozích (zdroj: wikipedia.org). Drak je také symbolem Lublaně.

Drak na Dračím mostě

Na hrad se dá dostat pěšky, nebo lanovkou. Tedy on je to spíš takový výtah. Jednosměrná jízdenka stojí pro dospělé 1,80€, pro studenty 1,50€ a jezdí přibližně každých deset minut. Koupit se dá i jízdenka zpáteční, případně nějaký balíček i se vstupenkou na hrad, ale to jsme nepotřebovali.
Pak stačilo počkat na příjezd výtaho-lanovky a už jsme si užívali prosklený výhled na Lublaň. A že stál za to! Nádhera...


Lanovka na hrad

Výhled z hradeb

A nádherný je i Lublaňský hrad. Je totiž velmi vkusně zrekonstruovaný - středověké kamenné zdi doplnilo železo a sklo a dohromady to dává velmi netradiční, ale pozoruhodnou kombinaci. Tady se architekti vyřádili, ale v dobrém. Vážně se jim to povedlo.

Lublaňský hrad

Středověký hrad leží ležící na Hradním kopci v Lublani, hlavním městě Slovinska.

Podle archeologických nálezů je oblast současného hradu osídlená nepřetržitě od roku 1200 př.n.l.

Nádvoří hradu



Hrad byl poprvé zmíněn v roce 1144 jako sídelní místo vévody Korutanského. V 15. století, byl hrad rozšířen kompletními hradbami a věžemi u vstupu, kde byl umístěn padací most. V tomto období byla také postavena kaple. V 16. a 17. století, byly postupně postaveny další objekty. Protože nebyl hrad v další době sídlem vladaře, ani žádného jiného důležitého šlechtice a protože nebylo opevnění v této oblasti zapotřebí, začal hrad ztrácet na významu. Náklady na údržbu byly tak vysoké, že hrad postupně začal chátrat.

V 19. století, byl hrad přestavěn. Částečně jako vězení a částečně jako vojenská pevnost, což snížilo jeho popularitu mezi obyvatelstvem. V roce 1905 byl hrad odkoupen lublaňskou městskou správou , která ho následně obývala až do poloviny 60. let 20. století, kdy začaly přípravy na rekonstrukci hradu.

Na konci 60. let, začaly práce na dlouhé a rozsáhlé rekonstrukci. Celá rekonstrukce trvala více než 35 let.

(Zdroj: wikipedia.org)

Na prohlídku jsme nešli, pouze jsme se pokochali výhledem a atmosférou a zavítali do kaple. Tam na nás čekalo překvapení - seděl tam pán s kaligrafickými pery a namaloval nám záložky s našimi jmény. Úžasné. Nechali jsme mu tam pár eur, tohle jsme si prostě zadarmo vzít nemohli, a pomalu začali sestupovat zpátky do města. Procházka je to pěkná - výhledy, kopec dolu, příjemné cestičky. Jen v opačném směru by se mi to jít nechtělo, byl to docela krpál.

I v Lublani je most lásky :-)

Zbytek prohlídky města už byl takový dost rychlý, přeci jen nás ještě čekala i cesta domů. Rychle juknout na Trojmostí, projít se po promenádě, pokochat se hradem osvětleným západem slunce a tradá domů...

Lucie