SIC-SAR I.: aneb doslova italská dovolená na Sicílii a Sardínii

Dlouho jsme s Danielem přemýšleli, kam se v létě vydáme na dovolenou. Chtěli jsme někam do tepla a ideálně navštívit místa, kde jsme ještě nebyli. Dan prosazoval stopem do Bulharska, případně do Bosny a Hercegoviny a jinam na Balkán. Já zas měla podmínku, že se chci také koupat v moři a nehodlám být okradená hned na prvním stopu. Ano, rozhodli jsme se totiž stopovat.

Nakonec jsem úplnou náhodou (a taky po šíleném googlení a zkoušení všech možných i nemožných kombinací a variant) narazila na levné letenky z Bratislavy na Sicílii. A když už jsem byla v tom, tak letenky ze Sardínie do Bratislavy byly taky za dobrou cenu. A plán na dovolenou byl najednou jasný...

Tedy jasný... My ho popravdě moc nepromýšleli. Co na tom, že ani jeden neumíme italsky a Italové zase neumí anglicky... Prostě jsme koupili dvě mapy a dva průvodce, do batohu přibalili ceduli na stopování a vyrazili vstříc asi nejnenaplánovanější a celkově nejnepředvídatelnější dovolené, jakou jsem kdy zažila. 

Napevno jsme věděli pouze to, že v neděli večer nám jede trajekt mezi Sicílií a Sardínií, a že ho bezpodmínečně musíme stihnout. Dopředu jen řeknu, že jsme ho nakonec stihli, a to dokonce levou zadní (vyvalení na lehátku na městské pláži). Ovšem kde budeme spát, jak se tam budeme stravovat a co všechno musíme navštívit, to jsme v podstatě řešili až za pochodu.

Dovolená to byla prostě skvělá - zamilovali jsme se do marsalského vína (a v opojení si nechali domů poslat 18! lahví vína), nedáme dopustit na místní Bed&Breakfast, Sicílie má nádherné vnitrozemí a Sardínie zase pobřeží, definitivně mám potvrzené vysněné auto - červený Mini Cooper s bílými pruhy a střechou, pokud se někdy vezmeme, tak na svatební cestu pojedeme právě tím Mini na Sicílii a jednoznačně máme respekt před Fiatem Pandou!

Ale o tom zase příště...

Lucie

LONDÝN VII.: Po Temži lodí a po vlastních na Greenwich (26. února)

Jakmile vylezete z Westminster Abbey, stojíte prakticky pod Big Benem a Hoses of Parliament. Pohled na ně je krásný - architektonické kudrlinky, věžičky a tak. Trochu kýč, ale moc hezký kýč :-) Nicméně naším dalším cílem bylo nalodit se na jednu z lodí, která křižuje Temži a vidět Londýn zase z jiného úhlu, včetně Big Benu.

V okolí Parlamentu jsou hned dva přístavy - jeden "nalevo" a druhý "napravo", tedy lépe řečeno na jihu (Millbank Pier) a na severu (Westminster Pier). Ten na severu je výrazně blíž, ale pokud budete jako my mířit na Greenwich, přišli byste právě o úchvatný pohled na Houses of Parliament z vody. Navíc pokud obejdete vládní budovu a projdete přilehlým parkem, už to tak daleko není.

Cenu už si přesně nepamatuju (a nebyla jsem schopná to dohledat), ale mám pocit, že jsme platili nějakých šest a půl libry za osobu. Dá se platit i s Oyster card. V daném úseku křižuje Temži jen jedna loď tam a zpátky, takže nás kapitán naložil, když jel na jih s tím, že tam přece nebudeme čekat a mrznout, až pojede zase na sever. A tak jsme si neplánovaně udělali o něco málo delší vyhlídku z řeky na Londýn, než jsme původně zamýšleli.

Cesta trvala tuším kolem hodiny a jednou jsme museli přestoupit, protože daná loď jezdí jen určitý úsek. Takže jsme vysedli, počkali asi deset minut a už svištěli na Greenwich. Uvnitř lodí je krásně teplo, takže jsme sundali kabáty a čepice, příjemně se uvelebili a vychutnávali si londýnské scenérie - mrakodrapy, Tate, Tower, Tower Bridge, a tak dál až k našemu cíli.

Cutty Sark

A pak už jsme vystoupili na Greenwich Pier. Hned vedle přístaviště stojí Cutty Sark - jeden z posledních čajových kliprů. Ve své době byla tato proslulá loď, postavená v roce 1869, nazývána Královnou oceánů a byla nejrychlejší velkou plachetnicí na světě.

Dá se jít dovnitř, ale to my neabsolvovali. Jednak jsem k ní dojeli skoro v pět, kdy už zavírala, jednak byl vstup poměrně drahý a zas tak moc jsme vnitřek vidět nepotřebovali. Já se totiž těšila hlavně na nultý poledník :-)

Královská observatoř

Viděli jste film Thor - Temný svět? Tak závěrečné drama se odehrává přesně na Greenwichi a prakticky hned vedle toho, kde vysednete z lodi :-) My se prošli, pokochali okolím a zamířili k observatoři nahoru na kopec, kde jsme našli poledník a hromadu veverek...

Na východ, nebo na západ?

Observatoř už byla zavřená, ale my se nenechali se zmást - k poledníku se dá dostat. Jen se musí sejít kousek níž a projít brankou, která se sice tváří nedobytně, je ale odemčená. A tak jsme pořídili nutné fotky a pokračovali v pochůzce. Procházka je to pěkná, jen je pak problém s dopravou zpátky do centra - autobus totiž staví až kus za parkem a jezdí jen občas.

Poslední noční pohled na Big Ben. Tak nashle zase příště!

Ale nakonec se zadařilo, chytli jsme jeden double decker a frčeli si pro věci a do našeho posledního azylu na okraji Londýna, odkud jsme pak brzo ráno zamířili opět na Liverpool Street Station a autobusem na letiště. A to je konec londýnského povídání.

Už čekáme na letišti. Poslední libry utraceny za English Breakfast Tea ve stánku se suvenýry...

Uf. Už tak mám skluz jak blázen... Bez mála rok. To jsem zvědavá, kdy dopíšu dovolenou na italských ostrovech, ta totiž byla přímo nabitá dobrodružstvím :-) Každopádně je na co se těšit!

Lucie

LONDÝN VI.: Po stopách královské rodiny (26. února)

Když jsme skončili s nákupy, přesunuli jsme se na náš hostel - Queen Elisabeth ve Fulhamu. Je to poměrně stranou centra, jeli jsme tam tak hodinku a pak ještě čtvrt hodinky dojít pěšky, ale vyplatilo se to. Hostýlek je to velmi příjemný a nabízí i pokoje pro dva (twin a double). Za tento typ pokoje jsme dohromady platili 825,- za noc, což mi přijde velmi přívětivé. V ceně byla i snídaně a každý si mohl dát, na co měl chuť - jogurt, kukuřičné lupínky, chléb, sýr, šunku apod. Taková klasika, co neurazí.

Po snídani jsme se se všemi věci přesunuli na nádraží Waterloo v domnění, že tam necháme v nějaké skříňce kufry a den strávíme ve městě. Já bláhová zvyklá z Helsinek na obří skříňky, kam narvete dva plně naložené batohy a necháte za ně 4 eura...

Ovšem jaké bylo naše překvapení, když na místě byla pouze úschovna (žádné levné skříňky) a za jeden kufr chtěli kolem deseti liber (my měli tři). Co se dá dělat, jdeme googlit... Takže než jsme něco kloudného našli, bylo dopoledne skoro pryč a já chytala nerva, aneb žiju v přesvědčení, že googlím líp než Dan (neb na Googlu prakticky žiju), ale on mi tablet nepůjčil... Takže se ve mně mísila beznaděj z nicnedělání, podráždění z dlouhého čekání a nastupující hlad. No dovedete si to představit... :-D

Po cestě - typické londýnské domy.

Nakonec to ale dobře dopadlo, přesunuli jsme se na Victoria Coach Station (musíte dojít až na autobusák, ne pouze na vlakové nádraží, kde staví i metro), kde za kufr do 20 kilogramů chtěli "jen"  4£. Takže nakonec se to dalo. A my se konečně vypravili k Buckinghamskému paláci, který je od Victorie co by kamenem dohodil (a zbytek došel kolem obchůdků se suvenýry pěšky)!

Byla zima, foukalo a přeci jen byl únor, takže naštěstí zas až tolik turistů tam nebylo. Ale předpokládám, že v jinou roční dobu to musí být šílené. Každopádně jsme se pokochali, promrzli a vydali se dál, protože královna nás na čaj nepozvala...

Dalším cílem bylo Westminster Abbey. Ano, to je to slavné opatství, kde se korunují, žení, vdávají a pohřbívají angličtí králové a královny.

Opatství je skutečně nádherné a stojí i za to nechutně drahé vstupné - za plné vstupenky dáte 18£, pro studenty s platným průkazem pak 15£. Bohužel se vevnitř nedá fotit, ale byl to vážně zážitek. Jen v katedrále jsme strávili asi hodinu a půl a myslím, že by se dalo tam být i dýl. Je to krásné a hrobky králů jsou naprosto impozantní. Kam se na Westminster Abbey hrabou všechny naše katedrály...

Daniel byl samozřejmě unesený z detailů zbrojí a rouch vytesaných soch a náhrobků. A já si vybavovala detaily z nedávné královské svatby a procházela po stejných místech, jako princ Willian a vévodkyně Catherine. No prostě romantika, chápeme ;-)

A protože už tak je ten článek zase dlouhý, tím pro dnešek skončíme. Zbývá mi sepsat už jen plavba lodí po Temži, Greenwich a příhodu s málo penězi v autobuse. No a pak se snad konečně dostanu k naší dovolené na Sicílii a Sardínii. Těšte se, to byla hodně vtipná výprava :-)

Lucie

LONDÝN V.: nákupy na Oxford street (25. února)

Naše druhé ráno v Londýně jsme začali stejně jako to první - anglickou snídaní v Cafe 338. Je to maličkatý podnik na Bethnal Green Rd (a světe, div se) číslo 338. Chodí tam místní, obsuhují samozřejmě přistěhovalci a najdete tam asi tak pět stísněných stolků. Ale ty snídaně! Obrovské porce, neskutečně dobré, ale taky nejspíš neskutečně nezdravé. Nu ale což, jednou za čas v Londýně, proč ne ;-)

Ceny se pohybují od nějakých 3 do 6 liber a na výběr máte spoustu možností - sladké, slané i kombinované. K snídaňovému menu dostanete kávu nebo čaj a přikoupit si můžete i čerstvý pomerančový juice za 2£ (myslím).

Přede mnou Full English Breakfast (without mushrooms), Daniel si poručil Mega Breakfast

Jméno už si nepamatuju, ale byla to slanina, klobáska, bramborové smaženky (takové jako mají u Mc´Donald) a lívance se sirupem :-)

Po snídani jsme vyrazili na nákupy. Naším cílem byla Oxford street a hlavně Primark - levná, ale pěkná móda. Co si budeme povídat, je to velkořetězec. Něco jako u nás H&M nebo C&A. Co jsem slyšela, v Británii tam nakupuje střední třída, pro "lepší" Londýňany to není dostatečné nóbl. Ale to nám nijak zvlášť nevadilo.

Daniel nacpávající se :-)

Na nákupy jsme se připravili - do Londýna jsme letěli s jedním kufrem jako příručním zavazadlem (moje věci a spacáky) a malým batůžkem. No a odlétali jsme se dvěma příručními zavazadly a jedním 15ti kilovým kufrem v podpalubí. Ano, ten jeden velký a jeden malý jsme také koupili v Primarku. Ten velký byl v plánu - Daniel kufr potřeboval, ten menší už ne...

Měli jsme štěstí, do Primarku jsem se vypravili v pondělí dopoledne. A dobře jsme udělali, to totiž přiváží nové zboží. Kamarád tam byl myslím v sobotu a říkal, že tam skoro nic nebylo, všechno vybrané, zpřeházené, prostě hrabárna. My měli všechno krásně srovnané, zboží doplněné, věšáky plné.

Zdroj: http://www.londontown.com

Lidí tam ale byly mraky. Doslova zástupy a čekání na kabinky bylo nekonečné. Naštěstí jsem měla pod košilí upnuté tílko, takže všechna trička jsem pak zkoušela přímo na prodejně u zrcadel na to tílko. Do kabinek si můžete vzít maximálně 8 kusů a jsou striktně oddělené na pánské a dámské. Takže vaše drahá polovička se nemůže jít podívat a zhodnotit, jak vám to sluší. I proto je lepší zkoušet na té prodejně.

A ceny? Neskutečné - hladká trička s dlouhým rukávem 3£ (cca 90,-Kč), jednobarevné svetříky 5£ (cca 150,-Kč), kožené balerínky 6£ (180,- Kč), krásné šaty na promoci 13£ a 15£ (390,- a 450,-Kč), úžasná velká peněženka a kabelka 5£ a 10£ (150,- a 300,- Kč). To samé v pánském oddělení, ale tam si to tak přesně nepamatuju. Každopádně Daniel si nakoupil mraky košil - hlavně bílé, ale i jemně vzorované, proužkované a tak. Koupit se tam dá i kosmetika - balzámy na rty Carmex na 2£ (60,-Kč), odličovací ubrousky Primarky za 1£ (30,-kč) a mnoho dalšího.No prostě ráj.

Zdroj: http://www.fabeau.de

Peněz jsme tam nechali hodně, ale za ještě víc oblečení včetně bot, kabelky a brašny pro Dana, dvou kufrů, kosmetiky a bižuterie. Kvalita je prostě řetězcová - nečekejte, že vydrží věčnost, ale je to slušný průměr. Svetry mi třeba začaly cucflikatět, ale trička jsou pořád skvělá, nevytáhla se a drží perfektně tvar. A s šaty sklízím úspěch v divadle, na promoci i na plese - nikdo podobné nemá :-)

Primarky jsou na Oxford street dva - na začátku a na konci. Pokud pojedete metrem, nevystupujte na Oxford Circus, i když to názvem svádí, ten je přesně uprostřed. Buď vystupte na Marble Arch (východ), nebo na Tottenham Court rd (na východě). Jakmile vylezete z metra a vydáte se na Oxford street, nemůžete minout. Ani na jedné straně - obchody to jsou velké, několikapatrové a prostě nepřehlédnutelné.

Pokud chcete levně nakoupit oblečení, určitě Primark doporučuju. Prý téměř neustále mají na něco slevy, ale určitě se vyplatí hlavně sezónní výprodeje. My je nestihli, ale i tak se tam nákup vyplatil, u nás byste za podobné oblečení dali minimálně třikrát tolik. A hlavně - tady stejné prostě nenajdete, takže máte originální kousky za minimální ceny. Každopádně ale pokud můžete, vypravte se tam v pondělí. I tak už odpoledně některé věci nebyly.

Lucie

LONDÝN IV.: Vzhůru k Temži podruhé, aneb jak se uchodit za jediný den (24. února)

Nu, přiznám se na rovinu. Sepisovat Londýn půl roku po samotném výletu, se mi ani moc nechce. Měla jsem se k tomu dokopat dřív. Kor, když mám za sebou čerstvé zážitky ze stopování po Sicílii (takže se aspoň můžete těšit na tipy ze slunného středomořského ostrova). Ale zpět k té Anglii...

Jakmile jsme přešli Temži a ocitli se na jižním břehu, líbila se mi ta procházka ještě daleko víc. Kolem nábřeží totiž vede něco jako promenáda. Takže na zahřátí jsme si koupili kelímek předražené (ale dobré) kávy se Starbucks a vydali se směrem k nedělnímu cíli - Tower Bridge (na ten jsem se vážně těšila).

Po cestě toho uvidíte vážně hodně: 

• Shakespearův Globe
• Divadlo Globe je spjaté s osobou Williama Shakespeara. William Shakespeare byl členem a podílníkem divadelní společnosti nazývané Služebníci lorda komořího. Svá představení hráli v Divadle Jamese Burbage. Roku 1597 jim však nájem na divadlo vypršel, což znamenalo velké potíže. Bylo třeba něco podniknout. Divadelní společnost se rozhodla ukrást své vlastní divadlo na základě prošlé smlouvy, kde se psalo, že pokud budou chtít, mohou divadlo rozebrat. 

• Divadlo přesunuli na jižní břeh řeky Temže a pojmenovali ho Globe. Byl to vynikající tah, Služebníci lorda komořího zachránili své divadlo i své kariéry. Jednu chybu však udělali, střechu nového divadla vyrobili z hořlavých došků. V létě roku 1613 Globe do základů vyhořel. Velký oheň způsobilo dělo, ze kterého vystřelili při představení. Dělo se nestrefilo a zapálilo doškovou střechu. Podílníci měli povinnost postavit nové divadlo. Tato verze Globu přežila 30 let, dokud nebylo divadlo z nařízení puritána Olivera Cromwella uzavřeno. Samotná budova byla v roce 1644 stržena. (Zdroj: wikipedia.cz)

• Ke konci 20. století byl po přestávce trvající 350 let postaven další Globe. Americký herec a Shakespearův milovník Sam Wanamaker (otec Zoë Wanamakerové) se rozhodl, že v Bankside postaví přesnou repliku Globu. Teď zde stojí divadlo tak, jak vypadalo za Shakespearových časů.

   

• replika plachetnici Golden Hind
• Golden Hind byla vlajkovou lodí Francise Draka, na níž obeplul v letech 1577–1580 zeměkouli. Původně se jmenovala Pelican, ale Drake ji cestou přejmenoval. Golden Hind byla galeona, spuštěná na vodu někdy kolem roku 1570.

• křižník HMS Belfast
• HMS Belfast (C35) byl lehký křižník podtřídy Edinburgh třídy Town britského válečného námořnictva – Royal Navy. Byl nejtěžším britským lehkým křižníkem, který se zapojil do bojů druhé světové války.

V popředí já a Starbucks, v pozadí křižník a Tower Bridge

A pak už konečně:

• Tower Bridge!

Pokud budete mít možnost, určitě se běžte podívat dovnitř. Uvidíte, jak se most stavěl a projdete se věžemi i spojovacím mostkem mezi nimi. Vstupenky stojí myslím 8 liber. Kromě prohlídky samotného Tower Bridge vás ale opravňují i k návštěvě strojovny, a ta je vážně super. Systém, jakým byl zvedací most poháněn, je na svou dobu úplně neuvěřitelný.

Ve strojovně Tower Bridge

K mostu jsme přišli poměrně pozdě, takže když jsme vycházeli, už byla tma. My navíc byli po celodenním chození po Londýně dost zničení a promrzlí. A tak jsme se otočili směrem k našemu azylu a vydali se spát.

Druhý den nás čekaly nákupy a přesun do nového spaní - hostelu Queen Elizabeth. O tom asi napíšu jen kratičký článek s pár tipy, na víc to nevystačí. Ale ano, nákupy v Londýně se rozhodně vyplatí - svědčí o tom množství dovezených a odvezených zavazadel... Ale o tom zase až příště.

Lucie

LONDÝN III.: Vzhůru k Temži poprvé (24. února)

Jakmile jsme dostatečně pochodili po bleším trhu na Brick Lane a úlovky si zanesli zpátky domů, vypravili jsme se směrem přes City k Temži. Kam také jinam, když jsme chtěli vidět všechny hlavní památky v Londýně. Nepříjemné bylo, že byla strašná zima a foukalo.

Oproti počasí u nás tam v únoru měli sice o něco málo tepleji, ale bylo jaksi více vlezlo a vlkho. A to dělá hrozně moc. Co naplat. Navlékli jsme teplé ponožky a přidali pod košili a svetr ještě tílko a vyrazili jsme.

Vzali jsme to pěšky nejdřív k "Okurce", tedy mrakodrapu 30 St Mary Axe, kterému se přezdívá Gherkin (okurka) či Swiss Re Tower, Swiss Re Building nebo Swiss Re Centre (podle prvního majitele). Zajímavostí této 180 metrů vysoké budovy je, že ačkoli je celá oválná, jediný kousek zaobleného skla je pouze na vrcholové části budovy. Okurku navrhli sir Norman Foster a Ken Shuttleworth a je skutečně krásná (tím moderním smyslem slova).

Po omrknutí Okurky jsme zamířili už skutečně k Temži a naší první zastávkou byla katedrála svatého Pavla. Je to nádherná a monumentální stavba. Přes týden se dá za tučný poplatek dostat i do kupole, ale my tam byli v neděli, kdy probíhaly bohoslužby. Dostali jsme se proto tedy do kostela, ale už ne na prohlídku.

Kika nám ale poradila, že podobný výhled budeme mít i z vedle stojícího nového nákupního centra One New Change. A tak jsme nelenili a jali se zjišťovat, kudy hore. Výtahy jsme našli rychle, pak už jen namačkali nejvyšší patro a vyjeli tou prosklenou krabicí nahodu mezi kavárny.

One New Change

Vsuvka pro fanoušky Doctor Who: v 7. sérii (díl The Bells of Saint John) sedí Doctor s Clarou v kavárně na střeše jakéhosi domu, odkud je krásný výhled do okolí. Clara díky staženým počítačovým znalostem do jejího mozku zjistí, kde má sídlo organizace, který nahrává lidi do sítě a tím je zabíjí. Ano, je to přesně tady - na střeše One New Change, kde jsme byli i my (tedy aspoň myslím...).

Pokoukali jsme po okolí, něco málo rovnou pokoupili, dali si oběd v sushi pointu (skoro celou dovolenou jsem byla živa na sushi, Londýn je ráj pro sushiholiky!) a zamířili ke slavnému mostu přes Temži Millennium Bridge, na který je vidět právě už od katedrály.

Most jsme přeběhli, nakoukli na výstavu do Tate Modern a vydali se po nábřeží k Tower Bridge. Ale o tom zase až příště...

Lucie

LONDÝN II.: neděle na Brick Lane - blešák, fantastické jídlo i vintage móda

V Londýně jsme byli od soboty večer do středy dopoledne. První dvě noci jsme strávili u našich přátel Jirky a Kiky přímo v City. Za azyl jim tímto ještě jednou děkuji! No a protože naším prvním celým dnem byla neděle, doporučila nám Kika návštěvu místního blešího trhu. V této čtvrti totiž bydlí mnoho imigrantů a dá se tam najít skutečně cokoli. A tak jsme vyrazili.

Pravé blešáky stojí za to asi kdekoli, já jich ale moc projitých nemám. Jen burzu v Držkově (což je vesnice kus od vesnice, kde bydlí naši), ta se ale může poměřovat s kdejakým velkoměstským bleším trhem :-)

Nicméně ten na Brick Lane je v okolí vyhlášený a je zážitek se tam jít i jen projít. On to totiž není ledajaký blešák. Přiznám se, že jsem tam moc nefotila. Spíš jsem měla plné ruce práce s prohrabáváním všeho možného...

Zdroj: Wikimedia Commons

Na Brick Lane se dostanete několika způsoby. My jezdili jen metrem a pak se dopravovali po svých, takže můžu přiblížit jen tyto dopravní prostředky.

• Pvní možností je dojet podzemkou na Aldgate East a odtud se dát pěšky severovýchodně po Aldgate Hight St. směrem k Altab Ali Park. Těsně před ním se dále doleva po Osborn St., která se na další křižovatce mění na Brick Lane. Tato varianta je asi nejkratší.
• Druhou možností je dojet metrem až na Bethnal Green a vydat se pěšky po Bethnal Green Rd. Je to asi 1,3 kilometru a dojdete na opačný konec Brick Ln. Výhoda ale je, že budete míjet Cafe 338, kde mají absolutně úžasné anglické snídaně! (více někdy příště)
• Do třetice se dá dojet na Liverpool Street Station a prokličkovat to na Brick Lane. Ale pokud nevíte kudy, je to dost složité. V podstatě půjdete pořád na východ a dojdete přibližně do půlky ulice.
• Nadzemkou se snad dá dojet na Shoreditch High Street (ačkoli v mapě to je značené jako metro). Tu my jsme ale nepoužívali. 

K dostání tam je nové i staré oblečení a obuv, kosmetika, jídlo, gramofonové desky za libru (od tohoto stánku jsem Dana nemohla dostat), funkční i nefunkční hodinky, kdejaká elektronika, obrazy, nábytek, úklidové prostředky, šňůry na prádlo a cokoli, na co si vzpomenete.

No nevypadá to k sežrání?

Já si odnesla jarní kabátek za 5 liber (s trochou smlouvání) a hodinky bez řemínku za libru. Zatím tedy ani nevím, jestli došla baterka, nebo nejsou funkční. Stále jsem je neodnesla k hodinářovi... V prvním případě paráda a budu je nosit. V tom druhém je využiju jinak - na tvoření bižuterie.

Kromě trhovního zboží na Brick Lane a v přilehlých uličkách objevíte i pouliční umění.

No a Daniel ukořistil několikery gramofonové desky. Jak jinak. Naše sbírka se tak rozrostla ze "zabiramceloujednucastknihovny" na "zabiramjednuceloucastknihovnyjestevicazachvilisezritim". Ale každá byla za libru, to tam nemohl nechat... A taky našel jednu vlněnou deku za 8 liber (i zde jsme smlouvali), kterou používáme v gotickém ležení. Aneb žiju se šermířem.

Zdroj: WIkimedia Commons

Přímo na Brick Lane je v neděli také obrovský vintage makret a trh s jídlem (i když tady si nejsem jistá, jestli jídlo je jen tento den). Najdete ho ve velké hale a nese název Sunday UpMarket. Rozhodně doporučuji se tam podívat, je to neskutečný zážitek.

A když se tam nachomítnete večer (zhruba mezi pátou a sedmou hodinou), kdy už se vše sklízí, doprodává se jídlo za pár korun. Takže nakoupíte velké porce za směšnou cenu (oproti zbytku Londýna). Najdete tam všelijaké lahůdky, nejčastěji z Blízkého východu, ale i speciality například z Karibiku nebo Afriky. Více informací o marketu najdete ZDE.

Zdroj: Wikimedia Commons

Oficiální popis nabídky:

"Etiopská ručně pražená kávy, turecké speciality, skvělé marocké pokrmy, španělské paelly a empanadas, ručně rolované sushi (které vyrábí přímo před vámi), japonské sladkosti a slané palačinky, Carrom Cafe Lassi, Chai a indické pouliční občerstvení, thajské jídlo, mořský vlk z Karibiku, smažené jitrocelové sendviče a mnoho dalšího."

Ale pozor, pokud se tam vypravíte až večer, už bude sklizené (nebo vyprodané) všechno další zboží. Vyplatí se tam proto vyrazit hned ráno a omrknout například to oblečení, a pak i večer na jídlo. Místní prodejci se vám budou snažit vnutit "zbytky" (které vydají ještě na několik velkých porcí), takže jdou s cenou hodně dolů. Nakoupili jsme tam třeba i náš oblíbený arabský zákusek baklavu asi za třetinovou cenu, než za jakou ji prodávali původně. Mňam!

Občas blešák na Brick Lane byl i trochu děsivý...

Lucie

LONDÝN I.: letadla a autobusy, v centru budeme už brzy (23. února)

Tak je to konečně tady! Poprvé se vydám do Londýna... To město miluju ještě dřív, než jsem se tam vůbec podívala. Nedočkavostí jsem nemohla dospat, ačkoli jsme odlétali až v sobotu večer.

Zabalit.

Naložit.

Odjet na letiště.

Přetrpět frontu na check-in (s mým absolutním odporem k frontám všeho druhu - o tom jsem se rozepsala už ZDE).

Koupit si drahou bagetu.

Přetrpět druhou frontu u gatu (proč?!).

Nasednout do letadla v Brně.

Vystoupit z letadla v Londýně!

Zdroj: commons.wikimedia.org, Adrian Pingstone

Letěli jsme s Ryanairem a letenky jsme sehnali v jedné z jejich akcí. Za zpáteční jsme zaplatili každý něco málo přes 1.600,- Kč. Z Brna to létá jen na Stansted, takže výběr letiště byl poměrně jasný. Nevýhoda je, že u těchto chartrových letů nemáte přidělené sedadlo v letadle. Takže jak přijdete, tak si sednete. Naštěstí jsme měli kliku a ačkoli jsme přišli mezi posledními, sedadla vedle sebe ještě jedna byla.

Z letiště do centra Londýna pak jezdí hned několik dopravců. Googlili jsme a pátrali a nakonec jsme si vybrali National Express. V úvahu připadal i Terravision, ale N.E. byl jednoduše levnější. Všichni dopravci jezdí do různých koutů Londýna, je proto potřeba si dát pozor, kam si lístek kupujete. My potřebovali přímo do centra, měli jsme proto namířeno na Liverpool Street station.

Zdroj: commons.wikimedia.org, Oxyman

A cena? Za dvakrát zpáteční jízdenku ze Stanstedu do centra 29 liber. Takže na jednu jízdu to vycházelo necelých 8 liber. Co jsem ale koukala, tak dnes už to vychází právě na osm liber. A za hodinku až hodinku dvacet (podle hustoty dopravy, to ale víte dopředu) budete v centru.

Autobusy odjíždí co půl hodiny a skutečně se hodí zapamatovat si písmenko a číslo dané linky. V příchozím potvrzujícím mailu je docela schované, ale bez něj budete ztracení. "Service: NX A9". A právě to A9 se nám velmi hodilo.

Letadlo totiž mělo drobné zpoždění. Pak taky trvalo, než lidi vystoupili a než jsme proběhli celé letiště.

Dvě minuty do odjezdu.

No jasně, proč ne!

Zdroj: unexceptionalmom.blogspot.cz

Celí udýchaní jsme vyběhli před příletovou halu a vidím odjíždět autobus s označením National Express. No málem to se mnou švihlo. Panika! Začala jsem na něj zběsile mávat a neměla jsem daleko k hysterickému záchvatu. V tu chvíli mě ale Dan popadl a táhl k nedaleké frontě dalších autobusů. Tu jsem do té doby samozřejmě neviděla... A už na nás svítí označení A6, A7, A8 a konečně i A9!

Dopadli jsme na sedadla poloprázdného busu (v tu chvíli bychom ani lístky dopředu nepotřebovali, ale taky jsme přiletěli kolem desáté večer), zapnuli si pásy (na které nás začala upozorňovat jakási přehnaně aktivní důchodkyně), a konečně si začali vychutnávat anglický vzduch.

Naše londýnské dobrodružství může začít :-)

Lucie

SLOVINSKO VI.: Lublaň (3. února)

Poslední den na Slovinsku byla v plánu Lublaň. Ještě před tím ale krátká zastávka v Duine (Itálie), předání balíčku Ester a odvezení jejích věcí zpět do ČR. Když už jsme tam byli, zašli jsme se mrknout k moři. Oproti předchozímu dni bylo nádherné počasí - svítilo slunce a bylo teplo.

Po cestě zpět do Terstu jsme neodolali, zastavili u silnice a koupili si bedýnku pomerančů. Byly naprosto bezkonkurenční - červené i oranžové a okamžitě jsme se s nimi začali cpát. Což mělo za následek akorát to, že jsem byla totálně upatlaná (loupala jsem je i pro Dana, který řídil). Ovšem pokud na něco podobného narazíte, rozhodně neváhejte. Za 10€ jsme měli poměrně velkou hromadu těch nejlepších pomerančů, co jsem kdy jedla!

Pomeranče a Ital, kterému jsme se snažili vysvětlit, že chceme půl bedýnky červených a půl bedýnky oranžových. Nakonec to klaplo :-)

Pak už nás čekala cesta do hlavního města a hlavně návštěva jeho hradu. Vyrazili jsme tedy směr vnitrozemí a za hodinku byli na místě. Zaparkovali jsme v podzemních parkovištích velmi blízko centra, takže jsme to měli "co by šutrem dohodil (a zbytek doběhl)".

Jenže aby to nebylo jen tak, byl pomalu čas oběda. Lépe řečeno už jsem pořádně nejedla víc než tři hodiny, pomeranč nějak nepomohl. A to je pro mě špatný. Moc špatný. Začínám být protivná, náladová, je mi zle a dokud se nenajím, není se mnou kloudná řeč. Naštěstí Dan už tohle zná, a tak jsme se vydali hledat něco k jídlu. Nakonec vyhrál turecký kebab s příjemným Arabem, který si s námi začal povídat a dokonce prý i v Čechách nějaký čas žil :-) Jídlo jsme naházeli do sebe a hurá na hrad.

Po cestě na jídlo. I v Lublani jsou pověšené boty na drátech. Nevíte někdo, co to je za zvyk? Viděla jsem to i u nás v Brně.

Po cestě jsme přešli přes krásný Dračí most. Ten stojí  na severovýchodní straně Vodnikova náměstí a přemosťuje řeku Lublanici. Byl postaven na začátku 20. století a dnes je chráněnou technickou památkou. Dračí most je považován za nejkrásnější most vytvořený ve stylu vídeňské secese.

Byl to první vyasfaltovaný most ve Slovinsku, první železobetonový most v Lublani a jeden z prvních v Evropě. V době svého dokončení v roce 1901 byl třetím největším obloukovým mostem v Evropě. Nejzajímavější částí mostu jsou dračí sochy stojící na piedestalech ve čtyřech rozích (zdroj: wikipedia.org). Drak je také symbolem Lublaně.

Drak na Dračím mostě

Na hrad se dá dostat pěšky, nebo lanovkou. Tedy on je to spíš takový výtah. Jednosměrná jízdenka stojí pro dospělé 1,80€, pro studenty 1,50€ a jezdí přibližně každých deset minut. Koupit se dá i jízdenka zpáteční, případně nějaký balíček i se vstupenkou na hrad, ale to jsme nepotřebovali.
Pak stačilo počkat na příjezd výtaho-lanovky a už jsme si užívali prosklený výhled na Lublaň. A že stál za to! Nádhera...


Lanovka na hrad

Výhled z hradeb

A nádherný je i Lublaňský hrad. Je totiž velmi vkusně zrekonstruovaný - středověké kamenné zdi doplnilo železo a sklo a dohromady to dává velmi netradiční, ale pozoruhodnou kombinaci. Tady se architekti vyřádili, ale v dobrém. Vážně se jim to povedlo.

Lublaňský hrad

Středověký hrad leží ležící na Hradním kopci v Lublani, hlavním městě Slovinska.

Podle archeologických nálezů je oblast současného hradu osídlená nepřetržitě od roku 1200 př.n.l.

Nádvoří hradu



Hrad byl poprvé zmíněn v roce 1144 jako sídelní místo vévody Korutanského. V 15. století, byl hrad rozšířen kompletními hradbami a věžemi u vstupu, kde byl umístěn padací most. V tomto období byla také postavena kaple. V 16. a 17. století, byly postupně postaveny další objekty. Protože nebyl hrad v další době sídlem vladaře, ani žádného jiného důležitého šlechtice a protože nebylo opevnění v této oblasti zapotřebí, začal hrad ztrácet na významu. Náklady na údržbu byly tak vysoké, že hrad postupně začal chátrat.

V 19. století, byl hrad přestavěn. Částečně jako vězení a částečně jako vojenská pevnost, což snížilo jeho popularitu mezi obyvatelstvem. V roce 1905 byl hrad odkoupen lublaňskou městskou správou , která ho následně obývala až do poloviny 60. let 20. století, kdy začaly přípravy na rekonstrukci hradu.

Na konci 60. let, začaly práce na dlouhé a rozsáhlé rekonstrukci. Celá rekonstrukce trvala více než 35 let.

(Zdroj: wikipedia.org)

Na prohlídku jsme nešli, pouze jsme se pokochali výhledem a atmosférou a zavítali do kaple. Tam na nás čekalo překvapení - seděl tam pán s kaligrafickými pery a namaloval nám záložky s našimi jmény. Úžasné. Nechali jsme mu tam pár eur, tohle jsme si prostě zadarmo vzít nemohli, a pomalu začali sestupovat zpátky do města. Procházka je to pěkná - výhledy, kopec dolu, příjemné cestičky. Jen v opačném směru by se mi to jít nechtělo, byl to docela krpál.

I v Lublani je most lásky :-)

Zbytek prohlídky města už byl takový dost rychlý, přeci jen nás ještě čekala i cesta domů. Rychle juknout na Trojmostí, projít se po promenádě, pokochat se hradem osvětleným západem slunce a tradá domů...

Lucie