SIC-SAR XX.: korálové Alghero a spaní v olivovém háji vedle letiště (11.-12. srpna)

Městečku Alghero ležícímu na severozápadě Sardinie se přezdívá Malá Barcelona - jednak má katalánský vzhled,jednak vzdálenost přes moře k Barceloně je jen 300 kilometrů. Druhým oficiálním úředním jazykem v Algheru je katalánština. Důvodem je historické obléhání a dobytí města španělsko-katalánským vojskem ve 14. století. I keramické tabulky s názvy ulic jsou proto dvojjazyčné. Toto nádherné přístavní město je také proslulé těžbou červených korálů. Najdete tam proto spoustu krámků, kde si můžete koupit z korálů vyrobené šperky, dekorace a mnoho dalšího.

Protože jsem si zatím pro sebe na dovolené nic nekoupila (tedy kromě tří krabic vína, že. Ehm...), rozhodla jsem se pro červené korálové náušnice. Samozřejmě chvíli bylo potřeba hledat ty nejkrásnější, jak jinak, ale pak naše téměř poslední peníze (12€) za jedny padly. A v tu chvíli mě ani moc netrápilo, že v peněžence už opravdu moc peněz není. S tím už jsme jednoduše byli smíření.

Abyste pochopili - nějaké peníze jsme sice ještě měli, ale na nocleh v Bed&Breakfast, který většinou stál kolem 60€ za noc, to už nebylo. Na účtu sice ještě mělo být asi deset tisíc, ty ale stále byly v depozitu společnosti, která nám pronajala auto. Měla nám je vrátit do pondělí. Jenže ona zrovna byla neděle. Takže jsme prakticky byli bez peněz. Co se dá dělat, poslední nocleh tak bude muset být trošku punk.

Navíc na letišti jsme potřebovali být v sedm ráno, takže bychom stejně museli vstávat strašlivě brzo, abychom to stihli. A tak jsme se rozhodli, že se necháme odvést k letišti a usteleme si někde poblíž. A jak jsme řekli, tak jsme taky udělali.

Protože už vlastně nebylo potřeba šetřit, skočila jsem ještě do obchodu a nakoupila nám supero-italiano-večeři - prosciutto, sýr, bagetky, sušená rajčata a lahev vína. S touto sestavou prostě musíme vydržet až do příletu do Bratislavy, no ne?

Po prohlídce města a nějakém tom lelkování a pozorování moře, což vřele doporučuju, je to paráda, jsme se vydali hledat spoj na letiště. Obkroužili jsme park Giardini Giuseppe Manno poblíž přístavu a na jeho konci objevili turistické informace. Paní sice anglicky moc neuměla, ale brzy pochopila, co chceme. Vytáhla lísteček s časy odjezdů a na mapě nám vyznačila zastávku. Ta se nachází na Via Cagliari (zastávka Porto Terra) hned u parku a na letiště jezdí společnost ARST - linka AL.F.A. (Alghero-Fertilia_aeroporto). Autobusy navíc odjíždí snad každou hodinu, takže prostě pohodička.

Po cestě na letiště jsem z našeho plánu byla poněkud nervózní, což se tedy nezměnilo ani po celou noc. Nicméně celou cestu jsme koukali, kde by to tak asi šlo. Jak se ukázalo, hned u silnice na letiště rostou vysoké husté stromy a za nimi jsou políčka a olivové háje. Jop, to by šlo. Takže jsme se nechali vyložit u letiště, kousek cesty se vrátili a zapluli mezi zeleň. Tam jsme si nejdřív rozložili jen večeři, v klidu se najedli a čekali na tmu. Pro jistotu. Přeci jen postavit stan za světla takhle blízko letiště by asi nebyl úplně nejideálnější nápad. A pak už jen postavit stan, naházet věci dovnitř a spát. Jenže to bych nebyla já, kdybych zase něco nevyvedla...

Někdy uprostřed noci mě vzbudila myš. Hrabošila mi těsně u hlavy, jen byla na druhé straně síťky vnitřní komory stanu. Přesouvala se a pořád cosi okusovala. Nepomohlo, když jsem rukou praštila do síťky, ani když jsem sama šustila víc než ona, abych ji vystrašila. Dan už byl samozřejmě také vzhůru a nespokojeně se vedle mě vrtěl (akorát jeho nevzbudila ta myš, ale já).

Takto to pokračovalo několik dalších minut, až jsem se naštvala, vzala baterku a chtěla na tu myš posvítit. A přesně v tu chvíli Dan otevřel oči a chtěl mi k tomu něco říct. To už ale nestihl, protože jsem rozsvítila a míříce skrz síťku na myš jsem oslnila nás oba. Jaksi mi nedošlo, že ta vnitřní síťka je dost hustá, světlá a vlastně neprostupná. Takže plná dávka světla se odrazila a v tu ránu jsme oba byli slepí... No co si budeme povídat. Myši to bylo úplně jedno, Dan mě málem zabil a já si musela přiznat, že ve dvě ráno prostě neoplývám zrovna nejlepšími nápady.

Naše poslední sardinské ráno proběhlo v pohodě - vstali jsme asi v šest, sbalili věci, udělali nezbytnou hygienu a zamířili na letiště, odkud nám v devět letělo letadlo do Bratislavy. Tam se sice lehce zkomplikovala situace, protože jsme nestihli autobus Student Agency do Brna, a tak jsme museli na vlak. Nutno říct, že jejich vlakové nádraží je ještě horší a výrazně hnusnější než to naše brněnské. A pak už jen počkat na mašinku a hurá domů...

Sicilsko-sardinské dobrodružství, na které jsme si koupili jen letenky, dvě mapy a dva průvodce, a zbytek nechali náhodě, bylo u konce. Dovolená to byla skvělá. Náročná i odpočinková, koupací i poznávací, prostě taková, jakou jsme si ji udělali.

A příště zase o mých jiných dobrodružstvích - třeba o Japonsku nebo roadtripu s naší famílií po Dánsku.

Lucie

SIC-SAR XVIII.: křížem krážem z Cagliari do Sassari (10. srpna)

Ráno nám začalo vtipně - bylo potřeba před vrácením umýt auto a zamaskovat škrábnutí v laku. No, tedy škrábnutí... Vzali jsme to o keř. Hodně tvrdý keř a ve velké rychlosti. Přes skoro celý bok. Takže se v tom bleděmodrém laku našeho Fiátka Pandy rýsovala bílá tenká čára od předního kola až k zadním dveřím. A vzhledem k tomu, že při půjčování si na "slepou mapu" auta obkreslili každé škrábnutí, moc se nám nechtělo platit nekřesťanské peníze za nový lak.

Zkoušeli jsme to vším možným - umýt, vyšůrovat leštěnkou, nějakými přípravky atd. No nic, pořád to bylo vidět. Nakonec se jako nejlepší varianta ukázalo mé melounové tělové máslo - když se nanesla tenká vrstvička a rozleštila se, ve správném úhlu slunečních paprsků nebylo vidět vůbec nic. A shodou okolností jsme pak před půjčovnou zaparkovali naprosto ideálně, takže ten velký Ital na žádnou rýhu nepřišel. Tadá! Jde se prozkoumat Cagliari.

Naše první kroky zamířili někam na lavičku, kde se nasnídáme, prolistujeme průvodce a rozhodneme se, co dál. Dalším úkolem bylo najít internetovou kavárnu, kde si zjistíme spoj do Sassari a následně další den do Alghera. Vše jsme zvládli a vypravili jsme se do historického centra Cagliari, tedy čtvrtí Marina a Castedu.

Připravte se, že je to trošku do kopce, což s batohy na zádech nebylo fajn. Ve výsledku to ale nebylo nic strašného. Pak už se člověk dostane do starých uliček čtvrti Marina, která je přímo nad přístavem, a je to krásné. My jsme pro přístup zvolili dlouhé schody k Bastionu di Saint Remy. A bylo to dobré rozhodnutí - ty výhledy stály za to.

Ale ve zkratce to nejdůležitější:
Čtvrť Marina je plná restaurací a tratorií, nejvýznamnější památkou zde je renesanční kostel S. Agostino. Ulice Via G. Manno odděluje čtvrť Marina od Casteddu (starého města, také Castello). Zde jsou nejvýznamnější stavby ve městě. Ve střední části, na východě, se nachází katedrála ze 13. st. Průčelí chrámu je z roku 1933 a je napodobeninou dómu v Pise.

Původně byl na staré město vstup možný pouze dvěma branami, jižní se nazývá Torre dell'Elefante, a je z roku 1307. Severní brána se jmenuje Torre di San Pancrazio. U severní brány na Piazza Arsenale se nachází Národní archeologické muzeum (Cittadella dei Musei) s prehistorickými a antickými nálezy ze Sardinie. 

Dvě stě metrů severovýchodně od muzea najdeme amfiteátr (Anfiteatro Romano) z 2. st., který v současné době slouží jako přírodní divadlo. K dalším významným památkám ve městě náleží především raně křesťanský kostel San Saturno z 5. až 6. st., nejstarší sakrální stavba na Sardinii. Dále pak poutní kostel Santa María di Bonaria.

My navštívili vlastně skoro vše z výše popsaného - katedrálu, nějaké ty kostely, vylezli na Torre dell'Elefante, která se jmenuje podle na ní umístěné sošky slona, viděli amfiteátr (který byl tedy dost zklamání - oplocený a nic moc) a nakonec se vypravili na vlak do Sassari. Tam na nás čekalo milé překvapení - ve městě zrovna probíhal Festa dei Candelieri, Svátek svícnů. 

Další den utekl jako voda a nám se sicilsko-sardinské putování pomalu chýlilo ke konci. Ale o tom zase až příště.

Lucie

SIC-SAR IV.: neplánovaná zajížďka do barokní Ragusy (1. srpna)

V brzkém odpoledním slunci jsme stáli u kraje silnice, usmívali se a mávali cedulí na projíždějící auta. Nic. Ve skutečnosti z nás teklo, bylo vedro k padnutí a já měla pocit, že se prostě na místě rozteču... Pochopili jsme, že po těchto silničkách se na dlouhé vzdálenosti nejezdí, a tak jsme si v mapě vyhledali města naším směrem, ale vzdálená jen kousek, a snažili se stopovat na ně.

Po chvilce tato naše strategie klapla a u krajnice nám zastavili dva italští maníci. Naskákali jsme na zadní sedadla a už jsme s otevřenými okýnky (a díky tomu s náznakem větru) mířili od Agrigenta na Licatu (kterou jsme měli na ceduli) a Gelu (kam až chlapi jeli, takže jsme se svezli s nimi).

Tihle dva Taliáni byli velmi ochotní. Lámanou angličtinou si s námi povídali, po cestě jsme se na minibenzínce stavili na rychlé kafe a vnutili nám své číslo, že kdybychom náhodou nesehnali stop dál, máme jim brnknout, že u nich můžeme přespat. Mě to přišlo až podezřelé, ale možná jsem prostě jen zvyklá na (nepříliš vstřícné) Čechy. Vysadili nás na okraji Gely, zamávali jsme si a my měli radost, že jsme zase o kus pokročili.

A - Agrigento, B - Gela, C - Ragusa

V této oblasti jsme neměli moc představu, kam chceme zajet. Jen jsme věděli, že to vezmeme do Syrakus na východním pobřeží, to mezi tím ale bylo tak trochu otázka náhody.

A přesně ta nás zavedla do Ragusy více ve vnitrozemí. Jak jsme tak opět stáli ve vedru na stopu, zastavilo nám parádní BMW. Vystoupil tak čtyřicetiletý chlapík ve značkových džínách a košili Armani. Uměl perfektně anglicky a jel domů do Ragusy. Prý je to krásné město, které bychom měli vidět, a tak jsme dlouho neváhali. Naložil nám batohy do kufru a my v klimatizovaném luxusu skoro oněměli.

Na jméno už si bohužel nepamatuju, ale byl to šéfkuchař v nějaké nóbl restauraci, a ten večer hostil asi desítku dam na rozlučku se svobodou. Prý jim připravoval nějaká speciální jídla a měl to být nezapomenutelný večer. Cesta utekla velmi rychle a musím říct, že to byl nejspíš nejpříjemnější stop, který jsme na Sicílii zažili.

Pak už jsme vystoupili na náměstí v Raguse, a byla to jednoduše nádhera. Rychle jsme našli Bed&Breakfast, kde jsme se chtěli ubytovat, dali si sprchu a vyrazili s lahvinkou vína obhlédnout město. Zrovna zapadalo slunce, teplota už byla tak akorát a my se kochali barokními kostely a domy, až jsme dorazili k okouzlujícímu výhledu na staré město. Ragusa totiž stojí na dvou kopcích a z jednoho na druhý je naprosto fantasticky vidět.

Ragusa ve dne...

Město stálo původně jen na menším kopci. V roce 1693 ale bylo zničeno silným zemětřesením a obyvatelé se přesunuli na protější svah (a že teda pořádně prudký). Tehdejší šlechta se však rozhodla staré město opravit a vybudovat znovu. Díky tomu z té doby pochází mnoho barokních památek. V roce 2002 byla Ragusa spolu s dalšími sedmi sicilskými městy (Caltagirone, Catania, Militello in Val di Catania, Modica, Noto, Palazzolo a Scicli) zařazena mezi kulturní památky světového dědictví UNESCO.

... a večer se sklenkou vína v ruce.

Večer jsme tedy strávili sedíce na hradbách. Kochali jsme se výhledem, popíjeli poslední víno z Marsali a byli naprosto spokojení. Náhoda nás přivedla do krásného města, které na nás zanechalo velký dojem...

Lucie

SIC-SAR III.: antické Údolí chrámů v Agrigentu (1.srpna)

Ráno jsme se vyhrabali z postele, sešli na snídani (která na ostatní naše následné snídaně byla docela nic moc), zabalili batohy a vydali se hledat autobusovou zastávku. Rozhodli jsme se totiž, že se posuneme veřejnou dopravou, abychom trochu mákli. Přeci jen původně už jsme chtěli být víc na jihu, po vinném odpoledni tento plán ale padl...

Nutno říct, že Italové jednak neumí anglicky, druhak neznají pořádně svá města, třeťak (nebo jak to napsat?) absolutně neumí navigovat. Takže někteří nerozuměli, zatímco další nás posílali úplně blbě. Čas se nám krátil a my začali být nervózní, abychom ten bus vůbec stihli (jel asi tak jeden za den).

Následně jsme narazili na místní babču, galantního seniora a o něco málo mladšího ochotného pána mířícího za lékařem. Toto trojité spojení  dokázalo, že dali dohromady složitou lokaci autobusové zastávky (která se ukázala jako sakra daleko) a onen pán, jakmile si vyřídil recept na léky v protějším domě, naložil nás do auta (tedy autíčka, tam je mají všichni) a odvezl až na zastávku, což vlastně byla benzínka u dálnice s bufetem, kde se prodávali lístky. Chvála Taliánům!

Čekáme na benzínce na bus (který měl klasicky zpoždění)

Asi po půlhodince přifrčel docela pěkný klimatizovaný bus, my se namačkali s další dvacítkou lidí dovnitř a sedli si v uličce na zem (tedy já - opírala jsem se o Dana, který seděl na tom nejhorším místě - uprostřed zadní pětky). A pak už jen dvě hodinky cesty do Agrigenta - města s bohatými vykopávkami a komplexem dórských chrámů známý jako Údolí chrámů (Valle dei Templi). 

Pět dórských chrámů ve starověku velmi bohatého města obdivoval už v 18. století Goethe. Od roku 1997 je areál zapsaný na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jízdenka stála cca 9 euro na osobu, což jsme posléze zjistili, že tak stojí skoro každá doprava.

V Agrigentu je autobusové nádraží v centru nového města na kopci poměrně daleko od vykopávek. Po výstupu jsme proto museli koupit místní lístky (1.60 euro) a svezli se pár zastávek zase zpátky k antické části, kolem které jsme před tím projeli.

Pohled od Údolí chrámů na Agrigento

"Agrigento (sicilsky Girgenti) je hlavní město stejnojmenné provincie a významné středisko turistického ruchu Sicílie. Město bylo založeno řeckými kolonisty v roce 581 př. n. l. a mělo především hlídat kartaginské konkurenty tzv. Velkého Řecka. Nazvali ho Akragas podle stejnojmenné řeky. Po vítězství sicilských Řeků nad Kartaginci v bitvě u Himery v roce 480 př. n. l ale toto nebezpečí pominulo, a tak se stal Akragás jedním z nejvýznamnějších obchodních center starověku. Tehdy měl až 200 000 obyvatel, žila zde řada slavných osobností (například filosof Empedoklés) a probíhala velkolepá výstavba. V roce 406, kdy byl Akragás dobyt Kartaginci, tyto zlaté časy skončily, ale v roce 338 př. n. l se vrátil do řeckých rukou.Řecká nadvláda trvala 370 let.Město bylo poškozeno za punských (římsko-kartaginských) válek a roku 210 př. n. l ho definitivně ovládli Římané, ostatně jako celou Sicílii. Římané přejmenovali Akragás na Agrigentum a město dále prosperovalo.

Důležitým obchodním centrem bylo ještě za časů Byzantské říše. Příchod Saracénů na začátku 9. století tomu učinil přítrž, v tu dobu se také obyvatelé přestěhovali na vršek kopce na místo dnešního moderního Agrigenta, pravděpodobně aby se nájezdům dobyvatel mohli lépe bránit. Od 60. let 20. století docházelo v Agrigentu, jemuž se nevyhýbá působení mafie, k ilegální výstavbě, která bohužel necitlivě narušila i pohled na Údolí chrámů."

- zdroj: wikipedie.cz, mundo.cz

Chrám Svornosti a socha Íkara

Celý archeologický areál s názvem Údolí chrámů je krásný. Označení "údolí" je ale dost nepřesné - stojí totiž na vršku. Vstupné už si přesně nepamatuju, ale dala se s ISICem uplatnit studentská sleva. Pán na pokladně navíc byl moc milý a ochotný a schoval nám batohy, abychom se s nimi nemuseli tahat. Hic byl totiž neskutečný. Zatímco tou dobou bylo v ČR kolem 35°C, my měli čtyřicet. A to ještě nepřišlo to nejhorší, co nás čekalo pak na Sardínii...

Areál archeologického parku se dělí na dvě části - východní a západní, které jsou oddělené silnicí (Via dei Templi). My byli jen ve východní části, která má na délku necelý kilometr a půl a jsou v ní tři chrámy - Héraklův, Svornosti a Héřin. Popis jsem si vypůjčila ze stránek mundo.cz, mají to hezky zpracované.

Východní část

• Héraklův/Herculův chrám (Tempio di Ercole) – pochází zřejmě už z konce 6. století př. Kr. Dnes zde stojí osm z jeho původních 38 sloupů dórského stylu.
• Chrám svornosti (Tempio della Concordia) – se zachoval v natolik neporušeném stavu, že by i v samotném Řecku záviděli. Často je označován za nejzachovalejší řecký chrám na světě. Byl postaven kolem roku 430 př. Kr. a za jeho výborný stav vděčíme křesťanům, kteří ho v 6. století n. l. změnili v křesťanský kostel a zpevnili, takže odolal i všem zemětřesením. V polovině 18. století ho romantici vrátili téměř do původní podoby.

• Héřin/Junónin chrám (Tempio di Giunone) – další dórský chrám, z něhož se dochovalo sloupořadí s architrávem. Za povšimnutí zde stojí červené skvrny – jsou to stopy po požáru, který proběhl zřejmě při kartaginské invazi v roce 406 př. Kr.

Západní část

• Diův/Jóvův chrám (Tempio di Giove) – se do dnešních dnů téměř nezachoval, jeho stavba totiž byla přerušena kartaginským vpádem a později zničena řadou zemětřesení. Kdyby však byl dokončen, byl by jedním z největších starověkých chrámů vůbec. Jeho rozměry měly činit 112 x 56 metrů, sloupy měly být vysoké 20 metrů. Kromě sloupů podpíraly stavbu ještě sochy obrů Atlantů (tzv. telamony). Kopie jedné z nich, vysoká 8 metrů, dnes leží na místě chrámu.
• Chrám Dioskurů (Tempio dei Dioscuri) – původní stavba pocházela ze stejné doby jako ostatní chrámy, zřícený chrám byl ale znovu postaven v 19. století. Dnes zde stojí pouze čtyři sloupy.

Na sever od chrámů

• Museo nazionale archeologico – muzeum s nálezy antického umění řeckého Akragásu, resp. římského Agrigenta. K nejzajímavějším exponátům patří řecké vázy – černofigurová a červenofigurová keramika. Dále tu najdeme originál 8metrové sochy Atlanta (telamona), která bývala součástí Diova chrámu. Naproti muzeu si můžete prohlédnout vykopávky z doby helénismu a římské říše, pro něž je typická např. pravidelná síť ulic, kanalizace či domy s mozaikovými podlahami.

Po procourání chrámů a vykopávek jsme opět hodili batohy na záda a vydali se k silnici na další stop, o tom ale zase jindy.

Lucie

LONDÝN VII.: Po Temži lodí a po vlastních na Greenwich (26. února)

Jakmile vylezete z Westminster Abbey, stojíte prakticky pod Big Benem a Hoses of Parliament. Pohled na ně je krásný - architektonické kudrlinky, věžičky a tak. Trochu kýč, ale moc hezký kýč :-) Nicméně naším dalším cílem bylo nalodit se na jednu z lodí, která křižuje Temži a vidět Londýn zase z jiného úhlu, včetně Big Benu.

V okolí Parlamentu jsou hned dva přístavy - jeden "nalevo" a druhý "napravo", tedy lépe řečeno na jihu (Millbank Pier) a na severu (Westminster Pier). Ten na severu je výrazně blíž, ale pokud budete jako my mířit na Greenwich, přišli byste právě o úchvatný pohled na Houses of Parliament z vody. Navíc pokud obejdete vládní budovu a projdete přilehlým parkem, už to tak daleko není.

Cenu už si přesně nepamatuju (a nebyla jsem schopná to dohledat), ale mám pocit, že jsme platili nějakých šest a půl libry za osobu. Dá se platit i s Oyster card. V daném úseku křižuje Temži jen jedna loď tam a zpátky, takže nás kapitán naložil, když jel na jih s tím, že tam přece nebudeme čekat a mrznout, až pojede zase na sever. A tak jsme si neplánovaně udělali o něco málo delší vyhlídku z řeky na Londýn, než jsme původně zamýšleli.

Cesta trvala tuším kolem hodiny a jednou jsme museli přestoupit, protože daná loď jezdí jen určitý úsek. Takže jsme vysedli, počkali asi deset minut a už svištěli na Greenwich. Uvnitř lodí je krásně teplo, takže jsme sundali kabáty a čepice, příjemně se uvelebili a vychutnávali si londýnské scenérie - mrakodrapy, Tate, Tower, Tower Bridge, a tak dál až k našemu cíli.

Cutty Sark

A pak už jsme vystoupili na Greenwich Pier. Hned vedle přístaviště stojí Cutty Sark - jeden z posledních čajových kliprů. Ve své době byla tato proslulá loď, postavená v roce 1869, nazývána Královnou oceánů a byla nejrychlejší velkou plachetnicí na světě.

Dá se jít dovnitř, ale to my neabsolvovali. Jednak jsem k ní dojeli skoro v pět, kdy už zavírala, jednak byl vstup poměrně drahý a zas tak moc jsme vnitřek vidět nepotřebovali. Já se totiž těšila hlavně na nultý poledník :-)

Královská observatoř

Viděli jste film Thor - Temný svět? Tak závěrečné drama se odehrává přesně na Greenwichi a prakticky hned vedle toho, kde vysednete z lodi :-) My se prošli, pokochali okolím a zamířili k observatoři nahoru na kopec, kde jsme našli poledník a hromadu veverek...

Na východ, nebo na západ?

Observatoř už byla zavřená, ale my se nenechali se zmást - k poledníku se dá dostat. Jen se musí sejít kousek níž a projít brankou, která se sice tváří nedobytně, je ale odemčená. A tak jsme pořídili nutné fotky a pokračovali v pochůzce. Procházka je to pěkná, jen je pak problém s dopravou zpátky do centra - autobus totiž staví až kus za parkem a jezdí jen občas.

Poslední noční pohled na Big Ben. Tak nashle zase příště!

Ale nakonec se zadařilo, chytli jsme jeden double decker a frčeli si pro věci a do našeho posledního azylu na okraji Londýna, odkud jsme pak brzo ráno zamířili opět na Liverpool Street Station a autobusem na letiště. A to je konec londýnského povídání.

Už čekáme na letišti. Poslední libry utraceny za English Breakfast Tea ve stánku se suvenýry...

Uf. Už tak mám skluz jak blázen... Bez mála rok. To jsem zvědavá, kdy dopíšu dovolenou na italských ostrovech, ta totiž byla přímo nabitá dobrodružstvím :-) Každopádně je na co se těšit!

Lucie

LONDÝN VI.: Po stopách královské rodiny (26. února)

Když jsme skončili s nákupy, přesunuli jsme se na náš hostel - Queen Elisabeth ve Fulhamu. Je to poměrně stranou centra, jeli jsme tam tak hodinku a pak ještě čtvrt hodinky dojít pěšky, ale vyplatilo se to. Hostýlek je to velmi příjemný a nabízí i pokoje pro dva (twin a double). Za tento typ pokoje jsme dohromady platili 825,- za noc, což mi přijde velmi přívětivé. V ceně byla i snídaně a každý si mohl dát, na co měl chuť - jogurt, kukuřičné lupínky, chléb, sýr, šunku apod. Taková klasika, co neurazí.

Po snídani jsme se se všemi věci přesunuli na nádraží Waterloo v domnění, že tam necháme v nějaké skříňce kufry a den strávíme ve městě. Já bláhová zvyklá z Helsinek na obří skříňky, kam narvete dva plně naložené batohy a necháte za ně 4 eura...

Ovšem jaké bylo naše překvapení, když na místě byla pouze úschovna (žádné levné skříňky) a za jeden kufr chtěli kolem deseti liber (my měli tři). Co se dá dělat, jdeme googlit... Takže než jsme něco kloudného našli, bylo dopoledne skoro pryč a já chytala nerva, aneb žiju v přesvědčení, že googlím líp než Dan (neb na Googlu prakticky žiju), ale on mi tablet nepůjčil... Takže se ve mně mísila beznaděj z nicnedělání, podráždění z dlouhého čekání a nastupující hlad. No dovedete si to představit... :-D

Po cestě - typické londýnské domy.

Nakonec to ale dobře dopadlo, přesunuli jsme se na Victoria Coach Station (musíte dojít až na autobusák, ne pouze na vlakové nádraží, kde staví i metro), kde za kufr do 20 kilogramů chtěli "jen"  4£. Takže nakonec se to dalo. A my se konečně vypravili k Buckinghamskému paláci, který je od Victorie co by kamenem dohodil (a zbytek došel kolem obchůdků se suvenýry pěšky)!

Byla zima, foukalo a přeci jen byl únor, takže naštěstí zas až tolik turistů tam nebylo. Ale předpokládám, že v jinou roční dobu to musí být šílené. Každopádně jsme se pokochali, promrzli a vydali se dál, protože královna nás na čaj nepozvala...

Dalším cílem bylo Westminster Abbey. Ano, to je to slavné opatství, kde se korunují, žení, vdávají a pohřbívají angličtí králové a královny.

Opatství je skutečně nádherné a stojí i za to nechutně drahé vstupné - za plné vstupenky dáte 18£, pro studenty s platným průkazem pak 15£. Bohužel se vevnitř nedá fotit, ale byl to vážně zážitek. Jen v katedrále jsme strávili asi hodinu a půl a myslím, že by se dalo tam být i dýl. Je to krásné a hrobky králů jsou naprosto impozantní. Kam se na Westminster Abbey hrabou všechny naše katedrály...

Daniel byl samozřejmě unesený z detailů zbrojí a rouch vytesaných soch a náhrobků. A já si vybavovala detaily z nedávné královské svatby a procházela po stejných místech, jako princ Willian a vévodkyně Catherine. No prostě romantika, chápeme ;-)

A protože už tak je ten článek zase dlouhý, tím pro dnešek skončíme. Zbývá mi sepsat už jen plavba lodí po Temži, Greenwich a příhodu s málo penězi v autobuse. No a pak se snad konečně dostanu k naší dovolené na Sicílii a Sardínii. Těšte se, to byla hodně vtipná výprava :-)

Lucie

LONDÝN III.: Vzhůru k Temži poprvé (24. února)

Jakmile jsme dostatečně pochodili po bleším trhu na Brick Lane a úlovky si zanesli zpátky domů, vypravili jsme se směrem přes City k Temži. Kam také jinam, když jsme chtěli vidět všechny hlavní památky v Londýně. Nepříjemné bylo, že byla strašná zima a foukalo.

Oproti počasí u nás tam v únoru měli sice o něco málo tepleji, ale bylo jaksi více vlezlo a vlkho. A to dělá hrozně moc. Co naplat. Navlékli jsme teplé ponožky a přidali pod košili a svetr ještě tílko a vyrazili jsme.

Vzali jsme to pěšky nejdřív k "Okurce", tedy mrakodrapu 30 St Mary Axe, kterému se přezdívá Gherkin (okurka) či Swiss Re Tower, Swiss Re Building nebo Swiss Re Centre (podle prvního majitele). Zajímavostí této 180 metrů vysoké budovy je, že ačkoli je celá oválná, jediný kousek zaobleného skla je pouze na vrcholové části budovy. Okurku navrhli sir Norman Foster a Ken Shuttleworth a je skutečně krásná (tím moderním smyslem slova).

Po omrknutí Okurky jsme zamířili už skutečně k Temži a naší první zastávkou byla katedrála svatého Pavla. Je to nádherná a monumentální stavba. Přes týden se dá za tučný poplatek dostat i do kupole, ale my tam byli v neděli, kdy probíhaly bohoslužby. Dostali jsme se proto tedy do kostela, ale už ne na prohlídku.

Kika nám ale poradila, že podobný výhled budeme mít i z vedle stojícího nového nákupního centra One New Change. A tak jsme nelenili a jali se zjišťovat, kudy hore. Výtahy jsme našli rychle, pak už jen namačkali nejvyšší patro a vyjeli tou prosklenou krabicí nahodu mezi kavárny.

One New Change

Vsuvka pro fanoušky Doctor Who: v 7. sérii (díl The Bells of Saint John) sedí Doctor s Clarou v kavárně na střeše jakéhosi domu, odkud je krásný výhled do okolí. Clara díky staženým počítačovým znalostem do jejího mozku zjistí, kde má sídlo organizace, který nahrává lidi do sítě a tím je zabíjí. Ano, je to přesně tady - na střeše One New Change, kde jsme byli i my (tedy aspoň myslím...).

Pokoukali jsme po okolí, něco málo rovnou pokoupili, dali si oběd v sushi pointu (skoro celou dovolenou jsem byla živa na sushi, Londýn je ráj pro sushiholiky!) a zamířili ke slavnému mostu přes Temži Millennium Bridge, na který je vidět právě už od katedrály.

Most jsme přeběhli, nakoukli na výstavu do Tate Modern a vydali se po nábřeží k Tower Bridge. Ale o tom zase až příště...

Lucie

SLOVINSKO VI.: Lublaň (3. února)

Poslední den na Slovinsku byla v plánu Lublaň. Ještě před tím ale krátká zastávka v Duine (Itálie), předání balíčku Ester a odvezení jejích věcí zpět do ČR. Když už jsme tam byli, zašli jsme se mrknout k moři. Oproti předchozímu dni bylo nádherné počasí - svítilo slunce a bylo teplo.

Po cestě zpět do Terstu jsme neodolali, zastavili u silnice a koupili si bedýnku pomerančů. Byly naprosto bezkonkurenční - červené i oranžové a okamžitě jsme se s nimi začali cpát. Což mělo za následek akorát to, že jsem byla totálně upatlaná (loupala jsem je i pro Dana, který řídil). Ovšem pokud na něco podobného narazíte, rozhodně neváhejte. Za 10€ jsme měli poměrně velkou hromadu těch nejlepších pomerančů, co jsem kdy jedla!

Pomeranče a Ital, kterému jsme se snažili vysvětlit, že chceme půl bedýnky červených a půl bedýnky oranžových. Nakonec to klaplo :-)

Pak už nás čekala cesta do hlavního města a hlavně návštěva jeho hradu. Vyrazili jsme tedy směr vnitrozemí a za hodinku byli na místě. Zaparkovali jsme v podzemních parkovištích velmi blízko centra, takže jsme to měli "co by šutrem dohodil (a zbytek doběhl)".

Jenže aby to nebylo jen tak, byl pomalu čas oběda. Lépe řečeno už jsem pořádně nejedla víc než tři hodiny, pomeranč nějak nepomohl. A to je pro mě špatný. Moc špatný. Začínám být protivná, náladová, je mi zle a dokud se nenajím, není se mnou kloudná řeč. Naštěstí Dan už tohle zná, a tak jsme se vydali hledat něco k jídlu. Nakonec vyhrál turecký kebab s příjemným Arabem, který si s námi začal povídat a dokonce prý i v Čechách nějaký čas žil :-) Jídlo jsme naházeli do sebe a hurá na hrad.

Po cestě na jídlo. I v Lublani jsou pověšené boty na drátech. Nevíte někdo, co to je za zvyk? Viděla jsem to i u nás v Brně.

Po cestě jsme přešli přes krásný Dračí most. Ten stojí  na severovýchodní straně Vodnikova náměstí a přemosťuje řeku Lublanici. Byl postaven na začátku 20. století a dnes je chráněnou technickou památkou. Dračí most je považován za nejkrásnější most vytvořený ve stylu vídeňské secese.

Byl to první vyasfaltovaný most ve Slovinsku, první železobetonový most v Lublani a jeden z prvních v Evropě. V době svého dokončení v roce 1901 byl třetím největším obloukovým mostem v Evropě. Nejzajímavější částí mostu jsou dračí sochy stojící na piedestalech ve čtyřech rozích (zdroj: wikipedia.org). Drak je také symbolem Lublaně.

Drak na Dračím mostě

Na hrad se dá dostat pěšky, nebo lanovkou. Tedy on je to spíš takový výtah. Jednosměrná jízdenka stojí pro dospělé 1,80€, pro studenty 1,50€ a jezdí přibližně každých deset minut. Koupit se dá i jízdenka zpáteční, případně nějaký balíček i se vstupenkou na hrad, ale to jsme nepotřebovali.
Pak stačilo počkat na příjezd výtaho-lanovky a už jsme si užívali prosklený výhled na Lublaň. A že stál za to! Nádhera...


Lanovka na hrad

Výhled z hradeb

A nádherný je i Lublaňský hrad. Je totiž velmi vkusně zrekonstruovaný - středověké kamenné zdi doplnilo železo a sklo a dohromady to dává velmi netradiční, ale pozoruhodnou kombinaci. Tady se architekti vyřádili, ale v dobrém. Vážně se jim to povedlo.

Lublaňský hrad

Středověký hrad leží ležící na Hradním kopci v Lublani, hlavním městě Slovinska.

Podle archeologických nálezů je oblast současného hradu osídlená nepřetržitě od roku 1200 př.n.l.

Nádvoří hradu



Hrad byl poprvé zmíněn v roce 1144 jako sídelní místo vévody Korutanského. V 15. století, byl hrad rozšířen kompletními hradbami a věžemi u vstupu, kde byl umístěn padací most. V tomto období byla také postavena kaple. V 16. a 17. století, byly postupně postaveny další objekty. Protože nebyl hrad v další době sídlem vladaře, ani žádného jiného důležitého šlechtice a protože nebylo opevnění v této oblasti zapotřebí, začal hrad ztrácet na významu. Náklady na údržbu byly tak vysoké, že hrad postupně začal chátrat.

V 19. století, byl hrad přestavěn. Částečně jako vězení a částečně jako vojenská pevnost, což snížilo jeho popularitu mezi obyvatelstvem. V roce 1905 byl hrad odkoupen lublaňskou městskou správou , která ho následně obývala až do poloviny 60. let 20. století, kdy začaly přípravy na rekonstrukci hradu.

Na konci 60. let, začaly práce na dlouhé a rozsáhlé rekonstrukci. Celá rekonstrukce trvala více než 35 let.

(Zdroj: wikipedia.org)

Na prohlídku jsme nešli, pouze jsme se pokochali výhledem a atmosférou a zavítali do kaple. Tam na nás čekalo překvapení - seděl tam pán s kaligrafickými pery a namaloval nám záložky s našimi jmény. Úžasné. Nechali jsme mu tam pár eur, tohle jsme si prostě zadarmo vzít nemohli, a pomalu začali sestupovat zpátky do města. Procházka je to pěkná - výhledy, kopec dolu, příjemné cestičky. Jen v opačném směru by se mi to jít nechtělo, byl to docela krpál.

I v Lublani je most lásky :-)

Zbytek prohlídky města už byl takový dost rychlý, přeci jen nás ještě čekala i cesta domů. Rychle juknout na Trojmostí, projít se po promenádě, pokochat se hradem osvětleným západem slunce a tradá domů...

Lucie