SIC-SAR XI.: jak totální náhodou natrefit na královské spaní, aneb Sant' Antioco (5.-6. srpna)

Díky tabletu a Danovu internetovému připojení v zahraničí jsme si ve městě Sant' Antioco našli slušně vypadající Bed&Breakfast a zamířili k němu. Tomu samozřejmě ještě předcházel odlov kešky u trosek římského mostu, a pak už přejezd na "ostrov u ostrova" spojený se Sardinií mostem. Chvilku jsme v hlavním městečku bloudili (je to tam samá jednosměrka), pak jsme ale auto nechali u silnice a vydali se pěšky.

B&B jsme našli celkem rychle, ale na zvonění nikdo neodpovídal. A kontaktní telefon taky nikdo nebral. Kdyby nebylo všude kolem těch koček, které byly fakt pěkné, asi bych už začala propadat depresi (aneb stačilo, že nám nevyšlo spaní u jezera...).

No nic, na mapě prý byl nějaký další B&B jen o kousek vedle. A tak jsme šli. Vyšli jsme z ulice a koukáme, na schodech toho druhého hotýlku jménem Belvedere seděl mladý kluk a pokuřoval. Zeptali jsme se, zda mají volný pokoj, a hned nás zval dovnitř a nabízel pohoštění. Byl to syn majitelů.

Náš pokojíček :-)

a taky trocha našeho bordýlku...

Uvnitř to byla italská klasika - trochu od všeho, takže malinko kýč. Mamka zrovna žehlila, táta tuším koukal na fotbal. A za gaučem měli hnízdo domácího mazlíka - králíka, co měl zrovna mladé. Měli jsme kliku, jindy jsou dost plní, další hosti jim ale mají přijet až druhý den, takže mají volný ten nejlepší pokoj, rozuměj - střešní apartmá. Oujé!

Výhled z terasy

Co si budeme povídat - večer jsme strávili s vínkem a s dobrým jídlem na střešní terase a bylo nám moc dobře :-)

Druhý den jsme do sebe kopli snídani, syn majitelů nám výbornou angličtinou dal hromadu tipů, kam se na ostrově podívat, a vybavil nás průvodci a mapami. Přeci jen ta velké mapa Sardinie na tenhle malý ostrůvek úplně nestačila. První cesta ale vedla do města, kde jsme se prošli, pokoupili nějaké dárky domů a následně už i s autem zajeli do obchodu pro nějaké potraviny (a víno, samozřejmě).

No, nebudu vás napínat. Ostrov jsme pak objeli kolem dokola, odlovili kešku u nuraghi (kamenná věž) u Maladroxie, vyfotili se na fantastických útesech a zase jeli. Až tak zajímavý není (až na ty vysoké útesy). Věřím, že koupání tam bude skvělé, ale to jsme ten den v plánu neměli. Je to celkem prťavý ostrůvek a Sant' Antioco společně s útesy u Mercuri jsou z něj nejhezčí.

Kamenná Nuraghi u vesničky Maladroxia

A pak už jsme zamířili přes Carbonii a Iglesias (těžařské město pokryté červeným prachem) až k Oristanu.

Lucie

SIC-SAR X.: Sardinie, k nejstaršímu městu a pohřebišti (5.srpna)

Po půlroční odmlce jsem zpět. Nebudu se vymlouvat na moc práce a nedostatek času, jednoduše před blogem dostaly preference jiné projekty... Nicméně se co nejdříve pokusím dopsat celé naše Sicilsko-Sardinské dobrodružství a budu doufat, že se vám, mým čtenářům, bude pořád líbit :-)

A teď už tedy zpět na Sardinii...
_______________________________________________________________

Jakmile jsme se nasnídali a dostatečně nakochali pohledem na moře, vyrazili jsme směrem k Noře - starověkému římskému městu ležícímu na poloostrůvku nedaleko Puly. Cestou jsme míjeli laguny s plameňáky. Jop, nechám si líbit...

Podle legendy byla Nora prvním městem založeném na Sardinii. Ve své době byla důležitým obchodním městem s dvěma chráněnými přístavy, po jednom na každé straně poloostrova. I díky tomu lze na odkrytých vykopávkách najít hned několik stavebních stylů. Opuštěno bylo město v průběhu 8. století našeho letopočtu.

Vzhledem k tomu, že se jižní část Sardinie  potápí do Středozemního moře, je podstatná část  města nyní pod hladinou moře. Podobný osud postihl na starověké fénické a později římské město Bithia, která se nachází nedaleko od Nory. Bithia je nyní zcela pod vodou.

Ruiny Nory dnes fungují jako muzeum pod širým nebem a pozůstatky amfiteátru se v létě využívají pro koncerty.

Po procházce Norou s průvodcem jsme se s naším autíčkem vypravili dál po pobřeží. Nebudu vám zdlouhavě psát o tom, jak jsme lovili kešky. Jen můžu doporučit jít se podívat na Chia Tower. A ne, není třeba se tam drápat od vody přes skály (načež jsem chytla hysterák, že tam já prostě nepolezu, tak jsme to obešli, prodrali se do prudkého kopce nějakým akátovým křovím, abychom nahoře zjistili, že tam vede krásná vydlážděná cestička z druhé strany... No co vám budu povídat, Dan vypadal, že mě na místě zabije.)

Tak tou skulinou mezi skálami jsme prolézali a snažili se najít cestu nahoru, pak jsem začala hysterčit, aneb ať žije můj strach z výšek...

Následně jsme se napojili na o něco větší silnici více ve vnitrozemí a vydali se na sever k městu Giba a Villaperucciu, kde jsme se chtěli podívat na starověké pohřebiště Necropoli di Montessu. Dočetli jsme se o něm v průvodci, najít cestu k němu už byl trochu oříšek. Že by bylo zrovna dvakrát dobře značené, to se říct nedá. Musím ale uznat, že to stálo za to. 

Nekropole se rozkládá na kopci nad krajinou, takže z ní je nádherný výhled. A je skutečně velká. Návštěvu určitě doporučuju. Pokud se tam budete chtít podívat, přikládám aspoň přibližné souřadnice (celkem špatně se to na netu dohledává): N 39°7.931', E 8°40.094'.

Matně si vybavuju, že toto pohřebiště je přibližně z období 3000 let před naším letopočtem, je tedy 5000 let staré! A je naprosto neuvěřitelné - ta kultura dokázala hloubit do skály, vyrývat pravidelné tvary, dokonce i spirály! Pro mě teda pecka... 

V areálu se nachází 40 různě velkých pohřebních komor od opravdu velkých (dva dómy), až po malinké. Ty velké jsou obzvláště důležité - nacházejí se v nich neolitické náboženské symboly. Objevují se symboly boha Býka a bohyně Matky, falešné dveře pak představující přechod na onen svět.

Naší další zastávkou mělo být sladkovodní jezero Lago di Monte Pranu. Už jsme si malovali, jak se vykoupeme ve sladké vodě, jak se umyjeme, jak si tam krásně postavíme stan a strávíme tam noc. O našem úžasném plánu jsme měli začít pochybovat už ve chvíli, když jsme jezdili krajinou kolem a k jezeru žádnou odbočku ne a ne najít. Vrhali jsme se na polňačky v domnění, že tam prostě musí vést, ale jaksi ne...

Po mnoha ujetých kilometrech jsme projeli kolem značky "zákaz vjezdu" (už nám to bylo dost jedno), projeli kolem jakési obslužné budovy bez oken a k jezeru konečně dorazili. Bohužel jsme zjistili, že je oplocené (plot byl sice poničený, tak se dalo dovnitř), ale spát u něj asi nepůjde. No nic, šli jsme se aspoň kouknout na hráz.

Po chvilce koukání na vodu jsem si začala myslet, že mi z vedra už hrabe. Normálně jsem slyšela zvonečky. Spoustu zvonečků. Když se začal ošívat i Dan, došlo mi, že nemám slyšiny a ty zvonky jaksi sílí. A pak přišlo to hrůzné uvědomění - lesem podél hráze se blíží "zatraceně velké" stádo ovcí, evidentně se všechny budou rvát tou dírou v plotě k vodě a nás nekompromisně odříznou od auta. Takže úprk, naskákat do vozu a odjet dřív, než ty pitomé ovce budou všude kolem nás...

Tady je vidět už jen zbyteček hlavního stáda, to tou dobou už bylo u vody.

Takže nic, spát u jezera se s definitivní platností nebude. Kolem jen samé malé vesničky, nedá se nic dělat, jedeme na "ostrov u ostrova" Sant' Antioco a do jeho stejně pojmenovaného hlavního města, kde se pokusíme sehnat opět nějaký Bed&Breakfast. A víte vy co? Nakonec to bylo neuvěřitelné štěstí v neštěstí, protože lepší spaní jsme snad na Sardinii ani neměli.

Lucie