Letenky do Finska ... nebo raději autem?

Tak je to zase tady. Jsou to tři měsíce od chvíle, kdy jsem celá šílená vyhledávala, obtelefonovávala a zařizovala dovolenou v Emirátech. A abych nevyšla ze cviku, nacvičuju si to znovu. Tentokrát tedy naštěstí jen s letenkami. Ale zase to stojí za to. Sestava - stejná, místo určení - Helsinky, datum - dvojí, účel - dovolená ve Finsku. Takže proč ne.

Jenže to mám takové trochu komplikované. Zatímco já potřebuju odletět už 18. července, ostatní za mnou přijedou až na konci měsíce. Budu tam totiž 10 dní na skautském roverském setkání Roverway 2012. Před tím počítám ještě dva dny na projití Helsinek no a 29. za mnou má přiletět Dan, Fil a Zuzanka, abychom si to tam trochu procestovali. Takže nějak musím skloubit dvoje odlety z Čech a ideálně pak jeden odlet z Helsinek. Což je tak trochu boj.

Ono najít nejvýhodnější nabídku, aby to bylo schůdné pro oba termíny, od stejné společnosti (abychom alespoň zpátky letěli společně) a ještě špekulovat s různými variantami odletů, příletů a letišť, není zrovna procházka růžovým sadem. Takže od včerejška mám hlavu zase plnou vyhledávačů, letadel, přestupů, dlouhých mezipřistání a podobně...


Moje poznámky s kombinacemi různých odletů a příletů. Ten orvaný kus je obálka od pozvánky k přijímačkám.



Jak to ale zatím tak pozoruju, nejvýhodnější spoje mi to zatím našlo na serveru www.skyscanner.cz A to že jsem jich neprošla zrovna málo. Jen tak ze zvědavosti jsem to spočítala a v tuto chvíli jsem na 11 portálech vyhledávající letenky. No a na každém jsem si postupně zadávala Prahu nebo Vídeň, odlety 18. nebo 19. a 28. nebo 29. a přílety pak v rozmetí 4.-6.8. A kdybych si pamatovala něco z matematiky, spočítala bych i množství kombinací, jaké mi to vyplivlo, ale protože si to nepamatuju, tak nebude nic... A abych nezapomněla, hledala jsem taky co nejkratší čas letů, abychom na ceště nemuseli být víc než pár hodin.

Prostě když to shrnu - HRŮZA. Ale jak jsem psala, nejlíp mi vyšel skyscanner s nabídkou od airBaltic - odlety 18.7. a 29.7. a příletem pak 5.8., což jsou přesně datumy, které máme jako primární. No a cena pro mě vychází na 5 910,- Kč a na pozdější odlet pak 6 747,- Kč. Čas je taky pohodový - přestup v Rize, cesta tam 5 hodin 25 minut a zpátky dokonce jen 4 hodiny a 10 minut. O kousíček levněji vyšla nabídka už jen přímo od Lufthansy - 5 876,- a 6 613,- ale tam už bychom se museli vracet o den dřív. A přímý let od Finnairu z Prahy se pak dá sehnat od 6 793,- Kč (včechny ceny jsou z 30.5. 2012).

Ale to by prostě nebylo moje zařizování dovolené, kdyby se to nějak nezkomplikovalo, že... Takže jen co jsem to všechno dohledala a poslala Danovi, volal mi zpátky, že to možná uděláme úplně jinak - že se možná vrátíme k původní variantě a pojedeme autem. Já teda minimálně tam poletím kvůli Roverway, ale zbytek že by dorazil po zemi (a po moři)... "VUÍÍÍ" No co se dá dělat, jdeme hledat znovu, tentokrát jednosměrnou letenku jen pro mě.

Jo a aby toho nebylo málo, trochu se nám to komplikuje i s cestou do Ruska. Cesta autem pomalu padá, vlaky jsou prý zavšivené, letadllem nemůžeme kvůli společným vízům... Já ale odmítám strávit celkem šest dní v autobuse! Prostě ne, to je na mě trochu moc. Takže jsem docela zvědavá, jak tohle ještě dopadne. No bude asi docela sranda...

Lucie

Středověké bitvy a život se šermířem, aneb článek ne-tak-úplně-o-cestování

Žiju se šermířem. Tuhle větu v poslední době opakuju nějak moc časo. Je ale naprosto shrnující a vystihující - částečně diagnóza, částečně výmluva, částečně vysvětlení. Lidé zasažení podobným neduhem jen chápavě pokyvují hlavou, ti ostatní tázavě povytáhnou obočí a představují si všechno možné. Výsledek to má ale stejný - vezmou si z toho to podstatné. Tedy že ne všechno v naší domácnosti a na způsobu trávení našich víkendů je normální.


Ale popořádku. Že podstatnou část úložných prostor v našem bytě zabírá brnění a kostými, to už jsem si zvykla. Přežiju i fakt, že dva dny před bitvou soustavně zakopávám o kožešiny, palcáty, meče, štíty a jiné srandy. Dokonce mi už přijde i normální, že po každé bitvě musím v ruce (!) vydrhnout veškeré dřevěné, cínové a kovové nádobí a následně ho naolejovat, a že jako vzorná žena plním pračku bruchami (středověké spodní prádlo) a nohavicemi (to se k tomu přivazuje - něco jako kalhoty). Taky můžu být ráda, že mám pračku a ne valchy, že... Co je ale prvním varovným znamením, je způsob utrácení mé výplaty.

Zde hromada Danových kostýmů a prošívky pod zbroj. Dva pytle s kožešinami a dekami na spaní jsou ještě uklizené v posteli, tašku s brněním, štíty a zbraně právě odstěhoval do předsíně. Moje oblečení je v druhé truhle...

Já, moderní žena, alespoň částečně sledující módní trendy, s ucházející zásobou dekorativní kosmetiky (i když ne nijak závratnou), semtam hřešící nákupem nějakého toho zkrášlovadla, pečovadla či hydratovadla a s lehkou úchylkou na boty a balzámy na rty, jsem si jediný kousek nekoupila ani nepamatuju! (Pokud tedy nepočítám krém z lékárny, který mi ale vlastně koupila maminka, když jsem na ní udělala smutný oči...) A přesto moje výplata mizí stejnou rychlostí, možná i rychleji, než tomu bylo před životem s šermířem.


Jak je to možné? Jednoduše. To je kožený pásek k šatům. PRÁSK! Pak taky kožená tašvice na drobnosti na pásek. PRÁSK! Hmm, a co lněná látka na šití dobových pytlíčků na jídlo a dalších nezbytností? PRÁSK! A přece kožené gotické botičky. PRÁSK! PRÁSK! A v neposlední řadě nezapomínejme na metry a metry látky na teplý plášť (a to ještě ani není hotový - z tří vrstev mám dvě, na každou je potřeba 4,5 metru jiné látky - od lnu po celtovinu). PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! Takže zářezy do mého bankovního konta jsou poměrně znatelné.

Podstatnou část mého pokoje nyní zabírá plášť. Chudáka šící stroj jsem málem zavařila.

Další varovný prst souvisí se zmíněnými kožišinami. Já, dlouholetý skaut se slušnou outdoorovou výbavou včetně teplého spacáku a samonafukovací karimatky, jsem nic z toho ještě na bitvě nepoužila. A asi ani nepoužiju. Žiju totiž se šermířem, a to s tím nejhorším možným druhem - se šéfem šermířské skupiny. Na tom by nebylo nic tak hrozného, kdyby neměl neutuchající potřebu být opravdu echt historický. Takže ano, místo v teplém spacáku spíme na hromadě kožešin a zabalení do spousty vrstev vlněných dek. Aspoň, že thermoprádla jsem se nemusela vzdát.

Teď už vím, jak ho obléknout do plechů, poprvé to byl ale docela boj. Bez pomoci mu kyrys ale stejně nezapnu.

Třetí varovný prst říká jediné - asi jsem se zbláznila. Jak jinak totiž logicky vysvětlit, že víkend co víkend (dobře, teď byl jeden týden klid a na tenhle jsem vlastně kvůli zánětu močových cest taky nejela) běhám v pátek ráno na velký nákup, nakládám maso, vařím vajíčka, připravuji jinou vhodnou krmi atd., balím kostýmy, kuchyňské náčiní i spaní a zbroj, skáču do auta, převlékám se do lněných šatů, ve kterých pak lítám celé další dva dny, chystám drahému snídani (večeři si zvládne ulovit sám), oblékám ho do zbroje, fotím jak divá, svlékám ho ze zbroje a dobrovolně zažívám za víkend dva kulturně-historické šoky? (Cesta z 21. století do 15. a zpátky.)

A to nepočítám život ve středověkém ležení. Řekněme, že je prostě takový jednodušší, prostší, hrubší. Asi i sprostší. Člověk si musí zvyknout. Nebo si musí zvyknout na URSI (naše šermířská skupina). A ne, moje prsa nepískaj a nikdy pískat nebudou a neznamená to, že jsou rozbitý! (Bohouši!) Jsem vážně zvědavá na svoji sestru, jak se s tím popasuje. Před pár dny za mnou přišla celá nadšená, jestli by s náma mohla jet na nějakou bitvu. Zřejmě má představu galantních způsobů a romantických rytířů a nic na tom nemění, že jí už je 19. PCHE! No, buď zděšeně uteče už první den nebo se jí pak už nezbavím...

Historické ležení na bitvě v Habrovanech.

Jestli má někdo pocit, že jeho život potřebuje okořenit, rozhodně mu doporučuju přidat se mezi šermíře. Já se nenudila už dobrých pár měsíců. Naposledy možná tak loni v létě - to když bylo vedro na padnutí, nikdo pořádně nebyl v Brně a s Danem jsme se dohromady teprve měli dát. Pak mi začal život s šermířem. Od zimy navíc ve volných chvílích přemýšlím nad další nestandardní věcí - místo střihů na halenky, sukně a jiné praktické a běžně využitelné věci, já soustavně vyhledávám střihy na gotické šaty, tuniky a pánské haleny. Můj nový šicí stroj dostává zabrat.

Takže nakonec tento článek o cestování tak trochu je - s URSI cestujeme v podstatě každý víkend. A jestli někoho zajímá, jak taková bitva vypadá, může se podívat na reportáž z Libušína nebo z Habrovan. Znovu se mi to psát nechce, proto musí stačit odkazy.


Lucie

SAE XI.: Den sedmý (a osmý) - pláž, balení, sedmihodinový let a hodinové kufrování po Ruzyni (22. - 23. února)

Poslední den v Emirátech. Ráno jsme si skočili na snídani a pak započala první fáze balení. Byla ale jen půlhodinová a vydali jsme se ještě naposledy plácnout k vodě. Trocha pokoupání, trocha hledání mušlí, mnoho slunení a mnoho čtení. Prostě jsme naposledy jaksepatří trpěli na pláži. Pak už poslední výtečný oběd a pokračovali jsme v balení.

Já si ještě chtěla odlovit poslední kešku přímo ve městečku, a tak jsem na Dana poněkud spěchala. Sbalili jsme všechno do kufrů a vydali se odchytit jednoho ze všudypřítomných taxíků. Nalehko jsme naskočili a s GPSkou v ruce jsme se panu taxikáři snažili vysvětlit, co po něm chceme. Geocaching samozřejmě neznal, a tak po chvilce dohadování jsme jen zaveleli, že chceme tam a že mu budeme říkat...

Dan se pokouší otevřít zarezlou kešku.

No byl z nás lehce zmatený, ale nakonec udělal, co jsme chtěli. Jeli jsme asi deset minut, když krabička hlásila, že už tam jsme. Vyskočili jsme a chvilku hledali, ale nakonec byla naše. Vzorová nanovka, jen jaksi zarezlá, takže se do ní nedalo dostat. Tak jsem s ní aspoň vyfotila Dana, taxikář se mezitím otočil, a už jsme opět naskočili dovnitř. Cestou k hotelu jsme s pánem poklábosili. Je to Pakistácen a v Emirátech už je dvacet let, ale poslední dobou se mu tam už moc nelíbí. Taxíka ale řídí stále dál.

Bylo tak akorát chvilku před druhou, když jsme dochvátali k našemu apartmá, naházeli kufry do něčeho na způsob golfového vozíku s korbičkou (jakože korba, ale malinká, sotva na kufry) a nechali se odvést k hlavní budově hotelu. Tam jsme složili věci, vrátili klíče od pokoje, vyzvedli pasy a měli jsme hodinku, než pojede mikrobus na letiště.

Při čekání nás velmi pobavila jedna z českých dam, která prohlásila něco ve smyslu: "Tak týden na Emiráty naprosto stačil, stejně tu není nic k vidění." To jsme bouchli smíchy. Nám ten týden nestačil ani náhodou, stejně jsme nestihli všechno (například Abú Dhabí), ale věřím, že jestli někdo celý týden sedí na zadku u hotelového bazénu, skutečně tam toho moc ke koukání nebylo... Nakonec jsme se ještě naposledy šli projít na pláž. Já samozřejmě ještě musela vlítnout nohama do vody, bez toho by to nešlo... Tak nějak jsme se rozloučili s hotelem a zamířili na letiště.



Poslení fotka pláže


Klasické letištní peripetie, bezpečnostní opatření, kontroly pasů atd... Pak taky duty free zona a utrácení posledních dirhamů. Konečně jsme se nalodili a čekali na vzlétnutí. Odlétali jsme kolem sedmé a cesta zpátky měla trvat 6 hodin 20 minut. Bohužel velmi brzy nám oznámili, že fouká silný protivítr, a tak budeme mít hodinové zpoždění. Co se dalo dělat. Sedm hodin ve stísněných podmínkách charterového letu ale bylo pekelných.

Kolem jedenácté našeho času jsme přistáli na Ruzyni a šli si vyzvednout kufry. V každém se samozřejmě nacházelo poměrně velké množství tabáku do vodních dýmek, co Dan s Filem nakoupili. Povolené množství bylo asi 200g na osobu. To jsme jednoduše nesplňovali. No a překvapili nás páni celníci, kteří naběhli a už chtěli skoro každého hnát přes kontrolu. Když nás ale jeden z nich viděl, jak na jednom vozíku táhnem čtyři kufry a jaké se jim tvoří fronty, poslal nás bez kontroly. Další nás sice chtěl stavět, ale když jsme zaprotestovali, že nás jeho kolega pustil, bylo vše v pořádku a my se vydali do mrazivé české noci. Naštěstí už nebylo -20°C pod nulou, jako když jsme odjížděli, ale i tak to byl sakra rozdíl...

Chvilku jsme se naháněli s pánem, co nás měl odvést k autu a už jsme se sami vydali směr Brno. Jenže to jsme si jen mysleli. Blbě jsme odbočili a ocitli jsme se na Terminálu 2. Říkali jsme si: v pohodě, to prostě projedem. Jenže jsme dovnitř projeli za jiným autem a nevzali si lístek. A průšvih byl na světě. Ono dostat se v noci z parkoviště před letištěm, když nemáte lístek na vjezd a výjezd, je fakt problém. Kluci šli hledat pomoc na letiště, tam o tom nic nevěděli. Tak volali na infolinku parkovacího systému, tam ale neměli dálkové ovládáni. Nakonec Dan musel pěšky doběhnout na Terminál 1, najít nonstop parkoviště s ostrahou, od nich si vyžádat nový lístek a doběhnout zpátky. Krása jásá. Než jsme se vymotali z letiště, byla jedna hodina ráno.

A hned na to přišel další šok - museli jsme natankovat. A cena 37,60 za litr (ano, v té době to bylo ještě takto "málo") u Shellky nám proti 8,60 v Emirátech přišla vážně příšerná... Co naplat, natankovali jsme a vyřítili se po "schodech do Brna" směrem domů. V Lesné jsme vysadili Fila se Zuzankou a uháněli na Spolkovou. Než jsme se dostali do postele, bylo půl čtvrté. Byli jsme totálně vyčerpaní. V Emirátech přitom už před hodinou vstávali na první motlitby! Koupelna, postel, spánek. Ráno k nám pak přišlo až v poledne, dřív to prostě nešlo...

Lucie