SIC-SAR XX.: korálové Alghero a spaní v olivovém háji vedle letiště (11.-12. srpna)

Městečku Alghero ležícímu na severozápadě Sardinie se přezdívá Malá Barcelona - jednak má katalánský vzhled,jednak vzdálenost přes moře k Barceloně je jen 300 kilometrů. Druhým oficiálním úředním jazykem v Algheru je katalánština. Důvodem je historické obléhání a dobytí města španělsko-katalánským vojskem ve 14. století. I keramické tabulky s názvy ulic jsou proto dvojjazyčné. Toto nádherné přístavní město je také proslulé těžbou červených korálů. Najdete tam proto spoustu krámků, kde si můžete koupit z korálů vyrobené šperky, dekorace a mnoho dalšího.

Protože jsem si zatím pro sebe na dovolené nic nekoupila (tedy kromě tří krabic vína, že. Ehm...), rozhodla jsem se pro červené korálové náušnice. Samozřejmě chvíli bylo potřeba hledat ty nejkrásnější, jak jinak, ale pak naše téměř poslední peníze (12€) za jedny padly. A v tu chvíli mě ani moc netrápilo, že v peněžence už opravdu moc peněz není. S tím už jsme jednoduše byli smíření.

Abyste pochopili - nějaké peníze jsme sice ještě měli, ale na nocleh v Bed&Breakfast, který většinou stál kolem 60€ za noc, to už nebylo. Na účtu sice ještě mělo být asi deset tisíc, ty ale stále byly v depozitu společnosti, která nám pronajala auto. Měla nám je vrátit do pondělí. Jenže ona zrovna byla neděle. Takže jsme prakticky byli bez peněz. Co se dá dělat, poslední nocleh tak bude muset být trošku punk.

Navíc na letišti jsme potřebovali být v sedm ráno, takže bychom stejně museli vstávat strašlivě brzo, abychom to stihli. A tak jsme se rozhodli, že se necháme odvést k letišti a usteleme si někde poblíž. A jak jsme řekli, tak jsme taky udělali.

Protože už vlastně nebylo potřeba šetřit, skočila jsem ještě do obchodu a nakoupila nám supero-italiano-večeři - prosciutto, sýr, bagetky, sušená rajčata a lahev vína. S touto sestavou prostě musíme vydržet až do příletu do Bratislavy, no ne?

Po prohlídce města a nějakém tom lelkování a pozorování moře, což vřele doporučuju, je to paráda, jsme se vydali hledat spoj na letiště. Obkroužili jsme park Giardini Giuseppe Manno poblíž přístavu a na jeho konci objevili turistické informace. Paní sice anglicky moc neuměla, ale brzy pochopila, co chceme. Vytáhla lísteček s časy odjezdů a na mapě nám vyznačila zastávku. Ta se nachází na Via Cagliari (zastávka Porto Terra) hned u parku a na letiště jezdí společnost ARST - linka AL.F.A. (Alghero-Fertilia_aeroporto). Autobusy navíc odjíždí snad každou hodinu, takže prostě pohodička.

Po cestě na letiště jsem z našeho plánu byla poněkud nervózní, což se tedy nezměnilo ani po celou noc. Nicméně celou cestu jsme koukali, kde by to tak asi šlo. Jak se ukázalo, hned u silnice na letiště rostou vysoké husté stromy a za nimi jsou políčka a olivové háje. Jop, to by šlo. Takže jsme se nechali vyložit u letiště, kousek cesty se vrátili a zapluli mezi zeleň. Tam jsme si nejdřív rozložili jen večeři, v klidu se najedli a čekali na tmu. Pro jistotu. Přeci jen postavit stan za světla takhle blízko letiště by asi nebyl úplně nejideálnější nápad. A pak už jen postavit stan, naházet věci dovnitř a spát. Jenže to bych nebyla já, kdybych zase něco nevyvedla...

Někdy uprostřed noci mě vzbudila myš. Hrabošila mi těsně u hlavy, jen byla na druhé straně síťky vnitřní komory stanu. Přesouvala se a pořád cosi okusovala. Nepomohlo, když jsem rukou praštila do síťky, ani když jsem sama šustila víc než ona, abych ji vystrašila. Dan už byl samozřejmě také vzhůru a nespokojeně se vedle mě vrtěl (akorát jeho nevzbudila ta myš, ale já).

Takto to pokračovalo několik dalších minut, až jsem se naštvala, vzala baterku a chtěla na tu myš posvítit. A přesně v tu chvíli Dan otevřel oči a chtěl mi k tomu něco říct. To už ale nestihl, protože jsem rozsvítila a míříce skrz síťku na myš jsem oslnila nás oba. Jaksi mi nedošlo, že ta vnitřní síťka je dost hustá, světlá a vlastně neprostupná. Takže plná dávka světla se odrazila a v tu ránu jsme oba byli slepí... No co si budeme povídat. Myši to bylo úplně jedno, Dan mě málem zabil a já si musela přiznat, že ve dvě ráno prostě neoplývám zrovna nejlepšími nápady.

Naše poslední sardinské ráno proběhlo v pohodě - vstali jsme asi v šest, sbalili věci, udělali nezbytnou hygienu a zamířili na letiště, odkud nám v devět letělo letadlo do Bratislavy. Tam se sice lehce zkomplikovala situace, protože jsme nestihli autobus Student Agency do Brna, a tak jsme museli na vlak. Nutno říct, že jejich vlakové nádraží je ještě horší a výrazně hnusnější než to naše brněnské. A pak už jen počkat na mašinku a hurá domů...

Sicilsko-sardinské dobrodružství, na které jsme si koupili jen letenky, dvě mapy a dva průvodce, a zbytek nechali náhodě, bylo u konce. Dovolená to byla skvělá. Náročná i odpočinková, koupací i poznávací, prostě taková, jakou jsme si ji udělali.

A příště zase o mých jiných dobrodružstvích - třeba o Japonsku nebo roadtripu s naší famílií po Dánsku.

Lucie

SIC-SAR VII.: jak mě totálně zklamalo smrduté Palermo (3. srpna)

První dojmy z Palerma byly údiv... "To tu zrovna probíhal nějaký festival? Nebo demonstrace? Proč se všude po ulicích válí tolik kelímků a dalších odpadků?"

Pak přišlo prozření a zděšení... "Aha, žádná demonstrace ani koncert se nekonal, odpadky tu jsou prostě všude na úrovni pouliční dekorace."

A následně, když jsme vystoupili z autobusu, na nádraží překročili hromadu odpadků a vyšli na ulici, kde nás do nosu praštil nechutný zápach moči, tlejícího jídla a rybiny posílený horkem, se dostavilo znechucení.

První dojmy z Palerma? Hnus fialovej, velebnosti. A bohužel se tyto dojmy nezměnily ani během následujících hodin...

Toto je ještě ta lepší varianta - odpadky se válí "jen" kolem popelnic.

Jak jsme tak šli po hlavní ulici a hledali naše ubytování, narůstala ve mě nedůvěřivost a strach z toho, kde to budeme bydlet. Tyto pocity ještě vzrostly, když jsme došli k bytelným dveřím do pochybného činžáku (stále na oné hlavní ulici), sotva mezi všemožnými cedulkami našli tu s naším Bed&Breakfast a vydali se do 4.patra, kde jsme tedy měli ubytovatele najít. 

Výtah vrzal, skřípal a vypadal, že každou chvíli spadne. Chodby tedy dvakrát čisté taky nebyly...

Zazvonili jsme a popravdě jsem tak trochu čekala, že nám dveře do špinavého hostelu otevře masový vrah a my budeme nuceni rychle utéct.

Jaké bylo moje překvapení, když nám otevřel sympatický Ital s dobrou angličtinou a za ním se rozkládalo vystylované studio s vkusným nábytkem, vysokými stropy a původní kamennou podlahou. Díky bohu za ty dary! (aneb #ulevajakoblazen)

Ve vstupní hale studia.

Bohužel naše ubytování bylo to jediné, co ve mě zanechalo skutečně skvělý dojem. Zbytek města je prostě hnus. Jako ano, i tam mají krásné budovy (asi tak dvě až tři), ale to okolí pro mě bylo natolik odporné, že do dneška tvrdím, že Palermo je nejhnusnější město Sicílie. 

Taky aby ne - chtěla jsem vyhodit ubrousek a odpadkový koš jsem hledala marně. Prostě nebyl! takže se nedivím, že všechen bordel hází na ulici. Bohužel ten všudypřítomný pach moči si už ospravedlnit nedokážu.

Palermo se tak stalo jediným sicilským (a vlastně i sardinským) městem, kde jsme večer nevyrazili s lahvinkou vína a večeří někam ven. Radši jsme se najedli v tom krásném pokoji, do špíny a smradu se nám po odpolední procházce už znovu fakt nechtělo...

HA! Zbytek českého chleba a Májky :-D

A "vtipná" historka na závěr?
Po odhození batohů jsme (bez sprchy, takže řádně spocení) prakticky utíkali městem, abychom stihli otevírací dobu v Capella Palantina, tedy v katedrále, kterou chtěl Daniel velmi vidět. Otevírací doba byla tuším do půl páté s tím, že poslední návštěvníky pouští dovnitř ve čtyři (proč taky v turistické destinaci mít otevřeno do pozdějšího odpoledne, že...).

Typický obrázek - domy zpravené jen částečně a všude odpadky.

Doběhli jsme ve tři čtvrtě na čtyři šťastní, že jsme to stihli, a hrneme se k pokladně. A co tam? Tam cedule "zavřeno" a sekuriťák, že nás nikam nepustí (vysvětlováno rukama, nohama a italsky). Nechápali jsme, co je špatně - však přímo za ním byla cedule s údajem, že vstupenky se prodávají do 16:00!

A nebyli jsme jediní - byl tam celý autobus turistů, kteří se dožadovali vstupu. No ale nic, nikam nejdem. Evidentně si pokladní potřebovala odejít domů dřív. Nebo siesta? Kdo ví. Další bod na seznam "Palermo-se-mi-nelíbí".

Ale abych jen nesejčkovala, tak přidám i pár aspoňtrochuhezkých fotek:

Palermo Cathedral

Bezejmená věžička naproti Church of San Matteo

Teatro Massimo

Lucie

SIC-SAR VI.: nejkrásnější město sicilského vnitrozemí - Enna (2.-3. srpna)

Když jsme v Enně vystoupili z vlaku, čekal nás trošku šok... Tedy my to tušili už z dálky, jen jsme si to nechtěli připustit. Ono totiž vlaková zastávka Stazione di Enna sice je od města vzdušnou čarou na mapě asi dva kilometry, jenže to jsme netušili, že staré město, kam jsme mířili, se od vlaku liší o více než 200 výškových metrů a cesta nahoru je klikatá jak v Alpách. Taky aby ne - město je nejvýše položené na Sicílii a rozkládá se na stolové hoře... Autobus od vlaku do centra samozřejmě žádný nejel.

A tak nám nezbylo, než začít v tom úděsném horku šlapat směrem vzhůru. Naštěstí jsem si za chvilku měla opět vylepšit pohled na Taliány - přizastavil nám evidentně bohatý padesátník, který jel na vlak pro dceru, že nás nahoru vezme (nebo jsme ho ze zoufalství zastavili a vnutili se mu do auta? Už ani nevím...). Ale hlavně byl milý, nahoru nás dovezl, uměl skvěle anglicky a prý zná Prahu :-) Takže spokojenost.

V centru jsme pak malinko kufrovali a hledali náš Bed&Breakfast. Dvakrát jsme prošli kolem něj, vůbec jsme si ho ale nevšimli. O to větší ale bylo naše překvapení uvnitř - za 55€ jsme dostali naprosto luxusní pokoj (tedy vlastně tři pokoje - byl tam i malý pokojík s křesílky a zastřešený napůl balkon). Spokojenost se dostavila okamžitě.

Náplň našeho večera byla stejná jako vždy - sbalit večeři, lahev vína a skleničky a vydat se někam na hradby si užít noc. Tentokrát to bylo ještě lepší - na konci starého města (severovýchodní cíp) stojí hrad ze 14. století Castello di Lombardia, na kterém zrovna nějaká pěvkyně zpívala operní árie, a za hradem se tyčí skála Rocca di Cerere s pozůstatky antického chrámu. 

Hrad byl zrovna uzavřen, na skálu se ale vylézt dalo a před námi se otevřela fantastická scenérie osvětlené Enny a vzdálené černé planiny pod námi. No řeknu vám, romantika jako blázen :-)

Druhý den jsme se sbalili a na hrad i k chrámu jsme se vypravili znovu. To abychom viděli do okolí i za světla. Podívaná to byla stejně fascinující - viditelnost byla tak na padesát kilometrů.

Bohužel hrad sám o sobě nestál za nic - nejspíš zrovna procházel nějakou rekonstrukcí, pořádně se proto nedalo nikam jít. Je sice otevřený pro veřejnost, ale to je celé. Věž byla uzavřená, všude oplocení a přes přednádvoří se dalo jít jen po drátěných chodníčních. Údajně patří k největším hradům na Sicílii, zážitek to ale velký nebyl.

Pozůstatky chrámu mi přišly výrazně zajímavější. Historie města sahá až do římských časů a sídlil tam hlavně kult bohyně Demeter. A právě zbytky jejího chrámu stojí na skále Rocca di Cerere pod hradem.

Po focení a kochání jsme se vydali do novější části Enny, která leží jižně od stolové hory, a je to už prakticky obyčejné městečko. Chtěli jsme odtud stopovat do Palerma. Cesta dolů ale byla peklo - slunce pálilo, my ťapali po rozpálené asfaltce, žádná jiná varianta dolů nevedla. Jediné pozitivum byly obrovské ostružiny hned u cesty (a bylo nám úplně jedno, že rostou hned u silnice).

Pak nám ale (díky bohu za hodné Italy!) zastavil pán v dodávce, dovezl nás do města a přesvědčil, ať jedeme autobusem, že stopování tu stojí za nic. To, že před tím jsme žádný spoj do Palerma nenašli, byl jen malý problém. Zavolal své ženě, ta všechno pozjišťovala a už jsme si kupovali lístky na autobus. Kdo má vědět, že tuto oblast zrovna obsluhuje jiný dopravce?

Nemusím dodávat, že autobus pak jel přes staré město - tedy opět nahoru a dolu... Kdybychom tuto variantu zvážili hned, nemuseli jsme se dvě hodiny ve vedru smažit na silnici.

A pak už nás čekala cesta klimatizovaným autobusem do Palerma, jednaoznačně nejhnusnějšího města celé Sicílie...

Lucie

SIC-SAR V.: přes Syrakusy až do perly vnitrozemí, aneb ne všichni Italové jsou vstřícní nezištně (2. srpna)

Další den cestování po Sicílii byl před námi. Po sbalení batohu jsme ale nejdřív zamířili do starého města v Raguse a kochali se barokními domy. Je to tam krásné, skoro pohádka. Tedy jen co vylezete kopec ke šlechtickému paláci, ten je s batohem na zádech a v pětatřicetistupňovém vedru skutečně výživný. Ale stojí to za to. A ten park, a palmy, a bazilika! Prostě krása nebeská... Však se sami pokochejte...

Po náležitém pokochání (a nouzovém připojení v parku pod palmami do internetbankingu a navýšení limitu na kartě, protože jsme celou dobu platili mou kreditkou a najednou se jí nechtělo cálovat, i když peníze na ní byly... což se ukázalo jako problémek, naštěstí s řešením...) jsme zamířili na další stop. Naším cílem byly Syrakusy, odkud nám jel vlak do Enny.

No nebudu se moc rozepisovat. Stopovali jsme těsně pod Ragusou, načež nás dobrotivý Ital odvezl nad město na výpadovku na dálnici, že tady u města nic nestopneme (vysvětlováno rukama, nohama a italsky bez jediného slovíčka v angličtině). A tak jsme stopovali v otevřené krajině bez kouska stínu dál...

Trvalo to docela dlouho, nikdo nezastavoval, až konečně jedno auto nám zastavilo. Panáček na nás (italsky), že jede do Syrakus, že nás vezme, ale co za to. Tož jsme chvíli smlouvali, že nemáme peníze a proto cestujeme stopem, ale pak jsme se domluvili, že mu dáme pět éček. To jsme byli ochotni překousnout... Jenže nám mělo bejt hned jasný, že to jen tak nebude.

Svezli jsme se tedy docela kus cesty do Syrakus, mladý Ital nás zavezl k nádraží a že teda ty peníze. Vytáhli jsme dohodnutých pět euro, ale to se začal kroutit, že to je fakt dlouhá cesta, že to mu nepokryje ani benzín. Nu tak jsme vytáhli deset euro. Stále se kroutil až vytáhl ze své šrajtofle padesátieurovku, že tolik by si za odvoz představoval... No jo, bylo to tady. Houby dobrosrdečnost. Na prachy byl!

Takže Daniel vytáhl dvacet euro, dal mu je do ruky, rychle jsme se vypakovali z auta ven a bylo. Zas tak výhodná pro nás nakonec ta cesta nebyla. Co už naplat, není každý den posvícení.

Na nádraží jsme koupili lístky do Enny (o které jsme se dočetli v průvodci), a protože jsme měli ještě asi tři hodiny čas, vydali jsme se do historického centra a zapadli na oběd do jakési místní Trattorie, kde nabízeli tourist menu za nějakých 10 € (grilovaný lilek jako předkrm, lasagne nebo těstoviny s ragů a lahev vody k tomu).

Po vydatném obědě jsme si v rychlosti prohlédli město, přečetli si pověst o zdejší fontáně a vypravili se na vlak. Ten nás zavezl nejdříve do Catanie (velké město pod Etnou, na tu nám ale bohužel nevyšel čas), kde jsme přestupovali na další vlak do Enny.

A právě ve vlaku do Catanie nám zvedl náladu místní průvodčí. Měli jsme trochu zpoždění a na přestup bylo jen pár minut, a tak aby nám vlak neujel, zavolal ještě po cestě na centrálu a následně nás osobně doprovodil až k druhému vlaku, aby měl jistotu, že jsme na něj nasedli. No, tedy doprovodil... Docela s námi pelášil a přeběhl celé nádraží :-) A celou dobu se usmíval a zamával nám.

A pak už byla před námi (tedy nad námi) Enna... Ale to zase příště.

Lucie

SIC-SAR III.: antické Údolí chrámů v Agrigentu (1.srpna)

Ráno jsme se vyhrabali z postele, sešli na snídani (která na ostatní naše následné snídaně byla docela nic moc), zabalili batohy a vydali se hledat autobusovou zastávku. Rozhodli jsme se totiž, že se posuneme veřejnou dopravou, abychom trochu mákli. Přeci jen původně už jsme chtěli být víc na jihu, po vinném odpoledni tento plán ale padl...

Nutno říct, že Italové jednak neumí anglicky, druhak neznají pořádně svá města, třeťak (nebo jak to napsat?) absolutně neumí navigovat. Takže někteří nerozuměli, zatímco další nás posílali úplně blbě. Čas se nám krátil a my začali být nervózní, abychom ten bus vůbec stihli (jel asi tak jeden za den).

Následně jsme narazili na místní babču, galantního seniora a o něco málo mladšího ochotného pána mířícího za lékařem. Toto trojité spojení  dokázalo, že dali dohromady složitou lokaci autobusové zastávky (která se ukázala jako sakra daleko) a onen pán, jakmile si vyřídil recept na léky v protějším domě, naložil nás do auta (tedy autíčka, tam je mají všichni) a odvezl až na zastávku, což vlastně byla benzínka u dálnice s bufetem, kde se prodávali lístky. Chvála Taliánům!

Čekáme na benzínce na bus (který měl klasicky zpoždění)

Asi po půlhodince přifrčel docela pěkný klimatizovaný bus, my se namačkali s další dvacítkou lidí dovnitř a sedli si v uličce na zem (tedy já - opírala jsem se o Dana, který seděl na tom nejhorším místě - uprostřed zadní pětky). A pak už jen dvě hodinky cesty do Agrigenta - města s bohatými vykopávkami a komplexem dórských chrámů známý jako Údolí chrámů (Valle dei Templi). 

Pět dórských chrámů ve starověku velmi bohatého města obdivoval už v 18. století Goethe. Od roku 1997 je areál zapsaný na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jízdenka stála cca 9 euro na osobu, což jsme posléze zjistili, že tak stojí skoro každá doprava.

V Agrigentu je autobusové nádraží v centru nového města na kopci poměrně daleko od vykopávek. Po výstupu jsme proto museli koupit místní lístky (1.60 euro) a svezli se pár zastávek zase zpátky k antické části, kolem které jsme před tím projeli.

Pohled od Údolí chrámů na Agrigento

"Agrigento (sicilsky Girgenti) je hlavní město stejnojmenné provincie a významné středisko turistického ruchu Sicílie. Město bylo založeno řeckými kolonisty v roce 581 př. n. l. a mělo především hlídat kartaginské konkurenty tzv. Velkého Řecka. Nazvali ho Akragas podle stejnojmenné řeky. Po vítězství sicilských Řeků nad Kartaginci v bitvě u Himery v roce 480 př. n. l ale toto nebezpečí pominulo, a tak se stal Akragás jedním z nejvýznamnějších obchodních center starověku. Tehdy měl až 200 000 obyvatel, žila zde řada slavných osobností (například filosof Empedoklés) a probíhala velkolepá výstavba. V roce 406, kdy byl Akragás dobyt Kartaginci, tyto zlaté časy skončily, ale v roce 338 př. n. l se vrátil do řeckých rukou.Řecká nadvláda trvala 370 let.Město bylo poškozeno za punských (římsko-kartaginských) válek a roku 210 př. n. l ho definitivně ovládli Římané, ostatně jako celou Sicílii. Římané přejmenovali Akragás na Agrigentum a město dále prosperovalo.

Důležitým obchodním centrem bylo ještě za časů Byzantské říše. Příchod Saracénů na začátku 9. století tomu učinil přítrž, v tu dobu se také obyvatelé přestěhovali na vršek kopce na místo dnešního moderního Agrigenta, pravděpodobně aby se nájezdům dobyvatel mohli lépe bránit. Od 60. let 20. století docházelo v Agrigentu, jemuž se nevyhýbá působení mafie, k ilegální výstavbě, která bohužel necitlivě narušila i pohled na Údolí chrámů."

- zdroj: wikipedie.cz, mundo.cz

Chrám Svornosti a socha Íkara

Celý archeologický areál s názvem Údolí chrámů je krásný. Označení "údolí" je ale dost nepřesné - stojí totiž na vršku. Vstupné už si přesně nepamatuju, ale dala se s ISICem uplatnit studentská sleva. Pán na pokladně navíc byl moc milý a ochotný a schoval nám batohy, abychom se s nimi nemuseli tahat. Hic byl totiž neskutečný. Zatímco tou dobou bylo v ČR kolem 35°C, my měli čtyřicet. A to ještě nepřišlo to nejhorší, co nás čekalo pak na Sardínii...

Areál archeologického parku se dělí na dvě části - východní a západní, které jsou oddělené silnicí (Via dei Templi). My byli jen ve východní části, která má na délku necelý kilometr a půl a jsou v ní tři chrámy - Héraklův, Svornosti a Héřin. Popis jsem si vypůjčila ze stránek mundo.cz, mají to hezky zpracované.

Východní část

• Héraklův/Herculův chrám (Tempio di Ercole) – pochází zřejmě už z konce 6. století př. Kr. Dnes zde stojí osm z jeho původních 38 sloupů dórského stylu.
• Chrám svornosti (Tempio della Concordia) – se zachoval v natolik neporušeném stavu, že by i v samotném Řecku záviděli. Často je označován za nejzachovalejší řecký chrám na světě. Byl postaven kolem roku 430 př. Kr. a za jeho výborný stav vděčíme křesťanům, kteří ho v 6. století n. l. změnili v křesťanský kostel a zpevnili, takže odolal i všem zemětřesením. V polovině 18. století ho romantici vrátili téměř do původní podoby.

• Héřin/Junónin chrám (Tempio di Giunone) – další dórský chrám, z něhož se dochovalo sloupořadí s architrávem. Za povšimnutí zde stojí červené skvrny – jsou to stopy po požáru, který proběhl zřejmě při kartaginské invazi v roce 406 př. Kr.

Západní část

• Diův/Jóvův chrám (Tempio di Giove) – se do dnešních dnů téměř nezachoval, jeho stavba totiž byla přerušena kartaginským vpádem a později zničena řadou zemětřesení. Kdyby však byl dokončen, byl by jedním z největších starověkých chrámů vůbec. Jeho rozměry měly činit 112 x 56 metrů, sloupy měly být vysoké 20 metrů. Kromě sloupů podpíraly stavbu ještě sochy obrů Atlantů (tzv. telamony). Kopie jedné z nich, vysoká 8 metrů, dnes leží na místě chrámu.
• Chrám Dioskurů (Tempio dei Dioscuri) – původní stavba pocházela ze stejné doby jako ostatní chrámy, zřícený chrám byl ale znovu postaven v 19. století. Dnes zde stojí pouze čtyři sloupy.

Na sever od chrámů

• Museo nazionale archeologico – muzeum s nálezy antického umění řeckého Akragásu, resp. římského Agrigenta. K nejzajímavějším exponátům patří řecké vázy – černofigurová a červenofigurová keramika. Dále tu najdeme originál 8metrové sochy Atlanta (telamona), která bývala součástí Diova chrámu. Naproti muzeu si můžete prohlédnout vykopávky z doby helénismu a římské říše, pro něž je typická např. pravidelná síť ulic, kanalizace či domy s mozaikovými podlahami.

Po procourání chrámů a vykopávek jsme opět hodili batohy na záda a vydali se k silnici na další stop, o tom ale zase jindy.

Lucie

LONDÝN V.: nákupy na Oxford street (25. února)

Naše druhé ráno v Londýně jsme začali stejně jako to první - anglickou snídaní v Cafe 338. Je to maličkatý podnik na Bethnal Green Rd (a světe, div se) číslo 338. Chodí tam místní, obsuhují samozřejmě přistěhovalci a najdete tam asi tak pět stísněných stolků. Ale ty snídaně! Obrovské porce, neskutečně dobré, ale taky nejspíš neskutečně nezdravé. Nu ale což, jednou za čas v Londýně, proč ne ;-)

Ceny se pohybují od nějakých 3 do 6 liber a na výběr máte spoustu možností - sladké, slané i kombinované. K snídaňovému menu dostanete kávu nebo čaj a přikoupit si můžete i čerstvý pomerančový juice za 2£ (myslím).

Přede mnou Full English Breakfast (without mushrooms), Daniel si poručil Mega Breakfast

Jméno už si nepamatuju, ale byla to slanina, klobáska, bramborové smaženky (takové jako mají u Mc´Donald) a lívance se sirupem :-)

Po snídani jsme vyrazili na nákupy. Naším cílem byla Oxford street a hlavně Primark - levná, ale pěkná móda. Co si budeme povídat, je to velkořetězec. Něco jako u nás H&M nebo C&A. Co jsem slyšela, v Británii tam nakupuje střední třída, pro "lepší" Londýňany to není dostatečné nóbl. Ale to nám nijak zvlášť nevadilo.

Daniel nacpávající se :-)

Na nákupy jsme se připravili - do Londýna jsme letěli s jedním kufrem jako příručním zavazadlem (moje věci a spacáky) a malým batůžkem. No a odlétali jsme se dvěma příručními zavazadly a jedním 15ti kilovým kufrem v podpalubí. Ano, ten jeden velký a jeden malý jsme také koupili v Primarku. Ten velký byl v plánu - Daniel kufr potřeboval, ten menší už ne...

Měli jsme štěstí, do Primarku jsem se vypravili v pondělí dopoledne. A dobře jsme udělali, to totiž přiváží nové zboží. Kamarád tam byl myslím v sobotu a říkal, že tam skoro nic nebylo, všechno vybrané, zpřeházené, prostě hrabárna. My měli všechno krásně srovnané, zboží doplněné, věšáky plné.

Zdroj: http://www.londontown.com

Lidí tam ale byly mraky. Doslova zástupy a čekání na kabinky bylo nekonečné. Naštěstí jsem měla pod košilí upnuté tílko, takže všechna trička jsem pak zkoušela přímo na prodejně u zrcadel na to tílko. Do kabinek si můžete vzít maximálně 8 kusů a jsou striktně oddělené na pánské a dámské. Takže vaše drahá polovička se nemůže jít podívat a zhodnotit, jak vám to sluší. I proto je lepší zkoušet na té prodejně.

A ceny? Neskutečné - hladká trička s dlouhým rukávem 3£ (cca 90,-Kč), jednobarevné svetříky 5£ (cca 150,-Kč), kožené balerínky 6£ (180,- Kč), krásné šaty na promoci 13£ a 15£ (390,- a 450,-Kč), úžasná velká peněženka a kabelka 5£ a 10£ (150,- a 300,- Kč). To samé v pánském oddělení, ale tam si to tak přesně nepamatuju. Každopádně Daniel si nakoupil mraky košil - hlavně bílé, ale i jemně vzorované, proužkované a tak. Koupit se tam dá i kosmetika - balzámy na rty Carmex na 2£ (60,-Kč), odličovací ubrousky Primarky za 1£ (30,-kč) a mnoho dalšího.No prostě ráj.

Zdroj: http://www.fabeau.de

Peněz jsme tam nechali hodně, ale za ještě víc oblečení včetně bot, kabelky a brašny pro Dana, dvou kufrů, kosmetiky a bižuterie. Kvalita je prostě řetězcová - nečekejte, že vydrží věčnost, ale je to slušný průměr. Svetry mi třeba začaly cucflikatět, ale trička jsou pořád skvělá, nevytáhla se a drží perfektně tvar. A s šaty sklízím úspěch v divadle, na promoci i na plese - nikdo podobné nemá :-)

Primarky jsou na Oxford street dva - na začátku a na konci. Pokud pojedete metrem, nevystupujte na Oxford Circus, i když to názvem svádí, ten je přesně uprostřed. Buď vystupte na Marble Arch (východ), nebo na Tottenham Court rd (na východě). Jakmile vylezete z metra a vydáte se na Oxford street, nemůžete minout. Ani na jedné straně - obchody to jsou velké, několikapatrové a prostě nepřehlédnutelné.

Pokud chcete levně nakoupit oblečení, určitě Primark doporučuju. Prý téměř neustále mají na něco slevy, ale určitě se vyplatí hlavně sezónní výprodeje. My je nestihli, ale i tak se tam nákup vyplatil, u nás byste za podobné oblečení dali minimálně třikrát tolik. A hlavně - tady stejné prostě nenajdete, takže máte originální kousky za minimální ceny. Každopádně ale pokud můžete, vypravte se tam v pondělí. I tak už odpoledně některé věci nebyly.

Lucie

LONDÝN III.: Vzhůru k Temži poprvé (24. února)

Jakmile jsme dostatečně pochodili po bleším trhu na Brick Lane a úlovky si zanesli zpátky domů, vypravili jsme se směrem přes City k Temži. Kam také jinam, když jsme chtěli vidět všechny hlavní památky v Londýně. Nepříjemné bylo, že byla strašná zima a foukalo.

Oproti počasí u nás tam v únoru měli sice o něco málo tepleji, ale bylo jaksi více vlezlo a vlkho. A to dělá hrozně moc. Co naplat. Navlékli jsme teplé ponožky a přidali pod košili a svetr ještě tílko a vyrazili jsme.

Vzali jsme to pěšky nejdřív k "Okurce", tedy mrakodrapu 30 St Mary Axe, kterému se přezdívá Gherkin (okurka) či Swiss Re Tower, Swiss Re Building nebo Swiss Re Centre (podle prvního majitele). Zajímavostí této 180 metrů vysoké budovy je, že ačkoli je celá oválná, jediný kousek zaobleného skla je pouze na vrcholové části budovy. Okurku navrhli sir Norman Foster a Ken Shuttleworth a je skutečně krásná (tím moderním smyslem slova).

Po omrknutí Okurky jsme zamířili už skutečně k Temži a naší první zastávkou byla katedrála svatého Pavla. Je to nádherná a monumentální stavba. Přes týden se dá za tučný poplatek dostat i do kupole, ale my tam byli v neděli, kdy probíhaly bohoslužby. Dostali jsme se proto tedy do kostela, ale už ne na prohlídku.

Kika nám ale poradila, že podobný výhled budeme mít i z vedle stojícího nového nákupního centra One New Change. A tak jsme nelenili a jali se zjišťovat, kudy hore. Výtahy jsme našli rychle, pak už jen namačkali nejvyšší patro a vyjeli tou prosklenou krabicí nahodu mezi kavárny.

One New Change

Vsuvka pro fanoušky Doctor Who: v 7. sérii (díl The Bells of Saint John) sedí Doctor s Clarou v kavárně na střeše jakéhosi domu, odkud je krásný výhled do okolí. Clara díky staženým počítačovým znalostem do jejího mozku zjistí, kde má sídlo organizace, který nahrává lidi do sítě a tím je zabíjí. Ano, je to přesně tady - na střeše One New Change, kde jsme byli i my (tedy aspoň myslím...).

Pokoukali jsme po okolí, něco málo rovnou pokoupili, dali si oběd v sushi pointu (skoro celou dovolenou jsem byla živa na sushi, Londýn je ráj pro sushiholiky!) a zamířili ke slavnému mostu přes Temži Millennium Bridge, na který je vidět právě už od katedrály.

Most jsme přeběhli, nakoukli na výstavu do Tate Modern a vydali se po nábřeží k Tower Bridge. Ale o tom zase až příště...

Lucie