SIC-SAR VIII.: trajekt mezi Sicílií a Sardinií, aneb vyspat se dá jen s pořádnou dávkou oprsklosti (4.srpna)

Ráno jsme si zabalili, nasnídali se, vyřídili formalitky s naším ubytovatelem a vypravili se na vlakové nádraží. Takže až na ten smrad v ulicích Palerma klasické ráno. Naším dalším cílem bylo Trapani (opět), odkud nám večer jel trajekt na Sardinii. 

Spojení jsme si našli na Trenitalii a našim potřebám vyhovoval vlak v 10:39 z Palerma s příjezdem v 13:52 do Trapani (s přestupem na autobus v Alcamo Diramazione). Lístky nás každého vyšly na nějakých 10€, a už jsme čekali na nástupišti (které snad jediné bylo v Palermu relativně čisté).

No co si budeme povídat, vlak byl hrozný - stará šunka, narvaný k prasknutí, žádná klimatizace a venku se samozřejmě teploty pohybovaly kolem 35°C. Peklíčko na kolečkách. Tedy na kolejích... Postupně ale lidí ubývalo a i když při přestupu se pak hodně lidí zase připojilo, bylo to už v pohodě.

V Trapani byl úkol jasný - koupit lístky na trajekt, v našem případě ty nejlevnější "na stání". Pluli jsme s Tirrenií, ale co jsem koukala, z Trapani už na Sardinii nejezdí, pouze z Palerma. Otevřeno ale měli až od pěti hodin (trajekt odplouval o půl dvanácté v noci), a tak co dělat celý den jiného než se jít plácnout na pláž. Konečně! Poprvé za celou dovolenou! :-)

Pláž přímo v Trapani se dělí na dvě části - soukromá=hezká, a nebo neudržovaná a dost zanedbaná... No a na ty soukromé se samozřejmě platí vlezné. Ale co, zaplatili jsme 15€ a měli k dispozici vlastní "domeček" (velká kabina na převlékání), kde jsme nechali batohy, a oba lehátko a slunečníky.

Po dostatečném proslunění, vycachtání a lenošení byl čas jít se obléct, dojít koupit lístky na trajekt a skočit si někam na jídlo. To jsme vyřešili jak jinak než místní pizzou. Jízdenky (nebo snad plavenky?) nás vyšly na bez pár drobných dohromady 100€, a to jsme kupovali ty nejlevnější. Když chcete mít postel, je to třikrát až čtyřikrát víc. Ale co, řekli jsme si, jsme skauti a někde si tam ustelem...

Večer jsme strávili na nejzápadnějším cípu Trapani a pozorovali západ slunce. A pak už byl pomalu čas se nalodit.

Pokud si koupíte lístky na trajekt "na stání", neznamená to, že celou dobu budete stát. Na palubě jsou bary a restaurace, kde se dá sedět. Jen nemáte svoji rezervovanou židli ani postel. Ty restaurace jsou ale peklo - naplno puštěná klimatizace, světla zářící celou noc, řvoucí děti a hluční Taliáni...

Čekání na trajekt

Zabrali jsme si docela hezké (a dostatečně velké) místo pro nás oba na vypolstrovaných lavicích a křesílkách. Pak se ale do naší těsné blízkosti nastěhovala banda italských puberťáků. No a dělali hrozný bordel a vyloženě se na nás lepili ve snaze vystrnadit nás. Stačilo, abych si kousek poposedla, protože mi bylo nepříjemné, jak se ta sedmnáctiletá slepice na mě tlačila, a už si poposedla taky, snad ještě blíž... A znovu. A znovu... No to bylo něco pro mě - na svou osobní zónu jsem značně citlivá!

Už jsem skoro vytahovala kudlu z batohu odhodlaná si ji bránit, když se Dan zvedl, že takhle bychom se nevyspali, a šel prozkoumat palubu. Za chvilku se vrátil, že tam našel místo, kde složíme hlavu ve větším klidu.

To jste měli vidět všechny lidi v té místnosti. Oni nějak vycítili, že se zvedáme a odcházíme a začali se k našemu místu stahovat jak supi ve snaze ukrást si ho pro sebe (aby ne, ta křesílka lákala) :-D Já už byla nastartovaná z těch mlaďochů, a tak jsem se balila nejpomaleji, jak jsem to dokázala. To zdržování jsem si vyloženě užívala. Taková zákeřná mrcha já jsem! :-D

Naše místo na spaní, jen jsme šoupli židle.

Přesunuli jsme se na palubu na boku lodi a pozorovali vzdalující se Trapani. Ve vhodné chvíli jsme si pak ustlali ve výklenku zdi za boxem se záchrannými vestami. Jestli se budeme potápět, zachráníme se aspoň jako první. Nikdo nám nic neřekl, a tak jsme tam strávili celou noc. Ráno nás pak přivítala Sardinie a druhá část našeho dobrodružství.

Východ slunce nad Sardinií.

Lucie

SIC-SAR VII.: jak mě totálně zklamalo smrduté Palermo (3. srpna)

První dojmy z Palerma byly údiv... "To tu zrovna probíhal nějaký festival? Nebo demonstrace? Proč se všude po ulicích válí tolik kelímků a dalších odpadků?"

Pak přišlo prozření a zděšení... "Aha, žádná demonstrace ani koncert se nekonal, odpadky tu jsou prostě všude na úrovni pouliční dekorace."

A následně, když jsme vystoupili z autobusu, na nádraží překročili hromadu odpadků a vyšli na ulici, kde nás do nosu praštil nechutný zápach moči, tlejícího jídla a rybiny posílený horkem, se dostavilo znechucení.

První dojmy z Palerma? Hnus fialovej, velebnosti. A bohužel se tyto dojmy nezměnily ani během následujících hodin...

Toto je ještě ta lepší varianta - odpadky se válí "jen" kolem popelnic.

Jak jsme tak šli po hlavní ulici a hledali naše ubytování, narůstala ve mě nedůvěřivost a strach z toho, kde to budeme bydlet. Tyto pocity ještě vzrostly, když jsme došli k bytelným dveřím do pochybného činžáku (stále na oné hlavní ulici), sotva mezi všemožnými cedulkami našli tu s naším Bed&Breakfast a vydali se do 4.patra, kde jsme tedy měli ubytovatele najít. 

Výtah vrzal, skřípal a vypadal, že každou chvíli spadne. Chodby tedy dvakrát čisté taky nebyly...

Zazvonili jsme a popravdě jsem tak trochu čekala, že nám dveře do špinavého hostelu otevře masový vrah a my budeme nuceni rychle utéct.

Jaké bylo moje překvapení, když nám otevřel sympatický Ital s dobrou angličtinou a za ním se rozkládalo vystylované studio s vkusným nábytkem, vysokými stropy a původní kamennou podlahou. Díky bohu za ty dary! (aneb #ulevajakoblazen)

Ve vstupní hale studia.

Bohužel naše ubytování bylo to jediné, co ve mě zanechalo skutečně skvělý dojem. Zbytek města je prostě hnus. Jako ano, i tam mají krásné budovy (asi tak dvě až tři), ale to okolí pro mě bylo natolik odporné, že do dneška tvrdím, že Palermo je nejhnusnější město Sicílie. 

Taky aby ne - chtěla jsem vyhodit ubrousek a odpadkový koš jsem hledala marně. Prostě nebyl! takže se nedivím, že všechen bordel hází na ulici. Bohužel ten všudypřítomný pach moči si už ospravedlnit nedokážu.

Palermo se tak stalo jediným sicilským (a vlastně i sardinským) městem, kde jsme večer nevyrazili s lahvinkou vína a večeří někam ven. Radši jsme se najedli v tom krásném pokoji, do špíny a smradu se nám po odpolední procházce už znovu fakt nechtělo...

HA! Zbytek českého chleba a Májky :-D

A "vtipná" historka na závěr?
Po odhození batohů jsme (bez sprchy, takže řádně spocení) prakticky utíkali městem, abychom stihli otevírací dobu v Capella Palantina, tedy v katedrále, kterou chtěl Daniel velmi vidět. Otevírací doba byla tuším do půl páté s tím, že poslední návštěvníky pouští dovnitř ve čtyři (proč taky v turistické destinaci mít otevřeno do pozdějšího odpoledne, že...).

Typický obrázek - domy zpravené jen částečně a všude odpadky.

Doběhli jsme ve tři čtvrtě na čtyři šťastní, že jsme to stihli, a hrneme se k pokladně. A co tam? Tam cedule "zavřeno" a sekuriťák, že nás nikam nepustí (vysvětlováno rukama, nohama a italsky). Nechápali jsme, co je špatně - však přímo za ním byla cedule s údajem, že vstupenky se prodávají do 16:00!

A nebyli jsme jediní - byl tam celý autobus turistů, kteří se dožadovali vstupu. No ale nic, nikam nejdem. Evidentně si pokladní potřebovala odejít domů dřív. Nebo siesta? Kdo ví. Další bod na seznam "Palermo-se-mi-nelíbí".

Ale abych jen nesejčkovala, tak přidám i pár aspoňtrochuhezkých fotek:

Palermo Cathedral

Bezejmená věžička naproti Church of San Matteo

Teatro Massimo

Lucie

SIC-SAR VI.: nejkrásnější město sicilského vnitrozemí - Enna (2.-3. srpna)

Když jsme v Enně vystoupili z vlaku, čekal nás trošku šok... Tedy my to tušili už z dálky, jen jsme si to nechtěli připustit. Ono totiž vlaková zastávka Stazione di Enna sice je od města vzdušnou čarou na mapě asi dva kilometry, jenže to jsme netušili, že staré město, kam jsme mířili, se od vlaku liší o více než 200 výškových metrů a cesta nahoru je klikatá jak v Alpách. Taky aby ne - město je nejvýše položené na Sicílii a rozkládá se na stolové hoře... Autobus od vlaku do centra samozřejmě žádný nejel.

A tak nám nezbylo, než začít v tom úděsném horku šlapat směrem vzhůru. Naštěstí jsem si za chvilku měla opět vylepšit pohled na Taliány - přizastavil nám evidentně bohatý padesátník, který jel na vlak pro dceru, že nás nahoru vezme (nebo jsme ho ze zoufalství zastavili a vnutili se mu do auta? Už ani nevím...). Ale hlavně byl milý, nahoru nás dovezl, uměl skvěle anglicky a prý zná Prahu :-) Takže spokojenost.

V centru jsme pak malinko kufrovali a hledali náš Bed&Breakfast. Dvakrát jsme prošli kolem něj, vůbec jsme si ho ale nevšimli. O to větší ale bylo naše překvapení uvnitř - za 55€ jsme dostali naprosto luxusní pokoj (tedy vlastně tři pokoje - byl tam i malý pokojík s křesílky a zastřešený napůl balkon). Spokojenost se dostavila okamžitě.

Náplň našeho večera byla stejná jako vždy - sbalit večeři, lahev vína a skleničky a vydat se někam na hradby si užít noc. Tentokrát to bylo ještě lepší - na konci starého města (severovýchodní cíp) stojí hrad ze 14. století Castello di Lombardia, na kterém zrovna nějaká pěvkyně zpívala operní árie, a za hradem se tyčí skála Rocca di Cerere s pozůstatky antického chrámu. 

Hrad byl zrovna uzavřen, na skálu se ale vylézt dalo a před námi se otevřela fantastická scenérie osvětlené Enny a vzdálené černé planiny pod námi. No řeknu vám, romantika jako blázen :-)

Druhý den jsme se sbalili a na hrad i k chrámu jsme se vypravili znovu. To abychom viděli do okolí i za světla. Podívaná to byla stejně fascinující - viditelnost byla tak na padesát kilometrů.

Bohužel hrad sám o sobě nestál za nic - nejspíš zrovna procházel nějakou rekonstrukcí, pořádně se proto nedalo nikam jít. Je sice otevřený pro veřejnost, ale to je celé. Věž byla uzavřená, všude oplocení a přes přednádvoří se dalo jít jen po drátěných chodníčních. Údajně patří k největším hradům na Sicílii, zážitek to ale velký nebyl.

Pozůstatky chrámu mi přišly výrazně zajímavější. Historie města sahá až do římských časů a sídlil tam hlavně kult bohyně Demeter. A právě zbytky jejího chrámu stojí na skále Rocca di Cerere pod hradem.

Po focení a kochání jsme se vydali do novější části Enny, která leží jižně od stolové hory, a je to už prakticky obyčejné městečko. Chtěli jsme odtud stopovat do Palerma. Cesta dolů ale byla peklo - slunce pálilo, my ťapali po rozpálené asfaltce, žádná jiná varianta dolů nevedla. Jediné pozitivum byly obrovské ostružiny hned u cesty (a bylo nám úplně jedno, že rostou hned u silnice).

Pak nám ale (díky bohu za hodné Italy!) zastavil pán v dodávce, dovezl nás do města a přesvědčil, ať jedeme autobusem, že stopování tu stojí za nic. To, že před tím jsme žádný spoj do Palerma nenašli, byl jen malý problém. Zavolal své ženě, ta všechno pozjišťovala a už jsme si kupovali lístky na autobus. Kdo má vědět, že tuto oblast zrovna obsluhuje jiný dopravce?

Nemusím dodávat, že autobus pak jel přes staré město - tedy opět nahoru a dolu... Kdybychom tuto variantu zvážili hned, nemuseli jsme se dvě hodiny ve vedru smažit na silnici.

A pak už nás čekala cesta klimatizovaným autobusem do Palerma, jednaoznačně nejhnusnějšího města celé Sicílie...

Lucie

SIC-SAR IV.: neplánovaná zajížďka do barokní Ragusy (1. srpna)

V brzkém odpoledním slunci jsme stáli u kraje silnice, usmívali se a mávali cedulí na projíždějící auta. Nic. Ve skutečnosti z nás teklo, bylo vedro k padnutí a já měla pocit, že se prostě na místě rozteču... Pochopili jsme, že po těchto silničkách se na dlouhé vzdálenosti nejezdí, a tak jsme si v mapě vyhledali města naším směrem, ale vzdálená jen kousek, a snažili se stopovat na ně.

Po chvilce tato naše strategie klapla a u krajnice nám zastavili dva italští maníci. Naskákali jsme na zadní sedadla a už jsme s otevřenými okýnky (a díky tomu s náznakem větru) mířili od Agrigenta na Licatu (kterou jsme měli na ceduli) a Gelu (kam až chlapi jeli, takže jsme se svezli s nimi).

Tihle dva Taliáni byli velmi ochotní. Lámanou angličtinou si s námi povídali, po cestě jsme se na minibenzínce stavili na rychlé kafe a vnutili nám své číslo, že kdybychom náhodou nesehnali stop dál, máme jim brnknout, že u nich můžeme přespat. Mě to přišlo až podezřelé, ale možná jsem prostě jen zvyklá na (nepříliš vstřícné) Čechy. Vysadili nás na okraji Gely, zamávali jsme si a my měli radost, že jsme zase o kus pokročili.

A - Agrigento, B - Gela, C - Ragusa

V této oblasti jsme neměli moc představu, kam chceme zajet. Jen jsme věděli, že to vezmeme do Syrakus na východním pobřeží, to mezi tím ale bylo tak trochu otázka náhody.

A přesně ta nás zavedla do Ragusy více ve vnitrozemí. Jak jsme tak opět stáli ve vedru na stopu, zastavilo nám parádní BMW. Vystoupil tak čtyřicetiletý chlapík ve značkových džínách a košili Armani. Uměl perfektně anglicky a jel domů do Ragusy. Prý je to krásné město, které bychom měli vidět, a tak jsme dlouho neváhali. Naložil nám batohy do kufru a my v klimatizovaném luxusu skoro oněměli.

Na jméno už si bohužel nepamatuju, ale byl to šéfkuchař v nějaké nóbl restauraci, a ten večer hostil asi desítku dam na rozlučku se svobodou. Prý jim připravoval nějaká speciální jídla a měl to být nezapomenutelný večer. Cesta utekla velmi rychle a musím říct, že to byl nejspíš nejpříjemnější stop, který jsme na Sicílii zažili.

Pak už jsme vystoupili na náměstí v Raguse, a byla to jednoduše nádhera. Rychle jsme našli Bed&Breakfast, kde jsme se chtěli ubytovat, dali si sprchu a vyrazili s lahvinkou vína obhlédnout město. Zrovna zapadalo slunce, teplota už byla tak akorát a my se kochali barokními kostely a domy, až jsme dorazili k okouzlujícímu výhledu na staré město. Ragusa totiž stojí na dvou kopcích a z jednoho na druhý je naprosto fantasticky vidět.

Ragusa ve dne...

Město stálo původně jen na menším kopci. V roce 1693 ale bylo zničeno silným zemětřesením a obyvatelé se přesunuli na protější svah (a že teda pořádně prudký). Tehdejší šlechta se však rozhodla staré město opravit a vybudovat znovu. Díky tomu z té doby pochází mnoho barokních památek. V roce 2002 byla Ragusa spolu s dalšími sedmi sicilskými městy (Caltagirone, Catania, Militello in Val di Catania, Modica, Noto, Palazzolo a Scicli) zařazena mezi kulturní památky světového dědictví UNESCO.

... a večer se sklenkou vína v ruce.

Večer jsme tedy strávili sedíce na hradbách. Kochali jsme se výhledem, popíjeli poslední víno z Marsali a byli naprosto spokojení. Náhoda nás přivedla do krásného města, které na nás zanechalo velký dojem...

Lucie

SIC-SAR III.: antické Údolí chrámů v Agrigentu (1.srpna)

Ráno jsme se vyhrabali z postele, sešli na snídani (která na ostatní naše následné snídaně byla docela nic moc), zabalili batohy a vydali se hledat autobusovou zastávku. Rozhodli jsme se totiž, že se posuneme veřejnou dopravou, abychom trochu mákli. Přeci jen původně už jsme chtěli být víc na jihu, po vinném odpoledni tento plán ale padl...

Nutno říct, že Italové jednak neumí anglicky, druhak neznají pořádně svá města, třeťak (nebo jak to napsat?) absolutně neumí navigovat. Takže někteří nerozuměli, zatímco další nás posílali úplně blbě. Čas se nám krátil a my začali být nervózní, abychom ten bus vůbec stihli (jel asi tak jeden za den).

Následně jsme narazili na místní babču, galantního seniora a o něco málo mladšího ochotného pána mířícího za lékařem. Toto trojité spojení  dokázalo, že dali dohromady složitou lokaci autobusové zastávky (která se ukázala jako sakra daleko) a onen pán, jakmile si vyřídil recept na léky v protějším domě, naložil nás do auta (tedy autíčka, tam je mají všichni) a odvezl až na zastávku, což vlastně byla benzínka u dálnice s bufetem, kde se prodávali lístky. Chvála Taliánům!

Čekáme na benzínce na bus (který měl klasicky zpoždění)

Asi po půlhodince přifrčel docela pěkný klimatizovaný bus, my se namačkali s další dvacítkou lidí dovnitř a sedli si v uličce na zem (tedy já - opírala jsem se o Dana, který seděl na tom nejhorším místě - uprostřed zadní pětky). A pak už jen dvě hodinky cesty do Agrigenta - města s bohatými vykopávkami a komplexem dórských chrámů známý jako Údolí chrámů (Valle dei Templi). 

Pět dórských chrámů ve starověku velmi bohatého města obdivoval už v 18. století Goethe. Od roku 1997 je areál zapsaný na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jízdenka stála cca 9 euro na osobu, což jsme posléze zjistili, že tak stojí skoro každá doprava.

V Agrigentu je autobusové nádraží v centru nového města na kopci poměrně daleko od vykopávek. Po výstupu jsme proto museli koupit místní lístky (1.60 euro) a svezli se pár zastávek zase zpátky k antické části, kolem které jsme před tím projeli.

Pohled od Údolí chrámů na Agrigento

"Agrigento (sicilsky Girgenti) je hlavní město stejnojmenné provincie a významné středisko turistického ruchu Sicílie. Město bylo založeno řeckými kolonisty v roce 581 př. n. l. a mělo především hlídat kartaginské konkurenty tzv. Velkého Řecka. Nazvali ho Akragas podle stejnojmenné řeky. Po vítězství sicilských Řeků nad Kartaginci v bitvě u Himery v roce 480 př. n. l ale toto nebezpečí pominulo, a tak se stal Akragás jedním z nejvýznamnějších obchodních center starověku. Tehdy měl až 200 000 obyvatel, žila zde řada slavných osobností (například filosof Empedoklés) a probíhala velkolepá výstavba. V roce 406, kdy byl Akragás dobyt Kartaginci, tyto zlaté časy skončily, ale v roce 338 př. n. l se vrátil do řeckých rukou.Řecká nadvláda trvala 370 let.Město bylo poškozeno za punských (římsko-kartaginských) válek a roku 210 př. n. l ho definitivně ovládli Římané, ostatně jako celou Sicílii. Římané přejmenovali Akragás na Agrigentum a město dále prosperovalo.

Důležitým obchodním centrem bylo ještě za časů Byzantské říše. Příchod Saracénů na začátku 9. století tomu učinil přítrž, v tu dobu se také obyvatelé přestěhovali na vršek kopce na místo dnešního moderního Agrigenta, pravděpodobně aby se nájezdům dobyvatel mohli lépe bránit. Od 60. let 20. století docházelo v Agrigentu, jemuž se nevyhýbá působení mafie, k ilegální výstavbě, která bohužel necitlivě narušila i pohled na Údolí chrámů."

- zdroj: wikipedie.cz, mundo.cz

Chrám Svornosti a socha Íkara

Celý archeologický areál s názvem Údolí chrámů je krásný. Označení "údolí" je ale dost nepřesné - stojí totiž na vršku. Vstupné už si přesně nepamatuju, ale dala se s ISICem uplatnit studentská sleva. Pán na pokladně navíc byl moc milý a ochotný a schoval nám batohy, abychom se s nimi nemuseli tahat. Hic byl totiž neskutečný. Zatímco tou dobou bylo v ČR kolem 35°C, my měli čtyřicet. A to ještě nepřišlo to nejhorší, co nás čekalo pak na Sardínii...

Areál archeologického parku se dělí na dvě části - východní a západní, které jsou oddělené silnicí (Via dei Templi). My byli jen ve východní části, která má na délku necelý kilometr a půl a jsou v ní tři chrámy - Héraklův, Svornosti a Héřin. Popis jsem si vypůjčila ze stránek mundo.cz, mají to hezky zpracované.

Východní část

• Héraklův/Herculův chrám (Tempio di Ercole) – pochází zřejmě už z konce 6. století př. Kr. Dnes zde stojí osm z jeho původních 38 sloupů dórského stylu.
• Chrám svornosti (Tempio della Concordia) – se zachoval v natolik neporušeném stavu, že by i v samotném Řecku záviděli. Často je označován za nejzachovalejší řecký chrám na světě. Byl postaven kolem roku 430 př. Kr. a za jeho výborný stav vděčíme křesťanům, kteří ho v 6. století n. l. změnili v křesťanský kostel a zpevnili, takže odolal i všem zemětřesením. V polovině 18. století ho romantici vrátili téměř do původní podoby.

• Héřin/Junónin chrám (Tempio di Giunone) – další dórský chrám, z něhož se dochovalo sloupořadí s architrávem. Za povšimnutí zde stojí červené skvrny – jsou to stopy po požáru, který proběhl zřejmě při kartaginské invazi v roce 406 př. Kr.

Západní část

• Diův/Jóvův chrám (Tempio di Giove) – se do dnešních dnů téměř nezachoval, jeho stavba totiž byla přerušena kartaginským vpádem a později zničena řadou zemětřesení. Kdyby však byl dokončen, byl by jedním z největších starověkých chrámů vůbec. Jeho rozměry měly činit 112 x 56 metrů, sloupy měly být vysoké 20 metrů. Kromě sloupů podpíraly stavbu ještě sochy obrů Atlantů (tzv. telamony). Kopie jedné z nich, vysoká 8 metrů, dnes leží na místě chrámu.
• Chrám Dioskurů (Tempio dei Dioscuri) – původní stavba pocházela ze stejné doby jako ostatní chrámy, zřícený chrám byl ale znovu postaven v 19. století. Dnes zde stojí pouze čtyři sloupy.

Na sever od chrámů

• Museo nazionale archeologico – muzeum s nálezy antického umění řeckého Akragásu, resp. římského Agrigenta. K nejzajímavějším exponátům patří řecké vázy – černofigurová a červenofigurová keramika. Dále tu najdeme originál 8metrové sochy Atlanta (telamona), která bývala součástí Diova chrámu. Naproti muzeu si můžete prohlédnout vykopávky z doby helénismu a římské říše, pro něž je typická např. pravidelná síť ulic, kanalizace či domy s mozaikovými podlahami.

Po procourání chrámů a vykopávek jsme opět hodili batohy na záda a vydali se k silnici na další stop, o tom ale zase jindy.

Lucie

SIC-SAR II.: první den a první láska - Marsala na první lok (31. července)

Ve středu dopoledne jsme po dvouhodinovém letu přistáli na západním cípu Sicílie v městečku Trapani. Plán jsme stále neměli, pouze jsme tušili směr naší cesty. Takže když jsme zjistili, že nějaký rozumný autobus do Marsaly, která se nám podle průvodce líbila, jede až za hodinu, vyrazili jsme na první stop.

Před letištěm

Slunce pražilo, v okolí žádný stín a já nervózní jak školačka při první puse. Absolutně jsem nevěděla, co vlastně dělat. Ano, jsem autostopový diletant... Navíc dobrých dvacet minut nám nikdo ani nepřibrzdil (a vlastně jsme ani nevěděli, jestli jsme na dobré silnici na Marsalu), a tak jsem začínala být lehce otrávená. A kdo mě nezažil otrávenou, nezná muka světa :-)

Naštěstí se ale naše smůla zlomila a už jsme mířili se sympatickým Taliánem, který ještě k tomu uměl anglicky, do města vyhlášeného vína - do Marsaly. Což se ukázalo jako strategická chyba hned na začátku naší dovolené.

Teploty lehce pod čtyřicítku, my na zádech krosny a šup do žhnoucích uliček. Zapadli jsme na první náměstí a dali si svačinu/oběd jako správní trampové - z batohu jsme vytáhli nůž, bochník chleba a štangli vysočiny a byli jsme náramně spokojení. Nebo minimálně já, hlady už jsem skoro šilhala.

Následovala procházka po městě a kochání se. První den dovolené! JUCH! Načež jsem zapíchla oči do výlohy první gelaterie a nehnula se z místa, dokud mi Danýs neslíbil koupit zmrzlinu. Problém tedy nastal ve chvíli, kdy jsem si měla vybrat, kterou chci... Kdyby měli tři druhy, bylo by to jednodušší, že. Pak jsem ale jen ukázala prstem do jedné z nádobek a už jsem si spokojeně odnášela ohromný kornout. Co naplat, že za každou Dan vysolil euro šedesát, já byla na vrcholu blaha...

Po courání městem jsme se vypravili do místního archeologického muzea na pobřeží. Nejlepší ze všeho na něm asi byla ta klimatizace. Bez legrace, aklimatizace je sviňa. Ale zase abych mu nekřivdila - je tam pěkná kartágská válečná loď, kterou našli v roce 1969 v oblasti zvané Punta Scario v marsalském přístavu. Zrekonstruovali ji a nyní ji tam vystavují. Hezký, klima stejně vyhrála...

Když jsme v brzké odpoledne vyrazili opět do města, jednohlasně jsme se shodli, že to nejhorší vedro přečkáme v nějaké místní vinárničce. Taky aby ne, vždyť jsme v Marsale! Města známého pro své vyhlášené víno, které svého času nahradilo denní příděl rumu v britském námořnictvu a miloval ho i Lord Nelson! Je podobného typu jako portské a sherry - tedy fortifikované. A kdo chce vědět víc, tak ať googlí, případně je pěkný článek na iHNEDu.

Ačkoli není vidět, tak za zády má Dan muzeum.

A jak jsme řekli, tak jsme udělali a zapadli do prvního kamenného obchůdku, který jsme našli. Jaká to byla chyba jsme zjistili až později...

V malinké vinárničce obsluhovala malinká Angela - Italka s výbornou angličtinou (díky bohu) - zrovna vyprovázela hosty a nás posadila k malinkému stolečku. A pak už se nám začala věnovat. Tři degustace jsou prý zadarmo a k tomu nějaké zobání - sýr a pečivo, olivy, ovocné marmelády a jiný sýr, topenády, nakládaná rajčata a cibulky. Postupně nosila na stůl a my nestačili žasnout.

Z prvních dvou vín jsme moc nadšení nebyli. Nechtěli jsme urazit, ale moc jsme se na ně netvářili. Chuťově nijaká, plochá, trpká, takový horší český průměr (ale na Prahu zase dobrý). A Angele došlo, že nás na levná vína neutáhne... A tak zašla někam dozadu a (konečně!) přinesla pravou marsalu. To bylo teprve pošušňání! Naše představa, že si koupíme lahvinku dvě, brzy vzala za své.

Ráj na zemi... Ách!

Co si budeme povídat - za tu hostinu, co nám přichystala, jsme jí to ani udělat nemohli. A hlavně tři ochutnávky? Houby! Dohromady jsme ochutnali kolem patnácti až dvaceti vín (a ne v malých dávkách, takže přesné číslo mám jaksi rozmazané).

Nechtělo se nám ale tahat s vínem v batohu. Přeci jen první den dovolené, kdo to má nosit? Angela se ale opět projevila jako skvělá obchodnice, vytáhla bloček a že nám ta vína prý pošle domů - minulý týden že zrovna posílala bednu do Prahy, a tak že to není problém, jen se posílá v krabicích po šesti a minimální počet je 12 kusů...

Co už, aspoň budeme mít vyřešené dárky pro rodinu. A tak jsme sepisovali, ještě ochutnávali a byli nadšení, až jsme se zastavili na čísle 18. Ano, OSMNÁCT! A k tomu další dvě lahve do batohu. Angela nám ještě přihodila jednu načatou z ochutnávek a dvě čokolády s chilli papričkou k tomu jako bonus.

To nás vyfotila Angela

Díky, banko, za mou kartu... Ta sice dost zaplakala, když jsem v terminálu potvrdila tu závratnou částku, ale aspoň jsme tak vyřešili nejen suvenýry, ale i část vánočních dárků a sem tam nějaký narozeninový.

A - Trapani, B - Marsala, C - Mazara del Vallo

Byl podvečer a také čas na cestu dál. Přeci jen jsme chtěli dojet minimálně do Mazary (cca 23km). Museli jsme přeťapat celou Marsalu, abychom se dostali k silnici na jih. Cesta teda nic moc. Stop stál taky za velký kulový. Naštěstí asi po tři čtvrtě hodině nás nějaký týpek nabral a dovezl až na náměstí v Mazaře. Už to nebudu protahovat - vygooglený Bed&Breakfast jsme nenašli, a tak jsme vzali za vděk i hotelem. Za noc jsme vyplácli 75€, ale co už. Hlavně, že bylo kde se vysprchovat a složit hlavu. Jo a taky kde si dát víno ;-)

Lucie

SIC-SAR I.: aneb doslova italská dovolená na Sicílii a Sardínii

Dlouho jsme s Danielem přemýšleli, kam se v létě vydáme na dovolenou. Chtěli jsme někam do tepla a ideálně navštívit místa, kde jsme ještě nebyli. Dan prosazoval stopem do Bulharska, případně do Bosny a Hercegoviny a jinam na Balkán. Já zas měla podmínku, že se chci také koupat v moři a nehodlám být okradená hned na prvním stopu. Ano, rozhodli jsme se totiž stopovat.

Nakonec jsem úplnou náhodou (a taky po šíleném googlení a zkoušení všech možných i nemožných kombinací a variant) narazila na levné letenky z Bratislavy na Sicílii. A když už jsem byla v tom, tak letenky ze Sardínie do Bratislavy byly taky za dobrou cenu. A plán na dovolenou byl najednou jasný...

Tedy jasný... My ho popravdě moc nepromýšleli. Co na tom, že ani jeden neumíme italsky a Italové zase neumí anglicky... Prostě jsme koupili dvě mapy a dva průvodce, do batohu přibalili ceduli na stopování a vyrazili vstříc asi nejnenaplánovanější a celkově nejnepředvídatelnější dovolené, jakou jsem kdy zažila. 

Napevno jsme věděli pouze to, že v neděli večer nám jede trajekt mezi Sicílií a Sardínií, a že ho bezpodmínečně musíme stihnout. Dopředu jen řeknu, že jsme ho nakonec stihli, a to dokonce levou zadní (vyvalení na lehátku na městské pláži). Ovšem kde budeme spát, jak se tam budeme stravovat a co všechno musíme navštívit, to jsme v podstatě řešili až za pochodu.

Dovolená to byla prostě skvělá - zamilovali jsme se do marsalského vína (a v opojení si nechali domů poslat 18! lahví vína), nedáme dopustit na místní Bed&Breakfast, Sicílie má nádherné vnitrozemí a Sardínie zase pobřeží, definitivně mám potvrzené vysněné auto - červený Mini Cooper s bílými pruhy a střechou, pokud se někdy vezmeme, tak na svatební cestu pojedeme právě tím Mini na Sicílii a jednoznačně máme respekt před Fiatem Pandou!

Ale o tom zase příště...

Lucie