Sezona začala, aneb šermíři, kam se podíváš... a já nestíhám

Ano, konečně přišlo jaro. Tedy spíš jaro přišlo a odešlo a prakticky tu máme léto... Což mě docela štve, neboť jaro miluju, ale tak třeba se ještě dočkám. Ovšem díky teplému počasí můžu teď prakticky pořád nosit sukně a šaty, takže si taky zas až tak moc nestěžuju... Ale zpět k blogu.

Jsem ve skluzu, to si asi všichni čtenáři všimli. Ale abych vás neochudila o aspoň nějaké čtení, rozhodla jsem se napsat text o nyní pro nás aktuálním dění - tedy o historických bitvách. S jarem totiž přišla i šermířská sezona a s ní samozřejmě naše výpravy do středověku.


Jedna vtipná fotka z Libušína - zachytili mě u vaření, v ruce mám obří vařečko-lžíci, za kterou by se nemusela stydět žádná školní kuchařka :-)


Jaký je život s šermířem, jsem vám už popisovala. Na tom se prakticky nic nezměnilo. Historické vybavení nám v bytě zabírá stále víc místa, medovina vyplňuje většinu volného prostoru v kumbále (a že tam toho prostoru moc není, ovšem takových pětadvacet litrů se u nás určitě najde), na balkóně ustavičně dosušujeme kožešiny, deky a pláště (sakra, snad dnes nebude pršet, samozřejmě jsem je na tom balkoně zapomněla) a po víkendu Daniel kulhá a má modrý bok.

To je tak, když mu kyrys končí pět čísel nad plechovýma nohama a mezi tím má jen prošívanici... Ano, dostal tam několikrát - když se na něj protivníci nedostanou přes štít, zkouší to pod něj. A má z toho obraženou kyčel a po stehně a zadku modřiny. Ale stejně si nedá pokoj a půjde do toho zas. Klasika. Kroužková suknice se mu už snad vyrábí.

Vidíte to místo na kyčlích, kde není chráněný? Ano, tam to schytal. Několikrát... :-)

Přišel ale i čas seznámit vás s průběhem bitev. V tuto chvíli za sebou máme dvě - minulý víkend jsme opět vyrazili na největší bitvu v České republice do Libušína. Počasí tedy vážně "stálo za to" - zima, déšť, bláta po kotníky. Ale to už je na "Libuchu" asi tak nějak tradice. A tento víkend se uskutečnili Habrovany, které pořádá spřátelený spolek šermířů z Brna Carpe Diem.

Já ale na samotnou bitvu bohužel nebyla - měla jsem službu v redakci. Takže aby toho nebylo málo, dojela jsem za děckama až večer, vyudila se u ohně, ogrilovala klobásky, popila medovinu a po pár hodinách spánku mířila zpět do redakce... Ano, dnes jsem na umření. Ale už se těším na příště. Za čtrnáct dní pojedeme na Kunín, takže kdo chce vidět šermíře v akci, tak vřele doporučuju - loni to byla snad nejlepší bitva za sezonu.

Bitva v Libušíně

Nu, a ten textík o bitvě... Jak jsem psala - nestíhám. A hlavně už jsem jeden vážně dlouhý článek o Libušínu napsala pro iDNES.cz, takže budu líná, nebudu ho sem kopírovat a pěkně vás pošlu přečíst si ho tam :-) Ono hlavně tam jsou i fotky od profi fotografa, takže se můžete aspoň pokochat - prosím ZDE. Pár fotek najdete i na našem skupinovém Facebooku.

Šermířská snídaně

Tak koukám, že jsem vás vlastně trochu vyšplouchla... Žádné originální povídání o středověkých bitvách se tu nekoná. Ale snad mi to odpustíte. Jen co to půjde, budu vás zásobovat dalšími články o cestování. Rozepsanou mám Lublaň z našeho rychlovýletu na Slovinsku. Stihli jsme i na pár dní Londýn, který mě osobně neskutečně nadchnul. A mám načatých také několik tipů na gastro...

Takže nebojte, všechno bude. Jen ne hned ;-)

Vaše nestíhací
Lucie

SLOVINSKO V.: Koper a pobřeží (3. února)

Ráno nezbývalo než sbalit svých pět švestek, hodit je do auta a vydat se do města. Na promenádě přímo u parkoviště zrovna probíhal místní blešák, ale nic moc zajímavého tam neměli, a tak jsme se šli podívat do přístavu.

Přístav je docela hezký, nikde ale nejsou pláže. Nebo minimálně v historickém centru se prostě nevykoupete. Vzhledem k tomu, že byl začátek února, nám to ale ani moc nevadilo. Naštěstí počasí se umoudřilo a od rána svítilo slunko. A ten výhled na Alpy! Takže jsme udělali pár fotek a vydali se najít nějakou kavárnu, kde dostaneme snídani.

Jednu takovou jsme našli na Piazzale del Museo. Rozkošný malý podnik, kde místní osazenstvo (majitel, servírka a dva štamgasti) sledovali skoky na lyžích. Asi nějaké mistrovství nebo co. A my jim evidentně tuto siestu lehce narušili. Ale nevadí...

Byla neděle, a tak žádné sladké pečivo neměli (měla jsem chuť na croissanty ke kafíčku, takže jsem byla lehce zklamaná), ale prý nám můžou udělat toasty. Lepší než drátem do oka, říkali jsme si. Navíc docela za pár šupů - za 1,70€. A tak jsme si každý jeden objednali, plus ranní kávu samozřejmě.

Jedním slovem - ACH! Takhle dobré, velké a jednoduše geniální toasty jsem dlouho neměla. Se zeleninou a omáčkou v mističce, k tomu prostě dobré kafe. Ano, prosím, tohle já můžu...

Po dožvýkání snídane a vypití kávy jsme zamířili zpět k hostelu, kde na nás měla čekat Adéla. Odhlásili jsme se, zaplatili (při našem prvním odchodu nikdo na recepci nebyl, a tak jsme jim jen napsali lístek, že za hodinku budeme zpět) a pokračovali na prohlídku města.

University of Primorska

Historické centrum je docela maličké, a tak to nebylo náročné. Došli jsme na Titov Trg a mrkli na budovu univerzity a na Cathedral of the Assumption. S průvodce v ruce jsme pocourali kolem, prošli všeljaké možné i nemožné uličky, našli jednu z městských bran a ocitli se opět na náměstí vedle Histrie.

Cathedral of the Assumption

A tak byl čas pokračovat zase dál. Museli jsme ještě dojet do Duine (Itálie, nedaleko Terstu), kam jsme kamarádce Ester vezli na inernátní školu balíček od mamky. Rozloučili jsme se s Adélou, nalodili se a vyrazili vstříc poslednímu dni na Slovinku a hlavně Lublani.

Lucie

SLOVINSKO IV.: Napínavé spaní v Koperu (2. února)

Do Koperu jsme přijeli kolem šesté odpoledne. Lilo a foukal vítr. Naštěstí na pobřeží nesněžilo, a tak to byla aspoň trochu změna od vánice u Postojnské jeskyně. Zaparkovali jsme na okraji centra vedle přístavu a vydali se najít náš hostel, který jsme objevili na internetu - DD Koper (Djaški in študentski dom Koper).

K jeho dvěřím jsme došli poměrně brzy. Ovšem brzy jsme také zjistili, že tady nepochodíme. Prostě tam nikdo nebyl a tvářilo se to, že máme smůlu. Pravděpodobně totiž tento hostel funguje jen přes léto. Bylo půl sedmé a my stále netušili, kde budeme spát...

Rozhodli jsme se ale, že lepší to bude řešit s plnými žaludky. Není totiž nic horšího než hladová, unavená a zmrzlá já. Zapadli jsme do jakéhosi bistra, natlačili do sebe burek a jakousi napodobeninu pizzy a lehce posilněni jsme začali přemýšlet, co dál.

Naštěstí Adéla našla ještě před odjezdem našla nějaký jiný místní hostel, a tak jsme se s nadějí vydali dál do centra. Pršelo a my jen orientačně tušili, kde se naše teplé místečko nachází. Nakonec jsem mapu do ruky musela vzít já. Jak je Dan šikovný a zručný, tak s orientací je na tom bídně.

Po pár minutách hledání jsme ale skutečně v postranní uličce našli Hostel Histria - útulný malý hostýlek, který se stal naším útočištěm. Pokud budete v Koperu, určitě ho doporučuju. Vyspíte se tam za necelých 20€, je tam teplo, sucho, čisté prostředí a milá obsluha :-)

Vchod do Histrie a recepce.

Vanda nám šla pronajmout pokoj a my s Danielem odvezli Adélu na její privát. Chvilku jsme ho museli hledat, ale pak se zadařilo, vysadili jsme ji, domluvili se na další den a frčeli zpátky. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti jen kousek od hostelu a protože byla sobota večer, nic jsme neplatili - o víkendu zadarmo.

Na hostelu už na nás čekal teplý malý pokojíček pro šest lidí, ale my ho měli sami pro sebe, takže naprostá paráda. Klasické topení tam neměli - jen klimatizaci, která foukala i teplý vzduch. Vyhřít pokoj zvládla skvěle a i ponožky jsme si na ní usušili...

Takto se suší ponožky na klimatizaci...

Ovšem není čas ztrácet čas! Převlékli jsme se, vzali si suché ponožky, chvilku se ohřáli a vyrazili podívat se do nedalekého baru. Jmenoval se Lord Byron pub a vřele doporučuji - skutečně stylová hospůdka. Jen slečny servírky byly takové pomalejší...

Já odpadla poměrně brzy a šla jsem spát, Daniel s Vandou ještě chvilku zůstali. A pak jsme všichni zapadli do bílých peřin a usnuli jako když nás do vody hodí...

Lucie