SIC-SAR III.: antické Údolí chrámů v Agrigentu (1.srpna)

Ráno jsme se vyhrabali z postele, sešli na snídani (která na ostatní naše následné snídaně byla docela nic moc), zabalili batohy a vydali se hledat autobusovou zastávku. Rozhodli jsme se totiž, že se posuneme veřejnou dopravou, abychom trochu mákli. Přeci jen původně už jsme chtěli být víc na jihu, po vinném odpoledni tento plán ale padl...

Nutno říct, že Italové jednak neumí anglicky, druhak neznají pořádně svá města, třeťak (nebo jak to napsat?) absolutně neumí navigovat. Takže někteří nerozuměli, zatímco další nás posílali úplně blbě. Čas se nám krátil a my začali být nervózní, abychom ten bus vůbec stihli (jel asi tak jeden za den).

Následně jsme narazili na místní babču, galantního seniora a o něco málo mladšího ochotného pána mířícího za lékařem. Toto trojité spojení  dokázalo, že dali dohromady složitou lokaci autobusové zastávky (která se ukázala jako sakra daleko) a onen pán, jakmile si vyřídil recept na léky v protějším domě, naložil nás do auta (tedy autíčka, tam je mají všichni) a odvezl až na zastávku, což vlastně byla benzínka u dálnice s bufetem, kde se prodávali lístky. Chvála Taliánům!

Čekáme na benzínce na bus (který měl klasicky zpoždění)

Asi po půlhodince přifrčel docela pěkný klimatizovaný bus, my se namačkali s další dvacítkou lidí dovnitř a sedli si v uličce na zem (tedy já - opírala jsem se o Dana, který seděl na tom nejhorším místě - uprostřed zadní pětky). A pak už jen dvě hodinky cesty do Agrigenta - města s bohatými vykopávkami a komplexem dórských chrámů známý jako Údolí chrámů (Valle dei Templi). 

Pět dórských chrámů ve starověku velmi bohatého města obdivoval už v 18. století Goethe. Od roku 1997 je areál zapsaný na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jízdenka stála cca 9 euro na osobu, což jsme posléze zjistili, že tak stojí skoro každá doprava.

V Agrigentu je autobusové nádraží v centru nového města na kopci poměrně daleko od vykopávek. Po výstupu jsme proto museli koupit místní lístky (1.60 euro) a svezli se pár zastávek zase zpátky k antické části, kolem které jsme před tím projeli.

Pohled od Údolí chrámů na Agrigento

"Agrigento (sicilsky Girgenti) je hlavní město stejnojmenné provincie a významné středisko turistického ruchu Sicílie. Město bylo založeno řeckými kolonisty v roce 581 př. n. l. a mělo především hlídat kartaginské konkurenty tzv. Velkého Řecka. Nazvali ho Akragas podle stejnojmenné řeky. Po vítězství sicilských Řeků nad Kartaginci v bitvě u Himery v roce 480 př. n. l ale toto nebezpečí pominulo, a tak se stal Akragás jedním z nejvýznamnějších obchodních center starověku. Tehdy měl až 200 000 obyvatel, žila zde řada slavných osobností (například filosof Empedoklés) a probíhala velkolepá výstavba. V roce 406, kdy byl Akragás dobyt Kartaginci, tyto zlaté časy skončily, ale v roce 338 př. n. l se vrátil do řeckých rukou.Řecká nadvláda trvala 370 let.Město bylo poškozeno za punských (římsko-kartaginských) válek a roku 210 př. n. l ho definitivně ovládli Římané, ostatně jako celou Sicílii. Římané přejmenovali Akragás na Agrigentum a město dále prosperovalo.

Důležitým obchodním centrem bylo ještě za časů Byzantské říše. Příchod Saracénů na začátku 9. století tomu učinil přítrž, v tu dobu se také obyvatelé přestěhovali na vršek kopce na místo dnešního moderního Agrigenta, pravděpodobně aby se nájezdům dobyvatel mohli lépe bránit. Od 60. let 20. století docházelo v Agrigentu, jemuž se nevyhýbá působení mafie, k ilegální výstavbě, která bohužel necitlivě narušila i pohled na Údolí chrámů."

- zdroj: wikipedie.cz, mundo.cz

Chrám Svornosti a socha Íkara

Celý archeologický areál s názvem Údolí chrámů je krásný. Označení "údolí" je ale dost nepřesné - stojí totiž na vršku. Vstupné už si přesně nepamatuju, ale dala se s ISICem uplatnit studentská sleva. Pán na pokladně navíc byl moc milý a ochotný a schoval nám batohy, abychom se s nimi nemuseli tahat. Hic byl totiž neskutečný. Zatímco tou dobou bylo v ČR kolem 35°C, my měli čtyřicet. A to ještě nepřišlo to nejhorší, co nás čekalo pak na Sardínii...

Areál archeologického parku se dělí na dvě části - východní a západní, které jsou oddělené silnicí (Via dei Templi). My byli jen ve východní části, která má na délku necelý kilometr a půl a jsou v ní tři chrámy - Héraklův, Svornosti a Héřin. Popis jsem si vypůjčila ze stránek mundo.cz, mají to hezky zpracované.

Východní část

• Héraklův/Herculův chrám (Tempio di Ercole) – pochází zřejmě už z konce 6. století př. Kr. Dnes zde stojí osm z jeho původních 38 sloupů dórského stylu.
• Chrám svornosti (Tempio della Concordia) – se zachoval v natolik neporušeném stavu, že by i v samotném Řecku záviděli. Často je označován za nejzachovalejší řecký chrám na světě. Byl postaven kolem roku 430 př. Kr. a za jeho výborný stav vděčíme křesťanům, kteří ho v 6. století n. l. změnili v křesťanský kostel a zpevnili, takže odolal i všem zemětřesením. V polovině 18. století ho romantici vrátili téměř do původní podoby.

• Héřin/Junónin chrám (Tempio di Giunone) – další dórský chrám, z něhož se dochovalo sloupořadí s architrávem. Za povšimnutí zde stojí červené skvrny – jsou to stopy po požáru, který proběhl zřejmě při kartaginské invazi v roce 406 př. Kr.

Západní část

• Diův/Jóvův chrám (Tempio di Giove) – se do dnešních dnů téměř nezachoval, jeho stavba totiž byla přerušena kartaginským vpádem a později zničena řadou zemětřesení. Kdyby však byl dokončen, byl by jedním z největších starověkých chrámů vůbec. Jeho rozměry měly činit 112 x 56 metrů, sloupy měly být vysoké 20 metrů. Kromě sloupů podpíraly stavbu ještě sochy obrů Atlantů (tzv. telamony). Kopie jedné z nich, vysoká 8 metrů, dnes leží na místě chrámu.
• Chrám Dioskurů (Tempio dei Dioscuri) – původní stavba pocházela ze stejné doby jako ostatní chrámy, zřícený chrám byl ale znovu postaven v 19. století. Dnes zde stojí pouze čtyři sloupy.

Na sever od chrámů

• Museo nazionale archeologico – muzeum s nálezy antického umění řeckého Akragásu, resp. římského Agrigenta. K nejzajímavějším exponátům patří řecké vázy – černofigurová a červenofigurová keramika. Dále tu najdeme originál 8metrové sochy Atlanta (telamona), která bývala součástí Diova chrámu. Naproti muzeu si můžete prohlédnout vykopávky z doby helénismu a římské říše, pro něž je typická např. pravidelná síť ulic, kanalizace či domy s mozaikovými podlahami.

Po procourání chrámů a vykopávek jsme opět hodili batohy na záda a vydali se k silnici na další stop, o tom ale zase jindy.

Lucie

SIC-SAR II.: první den a první láska - Marsala na první lok (31. července)

Ve středu dopoledne jsme po dvouhodinovém letu přistáli na západním cípu Sicílie v městečku Trapani. Plán jsme stále neměli, pouze jsme tušili směr naší cesty. Takže když jsme zjistili, že nějaký rozumný autobus do Marsaly, která se nám podle průvodce líbila, jede až za hodinu, vyrazili jsme na první stop.

Před letištěm

Slunce pražilo, v okolí žádný stín a já nervózní jak školačka při první puse. Absolutně jsem nevěděla, co vlastně dělat. Ano, jsem autostopový diletant... Navíc dobrých dvacet minut nám nikdo ani nepřibrzdil (a vlastně jsme ani nevěděli, jestli jsme na dobré silnici na Marsalu), a tak jsem začínala být lehce otrávená. A kdo mě nezažil otrávenou, nezná muka světa :-)

Naštěstí se ale naše smůla zlomila a už jsme mířili se sympatickým Taliánem, který ještě k tomu uměl anglicky, do města vyhlášeného vína - do Marsaly. Což se ukázalo jako strategická chyba hned na začátku naší dovolené.

Teploty lehce pod čtyřicítku, my na zádech krosny a šup do žhnoucích uliček. Zapadli jsme na první náměstí a dali si svačinu/oběd jako správní trampové - z batohu jsme vytáhli nůž, bochník chleba a štangli vysočiny a byli jsme náramně spokojení. Nebo minimálně já, hlady už jsem skoro šilhala.

Následovala procházka po městě a kochání se. První den dovolené! JUCH! Načež jsem zapíchla oči do výlohy první gelaterie a nehnula se z místa, dokud mi Danýs neslíbil koupit zmrzlinu. Problém tedy nastal ve chvíli, kdy jsem si měla vybrat, kterou chci... Kdyby měli tři druhy, bylo by to jednodušší, že. Pak jsem ale jen ukázala prstem do jedné z nádobek a už jsem si spokojeně odnášela ohromný kornout. Co naplat, že za každou Dan vysolil euro šedesát, já byla na vrcholu blaha...

Po courání městem jsme se vypravili do místního archeologického muzea na pobřeží. Nejlepší ze všeho na něm asi byla ta klimatizace. Bez legrace, aklimatizace je sviňa. Ale zase abych mu nekřivdila - je tam pěkná kartágská válečná loď, kterou našli v roce 1969 v oblasti zvané Punta Scario v marsalském přístavu. Zrekonstruovali ji a nyní ji tam vystavují. Hezký, klima stejně vyhrála...

Když jsme v brzké odpoledne vyrazili opět do města, jednohlasně jsme se shodli, že to nejhorší vedro přečkáme v nějaké místní vinárničce. Taky aby ne, vždyť jsme v Marsale! Města známého pro své vyhlášené víno, které svého času nahradilo denní příděl rumu v britském námořnictvu a miloval ho i Lord Nelson! Je podobného typu jako portské a sherry - tedy fortifikované. A kdo chce vědět víc, tak ať googlí, případně je pěkný článek na iHNEDu.

Ačkoli není vidět, tak za zády má Dan muzeum.

A jak jsme řekli, tak jsme udělali a zapadli do prvního kamenného obchůdku, který jsme našli. Jaká to byla chyba jsme zjistili až později...

V malinké vinárničce obsluhovala malinká Angela - Italka s výbornou angličtinou (díky bohu) - zrovna vyprovázela hosty a nás posadila k malinkému stolečku. A pak už se nám začala věnovat. Tři degustace jsou prý zadarmo a k tomu nějaké zobání - sýr a pečivo, olivy, ovocné marmelády a jiný sýr, topenády, nakládaná rajčata a cibulky. Postupně nosila na stůl a my nestačili žasnout.

Z prvních dvou vín jsme moc nadšení nebyli. Nechtěli jsme urazit, ale moc jsme se na ně netvářili. Chuťově nijaká, plochá, trpká, takový horší český průměr (ale na Prahu zase dobrý). A Angele došlo, že nás na levná vína neutáhne... A tak zašla někam dozadu a (konečně!) přinesla pravou marsalu. To bylo teprve pošušňání! Naše představa, že si koupíme lahvinku dvě, brzy vzala za své.

Ráj na zemi... Ách!

Co si budeme povídat - za tu hostinu, co nám přichystala, jsme jí to ani udělat nemohli. A hlavně tři ochutnávky? Houby! Dohromady jsme ochutnali kolem patnácti až dvaceti vín (a ne v malých dávkách, takže přesné číslo mám jaksi rozmazané).

Nechtělo se nám ale tahat s vínem v batohu. Přeci jen první den dovolené, kdo to má nosit? Angela se ale opět projevila jako skvělá obchodnice, vytáhla bloček a že nám ta vína prý pošle domů - minulý týden že zrovna posílala bednu do Prahy, a tak že to není problém, jen se posílá v krabicích po šesti a minimální počet je 12 kusů...

Co už, aspoň budeme mít vyřešené dárky pro rodinu. A tak jsme sepisovali, ještě ochutnávali a byli nadšení, až jsme se zastavili na čísle 18. Ano, OSMNÁCT! A k tomu další dvě lahve do batohu. Angela nám ještě přihodila jednu načatou z ochutnávek a dvě čokolády s chilli papričkou k tomu jako bonus.

To nás vyfotila Angela

Díky, banko, za mou kartu... Ta sice dost zaplakala, když jsem v terminálu potvrdila tu závratnou částku, ale aspoň jsme tak vyřešili nejen suvenýry, ale i část vánočních dárků a sem tam nějaký narozeninový.

A - Trapani, B - Marsala, C - Mazara del Vallo

Byl podvečer a také čas na cestu dál. Přeci jen jsme chtěli dojet minimálně do Mazary (cca 23km). Museli jsme přeťapat celou Marsalu, abychom se dostali k silnici na jih. Cesta teda nic moc. Stop stál taky za velký kulový. Naštěstí asi po tři čtvrtě hodině nás nějaký týpek nabral a dovezl až na náměstí v Mazaře. Už to nebudu protahovat - vygooglený Bed&Breakfast jsme nenašli, a tak jsme vzali za vděk i hotelem. Za noc jsme vyplácli 75€, ale co už. Hlavně, že bylo kde se vysprchovat a složit hlavu. Jo a taky kde si dát víno ;-)

Lucie