Po půlroční odmlce jsem zpět. Nebudu se vymlouvat na moc práce a nedostatek času, jednoduše před blogem dostaly preference jiné projekty... Nicméně se co nejdříve pokusím dopsat celé naše Sicilsko-Sardinské dobrodružství a budu doufat, že se vám, mým čtenářům, bude pořád líbit :-)
A teď už tedy zpět na Sardinii...
_______________________________________________________________
Jakmile jsme se nasnídali a dostatečně nakochali pohledem na moře, vyrazili jsme směrem k Noře - starověkému římskému městu ležícímu na poloostrůvku nedaleko Puly. Cestou jsme míjeli laguny s plameňáky. Jop, nechám si líbit...
Podle legendy byla Nora prvním městem založeném na Sardinii. Ve své době byla důležitým obchodním městem s dvěma chráněnými přístavy, po jednom na každé straně poloostrova. I díky tomu lze na odkrytých vykopávkách najít hned několik stavebních stylů. Opuštěno bylo město v průběhu 8. století našeho letopočtu.
Vzhledem k tomu, že se jižní část Sardinie potápí do Středozemního moře, je podstatná část města nyní pod hladinou moře. Podobný osud postihl na starověké fénické a později římské město Bithia, která se nachází nedaleko od Nory. Bithia je nyní zcela pod vodou.
Ruiny Nory dnes fungují jako muzeum pod širým nebem a pozůstatky amfiteátru se v létě využívají pro koncerty.
Po procházce Norou s průvodcem jsme se s naším autíčkem vypravili dál po pobřeží. Nebudu vám zdlouhavě psát o tom, jak jsme lovili kešky. Jen můžu doporučit jít se podívat na Chia Tower. A ne, není třeba se tam drápat od vody přes skály (načež jsem chytla hysterák, že tam já prostě nepolezu, tak jsme to obešli, prodrali se do prudkého kopce nějakým akátovým křovím, abychom nahoře zjistili, že tam vede krásná vydlážděná cestička z druhé strany... No co vám budu povídat, Dan vypadal, že mě na místě zabije.)
Následně jsme se napojili na o něco větší silnici více ve vnitrozemí a vydali se na sever k městu Giba a Villaperucciu, kde jsme se chtěli podívat na starověké pohřebiště Necropoli di Montessu. Dočetli jsme se o něm v průvodci, najít cestu k němu už byl trochu oříšek. Že by bylo zrovna dvakrát dobře značené, to se říct nedá. Musím ale uznat, že to stálo za to.
Nekropole se rozkládá na kopci nad krajinou, takže z ní je nádherný výhled. A je skutečně velká. Návštěvu určitě doporučuju. Pokud se tam budete chtít podívat, přikládám aspoň přibližné souřadnice (celkem špatně se to na netu dohledává): N 39°7.931', E 8°40.094'.
Naší další zastávkou mělo být sladkovodní jezero Lago di Monte Pranu. Už jsme si malovali, jak se vykoupeme ve sladké vodě, jak se umyjeme, jak si tam krásně postavíme stan a strávíme tam noc. O našem úžasném plánu jsme měli začít pochybovat už ve chvíli, když jsme jezdili krajinou kolem a k jezeru žádnou odbočku ne a ne najít. Vrhali jsme se na polňačky v domnění, že tam prostě musí vést, ale jaksi ne...
Po mnoha ujetých kilometrech jsme projeli kolem značky "zákaz vjezdu" (už nám to bylo dost jedno), projeli kolem jakési obslužné budovy bez oken a k jezeru konečně dorazili. Bohužel jsme zjistili, že je oplocené (plot byl sice poničený, tak se dalo dovnitř), ale spát u něj asi nepůjde. No nic, šli jsme se aspoň kouknout na hráz.
Po chvilce koukání na vodu jsem si začala myslet, že mi z vedra už hrabe. Normálně jsem slyšela zvonečky. Spoustu zvonečků. Když se začal ošívat i Dan, došlo mi, že nemám slyšiny a ty zvonky jaksi sílí. A pak přišlo to hrůzné uvědomění - lesem podél hráze se blíží "zatraceně velké" stádo ovcí, evidentně se všechny budou rvát tou dírou v plotě k vodě a nás nekompromisně odříznou od auta. Takže úprk, naskákat do vozu a odjet dřív, než ty pitomé ovce budou všude kolem nás...
Takže nic, spát u jezera se s definitivní platností nebude. Kolem jen samé malé vesničky, nedá se nic dělat, jedeme na "ostrov u ostrova" Sant' Antioco a do jeho stejně pojmenovaného hlavního města, kde se pokusíme sehnat opět nějaký Bed&Breakfast. A víte vy co? Nakonec to bylo neuvěřitelné štěstí v neštěstí, protože lepší spaní jsme snad na Sardinii ani neměli.
Lucie
A teď už tedy zpět na Sardinii...
_______________________________________________________________
Jakmile jsme se nasnídali a dostatečně nakochali pohledem na moře, vyrazili jsme směrem k Noře - starověkému římskému městu ležícímu na poloostrůvku nedaleko Puly. Cestou jsme míjeli laguny s plameňáky. Jop, nechám si líbit...
Podle legendy byla Nora prvním městem založeném na Sardinii. Ve své době byla důležitým obchodním městem s dvěma chráněnými přístavy, po jednom na každé straně poloostrova. I díky tomu lze na odkrytých vykopávkách najít hned několik stavebních stylů. Opuštěno bylo město v průběhu 8. století našeho letopočtu.
Vzhledem k tomu, že se jižní část Sardinie potápí do Středozemního moře, je podstatná část města nyní pod hladinou moře. Podobný osud postihl na starověké fénické a později římské město Bithia, která se nachází nedaleko od Nory. Bithia je nyní zcela pod vodou.
Ruiny Nory dnes fungují jako muzeum pod širým nebem a pozůstatky amfiteátru se v létě využívají pro koncerty.
Po procházce Norou s průvodcem jsme se s naším autíčkem vypravili dál po pobřeží. Nebudu vám zdlouhavě psát o tom, jak jsme lovili kešky. Jen můžu doporučit jít se podívat na Chia Tower. A ne, není třeba se tam drápat od vody přes skály (načež jsem chytla hysterák, že tam já prostě nepolezu, tak jsme to obešli, prodrali se do prudkého kopce nějakým akátovým křovím, abychom nahoře zjistili, že tam vede krásná vydlážděná cestička z druhé strany... No co vám budu povídat, Dan vypadal, že mě na místě zabije.)
 |
| Tak tou skulinou mezi skálami jsme prolézali a snažili se najít cestu nahoru, pak jsem začala hysterčit, aneb ať žije můj strach z výšek... |
Následně jsme se napojili na o něco větší silnici více ve vnitrozemí a vydali se na sever k městu Giba a Villaperucciu, kde jsme se chtěli podívat na starověké pohřebiště Necropoli di Montessu. Dočetli jsme se o něm v průvodci, najít cestu k němu už byl trochu oříšek. Že by bylo zrovna dvakrát dobře značené, to se říct nedá. Musím ale uznat, že to stálo za to.
Nekropole se rozkládá na kopci nad krajinou, takže z ní je nádherný výhled. A je skutečně velká. Návštěvu určitě doporučuju. Pokud se tam budete chtít podívat, přikládám aspoň přibližné souřadnice (celkem špatně se to na netu dohledává): N 39°7.931', E 8°40.094'.
Matně si vybavuju, že toto pohřebiště je přibližně z období 3000 let před naším letopočtem, je tedy 5000 let staré! A je naprosto neuvěřitelné - ta kultura dokázala hloubit do skály, vyrývat pravidelné tvary, dokonce i spirály! Pro mě teda pecka...
V areálu se nachází 40 různě velkých pohřebních komor od opravdu velkých (dva dómy), až po malinké. Ty velké jsou obzvláště důležité - nacházejí se v nich neolitické náboženské symboly. Objevují se symboly boha Býka a bohyně Matky, falešné dveře pak představující přechod na onen svět.
V areálu se nachází 40 různě velkých pohřebních komor od opravdu velkých (dva dómy), až po malinké. Ty velké jsou obzvláště důležité - nacházejí se v nich neolitické náboženské symboly. Objevují se symboly boha Býka a bohyně Matky, falešné dveře pak představující přechod na onen svět.
Naší další zastávkou mělo být sladkovodní jezero Lago di Monte Pranu. Už jsme si malovali, jak se vykoupeme ve sladké vodě, jak se umyjeme, jak si tam krásně postavíme stan a strávíme tam noc. O našem úžasném plánu jsme měli začít pochybovat už ve chvíli, když jsme jezdili krajinou kolem a k jezeru žádnou odbočku ne a ne najít. Vrhali jsme se na polňačky v domnění, že tam prostě musí vést, ale jaksi ne...
Po mnoha ujetých kilometrech jsme projeli kolem značky "zákaz vjezdu" (už nám to bylo dost jedno), projeli kolem jakési obslužné budovy bez oken a k jezeru konečně dorazili. Bohužel jsme zjistili, že je oplocené (plot byl sice poničený, tak se dalo dovnitř), ale spát u něj asi nepůjde. No nic, šli jsme se aspoň kouknout na hráz.
Po chvilce koukání na vodu jsem si začala myslet, že mi z vedra už hrabe. Normálně jsem slyšela zvonečky. Spoustu zvonečků. Když se začal ošívat i Dan, došlo mi, že nemám slyšiny a ty zvonky jaksi sílí. A pak přišlo to hrůzné uvědomění - lesem podél hráze se blíží "zatraceně velké" stádo ovcí, evidentně se všechny budou rvát tou dírou v plotě k vodě a nás nekompromisně odříznou od auta. Takže úprk, naskákat do vozu a odjet dřív, než ty pitomé ovce budou všude kolem nás...
 |
| Tady je vidět už jen zbyteček hlavního stáda, to tou dobou už bylo u vody. |
Lucie
