SIC-SAR V.: přes Syrakusy až do perly vnitrozemí, aneb ne všichni Italové jsou vstřícní nezištně (2. srpna)

Další den cestování po Sicílii byl před námi. Po sbalení batohu jsme ale nejdřív zamířili do starého města v Raguse a kochali se barokními domy. Je to tam krásné, skoro pohádka. Tedy jen co vylezete kopec ke šlechtickému paláci, ten je s batohem na zádech a v pětatřicetistupňovém vedru skutečně výživný. Ale stojí to za to. A ten park, a palmy, a bazilika! Prostě krása nebeská... Však se sami pokochejte...

Po náležitém pokochání (a nouzovém připojení v parku pod palmami do internetbankingu a navýšení limitu na kartě, protože jsme celou dobu platili mou kreditkou a najednou se jí nechtělo cálovat, i když peníze na ní byly... což se ukázalo jako problémek, naštěstí s řešením...) jsme zamířili na další stop. Naším cílem byly Syrakusy, odkud nám jel vlak do Enny.

No nebudu se moc rozepisovat. Stopovali jsme těsně pod Ragusou, načež nás dobrotivý Ital odvezl nad město na výpadovku na dálnici, že tady u města nic nestopneme (vysvětlováno rukama, nohama a italsky bez jediného slovíčka v angličtině). A tak jsme stopovali v otevřené krajině bez kouska stínu dál...

Trvalo to docela dlouho, nikdo nezastavoval, až konečně jedno auto nám zastavilo. Panáček na nás (italsky), že jede do Syrakus, že nás vezme, ale co za to. Tož jsme chvíli smlouvali, že nemáme peníze a proto cestujeme stopem, ale pak jsme se domluvili, že mu dáme pět éček. To jsme byli ochotni překousnout... Jenže nám mělo bejt hned jasný, že to jen tak nebude.

Svezli jsme se tedy docela kus cesty do Syrakus, mladý Ital nás zavezl k nádraží a že teda ty peníze. Vytáhli jsme dohodnutých pět euro, ale to se začal kroutit, že to je fakt dlouhá cesta, že to mu nepokryje ani benzín. Nu tak jsme vytáhli deset euro. Stále se kroutil až vytáhl ze své šrajtofle padesátieurovku, že tolik by si za odvoz představoval... No jo, bylo to tady. Houby dobrosrdečnost. Na prachy byl!

Takže Daniel vytáhl dvacet euro, dal mu je do ruky, rychle jsme se vypakovali z auta ven a bylo. Zas tak výhodná pro nás nakonec ta cesta nebyla. Co už naplat, není každý den posvícení.

Na nádraží jsme koupili lístky do Enny (o které jsme se dočetli v průvodci), a protože jsme měli ještě asi tři hodiny čas, vydali jsme se do historického centra a zapadli na oběd do jakési místní Trattorie, kde nabízeli tourist menu za nějakých 10 € (grilovaný lilek jako předkrm, lasagne nebo těstoviny s ragů a lahev vody k tomu).

Po vydatném obědě jsme si v rychlosti prohlédli město, přečetli si pověst o zdejší fontáně a vypravili se na vlak. Ten nás zavezl nejdříve do Catanie (velké město pod Etnou, na tu nám ale bohužel nevyšel čas), kde jsme přestupovali na další vlak do Enny.

A právě ve vlaku do Catanie nám zvedl náladu místní průvodčí. Měli jsme trochu zpoždění a na přestup bylo jen pár minut, a tak aby nám vlak neujel, zavolal ještě po cestě na centrálu a následně nás osobně doprovodil až k druhému vlaku, aby měl jistotu, že jsme na něj nasedli. No, tedy doprovodil... Docela s námi pelášil a přeběhl celé nádraží :-) A celou dobu se usmíval a zamával nám.

A pak už byla před námi (tedy nad námi) Enna... Ale to zase příště.

Lucie

SIC-SAR IV.: neplánovaná zajížďka do barokní Ragusy (1. srpna)

V brzkém odpoledním slunci jsme stáli u kraje silnice, usmívali se a mávali cedulí na projíždějící auta. Nic. Ve skutečnosti z nás teklo, bylo vedro k padnutí a já měla pocit, že se prostě na místě rozteču... Pochopili jsme, že po těchto silničkách se na dlouhé vzdálenosti nejezdí, a tak jsme si v mapě vyhledali města naším směrem, ale vzdálená jen kousek, a snažili se stopovat na ně.

Po chvilce tato naše strategie klapla a u krajnice nám zastavili dva italští maníci. Naskákali jsme na zadní sedadla a už jsme s otevřenými okýnky (a díky tomu s náznakem větru) mířili od Agrigenta na Licatu (kterou jsme měli na ceduli) a Gelu (kam až chlapi jeli, takže jsme se svezli s nimi).

Tihle dva Taliáni byli velmi ochotní. Lámanou angličtinou si s námi povídali, po cestě jsme se na minibenzínce stavili na rychlé kafe a vnutili nám své číslo, že kdybychom náhodou nesehnali stop dál, máme jim brnknout, že u nich můžeme přespat. Mě to přišlo až podezřelé, ale možná jsem prostě jen zvyklá na (nepříliš vstřícné) Čechy. Vysadili nás na okraji Gely, zamávali jsme si a my měli radost, že jsme zase o kus pokročili.

A - Agrigento, B - Gela, C - Ragusa

V této oblasti jsme neměli moc představu, kam chceme zajet. Jen jsme věděli, že to vezmeme do Syrakus na východním pobřeží, to mezi tím ale bylo tak trochu otázka náhody.

A přesně ta nás zavedla do Ragusy více ve vnitrozemí. Jak jsme tak opět stáli ve vedru na stopu, zastavilo nám parádní BMW. Vystoupil tak čtyřicetiletý chlapík ve značkových džínách a košili Armani. Uměl perfektně anglicky a jel domů do Ragusy. Prý je to krásné město, které bychom měli vidět, a tak jsme dlouho neváhali. Naložil nám batohy do kufru a my v klimatizovaném luxusu skoro oněměli.

Na jméno už si bohužel nepamatuju, ale byl to šéfkuchař v nějaké nóbl restauraci, a ten večer hostil asi desítku dam na rozlučku se svobodou. Prý jim připravoval nějaká speciální jídla a měl to být nezapomenutelný večer. Cesta utekla velmi rychle a musím říct, že to byl nejspíš nejpříjemnější stop, který jsme na Sicílii zažili.

Pak už jsme vystoupili na náměstí v Raguse, a byla to jednoduše nádhera. Rychle jsme našli Bed&Breakfast, kde jsme se chtěli ubytovat, dali si sprchu a vyrazili s lahvinkou vína obhlédnout město. Zrovna zapadalo slunce, teplota už byla tak akorát a my se kochali barokními kostely a domy, až jsme dorazili k okouzlujícímu výhledu na staré město. Ragusa totiž stojí na dvou kopcích a z jednoho na druhý je naprosto fantasticky vidět.

Ragusa ve dne...

Město stálo původně jen na menším kopci. V roce 1693 ale bylo zničeno silným zemětřesením a obyvatelé se přesunuli na protější svah (a že teda pořádně prudký). Tehdejší šlechta se však rozhodla staré město opravit a vybudovat znovu. Díky tomu z té doby pochází mnoho barokních památek. V roce 2002 byla Ragusa spolu s dalšími sedmi sicilskými městy (Caltagirone, Catania, Militello in Val di Catania, Modica, Noto, Palazzolo a Scicli) zařazena mezi kulturní památky světového dědictví UNESCO.

... a večer se sklenkou vína v ruce.

Večer jsme tedy strávili sedíce na hradbách. Kochali jsme se výhledem, popíjeli poslední víno z Marsali a byli naprosto spokojení. Náhoda nás přivedla do krásného města, které na nás zanechalo velký dojem...

Lucie