Zobrazují se příspěvky se štítkemloď. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemloď. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 3. července 2014

SIC-SAR VIII.: trajekt mezi Sicílií a Sardinií, aneb vyspat se dá jen s pořádnou dávkou oprsklosti (4.srpna)

Ráno jsme si zabalili, nasnídali se, vyřídili formalitky s naším ubytovatelem a vypravili se na vlakové nádraží. Takže až na ten smrad v ulicích Palerma klasické ráno. Naším dalším cílem bylo Trapani (opět), odkud nám večer jel trajekt na Sardinii. 

Spojení jsme si našli na Trenitalii a našim potřebám vyhovoval vlak v 10:39 z Palerma s příjezdem v 13:52 do Trapani (s přestupem na autobus v Alcamo Diramazione). Lístky nás každého vyšly na nějakých 10€, a už jsme čekali na nástupišti (které snad jediné bylo v Palermu relativně čisté).




No co si budeme povídat, vlak byl hrozný - stará šunka, narvaný k prasknutí, žádná klimatizace a venku se samozřejmě teploty pohybovaly kolem 35°C. Peklíčko na kolečkách. Tedy na kolejích... Postupně ale lidí ubývalo a i když při přestupu se pak hodně lidí zase připojilo, bylo to už v pohodě.


V Trapani byl úkol jasný - koupit lístky na trajekt, v našem případě ty nejlevnější "na stání". Pluli jsme s Tirrenií, ale co jsem koukala, z Trapani už na Sardinii nejezdí, pouze z Palerma. Otevřeno ale měli až od pěti hodin (trajekt odplouval o půl dvanácté v noci), a tak co dělat celý den jiného než se jít plácnout na pláž. Konečně! Poprvé za celou dovolenou! :-)




Pláž přímo v Trapani se dělí na dvě části - soukromá=hezká, a nebo neudržovaná a dost zanedbaná... No a na ty soukromé se samozřejmě platí vlezné. Ale co, zaplatili jsme 15€ a měli k dispozici vlastní "domeček" (velká kabina na převlékání), kde jsme nechali batohy, a oba lehátko a slunečníky.



Po dostatečném proslunění, vycachtání a lenošení byl čas jít se obléct, dojít koupit lístky na trajekt a skočit si někam na jídlo. To jsme vyřešili jak jinak než místní pizzou. Jízdenky (nebo snad plavenky?) nás vyšly na bez pár drobných dohromady 100€, a to jsme kupovali ty nejlevnější. Když chcete mít postel, je to třikrát až čtyřikrát víc. Ale co, řekli jsme si, jsme skauti a někde si tam ustelem...


Večer jsme strávili na nejzápadnějším cípu Trapani a pozorovali západ slunce. A pak už byl pomalu čas se nalodit.




Pokud si koupíte lístky na trajekt "na stání", neznamená to, že celou dobu budete stát. Na palubě jsou bary a restaurace, kde se dá sedět. Jen nemáte svoji rezervovanou židli ani postel. Ty restaurace jsou ale peklo - naplno puštěná klimatizace, světla zářící celou noc, řvoucí děti a hluční Taliáni...


Čekání na trajekt

Zabrali jsme si docela hezké (a dostatečně velké) místo pro nás oba na vypolstrovaných lavicích a křesílkách. Pak se ale do naší těsné blízkosti nastěhovala banda italských puberťáků. No a dělali hrozný bordel a vyloženě se na nás lepili ve snaze vystrnadit nás. Stačilo, abych si kousek poposedla, protože mi bylo nepříjemné, jak se ta sedmnáctiletá slepice na mě tlačila, a už si poposedla taky, snad ještě blíž... A znovu. A znovu... No to bylo něco pro mě - na svou osobní zónu jsem značně citlivá!



Už jsem skoro vytahovala kudlu z batohu odhodlaná si ji bránit, když se Dan zvedl, že takhle bychom se nevyspali, a šel prozkoumat palubu. Za chvilku se vrátil, že tam našel místo, kde složíme hlavu ve větším klidu.

To jste měli vidět všechny lidi v té místnosti. Oni nějak vycítili, že se zvedáme a odcházíme a začali se k našemu místu stahovat jak supi ve snaze ukrást si ho pro sebe (aby ne, ta křesílka lákala) :-D Já už byla nastartovaná z těch mlaďochů, a tak jsem se balila nejpomaleji, jak jsem to dokázala. To zdržování jsem si vyloženě užívala. Taková zákeřná mrcha já jsem! :-D


Naše místo na spaní, jen jsme šoupli židle.
Přesunuli jsme se na palubu na boku lodi a pozorovali vzdalující se Trapani. Ve vhodné chvíli jsme si pak ustlali ve výklenku zdi za boxem se záchrannými vestami. Jestli se budeme potápět, zachráníme se aspoň jako první. Nikdo nám nic neřekl, a tak jsme tam strávili celou noc. Ráno nás pak přivítala Sardinie a druhá část našeho dobrodružství.


Východ slunce nad Sardinií.

Lucie

pátek 29. listopadu 2013

LONDÝN VII.: Po Temži lodí a po vlastních na Greenwich (26. února)

Jakmile vylezete z Westminster Abbey, stojíte prakticky pod Big Benem a Hoses of Parliament. Pohled na ně je krásný - architektonické kudrlinky, věžičky a tak. Trochu kýč, ale moc hezký kýč :-) Nicméně naším dalším cílem bylo nalodit se na jednu z lodí, která křižuje Temži a vidět Londýn zase z jiného úhlu, včetně Big Benu.



V okolí Parlamentu jsou hned dva přístavy - jeden "nalevo" a druhý "napravo", tedy lépe řečeno na jihu (Millbank Pier) a na severu (Westminster Pier). Ten na severu je výrazně blíž, ale pokud budete jako my mířit na Greenwich, přišli byste právě o úchvatný pohled na Houses of Parliament z vody. Navíc pokud obejdete vládní budovu a projdete přilehlým parkem, už to tak daleko není.


Cenu už si přesně nepamatuju (a nebyla jsem schopná to dohledat), ale mám pocit, že jsme platili nějakých šest a půl libry za osobu. Dá se platit i s Oyster card. V daném úseku křižuje Temži jen jedna loď tam a zpátky, takže nás kapitán naložil, když jel na jih s tím, že tam přece nebudeme čekat a mrznout, až pojede zase na sever. A tak jsme si neplánovaně udělali o něco málo delší vyhlídku z řeky na Londýn, než jsme původně zamýšleli.




Cesta trvala tuším kolem hodiny a jednou jsme museli přestoupit, protože daná loď jezdí jen určitý úsek. Takže jsme vysedli, počkali asi deset minut a už svištěli na Greenwich. Uvnitř lodí je krásně teplo, takže jsme sundali kabáty a čepice, příjemně se uvelebili a vychutnávali si londýnské scenérie - mrakodrapy, Tate, Tower, Tower Bridge, a tak dál až k našemu cíli.



Cutty Sark

A pak už jsme vystoupili na Greenwich Pier. Hned vedle přístaviště stojí Cutty Sark - jeden z posledních čajových kliprů. Ve své době byla tato proslulá loď, postavená v roce 1869, nazývána Královnou oceánů a byla nejrychlejší velkou plachetnicí na světě.


Dá se jít dovnitř, ale to my neabsolvovali. Jednak jsem k ní dojeli skoro v pět, kdy už zavírala, jednak byl vstup poměrně drahý a zas tak moc jsme vnitřek vidět nepotřebovali. Já se totiž těšila hlavně na nultý poledník :-)


Královská observatoř

Viděli jste film Thor - Temný svět? Tak závěrečné drama se odehrává přesně na Greenwichi a prakticky hned vedle toho, kde vysednete z lodi :-) My se prošli, pokochali okolím a zamířili k observatoři nahoru na kopec, kde jsme našli poledník a hromadu veverek...



Na východ, nebo na západ?

Observatoř už byla zavřená, ale my se nenechali se zmást - k poledníku se dá dostat. Jen se musí sejít kousek níž a projít brankou, která se sice tváří nedobytně, je ale odemčená. A tak jsme pořídili nutné fotky a pokračovali v pochůzce. Procházka je to pěkná, jen je pak problém s dopravou zpátky do centra - autobus totiž staví až kus za parkem a jezdí jen občas.



Poslední noční pohled na Big Ben. Tak nashle zase příště!

Ale nakonec se zadařilo, chytli jsme jeden double decker a frčeli si pro věci a do našeho posledního azylu na okraji Londýna, odkud jsme pak brzo ráno zamířili opět na Liverpool Street Station a autobusem na letiště. A to je konec londýnského povídání.



Už čekáme na letišti. Poslední libry utraceny za English Breakfast Tea ve stánku se suvenýry...

Uf. Už tak mám skluz jak blázen... Bez mála rok. To jsem zvědavá, kdy dopíšu dovolenou na italských ostrovech, ta totiž byla přímo nabitá dobrodružstvím :-) Každopádně je na co se těšit!


Lucie

neděle 18. srpna 2013

LONDÝN IV.: Vzhůru k Temži podruhé, aneb jak se uchodit za jediný den (24. února)

Nu, přiznám se na rovinu. Sepisovat Londýn půl roku po samotném výletu, se mi ani moc nechce. Měla jsem se k tomu dokopat dřív. Kor, když mám za sebou čerstvé zážitky ze stopování po Sicílii (takže se aspoň můžete těšit na tipy ze slunného středomořského ostrova). Ale zpět k té Anglii...



Jakmile jsme přešli Temži a ocitli se na jižním břehu, líbila se mi ta procházka ještě daleko víc. Kolem nábřeží totiž vede něco jako promenáda. Takže na zahřátí jsme si koupili kelímek předražené (ale dobré) kávy se Starbucks a vydali se směrem k nedělnímu cíli - Tower Bridge (na ten jsem se vážně těšila).

Po cestě toho uvidíte vážně hodně: 

  • Shakespearův Globe
    • Divadlo Globe je spjaté s osobou Williama Shakespeara. William Shakespeare byl členem a podílníkem divadelní společnosti nazývané Služebníci lorda komořího. Svá představení hráli v Divadle Jamese Burbage. Roku 1597 jim však nájem na divadlo vypršel, což znamenalo velké potíže. Bylo třeba něco podniknout. Divadelní společnost se rozhodla ukrást své vlastní divadlo na základě prošlé smlouvy, kde se psalo, že pokud budou chtít, mohou divadlo rozebrat. 
    • Divadlo přesunuli na jižní břeh řeky Temže a pojmenovali ho Globe. Byl to vynikající tah, Služebníci lorda komořího zachránili své divadlo i své kariéry. Jednu chybu však udělali, střechu nového divadla vyrobili z hořlavých došků. V létě roku 1613 Globe do základů vyhořel. Velký oheň způsobilo dělo, ze kterého vystřelili při představení. Dělo se nestrefilo a zapálilo doškovou střechu. Podílníci měli povinnost postavit nové divadlo. Tato verze Globu přežila 30 let, dokud nebylo divadlo z nařízení puritána Olivera Cromwella uzavřeno. Samotná budova byla v roce 1644 stržena. (Zdroj: wikipedia.cz)
    • Ke konci 20. století byl po přestávce trvající 350 let postaven další Globe. Americký herec a Shakespearův milovník Sam Wanamaker (otec Zoë Wanamakerové) se rozhodl, že v Bankside postaví přesnou repliku Globu. Teď zde stojí divadlo tak, jak vypadalo za Shakespearových časů.

   
  • replika plachetnici Golden Hind
    • Golden Hind byla vlajkovou lodí Francise Draka, na níž obeplul v letech 1577–1580 zeměkouli. Původně se jmenovala Pelican, ale Drake ji cestou přejmenoval. Golden Hind byla galeona, spuštěná na vodu někdy kolem roku 1570.

  • křižník HMS Belfast
    • HMS Belfast (C35) byl lehký křižník podtřídy Edinburgh třídy Town britského válečného námořnictva – Royal Navy. Byl nejtěžším britským lehkým křižníkem, který se zapojil do bojů druhé světové války.

V popředí já a Starbucks, v pozadí křižník a Tower Bridge


A pak už konečně:
  • Tower Bridge!

Pokud budete mít možnost, určitě se běžte podívat dovnitř. Uvidíte, jak se most stavěl a projdete se věžemi i spojovacím mostkem mezi nimi. Vstupenky stojí myslím 8 liber. Kromě prohlídky samotného Tower Bridge vás ale opravňují i k návštěvě strojovny, a ta je vážně super. Systém, jakým byl zvedací most poháněn, je na svou dobu úplně neuvěřitelný.

Ve strojovně Tower Bridge

K mostu jsme přišli poměrně pozdě, takže když jsme vycházeli, už byla tma. My navíc byli po celodenním chození po Londýně dost zničení a promrzlí. A tak jsme se otočili směrem k našemu azylu a vydali se spát.


Druhý den nás čekaly nákupy a přesun do nového spaní - hostelu Queen Elizabeth. O tom asi napíšu jen kratičký článek s pár tipy, na víc to nevystačí. Ale ano, nákupy v Londýně se rozhodně vyplatí - svědčí o tom množství dovezených a odvezených zavazadel... Ale o tom zase až příště.

Lucie

čtvrtek 22. listopadu 2012

BENÁTKY VII.: Rychlovýlet, aneb z Brna do Itálie a zpět za tři dny


Benátky jsou jednoznačně městem plným protikladů. Na jedné straně turisty přecpané hlavní památky, náměstí a trasy, ale stačí z přístavu odbočit do jedné z postranních uliček a rázem se ocitnete na prázdném malinkatém náměstíčku s lavičkami, několika stromy a pár holubi (ti jsou všude, jako že naprosto všude) ideálním na posezení a svačinu.

Zaručeně potkáte superluxusní obchody kolem Plazza di San Marco jako například Prada, Hermés, Louis Vuitton, Gucci apod., oproti tomu ale i titěrné zapadlé krámečky se sklem Murano, pohledy či prostě jen pekařství. Krásné opravené domy a výstavní kanály versus oprýskané baráky a spadané balkóny.


Prostě v Benátkách narazíte na blýskavé pozlátko i surové kamení, když to tak řeknu. A zaručeně se tam ztratíte, pokud se vydáte někam pěšky :-) Nechtělo se nám utrácet za vodní MHD, které jezdí po Velkém kanálu, a tak jsme s mapkou vyrazili do spletitých uliček. Nechala jsem vedení na Danielovi a zakufrovali jsme už po 200 metrech :-D (za tohle mě zabije...) Pak už celá zuřivá jsem mu mapku vytrhla, chvilku se hledala, ale nakonec jsme došli i tam, kam jsme potřebovali.

Benátské tipy:
  • Pokud uprostřed úzké uličky potkáte značku "slepá ulice", věřte jí. Není tam pro auta, ale pro zblblé turisty. Ačkoli dál budou pokračovat kvanta lidí, protože to přece musí někam vést, nepovede. Dvakrát zahnete za roh a ta ulice skutečně skončí slepě. Ano, i my jsme tomu nevěřili a pak se vraceli... ;-)
  • Nenechte si ujít tři hlavní dominanty Benátek - Dóžecí palác, Baziliku svatého Marka a Zvonici. A pak se vydejte bloudit do úzkých uliček plných mostků a zapadlých krámků. Má to své kouzlo - mnohem větší, než přeplněné hlavní náměstí a turistické bulváry.


  • Nehledejte nezaheslovanou wi-fi. Nenajdete ji. Tedy pardón, najdete. Najdete jich mraky - každý hotel má nezaheslovanou wi-fi. Jenže jakmile se připojíte a půjdete na internet, bude to po vás chtít jméno a heslo. No a to samozřejmě nikde neseženete.
  • Bez zaplacení a dovolení si nefoťte ani vystavené benátské masky na stáncích, ani kostýmované lidi. Nebo musíte být hyper nenápadní jako já, případně pak rychle utíkat. Nám se to naštěstí nestalo, ale prý to stánkaři ani živé masky nemají rádi. Utíká jim tak kšeft. Ovšem když zaplatíte tučný obnos, rádi se s vámi vyfotí, udělají pár póz a můžete zase jít. Ovšem ne, že by to za to stálo. Tedy minimálně v létě - provedení masek a kostýmů v tu dobu není nic moc. Ovšem v zimě, kdy se blíží známý benátský maškarní ples, to je prý jiná :-) 

    V kamenných obchodech mají masky skutečně nádherné. Pokud si nějakou chcete odvést domů, nevyplatí se ji kupovat u stánku na ulici. Jednak je tam mají prodejci drahé, jednak jsou "odfláknuté". Prostě dají se najít mnohem krásnější.

  • Koupit si cokoli v centru Benátek je brutálně drahé. Zásoby vody jsme si vezli už z pevniny a udělali jsme dobře. Ale když se zajde hlouběji do labyrintu uliček, dá se rozumně najíst i v restauraci. My zapadli (doslova celí mokří vletěli) do pizzerie, dali si sklenku vína, navečeřeli se a dokonce jsme tam ani nenechali všechno naše jmění...
  • Pokud se chcete projet na gondole, připravte si tučné peněženky. Hodina téhle srandy stojí nějakých 60€. Asi jo, je to romantika, ale zas takové terno to podle mě není. Mnohem víc jsme toho viděli při běhání městem po svých. Navíc skutečného zpívajícího gondoliéra s baretem jsme viděli jen jednoho. Zbytek jsou prostě jen chlápci na gondole, co rejžují turisty...

Památky mají své kouzlo, nejvíc mi v hlavě ale utkvěl brutální slejvák...

A jednoznačně nejsilnější vzpomínka? Když vynechám památky a tak... Víte, co se říká - zážitek nemusí být kladný, hlavně aby byl intenzivní... No a to se nám podařilo splnit.

To jsme se tak prodírali benátskými uličkami, obdivovali jeden z nejznámějších mostů přes Grande Canal a pozorovali, jak se od Alp žene apokalypsa. Jasné, asi trochu sprchne, pohoda, né... No tak taková pohoda to teda nebyla. Deštník nám byl totálně k ničemu, protože pršelo vodorovně. Navíc ze všech stran najednou. Jak je to možné, netuším. Suchou jsem měla jen tu půlku těla, kterou jsem se tiskla k Danielovi, byla mi neskutečná kosa a voda mi volně proudila mezi prsty na nohou. Ještě, že z páskových bot zase hned vytýkala...

Ty černé mraky nevěstily nic dobrého...

Chvilku jsme se tísnili pod nedostatečně velkou klenbou nějakého domu. A když už jsme skutečně byli totálně mokří skrz na skrz, rozběhli jsme se a běželi v naději, že najdeme nějakou kavárnu, kde se ohřejeme. Pak jsme si zhluboka zanadávali, když jsme zjistili, že výše zmíněná pizzerie byla jen o dva rohy dál a my nemuseli moknout...

Zmoklý Daniel (za tohle už mi asi utrhne hlavu...)

Nicméně jsme tam tedy zapadli a tvářili se hrozně noblesně, když jsme si ždímali vodu z oblečení. Ze sukně i vlasů mi kapala voda a musela jsem se smát. Vypadali jsme jak dvě zmoklé české slepice uprostřed benátské restaurace. Počkat. My tak nevypadali, my jsme byli dvě zmoklé české slepice... :-)

Každopádně jsme se docela dobře najedli, usušili a ohřáli a když jsme vylezli, bylo už po dešti. Courali jsme pak ještě městem a při západu slunce vyčarovalo nad Benátkami nádhernou scenérii... Prostě romantiku na výročí jsme si užili se vším všudy :-)


A to je nejspíš konec našeho benátského vyprávění. Už za tmy jsme z Benátek opět odpluli a vydali se na "naši" pláž, kde jsme spali. Další den už jsme se jen váleli u moře, slunili, koupali a užívali si nádherného dne. Tak nádherného, že jsme se všichni kromě Psycho totálně spálili (ačkoli jsme se mazali opalovákem). Takže odpolední sedmihodinová cesta autem domů byla tak trochu peklíčko. Ale i to jsme zvládli. Do Brna jsme dorazili kolem jedné v noci a vzhledem k pálícím zádům šli opatrně spát. Na břiše. No a já hned druhý den mazala koupit pantenol :-)

Lucie

středa 24. října 2012

BENÁTKY III.: Rychlovýlet, aneb Cesta do města (26. srpna)

V neděli ráno jsme se autem vydali od Lugugnany směrem na Punta Sabbioni - přístav jižně od Benátek u města Cavallino-Treporti. Je až úplně na konci poloostrova a dá se z něj pohodlně dostat do Benátek lodí. Již z daleka je dobře navigován - prostě lodička na vlnách. U přístavu je i velké parkoviště - denní parkovné je do 14:00 7€, pokud se přijede později, platí se už jen 4€.


Auto jsme nechali mezi stromy a šli jsme si koupit lístky na loň. Jezdí myslím co půl hodiny, takže jsme nemuseli nějak moc čekat. Cesta tam vyšla 6,50€ pro jednoho (zpátky pak už 7€), takže levná záležitost to rozhodně není. Pokud chcete ušetřit, je lepší autem dojet do Mestre (pevninská část Benátek), tam nechat auto a do Venezie se nechat dopravit vlakem, který vyjde na nějakých 1,50€. Bohužel ale netuším, kolik tam stojí parkovné.

Dóžecí palác a Zvonice

My si ale řekli, že když už jedeme do Benátek, měli bychom do nich vplout na lodi a vidět je i z moře - tak, jako dřív kupci přijíždějící za obchodem s drahými látkami, kořením a dalším exotickým zbožím. A tak jsme tam dopluli. Ráno poprchávalo a bylo zataženo, takže na lodi to bylo na svetr, ale nijak zvlášť hrozná zima nebyla. Cesta trvala necelou hodinku a byla skvělá - seděli jsme přímo na přídi a měli jsme parádní výhled. A to nemluvím o tom, když se před námi konečně otevřel benátský přístav!


Byla jsem naprosto nadšená. Propluli jsme kolem Arsenale a Biennale (ano, opravdu to slavné Biennale, kde tři dny po naší návštěvě začínala slavná architektonická výstava - Daniel se málem rozbrečel, když zjistil, že ji mineme) a už se nám odkrýval výhled na katedrálu Santa Maria della Salute, Dóžecí palác, ústí Canal Grande a nad tím vším vévodila Zvonice.

Vlevo Basiliica di Santa Maria della Salute, vpravo Zvonice.
Mezi nimi ústí Canal Grande.

Prostě nezapomenutelný zážitek. Kdo jede do Benátek poprvé, měl by do nich rozhodně vplout na lodi... Pak už jsme zakotvili nedaleko Piazza San Marco (hlavního turistického místa celé Venezie) a vydali se objevovat úzké uličky tohoto pozoruhodného (a potápějícího se) města...

Lucie