SIC-SAR VII.: jak mě totálně zklamalo smrduté Palermo (3. srpna)

První dojmy z Palerma byly údiv... "To tu zrovna probíhal nějaký festival? Nebo demonstrace? Proč se všude po ulicích válí tolik kelímků a dalších odpadků?"

Pak přišlo prozření a zděšení... "Aha, žádná demonstrace ani koncert se nekonal, odpadky tu jsou prostě všude na úrovni pouliční dekorace."

A následně, když jsme vystoupili z autobusu, na nádraží překročili hromadu odpadků a vyšli na ulici, kde nás do nosu praštil nechutný zápach moči, tlejícího jídla a rybiny posílený horkem, se dostavilo znechucení.

První dojmy z Palerma? Hnus fialovej, velebnosti. A bohužel se tyto dojmy nezměnily ani během následujících hodin...

Toto je ještě ta lepší varianta - odpadky se válí "jen" kolem popelnic.

Jak jsme tak šli po hlavní ulici a hledali naše ubytování, narůstala ve mě nedůvěřivost a strach z toho, kde to budeme bydlet. Tyto pocity ještě vzrostly, když jsme došli k bytelným dveřím do pochybného činžáku (stále na oné hlavní ulici), sotva mezi všemožnými cedulkami našli tu s naším Bed&Breakfast a vydali se do 4.patra, kde jsme tedy měli ubytovatele najít. 

Výtah vrzal, skřípal a vypadal, že každou chvíli spadne. Chodby tedy dvakrát čisté taky nebyly...

Zazvonili jsme a popravdě jsem tak trochu čekala, že nám dveře do špinavého hostelu otevře masový vrah a my budeme nuceni rychle utéct.

Jaké bylo moje překvapení, když nám otevřel sympatický Ital s dobrou angličtinou a za ním se rozkládalo vystylované studio s vkusným nábytkem, vysokými stropy a původní kamennou podlahou. Díky bohu za ty dary! (aneb #ulevajakoblazen)

Ve vstupní hale studia.

Bohužel naše ubytování bylo to jediné, co ve mě zanechalo skutečně skvělý dojem. Zbytek města je prostě hnus. Jako ano, i tam mají krásné budovy (asi tak dvě až tři), ale to okolí pro mě bylo natolik odporné, že do dneška tvrdím, že Palermo je nejhnusnější město Sicílie. 

Taky aby ne - chtěla jsem vyhodit ubrousek a odpadkový koš jsem hledala marně. Prostě nebyl! takže se nedivím, že všechen bordel hází na ulici. Bohužel ten všudypřítomný pach moči si už ospravedlnit nedokážu.

Palermo se tak stalo jediným sicilským (a vlastně i sardinským) městem, kde jsme večer nevyrazili s lahvinkou vína a večeří někam ven. Radši jsme se najedli v tom krásném pokoji, do špíny a smradu se nám po odpolední procházce už znovu fakt nechtělo...

HA! Zbytek českého chleba a Májky :-D

A "vtipná" historka na závěr?
Po odhození batohů jsme (bez sprchy, takže řádně spocení) prakticky utíkali městem, abychom stihli otevírací dobu v Capella Palantina, tedy v katedrále, kterou chtěl Daniel velmi vidět. Otevírací doba byla tuším do půl páté s tím, že poslední návštěvníky pouští dovnitř ve čtyři (proč taky v turistické destinaci mít otevřeno do pozdějšího odpoledne, že...).

Typický obrázek - domy zpravené jen částečně a všude odpadky.

Doběhli jsme ve tři čtvrtě na čtyři šťastní, že jsme to stihli, a hrneme se k pokladně. A co tam? Tam cedule "zavřeno" a sekuriťák, že nás nikam nepustí (vysvětlováno rukama, nohama a italsky). Nechápali jsme, co je špatně - však přímo za ním byla cedule s údajem, že vstupenky se prodávají do 16:00!

A nebyli jsme jediní - byl tam celý autobus turistů, kteří se dožadovali vstupu. No ale nic, nikam nejdem. Evidentně si pokladní potřebovala odejít domů dřív. Nebo siesta? Kdo ví. Další bod na seznam "Palermo-se-mi-nelíbí".

Ale abych jen nesejčkovala, tak přidám i pár aspoňtrochuhezkých fotek:

Palermo Cathedral

Bezejmená věžička naproti Church of San Matteo

Teatro Massimo

Lucie

SIC-SAR VI.: nejkrásnější město sicilského vnitrozemí - Enna (2.-3. srpna)

Když jsme v Enně vystoupili z vlaku, čekal nás trošku šok... Tedy my to tušili už z dálky, jen jsme si to nechtěli připustit. Ono totiž vlaková zastávka Stazione di Enna sice je od města vzdušnou čarou na mapě asi dva kilometry, jenže to jsme netušili, že staré město, kam jsme mířili, se od vlaku liší o více než 200 výškových metrů a cesta nahoru je klikatá jak v Alpách. Taky aby ne - město je nejvýše položené na Sicílii a rozkládá se na stolové hoře... Autobus od vlaku do centra samozřejmě žádný nejel.

A tak nám nezbylo, než začít v tom úděsném horku šlapat směrem vzhůru. Naštěstí jsem si za chvilku měla opět vylepšit pohled na Taliány - přizastavil nám evidentně bohatý padesátník, který jel na vlak pro dceru, že nás nahoru vezme (nebo jsme ho ze zoufalství zastavili a vnutili se mu do auta? Už ani nevím...). Ale hlavně byl milý, nahoru nás dovezl, uměl skvěle anglicky a prý zná Prahu :-) Takže spokojenost.

V centru jsme pak malinko kufrovali a hledali náš Bed&Breakfast. Dvakrát jsme prošli kolem něj, vůbec jsme si ho ale nevšimli. O to větší ale bylo naše překvapení uvnitř - za 55€ jsme dostali naprosto luxusní pokoj (tedy vlastně tři pokoje - byl tam i malý pokojík s křesílky a zastřešený napůl balkon). Spokojenost se dostavila okamžitě.

Náplň našeho večera byla stejná jako vždy - sbalit večeři, lahev vína a skleničky a vydat se někam na hradby si užít noc. Tentokrát to bylo ještě lepší - na konci starého města (severovýchodní cíp) stojí hrad ze 14. století Castello di Lombardia, na kterém zrovna nějaká pěvkyně zpívala operní árie, a za hradem se tyčí skála Rocca di Cerere s pozůstatky antického chrámu. 

Hrad byl zrovna uzavřen, na skálu se ale vylézt dalo a před námi se otevřela fantastická scenérie osvětlené Enny a vzdálené černé planiny pod námi. No řeknu vám, romantika jako blázen :-)

Druhý den jsme se sbalili a na hrad i k chrámu jsme se vypravili znovu. To abychom viděli do okolí i za světla. Podívaná to byla stejně fascinující - viditelnost byla tak na padesát kilometrů.

Bohužel hrad sám o sobě nestál za nic - nejspíš zrovna procházel nějakou rekonstrukcí, pořádně se proto nedalo nikam jít. Je sice otevřený pro veřejnost, ale to je celé. Věž byla uzavřená, všude oplocení a přes přednádvoří se dalo jít jen po drátěných chodníčních. Údajně patří k největším hradům na Sicílii, zážitek to ale velký nebyl.

Pozůstatky chrámu mi přišly výrazně zajímavější. Historie města sahá až do římských časů a sídlil tam hlavně kult bohyně Demeter. A právě zbytky jejího chrámu stojí na skále Rocca di Cerere pod hradem.

Po focení a kochání jsme se vydali do novější části Enny, která leží jižně od stolové hory, a je to už prakticky obyčejné městečko. Chtěli jsme odtud stopovat do Palerma. Cesta dolů ale byla peklo - slunce pálilo, my ťapali po rozpálené asfaltce, žádná jiná varianta dolů nevedla. Jediné pozitivum byly obrovské ostružiny hned u cesty (a bylo nám úplně jedno, že rostou hned u silnice).

Pak nám ale (díky bohu za hodné Italy!) zastavil pán v dodávce, dovezl nás do města a přesvědčil, ať jedeme autobusem, že stopování tu stojí za nic. To, že před tím jsme žádný spoj do Palerma nenašli, byl jen malý problém. Zavolal své ženě, ta všechno pozjišťovala a už jsme si kupovali lístky na autobus. Kdo má vědět, že tuto oblast zrovna obsluhuje jiný dopravce?

Nemusím dodávat, že autobus pak jel přes staré město - tedy opět nahoru a dolu... Kdybychom tuto variantu zvážili hned, nemuseli jsme se dvě hodiny ve vedru smažit na silnici.

A pak už nás čekala cesta klimatizovaným autobusem do Palerma, jednaoznačně nejhnusnějšího města celé Sicílie...

Lucie