Plán byl jasný - vzít ostrov napříč přes hory, zajeto do známého Orgosola a dostat se na východní pobřeží. A tak jsme se vypravili na cestu, krátce se zastavili v jedné z vesniček po cestě, dali si pauzu u jezera Fiume Tirso a už se řítili po horských serpentinách na malovaného města.
Orgosolo je známé pro své "murales". Jde o politické malby, které lze najít na zdech po celém městě. Přibližně od roku 1969 murales odrážejí různé aspekty politických bojů na Sardinii. Zabývají se ale i mezinárodními otázkami a konflikty. Najít tam tak můžete útok na WTC z 11. září 2001, válku ve Vietnamu a další.
Toto město je však jedno z nejnebezpečnějších na ostrově. Proč? Protože právě sem utekli bandité, kteří tak nějak neuznávali obecně platné zákony a četníky. Měli své vlastní zákony, kterými se řídili. Je o nich i film z roku 1960 "Bandité Orgosola".
No, tedy "nebezpečné". Nám se nějakým nedopatřením povedlo odejít od auta a nechat v něm klíčky. V zapalování. S veškerou naší výbavou na zadním sedadle. V klídku jsme se procházeli městem, obdivovali malby, nakoupili suvenýry a teprve po cestě zpátky k autu Dan zjistil, že je nemá. Chvilka nervózního hledání, já už nás viděla, jak prohledáváme spletité uličky města, kudy jsme chodili. No nic, klíčky nikde.
Dan zkusmo vzal za kliku a jéje, ono je odemčeno. A druhé jéje, klíčky se vesele houpou v zapalování! No takže dobrý, zas tak nebezpečný to město není, když i po dvou hodinách je auto stále na svém místě a nevykradené...
Čas zvednout kotvy a najít v horách ubytování. Zajímavé je, že jsou velmi podobné Alpám - vegetací, vzezřením, strmostí a tvarem. A hned od východního pobřeží se zvedají až na dva tisíce metrů nad mořem. A když si to tak křižujete po horských serpentinách, klidně si přímo před vás hopne stádo koz a vesele si přechází silnici. Dost jsme se podivovali, kde se tam vzali, ale jednoduše seskákali ze svahu a pokračovali dál na druhé straně. I s bačou.
Řekli jsme si, že přespíme v Ursulei - malinké vesničce v horách. Našli jsme si tam i Bed&Breakfast. První problém přišel ve chvíli, kdy jsme tam volali po cestě, zda mají volno. No, paní neuměla anglicky ani slovo. Po chvilce zkoušení všeho možného Dan jen zahlásil do telefonu: "Já vám taky nerozumím, ale za chvíli jsme tam," a zavěsil. No, měli jsme tušit, že to bude ještě sranda.
Ubytování provozovala italská stařenka nepolíbená cizincema. Ale dobrý, za pomoci frází z průvodce jsme se nějak domluvili. Pokojík pěkný, koupelna taky, to půjde. Jenže my měli v peněžence 30€ (pokoj stál 50€) a co čert nechtěl, nejbližší bankomat byl 20 kilometrů. Ano, dvacet kilometrů serpentinama a ve městě, kam jsme chtěli dojet zítra. No tak nic no, vracet se sem už nebudeme. Jakože "italsky" jsme to vysvětlili a znovu se vydali na cestu. Trapas nad trapas.
Jenže se začalo hodně šeřit, cesta byla ještě daleká a nic se nám hledat už nechtělo. Nedá se nic dělat, zakempíme někde u cesty. A tak jsme s Fiátkem jen uhnuli na nějakou polní cestu a z ní zajeli do křoví mezi stromy. Rozdělali stan a večeři a v naprosté tichosti si užívali večer pod hvězdami. Někde v okolí štěkal pes (takže já byla jak na trní, jestli nás neroztrhá nebo nás někdo nezastřelí, že jsme na soukromém pozemku...), ale přečkali jsme to ve zdraví.
A další den nás čekalo opět moře.
Lucie
Orgosolo je známé pro své "murales". Jde o politické malby, které lze najít na zdech po celém městě. Přibližně od roku 1969 murales odrážejí různé aspekty politických bojů na Sardinii. Zabývají se ale i mezinárodními otázkami a konflikty. Najít tam tak můžete útok na WTC z 11. září 2001, válku ve Vietnamu a další.
Toto město je však jedno z nejnebezpečnějších na ostrově. Proč? Protože právě sem utekli bandité, kteří tak nějak neuznávali obecně platné zákony a četníky. Měli své vlastní zákony, kterými se řídili. Je o nich i film z roku 1960 "Bandité Orgosola".
No, tedy "nebezpečné". Nám se nějakým nedopatřením povedlo odejít od auta a nechat v něm klíčky. V zapalování. S veškerou naší výbavou na zadním sedadle. V klídku jsme se procházeli městem, obdivovali malby, nakoupili suvenýry a teprve po cestě zpátky k autu Dan zjistil, že je nemá. Chvilka nervózního hledání, já už nás viděla, jak prohledáváme spletité uličky města, kudy jsme chodili. No nic, klíčky nikde.
Dan zkusmo vzal za kliku a jéje, ono je odemčeno. A druhé jéje, klíčky se vesele houpou v zapalování! No takže dobrý, zas tak nebezpečný to město není, když i po dvou hodinách je auto stále na svém místě a nevykradené...
Čas zvednout kotvy a najít v horách ubytování. Zajímavé je, že jsou velmi podobné Alpám - vegetací, vzezřením, strmostí a tvarem. A hned od východního pobřeží se zvedají až na dva tisíce metrů nad mořem. A když si to tak křižujete po horských serpentinách, klidně si přímo před vás hopne stádo koz a vesele si přechází silnici. Dost jsme se podivovali, kde se tam vzali, ale jednoduše seskákali ze svahu a pokračovali dál na druhé straně. I s bačou.
Řekli jsme si, že přespíme v Ursulei - malinké vesničce v horách. Našli jsme si tam i Bed&Breakfast. První problém přišel ve chvíli, kdy jsme tam volali po cestě, zda mají volno. No, paní neuměla anglicky ani slovo. Po chvilce zkoušení všeho možného Dan jen zahlásil do telefonu: "Já vám taky nerozumím, ale za chvíli jsme tam," a zavěsil. No, měli jsme tušit, že to bude ještě sranda.
Ubytování provozovala italská stařenka nepolíbená cizincema. Ale dobrý, za pomoci frází z průvodce jsme se nějak domluvili. Pokojík pěkný, koupelna taky, to půjde. Jenže my měli v peněžence 30€ (pokoj stál 50€) a co čert nechtěl, nejbližší bankomat byl 20 kilometrů. Ano, dvacet kilometrů serpentinama a ve městě, kam jsme chtěli dojet zítra. No tak nic no, vracet se sem už nebudeme. Jakože "italsky" jsme to vysvětlili a znovu se vydali na cestu. Trapas nad trapas.
Jenže se začalo hodně šeřit, cesta byla ještě daleká a nic se nám hledat už nechtělo. Nedá se nic dělat, zakempíme někde u cesty. A tak jsme s Fiátkem jen uhnuli na nějakou polní cestu a z ní zajeli do křoví mezi stromy. Rozdělali stan a večeři a v naprosté tichosti si užívali večer pod hvězdami. Někde v okolí štěkal pes (takže já byla jak na trní, jestli nás neroztrhá nebo nás někdo nezastřelí, že jsme na soukromém pozemku...), ale přečkali jsme to ve zdraví.
A další den nás čekalo opět moře.
Lucie
