Městečku Alghero ležícímu na severozápadě Sardinie se přezdívá Malá Barcelona - jednak má katalánský vzhled,jednak vzdálenost přes moře k Barceloně je jen 300 kilometrů. Druhým oficiálním úředním jazykem v Algheru je katalánština. Důvodem je historické obléhání a dobytí města španělsko-katalánským vojskem ve 14. století. I keramické tabulky s názvy ulic jsou proto dvojjazyčné. Toto nádherné přístavní město je také proslulé těžbou červených korálů. Najdete tam proto spoustu krámků, kde si můžete koupit z korálů vyrobené šperky, dekorace a mnoho dalšího.
Protože jsem si zatím pro sebe na dovolené nic nekoupila (tedy kromě tří krabic vína, že. Ehm...), rozhodla jsem se pro červené korálové náušnice. Samozřejmě chvíli bylo potřeba hledat ty nejkrásnější, jak jinak, ale pak naše téměř poslední peníze (12€) za jedny padly. A v tu chvíli mě ani moc netrápilo, že v peněžence už opravdu moc peněz není. S tím už jsme jednoduše byli smíření.
Abyste pochopili - nějaké peníze jsme sice ještě měli, ale na nocleh v Bed&Breakfast, který většinou stál kolem 60€ za noc, to už nebylo. Na účtu sice ještě mělo být asi deset tisíc, ty ale stále byly v depozitu společnosti, která nám pronajala auto. Měla nám je vrátit do pondělí. Jenže ona zrovna byla neděle. Takže jsme prakticky byli bez peněz. Co se dá dělat, poslední nocleh tak bude muset být trošku punk.
Navíc na letišti jsme potřebovali být v sedm ráno, takže bychom stejně museli vstávat strašlivě brzo, abychom to stihli. A tak jsme se rozhodli, že se necháme odvést k letišti a usteleme si někde poblíž. A jak jsme řekli, tak jsme taky udělali.
Protože už vlastně nebylo potřeba šetřit, skočila jsem ještě do obchodu a nakoupila nám supero-italiano-večeři - prosciutto, sýr, bagetky, sušená rajčata a lahev vína. S touto sestavou prostě musíme vydržet až do příletu do Bratislavy, no ne?
Po prohlídce města a nějakém tom lelkování a pozorování moře, což vřele doporučuju, je to paráda, jsme se vydali hledat spoj na letiště. Obkroužili jsme park Giardini Giuseppe Manno poblíž přístavu a na jeho konci objevili turistické informace. Paní sice anglicky moc neuměla, ale brzy pochopila, co chceme. Vytáhla lísteček s časy odjezdů a na mapě nám vyznačila zastávku. Ta se nachází na Via Cagliari (zastávka Porto Terra) hned u parku a na letiště jezdí společnost ARST - linka AL.F.A. (Alghero-Fertilia_aeroporto). Autobusy navíc odjíždí snad každou hodinu, takže prostě pohodička.
Po cestě na letiště jsem z našeho plánu byla poněkud nervózní, což se tedy nezměnilo ani po celou noc. Nicméně celou cestu jsme koukali, kde by to tak asi šlo. Jak se ukázalo, hned u silnice na letiště rostou vysoké husté stromy a za nimi jsou políčka a olivové háje. Jop, to by šlo. Takže jsme se nechali vyložit u letiště, kousek cesty se vrátili a zapluli mezi zeleň. Tam jsme si nejdřív rozložili jen večeři, v klidu se najedli a čekali na tmu. Pro jistotu. Přeci jen postavit stan za světla takhle blízko letiště by asi nebyl úplně nejideálnější nápad. A pak už jen postavit stan, naházet věci dovnitř a spát. Jenže to bych nebyla já, kdybych zase něco nevyvedla...
Někdy uprostřed noci mě vzbudila myš. Hrabošila mi těsně u hlavy, jen byla na druhé straně síťky vnitřní komory stanu. Přesouvala se a pořád cosi okusovala. Nepomohlo, když jsem rukou praštila do síťky, ani když jsem sama šustila víc než ona, abych ji vystrašila. Dan už byl samozřejmě také vzhůru a nespokojeně se vedle mě vrtěl (akorát jeho nevzbudila ta myš, ale já).
Takto to pokračovalo několik dalších minut, až jsem se naštvala, vzala baterku a chtěla na tu myš posvítit. A přesně v tu chvíli Dan otevřel oči a chtěl mi k tomu něco říct. To už ale nestihl, protože jsem rozsvítila a míříce skrz síťku na myš jsem oslnila nás oba. Jaksi mi nedošlo, že ta vnitřní síťka je dost hustá, světlá a vlastně neprostupná. Takže plná dávka světla se odrazila a v tu ránu jsme oba byli slepí... No co si budeme povídat. Myši to bylo úplně jedno, Dan mě málem zabil a já si musela přiznat, že ve dvě ráno prostě neoplývám zrovna nejlepšími nápady.
Naše poslední sardinské ráno proběhlo v pohodě - vstali jsme asi v šest, sbalili věci, udělali nezbytnou hygienu a zamířili na letiště, odkud nám v devět letělo letadlo do Bratislavy. Tam se sice lehce zkomplikovala situace, protože jsme nestihli autobus Student Agency do Brna, a tak jsme museli na vlak. Nutno říct, že jejich vlakové nádraží je ještě horší a výrazně hnusnější než to naše brněnské. A pak už jen počkat na mašinku a hurá domů...
Sicilsko-sardinské dobrodružství, na které jsme si koupili jen letenky, dvě mapy a dva průvodce, a zbytek nechali náhodě, bylo u konce. Dovolená to byla skvělá. Náročná i odpočinková, koupací i poznávací, prostě taková, jakou jsme si ji udělali.
A příště zase o mých jiných dobrodružstvích - třeba o Japonsku nebo roadtripu s naší famílií po Dánsku.
Lucie
Protože jsem si zatím pro sebe na dovolené nic nekoupila (tedy kromě tří krabic vína, že. Ehm...), rozhodla jsem se pro červené korálové náušnice. Samozřejmě chvíli bylo potřeba hledat ty nejkrásnější, jak jinak, ale pak naše téměř poslední peníze (12€) za jedny padly. A v tu chvíli mě ani moc netrápilo, že v peněžence už opravdu moc peněz není. S tím už jsme jednoduše byli smíření.
Abyste pochopili - nějaké peníze jsme sice ještě měli, ale na nocleh v Bed&Breakfast, který většinou stál kolem 60€ za noc, to už nebylo. Na účtu sice ještě mělo být asi deset tisíc, ty ale stále byly v depozitu společnosti, která nám pronajala auto. Měla nám je vrátit do pondělí. Jenže ona zrovna byla neděle. Takže jsme prakticky byli bez peněz. Co se dá dělat, poslední nocleh tak bude muset být trošku punk.
Navíc na letišti jsme potřebovali být v sedm ráno, takže bychom stejně museli vstávat strašlivě brzo, abychom to stihli. A tak jsme se rozhodli, že se necháme odvést k letišti a usteleme si někde poblíž. A jak jsme řekli, tak jsme taky udělali.
Protože už vlastně nebylo potřeba šetřit, skočila jsem ještě do obchodu a nakoupila nám supero-italiano-večeři - prosciutto, sýr, bagetky, sušená rajčata a lahev vína. S touto sestavou prostě musíme vydržet až do příletu do Bratislavy, no ne?
Po prohlídce města a nějakém tom lelkování a pozorování moře, což vřele doporučuju, je to paráda, jsme se vydali hledat spoj na letiště. Obkroužili jsme park Giardini Giuseppe Manno poblíž přístavu a na jeho konci objevili turistické informace. Paní sice anglicky moc neuměla, ale brzy pochopila, co chceme. Vytáhla lísteček s časy odjezdů a na mapě nám vyznačila zastávku. Ta se nachází na Via Cagliari (zastávka Porto Terra) hned u parku a na letiště jezdí společnost ARST - linka AL.F.A. (Alghero-Fertilia_aeroporto). Autobusy navíc odjíždí snad každou hodinu, takže prostě pohodička.
Po cestě na letiště jsem z našeho plánu byla poněkud nervózní, což se tedy nezměnilo ani po celou noc. Nicméně celou cestu jsme koukali, kde by to tak asi šlo. Jak se ukázalo, hned u silnice na letiště rostou vysoké husté stromy a za nimi jsou políčka a olivové háje. Jop, to by šlo. Takže jsme se nechali vyložit u letiště, kousek cesty se vrátili a zapluli mezi zeleň. Tam jsme si nejdřív rozložili jen večeři, v klidu se najedli a čekali na tmu. Pro jistotu. Přeci jen postavit stan za světla takhle blízko letiště by asi nebyl úplně nejideálnější nápad. A pak už jen postavit stan, naházet věci dovnitř a spát. Jenže to bych nebyla já, kdybych zase něco nevyvedla...
Někdy uprostřed noci mě vzbudila myš. Hrabošila mi těsně u hlavy, jen byla na druhé straně síťky vnitřní komory stanu. Přesouvala se a pořád cosi okusovala. Nepomohlo, když jsem rukou praštila do síťky, ani když jsem sama šustila víc než ona, abych ji vystrašila. Dan už byl samozřejmě také vzhůru a nespokojeně se vedle mě vrtěl (akorát jeho nevzbudila ta myš, ale já).
Takto to pokračovalo několik dalších minut, až jsem se naštvala, vzala baterku a chtěla na tu myš posvítit. A přesně v tu chvíli Dan otevřel oči a chtěl mi k tomu něco říct. To už ale nestihl, protože jsem rozsvítila a míříce skrz síťku na myš jsem oslnila nás oba. Jaksi mi nedošlo, že ta vnitřní síťka je dost hustá, světlá a vlastně neprostupná. Takže plná dávka světla se odrazila a v tu ránu jsme oba byli slepí... No co si budeme povídat. Myši to bylo úplně jedno, Dan mě málem zabil a já si musela přiznat, že ve dvě ráno prostě neoplývám zrovna nejlepšími nápady.
Naše poslední sardinské ráno proběhlo v pohodě - vstali jsme asi v šest, sbalili věci, udělali nezbytnou hygienu a zamířili na letiště, odkud nám v devět letělo letadlo do Bratislavy. Tam se sice lehce zkomplikovala situace, protože jsme nestihli autobus Student Agency do Brna, a tak jsme museli na vlak. Nutno říct, že jejich vlakové nádraží je ještě horší a výrazně hnusnější než to naše brněnské. A pak už jen počkat na mašinku a hurá domů...
Sicilsko-sardinské dobrodružství, na které jsme si koupili jen letenky, dvě mapy a dva průvodce, a zbytek nechali náhodě, bylo u konce. Dovolená to byla skvělá. Náročná i odpočinková, koupací i poznávací, prostě taková, jakou jsme si ji udělali.
A příště zase o mých jiných dobrodružstvích - třeba o Japonsku nebo roadtripu s naší famílií po Dánsku.
Lucie
