Zobrazují se příspěvky se štítkempamátky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempamátky. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 4. června 2015

SIC-SAR XII.: na sever a do rudého prachu oblasti Iglesias (6. srpna)

Jakmile jsme obkroužili ostrov Sant´ Antioco, bylo třeba vyrazit opět na sever. Jak se později ukázalo, tento den nás mělo čekat lehce dobrodružné, nicméně ve výsledku naprosto parádní zakončení dne. Nejdříve ale naše cesta zamířila do Carbonie a na místní archeologické naleziště Monte Sirai (area di Monte Sirai).

Vedro bylo i místní zvířeně, natož nám...



Přijedete na parkoviště u areálu, zaplatíte vstupné a procházíte staré vykopávky. Zbytky domů, chodníčky, kanalizace. Prakticky to samé jako v Noře a dalších nalezištích. Nic objevného nečekejte. Jediný rozdíl je, že Monte Sirai je na kopci, takové malé stolové hoře, odkud je krásný výhled. Za dovolenou na Sicílii a Sardinii jsem měla pocit, že už mi antické vykopávky lezou krkem. Když jsme nějaké potkali, museli jsme tam prostě jít...



Po antice byl čas na trochu insdustriálu, a tak jsme vyrazili do "rudého kraje" u města Iglesias. Proč rudého? Protože se tu těžilo olovo, zinek, měď, stříbro a baryum a půda v okolí města je skutečně oranžová až tmavě červená. Tyto nerostné suroviny v okolí Iglesias objevili už Féničané a Kartáginci. Velký rozmach průmyslu kraj zažil v polovině 19. století, kdy zásoby bohatství byly znovuobjeveny a začala těžba, která skončila až po druhé světové válce. 



Dnes jsou staré továrny a těžební zařízení ve většině opuštěné a staly se z nich exempláře průmyslové archeologie. A právě ta nás velmi zajímala. Největší areál budou je asi dva kilometry před Iglesiasem - Miniera di Monteponi. Podle průvodce má být tato hornická vesnička turistům přístupná s průvodcem. No, my nenašli žádnou bránu, žádné průvodce, vlastně jsme nenašli nikoho. A tak jsme se vydali tyhle zapomenuté budovy prozkoumávat sami. Tedy dovnitř jsme nelezli, na to jsem měla celkem respekt z chatrně vypadajících střech, ale i tak to bylo parádní.

Po prozkoumání industriálních budov jsme se zajeli podívat i na historické centrum Iglesias. Jako ano, pěkné, ale zase to není nic, bez čeho byste se neobešli. Dali jsme si zmrzlinu v Gelateria Solemari na Via Verdi (která byla mimochodem naprosto božská), pokochali se a vyrazili pro kešku, která má být pod rudým svahem pod Monteponi, kde se praly vytěžené rudy. 



Píšu má, protože jsme ji nenašli. Lezli jsme po svahu a zídkách, děsili se odkapávající hnusné tekutiny v tunelu (která nejspíš pocházela z těch starých těžebních strojů, fuj), byli úplně rudí od jemného prachu, který pokrýval celou zem v nánosu několika centimetrů, a marně... Co si budeme povídat, Dan mě málem zabil, když jsme se vrátili k autu. Museli jsme si umýt celé nohy a vypadali jsme vážně jak rudí indiáni.


Další zastávka byla v městečku Nebida, kde se nachází turisticky velmi oblíbené výhledové místo Bellavista di Nebida. Ale o tom zase v příštím ublognutí, tenhle příspěvek je dlouhý zase až až...


Lucie

čtvrtek 17. dubna 2014

SIC-SAR V.: přes Syrakusy až do perly vnitrozemí, aneb ne všichni Italové jsou vstřícní nezištně (2. srpna)

Další den cestování po Sicílii byl před námi. Po sbalení batohu jsme ale nejdřív zamířili do starého města v Raguse a kochali se barokními domy. Je to tam krásné, skoro pohádka. Tedy jen co vylezete kopec ke šlechtickému paláci, ten je s batohem na zádech a v pětatřicetistupňovém vedru skutečně výživný. Ale stojí to za to. A ten park, a palmy, a bazilika! Prostě krása nebeská... Však se sami pokochejte...









Po náležitém pokochání (a nouzovém připojení v parku pod palmami do internetbankingu a navýšení limitu na kartě, protože jsme celou dobu platili mou kreditkou a najednou se jí nechtělo cálovat, i když peníze na ní byly... což se ukázalo jako problémek, naštěstí s řešením...) jsme zamířili na další stop. Naším cílem byly Syrakusy, odkud nám jel vlak do Enny.

No nebudu se moc rozepisovat. Stopovali jsme těsně pod Ragusou, načež nás dobrotivý Ital odvezl nad město na výpadovku na dálnici, že tady u města nic nestopneme (vysvětlováno rukama, nohama a italsky bez jediného slovíčka v angličtině). A tak jsme stopovali v otevřené krajině bez kouska stínu dál...

Trvalo to docela dlouho, nikdo nezastavoval, až konečně jedno auto nám zastavilo. Panáček na nás (italsky), že jede do Syrakus, že nás vezme, ale co za to. Tož jsme chvíli smlouvali, že nemáme peníze a proto cestujeme stopem, ale pak jsme se domluvili, že mu dáme pět éček. To jsme byli ochotni překousnout... Jenže nám mělo bejt hned jasný, že to jen tak nebude.

Svezli jsme se tedy docela kus cesty do Syrakus, mladý Ital nás zavezl k nádraží a že teda ty peníze. Vytáhli jsme dohodnutých pět euro, ale to se začal kroutit, že to je fakt dlouhá cesta, že to mu nepokryje ani benzín. Nu tak jsme vytáhli deset euro. Stále se kroutil až vytáhl ze své šrajtofle padesátieurovku, že tolik by si za odvoz představoval... No jo, bylo to tady. Houby dobrosrdečnost. Na prachy byl!

Takže Daniel vytáhl dvacet euro, dal mu je do ruky, rychle jsme se vypakovali z auta ven a bylo. Zas tak výhodná pro nás nakonec ta cesta nebyla. Co už naplat, není každý den posvícení.



Na nádraží jsme koupili lístky do Enny (o které jsme se dočetli v průvodci), a protože jsme měli ještě asi tři hodiny čas, vydali jsme se do historického centra a zapadli na oběd do jakési místní Trattorie, kde nabízeli tourist menu za nějakých 10 € (grilovaný lilek jako předkrm, lasagne nebo těstoviny s ragů a lahev vody k tomu).



Po vydatném obědě jsme si v rychlosti prohlédli město, přečetli si pověst o zdejší fontáně a vypravili se na vlak. Ten nás zavezl nejdříve do Catanie (velké město pod Etnou, na tu nám ale bohužel nevyšel čas), kde jsme přestupovali na další vlak do Enny.

A právě ve vlaku do Catanie nám zvedl náladu místní průvodčí. Měli jsme trochu zpoždění a na přestup bylo jen pár minut, a tak aby nám vlak neujel, zavolal ještě po cestě na centrálu a následně nás osobně doprovodil až k druhému vlaku, aby měl jistotu, že jsme na něj nasedli. No, tedy doprovodil... Docela s námi pelášil a přeběhl celé nádraží :-) A celou dobu se usmíval a zamával nám.

A pak už byla před námi (tedy nad námi) Enna... Ale to zase příště.

Lucie

středa 9. dubna 2014

SIC-SAR IV.: neplánovaná zajížďka do barokní Ragusy (1. srpna)

V brzkém odpoledním slunci jsme stáli u kraje silnice, usmívali se a mávali cedulí na projíždějící auta. Nic. Ve skutečnosti z nás teklo, bylo vedro k padnutí a já měla pocit, že se prostě na místě rozteču... Pochopili jsme, že po těchto silničkách se na dlouhé vzdálenosti nejezdí, a tak jsme si v mapě vyhledali města naším směrem, ale vzdálená jen kousek, a snažili se stopovat na ně.



Po chvilce tato naše strategie klapla a u krajnice nám zastavili dva italští maníci. Naskákali jsme na zadní sedadla a už jsme s otevřenými okýnky (a díky tomu s náznakem větru) mířili od Agrigenta na Licatu (kterou jsme měli na ceduli) a Gelu (kam až chlapi jeli, takže jsme se svezli s nimi).

Tihle dva Taliáni byli velmi ochotní. Lámanou angličtinou si s námi povídali, po cestě jsme se na minibenzínce stavili na rychlé kafe a vnutili nám své číslo, že kdybychom náhodou nesehnali stop dál, máme jim brnknout, že u nich můžeme přespat. Mě to přišlo až podezřelé, ale možná jsem prostě jen zvyklá na (nepříliš vstřícné) Čechy. Vysadili nás na okraji Gely, zamávali jsme si a my měli radost, že jsme zase o kus pokročili.


A - Agrigento, B - Gela, C - Ragusa

V této oblasti jsme neměli moc představu, kam chceme zajet. Jen jsme věděli, že to vezmeme do Syrakus na východním pobřeží, to mezi tím ale bylo tak trochu otázka náhody.

A přesně ta nás zavedla do Ragusy více ve vnitrozemí. Jak jsme tak opět stáli ve vedru na stopu, zastavilo nám parádní BMW. Vystoupil tak čtyřicetiletý chlapík ve značkových džínách a košili Armani. Uměl perfektně anglicky a jel domů do Ragusy. Prý je to krásné město, které bychom měli vidět, a tak jsme dlouho neváhali. Naložil nám batohy do kufru a my v klimatizovaném luxusu skoro oněměli.



Na jméno už si bohužel nepamatuju, ale byl to šéfkuchař v nějaké nóbl restauraci, a ten večer hostil asi desítku dam na rozlučku se svobodou. Prý jim připravoval nějaká speciální jídla a měl to být nezapomenutelný večer. Cesta utekla velmi rychle a musím říct, že to byl nejspíš nejpříjemnější stop, který jsme na Sicílii zažili.

Pak už jsme vystoupili na náměstí v Raguse, a byla to jednoduše nádhera. Rychle jsme našli Bed&Breakfast, kde jsme se chtěli ubytovat, dali si sprchu a vyrazili s lahvinkou vína obhlédnout město. Zrovna zapadalo slunce, teplota už byla tak akorát a my se kochali barokními kostely a domy, až jsme dorazili k okouzlujícímu výhledu na staré město. Ragusa totiž stojí na dvou kopcích a z jednoho na druhý je naprosto fantasticky vidět.


Ragusa ve dne...

Město stálo původně jen na menším kopci. V roce 1693 ale bylo zničeno silným zemětřesením a obyvatelé se přesunuli na protější svah (a že teda pořádně prudký). Tehdejší šlechta se však rozhodla staré město opravit a vybudovat znovu. Díky tomu z té doby pochází mnoho barokních památek. V roce 2002 byla Ragusa spolu s dalšími sedmi sicilskými městy (Caltagirone, Catania, Militello in Val di Catania, Modica, Noto, Palazzolo a Scicli) zařazena mezi kulturní památky světového dědictví UNESCO.


... a večer se sklenkou vína v ruce.

Večer jsme tedy strávili sedíce na hradbách. Kochali jsme se výhledem, popíjeli poslední víno z Marsali a byli naprosto spokojení. Náhoda nás přivedla do krásného města, které na nás zanechalo velký dojem...

Lucie

středa 29. ledna 2014

SIC-SAR III.: antické Údolí chrámů v Agrigentu (1.srpna)

Ráno jsme se vyhrabali z postele, sešli na snídani (která na ostatní naše následné snídaně byla docela nic moc), zabalili batohy a vydali se hledat autobusovou zastávku. Rozhodli jsme se totiž, že se posuneme veřejnou dopravou, abychom trochu mákli. Přeci jen původně už jsme chtěli být víc na jihu, po vinném odpoledni tento plán ale padl...

Nutno říct, že Italové jednak neumí anglicky, druhak neznají pořádně svá města, třeťak (nebo jak to napsat?) absolutně neumí navigovat. Takže někteří nerozuměli, zatímco další nás posílali úplně blbě. Čas se nám krátil a my začali být nervózní, abychom ten bus vůbec stihli (jel asi tak jeden za den).

Následně jsme narazili na místní babču, galantního seniora a o něco málo mladšího ochotného pána mířícího za lékařem. Toto trojité spojení  dokázalo, že dali dohromady složitou lokaci autobusové zastávky (která se ukázala jako sakra daleko) a onen pán, jakmile si vyřídil recept na léky v protějším domě, naložil nás do auta (tedy autíčka, tam je mají všichni) a odvezl až na zastávku, což vlastně byla benzínka u dálnice s bufetem, kde se prodávali lístky. Chvála Taliánům!

Čekáme na benzínce na bus (který měl klasicky zpoždění)

Asi po půlhodince přifrčel docela pěkný klimatizovaný bus, my se namačkali s další dvacítkou lidí dovnitř a sedli si v uličce na zem (tedy já - opírala jsem se o Dana, který seděl na tom nejhorším místě - uprostřed zadní pětky). A pak už jen dvě hodinky cesty do Agrigenta - města s bohatými vykopávkami a komplexem dórských chrámů známý jako Údolí chrámů (Valle dei Templi). 

Pět dórských chrámů ve starověku velmi bohatého města obdivoval už v 18. století Goethe. Od roku 1997 je areál zapsaný na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jízdenka stála cca 9 euro na osobu, což jsme posléze zjistili, že tak stojí skoro každá doprava.

V Agrigentu je autobusové nádraží v centru nového města na kopci poměrně daleko od vykopávek. Po výstupu jsme proto museli koupit místní lístky (1.60 euro) a svezli se pár zastávek zase zpátky k antické části, kolem které jsme před tím projeli.

Pohled od Údolí chrámů na Agrigento

"Agrigento (sicilsky Girgenti) je hlavní město stejnojmenné provincie a významné středisko turistického ruchu Sicílie. Město bylo založeno řeckými kolonisty v roce 581 př. n. l. a mělo především hlídat kartaginské konkurenty tzv. Velkého Řecka. Nazvali ho Akragas podle stejnojmenné řeky. Po vítězství sicilských Řeků nad Kartaginci v bitvě u Himery v roce 480 př. n. l ale toto nebezpečí pominulo, a tak se stal Akragás jedním z nejvýznamnějších obchodních center starověku. Tehdy měl až 200 000 obyvatel, žila zde řada slavných osobností (například filosof Empedoklés) a probíhala velkolepá výstavba. V roce 406, kdy byl Akragás dobyt Kartaginci, tyto zlaté časy skončily, ale v roce 338 př. n. l se vrátil do řeckých rukou.Řecká nadvláda trvala 370 let.Město bylo poškozeno za punských (římsko-kartaginských) válek a roku 210 př. n. l ho definitivně ovládli Římané, ostatně jako celou Sicílii. Římané přejmenovali Akragás na Agrigentum a město dále prosperovalo.

Důležitým obchodním centrem bylo ještě za časů Byzantské říše. Příchod Saracénů na začátku 9. století tomu učinil přítrž, v tu dobu se také obyvatelé přestěhovali na vršek kopce na místo dnešního moderního Agrigenta, pravděpodobně aby se nájezdům dobyvatel mohli lépe bránit. Od 60. let 20. století docházelo v Agrigentu, jemuž se nevyhýbá působení mafie, k ilegální výstavbě, která bohužel necitlivě narušila i pohled na Údolí chrámů."
- zdroj: wikipedie.cz, mundo.cz

Chrám Svornosti a socha Íkara

Celý archeologický areál s názvem Údolí chrámů je krásný. Označení "údolí" je ale dost nepřesné - stojí totiž na vršku. Vstupné už si přesně nepamatuju, ale dala se s ISICem uplatnit studentská sleva. Pán na pokladně navíc byl moc milý a ochotný a schoval nám batohy, abychom se s nimi nemuseli tahat. Hic byl totiž neskutečný. Zatímco tou dobou bylo v ČR kolem 35°C, my měli čtyřicet. A to ještě nepřišlo to nejhorší, co nás čekalo pak na Sardínii...

Areál archeologického parku se dělí na dvě části - východní a západní, které jsou oddělené silnicí (Via dei Templi). My byli jen ve východní části, která má na délku necelý kilometr a půl a jsou v ní tři chrámy - Héraklův, Svornosti a Héřin. Popis jsem si vypůjčila ze stránek mundo.cz, mají to hezky zpracované.



Východní část

  • Héraklův/Herculův chrám (Tempio di Ercole) – pochází zřejmě už z konce 6. století př. Kr. Dnes zde stojí osm z jeho původních 38 sloupů dórského stylu.
  • Chrám svornosti (Tempio della Concordia) – se zachoval v natolik neporušeném stavu, že by i v samotném Řecku záviděli. Často je označován za nejzachovalejší řecký chrám na světě. Byl postaven kolem roku 430 př. Kr. a za jeho výborný stav vděčíme křesťanům, kteří ho v 6. století n. l. změnili v křesťanský kostel a zpevnili, takže odolal i všem zemětřesením. V polovině 18. století ho romantici vrátili téměř do původní podoby.

  • Héřin/Junónin chrám (Tempio di Giunone) – další dórský chrám, z něhož se dochovalo sloupořadí s architrávem. Za povšimnutí zde stojí červené skvrny – jsou to stopy po požáru, který proběhl zřejmě při kartaginské invazi v roce 406 př. Kr.



Západní část

  • Diův/Jóvův chrám (Tempio di Giove) – se do dnešních dnů téměř nezachoval, jeho stavba totiž byla přerušena kartaginským vpádem a později zničena řadou zemětřesení. Kdyby však byl dokončen, byl by jedním z největších starověkých chrámů vůbec. Jeho rozměry měly činit 112 x 56 metrů, sloupy měly být vysoké 20 metrů. Kromě sloupů podpíraly stavbu ještě sochy obrů Atlantů (tzv. telamony). Kopie jedné z nich, vysoká 8 metrů, dnes leží na místě chrámu.
  • Chrám Dioskurů (Tempio dei Dioscuri) – původní stavba pocházela ze stejné doby jako ostatní chrámy, zřícený chrám byl ale znovu postaven v 19. století. Dnes zde stojí pouze čtyři sloupy.


Na sever od chrámů

  • Museo nazionale archeologico – muzeum s nálezy antického umění řeckého Akragásu, resp. římského Agrigenta. K nejzajímavějším exponátům patří řecké vázy – černofigurová a červenofigurová keramika. Dále tu najdeme originál 8metrové sochy Atlanta (telamona), která bývala součástí Diova chrámu. Naproti muzeu si můžete prohlédnout vykopávky z doby helénismu a římské říše, pro něž je typická např. pravidelná síť ulic, kanalizace či domy s mozaikovými podlahami.

Po procourání chrámů a vykopávek jsme opět hodili batohy na záda a vydali se k silnici na další stop, o tom ale zase jindy.

Lucie

pátek 29. listopadu 2013

LONDÝN VII.: Po Temži lodí a po vlastních na Greenwich (26. února)

Jakmile vylezete z Westminster Abbey, stojíte prakticky pod Big Benem a Hoses of Parliament. Pohled na ně je krásný - architektonické kudrlinky, věžičky a tak. Trochu kýč, ale moc hezký kýč :-) Nicméně naším dalším cílem bylo nalodit se na jednu z lodí, která křižuje Temži a vidět Londýn zase z jiného úhlu, včetně Big Benu.



V okolí Parlamentu jsou hned dva přístavy - jeden "nalevo" a druhý "napravo", tedy lépe řečeno na jihu (Millbank Pier) a na severu (Westminster Pier). Ten na severu je výrazně blíž, ale pokud budete jako my mířit na Greenwich, přišli byste právě o úchvatný pohled na Houses of Parliament z vody. Navíc pokud obejdete vládní budovu a projdete přilehlým parkem, už to tak daleko není.


Cenu už si přesně nepamatuju (a nebyla jsem schopná to dohledat), ale mám pocit, že jsme platili nějakých šest a půl libry za osobu. Dá se platit i s Oyster card. V daném úseku křižuje Temži jen jedna loď tam a zpátky, takže nás kapitán naložil, když jel na jih s tím, že tam přece nebudeme čekat a mrznout, až pojede zase na sever. A tak jsme si neplánovaně udělali o něco málo delší vyhlídku z řeky na Londýn, než jsme původně zamýšleli.




Cesta trvala tuším kolem hodiny a jednou jsme museli přestoupit, protože daná loď jezdí jen určitý úsek. Takže jsme vysedli, počkali asi deset minut a už svištěli na Greenwich. Uvnitř lodí je krásně teplo, takže jsme sundali kabáty a čepice, příjemně se uvelebili a vychutnávali si londýnské scenérie - mrakodrapy, Tate, Tower, Tower Bridge, a tak dál až k našemu cíli.



Cutty Sark

A pak už jsme vystoupili na Greenwich Pier. Hned vedle přístaviště stojí Cutty Sark - jeden z posledních čajových kliprů. Ve své době byla tato proslulá loď, postavená v roce 1869, nazývána Královnou oceánů a byla nejrychlejší velkou plachetnicí na světě.


Dá se jít dovnitř, ale to my neabsolvovali. Jednak jsem k ní dojeli skoro v pět, kdy už zavírala, jednak byl vstup poměrně drahý a zas tak moc jsme vnitřek vidět nepotřebovali. Já se totiž těšila hlavně na nultý poledník :-)


Královská observatoř

Viděli jste film Thor - Temný svět? Tak závěrečné drama se odehrává přesně na Greenwichi a prakticky hned vedle toho, kde vysednete z lodi :-) My se prošli, pokochali okolím a zamířili k observatoři nahoru na kopec, kde jsme našli poledník a hromadu veverek...



Na východ, nebo na západ?

Observatoř už byla zavřená, ale my se nenechali se zmást - k poledníku se dá dostat. Jen se musí sejít kousek níž a projít brankou, která se sice tváří nedobytně, je ale odemčená. A tak jsme pořídili nutné fotky a pokračovali v pochůzce. Procházka je to pěkná, jen je pak problém s dopravou zpátky do centra - autobus totiž staví až kus za parkem a jezdí jen občas.



Poslední noční pohled na Big Ben. Tak nashle zase příště!

Ale nakonec se zadařilo, chytli jsme jeden double decker a frčeli si pro věci a do našeho posledního azylu na okraji Londýna, odkud jsme pak brzo ráno zamířili opět na Liverpool Street Station a autobusem na letiště. A to je konec londýnského povídání.



Už čekáme na letišti. Poslední libry utraceny za English Breakfast Tea ve stánku se suvenýry...

Uf. Už tak mám skluz jak blázen... Bez mála rok. To jsem zvědavá, kdy dopíšu dovolenou na italských ostrovech, ta totiž byla přímo nabitá dobrodružstvím :-) Každopádně je na co se těšit!


Lucie

čtvrtek 31. října 2013

LONDÝN VI.: Po stopách královské rodiny (26. února)

Když jsme skončili s nákupy, přesunuli jsme se na náš hostel - Queen Elisabeth ve Fulhamu. Je to poměrně stranou centra, jeli jsme tam tak hodinku a pak ještě čtvrt hodinky dojít pěšky, ale vyplatilo se to. Hostýlek je to velmi příjemný a nabízí i pokoje pro dva (twin a double). Za tento typ pokoje jsme dohromady platili 825,- za noc, což mi přijde velmi přívětivé. V ceně byla i snídaně a každý si mohl dát, na co měl chuť - jogurt, kukuřičné lupínky, chléb, sýr, šunku apod. Taková klasika, co neurazí.



Po snídani jsme se se všemi věci přesunuli na nádraží Waterloo v domnění, že tam necháme v nějaké skříňce kufry a den strávíme ve městě. Já bláhová zvyklá z Helsinek na obří skříňky, kam narvete dva plně naložené batohy a necháte za ně 4 eura...


Ovšem jaké bylo naše překvapení, když na místě byla pouze úschovna (žádné levné skříňky) a za jeden kufr chtěli kolem deseti liber (my měli tři). Co se dá dělat, jdeme googlit... Takže než jsme něco kloudného našli, bylo dopoledne skoro pryč a já chytala nerva, aneb žiju v přesvědčení, že googlím líp než Dan (neb na Googlu prakticky žiju), ale on mi tablet nepůjčil... Takže se ve mně mísila beznaděj z nicnedělání, podráždění z dlouhého čekání a nastupující hlad. No dovedete si to představit... :-D



Po cestě - typické londýnské domy.


Nakonec to ale dobře dopadlo, přesunuli jsme se na Victoria Coach Station (musíte dojít až na autobusák, ne pouze na vlakové nádraží, kde staví i metro), kde za kufr do 20 kilogramů chtěli "jen"  4£. Takže nakonec se to dalo. A my se konečně vypravili k Buckinghamskému paláci, který je od Victorie co by kamenem dohodil (a zbytek došel kolem obchůdků se suvenýry pěšky)!


Byla zima, foukalo a přeci jen byl únor, takže naštěstí zas až tolik turistů tam nebylo. Ale předpokládám, že v jinou roční dobu to musí být šílené. Každopádně jsme se pokochali, promrzli a vydali se dál, protože královna nás na čaj nepozvala...


Dalším cílem bylo Westminster Abbey. Ano, to je to slavné opatství, kde se korunují, žení, vdávají a pohřbívají angličtí králové a královny.





Opatství je skutečně nádherné a stojí i za to nechutně drahé vstupné - za plné vstupenky dáte 18£, pro studenty s platným průkazem pak 15£. Bohužel se vevnitř nedá fotit, ale byl to vážně zážitek. Jen v katedrále jsme strávili asi hodinu a půl a myslím, že by se dalo tam být i dýl. Je to krásné a hrobky králů jsou naprosto impozantní. Kam se na Westminster Abbey hrabou všechny naše katedrály...




Daniel byl samozřejmě unesený z detailů zbrojí a rouch vytesaných soch a náhrobků. A já si vybavovala detaily z nedávné královské svatby a procházela po stejných místech, jako princ Willian a vévodkyně Catherine. No prostě romantika, chápeme ;-)

A protože už tak je ten článek zase dlouhý, tím pro dnešek skončíme. Zbývá mi sepsat už jen plavba lodí po Temži, Greenwich a příhodu s málo penězi v autobuse. No a pak se snad konečně dostanu k naší dovolené na Sicílii a Sardínii. Těšte se, to byla hodně vtipná výprava :-)


Lucie

neděle 18. srpna 2013

LONDÝN IV.: Vzhůru k Temži podruhé, aneb jak se uchodit za jediný den (24. února)

Nu, přiznám se na rovinu. Sepisovat Londýn půl roku po samotném výletu, se mi ani moc nechce. Měla jsem se k tomu dokopat dřív. Kor, když mám za sebou čerstvé zážitky ze stopování po Sicílii (takže se aspoň můžete těšit na tipy ze slunného středomořského ostrova). Ale zpět k té Anglii...



Jakmile jsme přešli Temži a ocitli se na jižním břehu, líbila se mi ta procházka ještě daleko víc. Kolem nábřeží totiž vede něco jako promenáda. Takže na zahřátí jsme si koupili kelímek předražené (ale dobré) kávy se Starbucks a vydali se směrem k nedělnímu cíli - Tower Bridge (na ten jsem se vážně těšila).

Po cestě toho uvidíte vážně hodně: 

  • Shakespearův Globe
    • Divadlo Globe je spjaté s osobou Williama Shakespeara. William Shakespeare byl členem a podílníkem divadelní společnosti nazývané Služebníci lorda komořího. Svá představení hráli v Divadle Jamese Burbage. Roku 1597 jim však nájem na divadlo vypršel, což znamenalo velké potíže. Bylo třeba něco podniknout. Divadelní společnost se rozhodla ukrást své vlastní divadlo na základě prošlé smlouvy, kde se psalo, že pokud budou chtít, mohou divadlo rozebrat. 
    • Divadlo přesunuli na jižní břeh řeky Temže a pojmenovali ho Globe. Byl to vynikající tah, Služebníci lorda komořího zachránili své divadlo i své kariéry. Jednu chybu však udělali, střechu nového divadla vyrobili z hořlavých došků. V létě roku 1613 Globe do základů vyhořel. Velký oheň způsobilo dělo, ze kterého vystřelili při představení. Dělo se nestrefilo a zapálilo doškovou střechu. Podílníci měli povinnost postavit nové divadlo. Tato verze Globu přežila 30 let, dokud nebylo divadlo z nařízení puritána Olivera Cromwella uzavřeno. Samotná budova byla v roce 1644 stržena. (Zdroj: wikipedia.cz)
    • Ke konci 20. století byl po přestávce trvající 350 let postaven další Globe. Americký herec a Shakespearův milovník Sam Wanamaker (otec Zoë Wanamakerové) se rozhodl, že v Bankside postaví přesnou repliku Globu. Teď zde stojí divadlo tak, jak vypadalo za Shakespearových časů.

   
  • replika plachetnici Golden Hind
    • Golden Hind byla vlajkovou lodí Francise Draka, na níž obeplul v letech 1577–1580 zeměkouli. Původně se jmenovala Pelican, ale Drake ji cestou přejmenoval. Golden Hind byla galeona, spuštěná na vodu někdy kolem roku 1570.

  • křižník HMS Belfast
    • HMS Belfast (C35) byl lehký křižník podtřídy Edinburgh třídy Town britského válečného námořnictva – Royal Navy. Byl nejtěžším britským lehkým křižníkem, který se zapojil do bojů druhé světové války.

V popředí já a Starbucks, v pozadí křižník a Tower Bridge


A pak už konečně:
  • Tower Bridge!

Pokud budete mít možnost, určitě se běžte podívat dovnitř. Uvidíte, jak se most stavěl a projdete se věžemi i spojovacím mostkem mezi nimi. Vstupenky stojí myslím 8 liber. Kromě prohlídky samotného Tower Bridge vás ale opravňují i k návštěvě strojovny, a ta je vážně super. Systém, jakým byl zvedací most poháněn, je na svou dobu úplně neuvěřitelný.

Ve strojovně Tower Bridge

K mostu jsme přišli poměrně pozdě, takže když jsme vycházeli, už byla tma. My navíc byli po celodenním chození po Londýně dost zničení a promrzlí. A tak jsme se otočili směrem k našemu azylu a vydali se spát.


Druhý den nás čekaly nákupy a přesun do nového spaní - hostelu Queen Elizabeth. O tom asi napíšu jen kratičký článek s pár tipy, na víc to nevystačí. Ale ano, nákupy v Londýně se rozhodně vyplatí - svědčí o tom množství dovezených a odvezených zavazadel... Ale o tom zase až příště.

Lucie

pondělí 29. července 2013

LONDÝN III.: Vzhůru k Temži poprvé (24. února)

Jakmile jsme dostatečně pochodili po bleším trhu na Brick Lane a úlovky si zanesli zpátky domů, vypravili jsme se směrem přes City k Temži. Kam také jinam, když jsme chtěli vidět všechny hlavní památky v Londýně. Nepříjemné bylo, že byla strašná zima a foukalo.

Oproti počasí u nás tam v únoru měli sice o něco málo tepleji, ale bylo jaksi více vlezlo a vlkho. A to dělá hrozně moc. Co naplat. Navlékli jsme teplé ponožky a přidali pod košili a svetr ještě tílko a vyrazili jsme.


Vzali jsme to pěšky nejdřív k "Okurce", tedy mrakodrapu 30 St Mary Axe, kterému se přezdívá Gherkin (okurka) či Swiss Re Tower, Swiss Re Building nebo Swiss Re Centre (podle prvního majitele). Zajímavostí této 180 metrů vysoké budovy je, že ačkoli je celá oválná, jediný kousek zaobleného skla je pouze na vrcholové části budovy. Okurku navrhli sir Norman Foster a Ken Shuttleworth a je skutečně krásná (tím moderním smyslem slova).

Po omrknutí Okurky jsme zamířili už skutečně k Temži a naší první zastávkou byla katedrála svatého Pavla. Je to nádherná a monumentální stavba. Přes týden se dá za tučný poplatek dostat i do kupole, ale my tam byli v neděli, kdy probíhaly bohoslužby. Dostali jsme se proto tedy do kostela, ale už ne na prohlídku.


Kika nám ale poradila, že podobný výhled budeme mít i z vedle stojícího nového nákupního centra One New Change. A tak jsme nelenili a jali se zjišťovat, kudy hore. Výtahy jsme našli rychle, pak už jen namačkali nejvyšší patro a vyjeli tou prosklenou krabicí nahodu mezi kavárny.

One New Change

Vsuvka pro fanoušky Doctor Who: v 7. sérii (díl The Bells of Saint John) sedí Doctor s Clarou v kavárně na střeše jakéhosi domu, odkud je krásný výhled do okolí. Clara díky staženým počítačovým znalostem do jejího mozku zjistí, kde má sídlo organizace, který nahrává lidi do sítě a tím je zabíjí. Ano, je to přesně tady - na střeše One New Change, kde jsme byli i my (tedy aspoň myslím...).



Pokoukali jsme po okolí, něco málo rovnou pokoupili, dali si oběd v sushi pointu (skoro celou dovolenou jsem byla živa na sushi, Londýn je ráj pro sushiholiky!) a zamířili ke slavnému mostu přes Temži Millennium Bridge, na který je vidět právě už od katedrály.
Most jsme přeběhli, nakoukli na výstavu do Tate Modern a vydali se po nábřeží k Tower Bridge. Ale o tom zase až příště...

Lucie