SIC-SAR XX.: korálové Alghero a spaní v olivovém háji vedle letiště (11.-12. srpna)

Městečku Alghero ležícímu na severozápadě Sardinie se přezdívá Malá Barcelona - jednak má katalánský vzhled,jednak vzdálenost přes moře k Barceloně je jen 300 kilometrů. Druhým oficiálním úředním jazykem v Algheru je katalánština. Důvodem je historické obléhání a dobytí města španělsko-katalánským vojskem ve 14. století. I keramické tabulky s názvy ulic jsou proto dvojjazyčné. Toto nádherné přístavní město je také proslulé těžbou červených korálů. Najdete tam proto spoustu krámků, kde si můžete koupit z korálů vyrobené šperky, dekorace a mnoho dalšího.

Protože jsem si zatím pro sebe na dovolené nic nekoupila (tedy kromě tří krabic vína, že. Ehm...), rozhodla jsem se pro červené korálové náušnice. Samozřejmě chvíli bylo potřeba hledat ty nejkrásnější, jak jinak, ale pak naše téměř poslední peníze (12€) za jedny padly. A v tu chvíli mě ani moc netrápilo, že v peněžence už opravdu moc peněz není. S tím už jsme jednoduše byli smíření.

Abyste pochopili - nějaké peníze jsme sice ještě měli, ale na nocleh v Bed&Breakfast, který většinou stál kolem 60€ za noc, to už nebylo. Na účtu sice ještě mělo být asi deset tisíc, ty ale stále byly v depozitu společnosti, která nám pronajala auto. Měla nám je vrátit do pondělí. Jenže ona zrovna byla neděle. Takže jsme prakticky byli bez peněz. Co se dá dělat, poslední nocleh tak bude muset být trošku punk.

Navíc na letišti jsme potřebovali být v sedm ráno, takže bychom stejně museli vstávat strašlivě brzo, abychom to stihli. A tak jsme se rozhodli, že se necháme odvést k letišti a usteleme si někde poblíž. A jak jsme řekli, tak jsme taky udělali.

Protože už vlastně nebylo potřeba šetřit, skočila jsem ještě do obchodu a nakoupila nám supero-italiano-večeři - prosciutto, sýr, bagetky, sušená rajčata a lahev vína. S touto sestavou prostě musíme vydržet až do příletu do Bratislavy, no ne?

Po prohlídce města a nějakém tom lelkování a pozorování moře, což vřele doporučuju, je to paráda, jsme se vydali hledat spoj na letiště. Obkroužili jsme park Giardini Giuseppe Manno poblíž přístavu a na jeho konci objevili turistické informace. Paní sice anglicky moc neuměla, ale brzy pochopila, co chceme. Vytáhla lísteček s časy odjezdů a na mapě nám vyznačila zastávku. Ta se nachází na Via Cagliari (zastávka Porto Terra) hned u parku a na letiště jezdí společnost ARST - linka AL.F.A. (Alghero-Fertilia_aeroporto). Autobusy navíc odjíždí snad každou hodinu, takže prostě pohodička.

Po cestě na letiště jsem z našeho plánu byla poněkud nervózní, což se tedy nezměnilo ani po celou noc. Nicméně celou cestu jsme koukali, kde by to tak asi šlo. Jak se ukázalo, hned u silnice na letiště rostou vysoké husté stromy a za nimi jsou políčka a olivové háje. Jop, to by šlo. Takže jsme se nechali vyložit u letiště, kousek cesty se vrátili a zapluli mezi zeleň. Tam jsme si nejdřív rozložili jen večeři, v klidu se najedli a čekali na tmu. Pro jistotu. Přeci jen postavit stan za světla takhle blízko letiště by asi nebyl úplně nejideálnější nápad. A pak už jen postavit stan, naházet věci dovnitř a spát. Jenže to bych nebyla já, kdybych zase něco nevyvedla...

Někdy uprostřed noci mě vzbudila myš. Hrabošila mi těsně u hlavy, jen byla na druhé straně síťky vnitřní komory stanu. Přesouvala se a pořád cosi okusovala. Nepomohlo, když jsem rukou praštila do síťky, ani když jsem sama šustila víc než ona, abych ji vystrašila. Dan už byl samozřejmě také vzhůru a nespokojeně se vedle mě vrtěl (akorát jeho nevzbudila ta myš, ale já).

Takto to pokračovalo několik dalších minut, až jsem se naštvala, vzala baterku a chtěla na tu myš posvítit. A přesně v tu chvíli Dan otevřel oči a chtěl mi k tomu něco říct. To už ale nestihl, protože jsem rozsvítila a míříce skrz síťku na myš jsem oslnila nás oba. Jaksi mi nedošlo, že ta vnitřní síťka je dost hustá, světlá a vlastně neprostupná. Takže plná dávka světla se odrazila a v tu ránu jsme oba byli slepí... No co si budeme povídat. Myši to bylo úplně jedno, Dan mě málem zabil a já si musela přiznat, že ve dvě ráno prostě neoplývám zrovna nejlepšími nápady.

Naše poslední sardinské ráno proběhlo v pohodě - vstali jsme asi v šest, sbalili věci, udělali nezbytnou hygienu a zamířili na letiště, odkud nám v devět letělo letadlo do Bratislavy. Tam se sice lehce zkomplikovala situace, protože jsme nestihli autobus Student Agency do Brna, a tak jsme museli na vlak. Nutno říct, že jejich vlakové nádraží je ještě horší a výrazně hnusnější než to naše brněnské. A pak už jen počkat na mašinku a hurá domů...

Sicilsko-sardinské dobrodružství, na které jsme si koupili jen letenky, dvě mapy a dva průvodce, a zbytek nechali náhodě, bylo u konce. Dovolená to byla skvělá. Náročná i odpočinková, koupací i poznávací, prostě taková, jakou jsme si ji udělali.

A příště zase o mých jiných dobrodružstvích - třeba o Japonsku nebo roadtripu s naší famílií po Dánsku.

Lucie

SIC-SAR IV.: neplánovaná zajížďka do barokní Ragusy (1. srpna)

V brzkém odpoledním slunci jsme stáli u kraje silnice, usmívali se a mávali cedulí na projíždějící auta. Nic. Ve skutečnosti z nás teklo, bylo vedro k padnutí a já měla pocit, že se prostě na místě rozteču... Pochopili jsme, že po těchto silničkách se na dlouhé vzdálenosti nejezdí, a tak jsme si v mapě vyhledali města naším směrem, ale vzdálená jen kousek, a snažili se stopovat na ně.

Po chvilce tato naše strategie klapla a u krajnice nám zastavili dva italští maníci. Naskákali jsme na zadní sedadla a už jsme s otevřenými okýnky (a díky tomu s náznakem větru) mířili od Agrigenta na Licatu (kterou jsme měli na ceduli) a Gelu (kam až chlapi jeli, takže jsme se svezli s nimi).

Tihle dva Taliáni byli velmi ochotní. Lámanou angličtinou si s námi povídali, po cestě jsme se na minibenzínce stavili na rychlé kafe a vnutili nám své číslo, že kdybychom náhodou nesehnali stop dál, máme jim brnknout, že u nich můžeme přespat. Mě to přišlo až podezřelé, ale možná jsem prostě jen zvyklá na (nepříliš vstřícné) Čechy. Vysadili nás na okraji Gely, zamávali jsme si a my měli radost, že jsme zase o kus pokročili.

A - Agrigento, B - Gela, C - Ragusa

V této oblasti jsme neměli moc představu, kam chceme zajet. Jen jsme věděli, že to vezmeme do Syrakus na východním pobřeží, to mezi tím ale bylo tak trochu otázka náhody.

A přesně ta nás zavedla do Ragusy více ve vnitrozemí. Jak jsme tak opět stáli ve vedru na stopu, zastavilo nám parádní BMW. Vystoupil tak čtyřicetiletý chlapík ve značkových džínách a košili Armani. Uměl perfektně anglicky a jel domů do Ragusy. Prý je to krásné město, které bychom měli vidět, a tak jsme dlouho neváhali. Naložil nám batohy do kufru a my v klimatizovaném luxusu skoro oněměli.

Na jméno už si bohužel nepamatuju, ale byl to šéfkuchař v nějaké nóbl restauraci, a ten večer hostil asi desítku dam na rozlučku se svobodou. Prý jim připravoval nějaká speciální jídla a měl to být nezapomenutelný večer. Cesta utekla velmi rychle a musím říct, že to byl nejspíš nejpříjemnější stop, který jsme na Sicílii zažili.

Pak už jsme vystoupili na náměstí v Raguse, a byla to jednoduše nádhera. Rychle jsme našli Bed&Breakfast, kde jsme se chtěli ubytovat, dali si sprchu a vyrazili s lahvinkou vína obhlédnout město. Zrovna zapadalo slunce, teplota už byla tak akorát a my se kochali barokními kostely a domy, až jsme dorazili k okouzlujícímu výhledu na staré město. Ragusa totiž stojí na dvou kopcích a z jednoho na druhý je naprosto fantasticky vidět.

Ragusa ve dne...

Město stálo původně jen na menším kopci. V roce 1693 ale bylo zničeno silným zemětřesením a obyvatelé se přesunuli na protější svah (a že teda pořádně prudký). Tehdejší šlechta se však rozhodla staré město opravit a vybudovat znovu. Díky tomu z té doby pochází mnoho barokních památek. V roce 2002 byla Ragusa spolu s dalšími sedmi sicilskými městy (Caltagirone, Catania, Militello in Val di Catania, Modica, Noto, Palazzolo a Scicli) zařazena mezi kulturní památky světového dědictví UNESCO.

... a večer se sklenkou vína v ruce.

Večer jsme tedy strávili sedíce na hradbách. Kochali jsme se výhledem, popíjeli poslední víno z Marsali a byli naprosto spokojení. Náhoda nás přivedla do krásného města, které na nás zanechalo velký dojem...

Lucie

SIC-SAR II.: první den a první láska - Marsala na první lok (31. července)

Ve středu dopoledne jsme po dvouhodinovém letu přistáli na západním cípu Sicílie v městečku Trapani. Plán jsme stále neměli, pouze jsme tušili směr naší cesty. Takže když jsme zjistili, že nějaký rozumný autobus do Marsaly, která se nám podle průvodce líbila, jede až za hodinu, vyrazili jsme na první stop.

Před letištěm

Slunce pražilo, v okolí žádný stín a já nervózní jak školačka při první puse. Absolutně jsem nevěděla, co vlastně dělat. Ano, jsem autostopový diletant... Navíc dobrých dvacet minut nám nikdo ani nepřibrzdil (a vlastně jsme ani nevěděli, jestli jsme na dobré silnici na Marsalu), a tak jsem začínala být lehce otrávená. A kdo mě nezažil otrávenou, nezná muka světa :-)

Naštěstí se ale naše smůla zlomila a už jsme mířili se sympatickým Taliánem, který ještě k tomu uměl anglicky, do města vyhlášeného vína - do Marsaly. Což se ukázalo jako strategická chyba hned na začátku naší dovolené.

Teploty lehce pod čtyřicítku, my na zádech krosny a šup do žhnoucích uliček. Zapadli jsme na první náměstí a dali si svačinu/oběd jako správní trampové - z batohu jsme vytáhli nůž, bochník chleba a štangli vysočiny a byli jsme náramně spokojení. Nebo minimálně já, hlady už jsem skoro šilhala.

Následovala procházka po městě a kochání se. První den dovolené! JUCH! Načež jsem zapíchla oči do výlohy první gelaterie a nehnula se z místa, dokud mi Danýs neslíbil koupit zmrzlinu. Problém tedy nastal ve chvíli, kdy jsem si měla vybrat, kterou chci... Kdyby měli tři druhy, bylo by to jednodušší, že. Pak jsem ale jen ukázala prstem do jedné z nádobek a už jsem si spokojeně odnášela ohromný kornout. Co naplat, že za každou Dan vysolil euro šedesát, já byla na vrcholu blaha...

Po courání městem jsme se vypravili do místního archeologického muzea na pobřeží. Nejlepší ze všeho na něm asi byla ta klimatizace. Bez legrace, aklimatizace je sviňa. Ale zase abych mu nekřivdila - je tam pěkná kartágská válečná loď, kterou našli v roce 1969 v oblasti zvané Punta Scario v marsalském přístavu. Zrekonstruovali ji a nyní ji tam vystavují. Hezký, klima stejně vyhrála...

Když jsme v brzké odpoledne vyrazili opět do města, jednohlasně jsme se shodli, že to nejhorší vedro přečkáme v nějaké místní vinárničce. Taky aby ne, vždyť jsme v Marsale! Města známého pro své vyhlášené víno, které svého času nahradilo denní příděl rumu v britském námořnictvu a miloval ho i Lord Nelson! Je podobného typu jako portské a sherry - tedy fortifikované. A kdo chce vědět víc, tak ať googlí, případně je pěkný článek na iHNEDu.

Ačkoli není vidět, tak za zády má Dan muzeum.

A jak jsme řekli, tak jsme udělali a zapadli do prvního kamenného obchůdku, který jsme našli. Jaká to byla chyba jsme zjistili až později...

V malinké vinárničce obsluhovala malinká Angela - Italka s výbornou angličtinou (díky bohu) - zrovna vyprovázela hosty a nás posadila k malinkému stolečku. A pak už se nám začala věnovat. Tři degustace jsou prý zadarmo a k tomu nějaké zobání - sýr a pečivo, olivy, ovocné marmelády a jiný sýr, topenády, nakládaná rajčata a cibulky. Postupně nosila na stůl a my nestačili žasnout.

Z prvních dvou vín jsme moc nadšení nebyli. Nechtěli jsme urazit, ale moc jsme se na ně netvářili. Chuťově nijaká, plochá, trpká, takový horší český průměr (ale na Prahu zase dobrý). A Angele došlo, že nás na levná vína neutáhne... A tak zašla někam dozadu a (konečně!) přinesla pravou marsalu. To bylo teprve pošušňání! Naše představa, že si koupíme lahvinku dvě, brzy vzala za své.

Ráj na zemi... Ách!

Co si budeme povídat - za tu hostinu, co nám přichystala, jsme jí to ani udělat nemohli. A hlavně tři ochutnávky? Houby! Dohromady jsme ochutnali kolem patnácti až dvaceti vín (a ne v malých dávkách, takže přesné číslo mám jaksi rozmazané).

Nechtělo se nám ale tahat s vínem v batohu. Přeci jen první den dovolené, kdo to má nosit? Angela se ale opět projevila jako skvělá obchodnice, vytáhla bloček a že nám ta vína prý pošle domů - minulý týden že zrovna posílala bednu do Prahy, a tak že to není problém, jen se posílá v krabicích po šesti a minimální počet je 12 kusů...

Co už, aspoň budeme mít vyřešené dárky pro rodinu. A tak jsme sepisovali, ještě ochutnávali a byli nadšení, až jsme se zastavili na čísle 18. Ano, OSMNÁCT! A k tomu další dvě lahve do batohu. Angela nám ještě přihodila jednu načatou z ochutnávek a dvě čokolády s chilli papričkou k tomu jako bonus.

To nás vyfotila Angela

Díky, banko, za mou kartu... Ta sice dost zaplakala, když jsem v terminálu potvrdila tu závratnou částku, ale aspoň jsme tak vyřešili nejen suvenýry, ale i část vánočních dárků a sem tam nějaký narozeninový.

A - Trapani, B - Marsala, C - Mazara del Vallo

Byl podvečer a také čas na cestu dál. Přeci jen jsme chtěli dojet minimálně do Mazary (cca 23km). Museli jsme přeťapat celou Marsalu, abychom se dostali k silnici na jih. Cesta teda nic moc. Stop stál taky za velký kulový. Naštěstí asi po tři čtvrtě hodině nás nějaký týpek nabral a dovezl až na náměstí v Mazaře. Už to nebudu protahovat - vygooglený Bed&Breakfast jsme nenašli, a tak jsme vzali za vděk i hotelem. Za noc jsme vyplácli 75€, ale co už. Hlavně, že bylo kde se vysprchovat a složit hlavu. Jo a taky kde si dát víno ;-)

Lucie