SAE VI.: Den čtvrtý – arabské vnímání času, poušť a východní pobřeží (19. února)

Plán na neděli byl jasný - půjčíme auto a pojedeme na východní pobřeží, odlovíme pár kešek, nasajeme atmosféru a na pozdní oběd (před půl čtvrtou) jsme zpátky v Umm Al Quawainu. Podle domluvy jsme měli mít auto z půjčovny před hotelem nachystané v 9:00. Dostavili jsme se v 9:30 a auto stále nebylo. Recepčnímu rychle došlo, že se někde stala chyba a začal volat na všechny strany a stím, že problém brzy vyřeší...


Nicméně nám ještě rychleji došlo, že to až zas tak žhavé nebude. Arabové totiž mají jeden takový zvyk - chodí všude pozdě a čas pro ně nic neznamená. Takže auta jsme se dočkali nakonec až v jedenáct. Zaměstnancům hotelu naštěstí bylo jasné, že na oběd to už nestihnem, tak nám aspoň nachystali sendviče s sebou. Pak už se jen vyřídili náležitosti, pán Danielovi zabavil pas a my jsme konečně vyrazili směr Fujairah.

Naše první zastávka byla u velbloudího závodiště, kde jsme si do pouště šli odlovit kešku. Zadařilo se, udělali jsme pár fotek, s autem lehce zapadli do písku (já pak seděla za volantem a kluci tlačili) a opět vyjeli na cestu přes hory. Takže další poušť.

V Emirátech totiž mají dva druhy pouště - písečnou a kamennou. Takhle nevlídná, ostrá a holá skaliska jsem snad ještě neviděla. Navíc hory fungují jako silná bariéra. Zatímco na západním pobřeží jsme měli nádherné počasí, na východě bylo zataženo a zima. To nám pak potvrdil i delegát - Fujairah prostě na dovolenou není zrovna ideální místo.


Jednu výhodu ale ta cesta přes skaliska měla - zastavili jsme u stánku s ovocem a nakoupili hromady datlí, manga, jakéhosi ostnatého ovoce, které neznám, a granátové jablko. Takhle lahodné mango jsem snad ještě nejedla! Prodejce nám nutil všechno ochutnat, takže jsme tam nakonec nechali docela dost peněz. Přece jsme tam ty dobroty nemohli nechat! :)

A pak už jsme vyrazili směr Fujairah, kde jsme navštívili místní miniaturní muzeum. Moc turistů se jim tam asi neobjeví, protože jsme se rázem sami stali atrakcí. Zrovna tam totiž natáčeli nějaký pravděpodobně propagační dokument, tak se páni kameramani hned jali nástrojů a utíkali za námi. Byli jsme tedy zvěčněni, jak si prohlížíme zdejší exempláře.


Jestli to někdy pustí nějakým Čechům, tak se umlátí smíchy. Ačkoli jsme se tvářili hrozně zapáleně a vážně (aby to na tom videu nějak vypadalo, že), naše prupovídky stály za to. Vrcholem bylo, když Fil začal polemizovat nad reakcí pánů, kdyby se před kamerou se Zuzankou začali vášnivě líbat. Nebo případně s Danem :) Tak jsme se jen přitrouble usmívali a dělali, jako že nic, že nás ty beduínské kolíbky ohromně zajímají... Rozumět nám, okamžitě by nás asi vyhostili ze země...

Po muzeu jsme se šli podívat na zdejší imitace vykopávek a strážní věž. Imitace proto, že je to poměrně mladá civilizace a nic pořádně starého nemají. Ale je to země neomezených možností, takže tam platí heslo: tato chýše je tisíc let stará, ale ještě před půl rokem tu nestála... Strážní věž byla zavřená, tak jsme jen udělali něco málo fotek a vyrazili na promenádu odlovit kešku. Marně, prostě jsme ji nenašli.


A pak už jsme vyrazili po pobřeží na sever. Po cestě jsme si naštěstí už úspěšně odlovili další kešku nazvanou "Where the mountains hits the sea". Chvilku teda Daniel kvůli ní musel šplhat po skále, ale nakonec se zadařilo. Pak jsme pozorovali kraba poustevníčka, sbírali mušle a opět vyrazili na sever.

Po pár kilometrech jsme se uhnuli zpátky do vnitrozemí a na západ. Netrvalo dlouho a v jedné zatáčce mezi skalisky (opět jsme projížděli horama) jsme narazili na velbloudy a další zvířectvo. Drze jsme vjeli do pravděpodobně beduínského tábora, že si chceme velbloudy vyfotit a možná se i projet. Odjíždějící Arab, ze kterého se vyklubal pravděpodobný majitel, na nás nejdřív nedůvěřivě koukal, ale pak nám to dovolil. Tak jsme si podrbali velbloudí dámu a vyrazili dál.

Byli jsme kousek před Ras Al Kaimah, když nás zastavili policajti. Na silnici měli zátarasy a prohlíželi všechna auta, takže to vypadalo, že někoho hledají. Dan vytáhl svůj mezinárodní řidičák a podal ho pánovi v uniformě. Ten na něj koukal jak na zjevení. Chvíli s ním otáčel v rukou, až si zavolal kolegu. Chvilku se něco tou jejich hatmatilnou dorozumívali, až se nás zeptal odkud jsme a jestli jsme tu na dovolené. Pak nám vrátil doklady a poslal nás dál. Zjevně nevěděl, co si s námi počít :)


Pak už to bylo jen něco kolem hodinky domů. Nakonec jsme vjeli do areálu, dobelhali se na večeři, nacpali se k prasknutí, dali si tradiční campari s džudem, vyšourali se směrem k pokojům (tedy spíš apartmánů, ale o tom zase až jindy), popřáli so dobrou noc, padli do postelí a okamžitě usnuli...


Lucie

SAE V.: Den třetí – hrad z písku, spálení Češi a první výlet do Dubaje (18. února)

Na sobotu odpoledne jsme si zarezervovali místa do hotelového autobusu do Dubaje. Dopoledne jsme ale ještě strávili na pláži. Dan s Filem se zprvu pustili do poměrně nenápadného hradu, postupně se z toho ale stal trošku megalomanský projekt. Až tak, že si ho ostatní turisti chodili fotit :-) My ho se Zuzankou zdobily mušličkama a já do toho fotila.

Bohužel stavba hradu zabrala několik hodin, které se nám vymstily. Ačkoli jsme byli namazaní, prudké slunko udělalo své a někteří do večera (jiní do rána) měli různé části těla v různém stádiu a barvě pečeného raka...

Dan a Fil to odskákali zádama, já měla rudý výstřih a nárty (to úplně nechápu do teď, ale proč ne...) a Zuzka kolem linie plavek. No prostě jsme všichni více nebo méně trpěli, tentokrát ale doopravdy...

Po obědě jsme se ve tři hodiny dostavili před recepci, kde na nás čekal hotelový mikrobus, a vydali jsme se do Deira City Center v Dubaji. Tam jsme se všichni rozprchli, cíl byl ale stejný – Gold souq a Spice souq, vyhlášené městské trhy.

Vstup do Gold souq.

A že bylo na co se dívat! Gold souq byla jedna velká zlatá ulice, kde všechny výlohy krámků byly napěchované zlatými prsteny, náhrdelníky, náušnicemi a dalšími šperky. Až z toho oči přecházely. Co se mi ale vůbec nelíbilo, byli místní prodejci napodobenin světově proslulých značek. Přibližně co minutu a půl se k nám nějaký připojil a spustil tu svou básničku: "Hello sir, copy watches, handbags, t-shirts, Louis Voitton, Prada, Gucci, Dior, ..." První dva mi nevadili. Když už to takhle udělal pátý, začínala jsem být naštvaná. U desátého mi tekly nervy. S patnáctým jsem je ale vytěsnila a začala úspěšně ignorovat :)

Víc než zlatý trh se mi ale líbil trh s kořením. Od Gold souqu jsme se propletli několika úzkými uličkami se všemožným zbožím a už nás do nosu praštila výrazná vůně koření všeho druhu. Vynořili jsme se mezi hliněnými domky a začali hledat to pravé pro nás. 

Fil se Zuzankou pátrali po vanilce, my s Danem po co nejkrásnější a nejaromatičtější skořici. Od té prodávané u nás se opravdu liší. Kromě ceny hlavně ve vůni, ale i ve velikosti. Nakonec jsme koupili ještě sušené čili papričky, tak jsem na ně zvědavá, jakou budou mít sílu.

Pytle s kořením a vonnými látkami.

Nakonec se Danovi podařilo nakoupit ještě kilo tabáku do vodní dýmky a ulovili jsme nějaké pohledy, a šlo se dál.

Naší další zastávkou byl Dubai Creek - za 120 dirhamů jsme si na hodinku pronajali malou loďku, na které nás pán provezl po zátoce. Viděli jsme tak mrakodrapy, sídla velkých firem, rezidenci guvernéra i nejstarší část města - čtvrť s názvem Bur Dubai. To už se ale začínalo smrákat, a když jsme dopluli, byla už tma. V dálce jsme tak aspoň viděli svítit nejvyšší budovu světa - Burdž Chalífu, na kterou jsme měli namířeno v pondělí.

Dubai Creek

A pak už jsme si jen stopli dalšího taxíka a v přepočtu přibližně za 60 korun (!) se nechali odvést zpátky přes město do Deira City Centre. Tam kluci zabrousili do obchodu s pánskou společenskou módou, kde na vše byly 75% slevy. Takže Fil si odnesl košili s manžetovými knoflíčky a Dan pásek. No a já neodolala a v obchůdku naproti si koupila náramky. Hned na to nás zlákala francouzská pekárna Paul, kde jsme si dali kafe, milk shake nebo horkou čokoládu, a už jsme si to zamířili na místo odjezdu hotelového minibusu. Bylo to tak akorát včas, abychom se vypravili na další skvělou večeři.


Lucie

SAE IV.: Den druhý – písečná bouře, ochotný taxikář a místní aquapark (17. února)

Den začal krásně – slunko svítilo, teplo bylo, jen ten vítr docela foukal. Ale co, na pláž jdeme. Jen se nám nějak nechtělo do vody. Doufali jsme ale, že se to zlepší. Nezlepšilo. Vítr přidával na síle až nešlo bez brýlí koukat, protože všude kolem poletoval písek. Co tedy s načatým dnem? Dopoledne jsme přestáli pod slunečníky na pláži a odpočívali. Pak si dali oběd a po něm se rozhodli, že vyzkoušíme místní aquapark, snad tam nebude tolik foukat.

Tak jsme se sbalili, vyrazili k recepci a odchytli si jednoho ze všudypřítomných taxíků. Bral to s námi cestou necestou – jeli jsme pouští a všude byly jen rozestavěné domy. Dál než na několik desítek metrů ani nebylo vidět, jak se zvedl písek. A tak jsme jen doufali, že nás nevyloží někde za dunou, neoloupí a nenechá nás na pospas zdejším přírodním podmínkám. 

Nakonec se ale ukázalo, že pán je nadmíru vstřícný. Vyložil nás před Dreamlandem s tím, že mu zatím nemáme platit a v kolik pro nás má přijet, že nás zase hodí zpátky. Takže odvoz na hotel zajištěn :-) Co ale bylo ještě lepší – cena za cestu do aquaparku nás vyšla na 35 dirhamů, což je nějakých 175,- korun. A to jsme prosím jeli dobrou půlhodinu minimálně. V Brně za tuhle cestu přejedu pár zatáček.

V aquaparku jsme pak budili lehce rozruch – všude totiž byly zahalené muslimky, které se koupou celé oblečené. Do toho je pár Evropanek či Američanek. No a my jsme docela blbly a lítali z tobogánu na tobogán, takže pánové plavčíci vždy trochu pookřáli, když jsme se se Zuzkou přiblížily. Pak nás kluci dokonce upozornili na to, že se hromadně stahují pod klouzačky, kde jezdíme my... Ale tak co, ať si to užijou :-) Každopádně sranda byla.

Byli jsme tam jen dvě hoďky a měli jsme dost. Nasedli jsme do našeho taxíku a vyrazili směr večeře. Opět obžerství...

Lucie

SAE III.: Den první – trpíme na pláži a děláme si vlivné kamarády (16. února)

Jak už jsem psala – v půl šesté ráno jsem málem utrpěla šok, když venku začalo cosi vyhrávat a kdosi jódlovat. Naprosto jsem nepobírala, co se děje. Po chvíli vyděšeného sezení na posteli a nechápavého zírání na mobil, kde svítilo příšerných 5:36 (to znamená, že u nás bylo 2:36), mi došlo, že to možná bude nějaký zvyk zdejších muslimů. A měla jsem pravdu – první denní svolávání na modlitbu, která se musí uskutečnit ještě před svítáním. Díky všem našim evropským bohům, že nemáme islám, takové vstávání každý den by mě zabilo...

Nicméně jsem sebou flákla do polštářů a tuto příšernou zkušenost zaspala. O pár hodin později jsme se vyhrabali (bylo asi tak půl desáté, u nás tedy půl sedmé!!!) a šli na snídani.

Ta byla jedním slovem fantastiská. Švédské stoly se prohýbaly pod sladkým pečivem od nejrůznějších croassanů, buchet, bábovek, sladkých žemlí až po muffiny a lívanečky tloušťky palačinek. Vedle toho množství nejrůznějších jamů a ovocných past, které se na pečivo daly nanést. No a abychom se nenudili, na druhé části stolu si seděly zahřívané nádoby s míchanými vajíčky (případně volskými oky, omeletami a dalšími vaječnými srandami – každý den jiná), opečenými párečky (nebo slaninou), banánovou kaší a tak dále. K tomu možno chlebík nebo toast. K pití byla k dispozici voda, džusy, čaje, mléko, kakao a vždy v pravý čas přiskočil číšník s kávou. Takže ano, den jsme (stejně jako každý následující) začali obžerstvím.

Pak už následovalo převléknutí se do plavek a šli jsme trpět k vodě – trpět proto, že Zuzanka prohlásila, že jede na dovolenou trpět na pláž. Tak jsme od té doby při každé vhodné příležitosti kvůli něčemu trpěli. A to pořádně. Vlastně jsme si tak spokojeně protrpěli celou dovolenou :-)

Na pláži jsme měli k dispozici ručníky a díky all inclusiv i celý den pití, takže jsme vše potřebné vyzvedli, plácli sebou na lehátka a jak jinak – četli jsme si a trpěli.

A pak opět jídlo – tentokrát oběd. A byl opět skvělý – švédské stoly se spoustou salátů a předkrmů, dvěma druhy polévek a několika hlavními jídly. Ty se většinou daly poskládat z ochucené rýže (na másle, se zeleninou, po mexicku apod.) nebo těstovin a několika druhů mas – kuřecí, krůtí, ryby či naše oblíbené krevety. No a pak vždy následoval zákusek a mísy s hromadami ovoce. V půlce dne tedy zase obžerství.

A pak opět pláž, válení se, sbírání mušliček a pozorování krabů, kteří si to vesele uháněli po pláži a prostě trpění. Moře bylo docela studené, ale vzhledem k teplu, které bylo, to bylo docela příjemné osvěžení.

Pozdě odpoledne jsme si pak dali sprchu, nechali si nalít nějakou tu kapku alkoholu a začali hrát u bazénu společenské hry. Jak si tak mastíme Citadelu, objevil se u nás postarší Arab a koukal, co to tam provádíme. Dal se s námi do řeči a po chvíli z něj vypadlo, že je to manager našeho hotelu a jeho rodina, která je zrovna v Torontu, má právě taky ráda společenské hry. Povídali jsme si docela dlouho, nechal nám nalít další alkohol a doporučil místa v okolí vhodná k návštěvě. Nevím, jestli to je díky němu, nebo protože si nás obsluha baru u bazénu pamatuje, ale už nemusíme podepisovat konzumní lístky. Prostě na nás mrkne a vydá pití (alko i nealko) bez jakýchkoli řečí :-)

No a večeře? To snad ani nemusím psát – třetí denní obžerství, a to nepočítám hromady ovoce odpoledne u bazénu jako odpolední snack... Takže ano, jednoznačně trpíme...

Lucie

SAE II.: Směr Ruzyně a ještě dál (15.února)

A je to tedy – máme sbaleno, jsme nachystaní a netrpělivě vyčkáváme na odjezd. Z Brna jsme vyjeli už v úterý večer a noc strávili u Danových příbuzných na okraji Prahy. Odlet jsme totiž měli v půl desáté dopoledne, na letišti jsme tedy měli být už v půl osmé. A odjíždět v pět ráno z Brna, abychom se v klidu dostali na Ruzyni, se nám vážně nechtělo.

V půl sedmé jsme si tedy v relativní pohodě vstali, měli nachystanou skvělou snídani od tety a v sedm vyrazili směr letiště. Na cestě nás zastihl pořádný marast – chumelenice, vítr a celkově pěkný nečas. Zaparkovali jsme na parkovišti kousek od letiště a minibus nás dovezl k terminálu 2, kde jsme ve stánku Fisher vyzvedli poukazy na letenky i ubytování. A už jsme si to štrádovali na terminál 1, odkud to lítá mimo Shengen.

Zavazadla jsme si nechali obmotat metry a metry igelitu (ano, je to velmi neekologické, ale co už), odbavili se, a šup do duty free prostoru. Chvilku jsme se jen tak poflakovali, když mi žaludek zavelel, že mám hlad. Našli jsme tedy docela fajn restauraci s příjemnými cenami (v autě jsme ve zprávách ještě stačili zaslechnout, že pražské letiště je nejdražší v celé Evropě, což jsme si vzápětí potvrdili, aneb presso za 120,- korun už je fakt hodně) a dali si snídaňové menu. Míchaná vajíčka i šunku zapečenou s vejci měli dobrou (a za necelých 90,- korun).

A to už pomalu byl čas odletu, dostavili jsme se ke gatu B5, prošli bezpečnostními rámy i všemožnými scany a konečně byli vpuštěni do letadla. Necelých šest hodin letu bylo před námi.

Co asi tak napsat – bylo to dlouhé a únavné. Nad celou Evropou bylo zataženo, takže byly vidět jen mraky. Občas vykoukly jen Karpaty nad Rumunskem. Něco málo pak začalo být vidět až těsně nad Dubají, ale to už byla tma (čas tam je o tři hodiny dopředu).

No a pak to chvíli drncalo a házelo a přistáli jsme ve Spojených Arabských Emirátech. Vysedli jsme, prošli šíleně velkým letištěm (a se Zuzankou se shodly, že nám ty všudypřítomné černé můry = totálně zahalené ženy nahánějí hrůzu), absolvovali vízovou a pasovou kontrolu včetně scanu očí a už si to namířili za delegátem. Ten nás nasměroval do auta k nějakému Indovi nebo Pakistánci, který nás společně s dalšími čtyřmi českými osadníky dovezl do hotelu Umm Al Quawain. Cesta trvala asi tři čtvrtě hodiny, ale všichni v Emirátech s prominutím řídí jak hovada. Jsem ráda, že jsem si ten mezinárodní řidičák nevyřídila. Tady se prostě neřeší přednosti, předjíždění zprava nebo zleva, ani pruhy. Šílený. Radši to přenechám Danýskovi, který se na to už těší.

Pak už jsme se jen ubytovali, šli se najíst, dali si rychlou procházku po pláži (a já po kolena samozřejmě musela vlítnout do moře) a totálně odpadli. Ač bylo v Čechách teprve nějakých osm večer (a tady 11), my šli spát. V půl šesté ráno místního času nás (kromě Dana) vzbudilo svolávání muslimů na modlitby. U všech čertů, proč vstávají tak brzo?!

Je večer a my si po dalších čtyřech takových svoláváních z minaretu začínáme zvykat... Za pět a půl hodiny nás to čeká znovu.

Lucie

SAE I.: Přípravy na cestu

Všechno to začalo poměrně nenápadně: Daniel rozhodl, že v zimě pojedeme do tepla na dovolenou. Zaradovala jsem se, že konečně uvidím Turecko, případně nějakou severoafrickou zemi. Jenže protože zrovna v této lokalitě zuří boje a protože podle Dana v Turecku není teplo (20-25°C podle něj prostě v únoru není dostatečné), musíme vyjet někam dál. V úvahu tedy připadaly Kapverdské ostrovy, Jižní Amerika, Blízký Východ nebo jižní Afrika. No a konečné rozhodnutí (rozuměj – rozhodnutí Danýska) padlo na Kapverdské ostrovy. A já se zrovna nebránila, lépe řečeno – naprosto jsme se nadchla...

Pár týdnů před zamýšleným odletem jsme se o svém záměru vydovolenkovat se u západního pobřeží Afriky zmínili před Filem. No a nemohlo to dopadnout jinak – Fil s Perlou (Zuzankou) se rozhodli, že pofrčí s námi. A tak jsme celí natěšení vybírali last minute na Kapverdy. Tak nějak to celé padlo na mě – co pár dní jsem kontrolovala nabídky přes portál dovolena.cz a vypadalo to velmi slibně. Ještě v lednu byly dovolené přímo pohádkové – vybrali jsme si hotel Oasis Atlantico Belorizote (4*) přímo na ostrově Sal a všechno vypadalo perfektně.

Jenže na začátku února (termín jsme měli naplánovaný na 15.-23.2.) se náhle vše začalo tak nějak kazit. Zájezdy už nepadali na tak pěknou cenu (necelých 16 tisíc s polopenzí za 9 dní, ale pouze 20 tisíc), v nabídce přestaly být ostatní hotely (původně jich bylo cca 8), až nakonec zmizel i ten náš a nabídky na Kapverdy začínaly na 32 tisících. Nic proti, ale já těch dvaatřicet tisíc na účtě prostě neměla. No a tak jsme narychlo hledali jinou alternativu.

Další varianta padla na Spojené Arabské Emiráty. Nikdy by mě nenapadlo, že se podívám do Dubaje, ale nakonec se stalo. Po velmi rychlém rozhodnutí (ve čtvrtek dopoledne) jsem udělala nezávaznou objednávku na hotel Umm Al Quawain Beach Hotel ve stejně nazvaném emirátu, který leží cca 50 kilometrů severně od Dubaje. Do hodiny se mi ozvala slečna ze StudentAgency, že mají moji poptávku a že to můžeme realizovat. Je to ale potřeba sjednat ideálně hned, aby se stihlo všechno zařídit. Jenže tím moje dva dny plné stresíku (jak s oblibou říká Dan a dělá si ze mě srandu, protože jsem prostě stresař), měly teprve začít.

Okamžitě jsem volala Danovi i Filovi, jestli jsou schopni dostavit se s požadovaným obnosem (a ne úplně zanedbatelných) v půl páté odpoledne na náměstí Svobody, abychom podepsali a zaplatili smlouvu, protože jinak nám nejsou schopni vystavit víza ani zarezervovat letenky a hotel. To naštěstí klaplo. Zařídit víza pak mělo trvat minimálně čtyři dny.

Jenže Daniel ještě neměl pas, protože si ho dal dělat na poslední chvíli. Na Kapverdách totiž bylo možné koupit víza až na letišti. Ve Spojených Arabských Emirátech mají ale mnohem striktnější režim, a tak musely být vyřízené dřív. A tak nastal problém číslo 1: vydají panu Šobáňovi pas už v pátek ráno nebo až v pondělí? Pátek by byl ještě v pohodě, pondělí by už nepřipadalo v úvahu, vzhledem ke středečnímu odletu.

No a tak hned v pátek ráno naklusal na magistrát, udělal psí oči, a paní úřednice mu vybalila čerstvě dovezenou krabici s doklady a pas mu vydala. Uf. Pasy nascanovány, poslány cestovce a a já si oddychla. Přibližně tak na hodinu. V tu chvíli mi totiž zazvonil telefon a slečna ze StudentAgency mi s lítostí oznámila, že máme smůlu, protože nejsou letenky (o hotelu nemluvě – to se potvrzovalo až zpětně, takže o tom ještě neměla ani potuchy...).

Panika na entou!!! Prostě co nejrychleji jsem hledala něco jiného a volala ostatním. Ale ve zkratce - projížděla jsem nabídky portálu dovolena.cz, ostatních cestovek a googlila, co se jen dalo. 

Abych nezapomněla, do toho jsem byla v práci a dělala na textech pro iDNES.cz, takže fakt masakr. Po tom, co jsem podobnou nabídku našla u Invie a zalarmovala celé jejich obchodní oddělení (aby se opět stihla vyřídit víza), asi tak šestkrát volala střídavě Danielovi a Filovi a projela všechny možné i nemožné konkurenční nabídky, najednou mi zazvonil mobil. Na druhé straně se opět ozvala slečna ze StudentAgency – místa v letadle nakonec jsou. Takže mi spadl poměrně monstrózní kámen ze srdce. Odvolávám, co jsem odvolal, slibuji, co jsem slíbil – jedeme na původní (a již zaplacený) zájezd, aneb all inclusiv pobyl ve Spojených Arabských Emirátech. Je pátek odpoledne a pomalu můžeme začít doufat. O přibližně čtyři hodiny později mi slečna volá znovu – potvrdili jí i volná místa v hotelu. Teď už nedoufáme, teď už začínáme balit (nebo aspoň já...).

Lucie