SIC-SAR XI.: jak totální náhodou natrefit na královské spaní, aneb Sant' Antioco (5.-6. srpna)

Díky tabletu a Danovu internetovému připojení v zahraničí jsme si ve městě Sant' Antioco našli slušně vypadající Bed&Breakfast a zamířili k němu. Tomu samozřejmě ještě předcházel odlov kešky u trosek římského mostu, a pak už přejezd na "ostrov u ostrova" spojený se Sardinií mostem. Chvilku jsme v hlavním městečku bloudili (je to tam samá jednosměrka), pak jsme ale auto nechali u silnice a vydali se pěšky.

B&B jsme našli celkem rychle, ale na zvonění nikdo neodpovídal. A kontaktní telefon taky nikdo nebral. Kdyby nebylo všude kolem těch koček, které byly fakt pěkné, asi bych už začala propadat depresi (aneb stačilo, že nám nevyšlo spaní u jezera...).

No nic, na mapě prý byl nějaký další B&B jen o kousek vedle. A tak jsme šli. Vyšli jsme z ulice a koukáme, na schodech toho druhého hotýlku jménem Belvedere seděl mladý kluk a pokuřoval. Zeptali jsme se, zda mají volný pokoj, a hned nás zval dovnitř a nabízel pohoštění. Byl to syn majitelů.

Náš pokojíček :-)

a taky trocha našeho bordýlku...

Uvnitř to byla italská klasika - trochu od všeho, takže malinko kýč. Mamka zrovna žehlila, táta tuším koukal na fotbal. A za gaučem měli hnízdo domácího mazlíka - králíka, co měl zrovna mladé. Měli jsme kliku, jindy jsou dost plní, další hosti jim ale mají přijet až druhý den, takže mají volný ten nejlepší pokoj, rozuměj - střešní apartmá. Oujé!

Výhled z terasy

Co si budeme povídat - večer jsme strávili s vínkem a s dobrým jídlem na střešní terase a bylo nám moc dobře :-)

Druhý den jsme do sebe kopli snídani, syn majitelů nám výbornou angličtinou dal hromadu tipů, kam se na ostrově podívat, a vybavil nás průvodci a mapami. Přeci jen ta velké mapa Sardinie na tenhle malý ostrůvek úplně nestačila. První cesta ale vedla do města, kde jsme se prošli, pokoupili nějaké dárky domů a následně už i s autem zajeli do obchodu pro nějaké potraviny (a víno, samozřejmě).

No, nebudu vás napínat. Ostrov jsme pak objeli kolem dokola, odlovili kešku u nuraghi (kamenná věž) u Maladroxie, vyfotili se na fantastických útesech a zase jeli. Až tak zajímavý není (až na ty vysoké útesy). Věřím, že koupání tam bude skvělé, ale to jsme ten den v plánu neměli. Je to celkem prťavý ostrůvek a Sant' Antioco společně s útesy u Mercuri jsou z něj nejhezčí.

Kamenná Nuraghi u vesničky Maladroxia

A pak už jsme zamířili přes Carbonii a Iglesias (těžařské město pokryté červeným prachem) až k Oristanu.

Lucie

SIC-SAR X.: Sardinie, k nejstaršímu městu a pohřebišti (5.srpna)

Po půlroční odmlce jsem zpět. Nebudu se vymlouvat na moc práce a nedostatek času, jednoduše před blogem dostaly preference jiné projekty... Nicméně se co nejdříve pokusím dopsat celé naše Sicilsko-Sardinské dobrodružství a budu doufat, že se vám, mým čtenářům, bude pořád líbit :-)

A teď už tedy zpět na Sardinii...
_______________________________________________________________

Jakmile jsme se nasnídali a dostatečně nakochali pohledem na moře, vyrazili jsme směrem k Noře - starověkému římskému městu ležícímu na poloostrůvku nedaleko Puly. Cestou jsme míjeli laguny s plameňáky. Jop, nechám si líbit...

Podle legendy byla Nora prvním městem založeném na Sardinii. Ve své době byla důležitým obchodním městem s dvěma chráněnými přístavy, po jednom na každé straně poloostrova. I díky tomu lze na odkrytých vykopávkách najít hned několik stavebních stylů. Opuštěno bylo město v průběhu 8. století našeho letopočtu.

Vzhledem k tomu, že se jižní část Sardinie  potápí do Středozemního moře, je podstatná část  města nyní pod hladinou moře. Podobný osud postihl na starověké fénické a později římské město Bithia, která se nachází nedaleko od Nory. Bithia je nyní zcela pod vodou.

Ruiny Nory dnes fungují jako muzeum pod širým nebem a pozůstatky amfiteátru se v létě využívají pro koncerty.

Po procházce Norou s průvodcem jsme se s naším autíčkem vypravili dál po pobřeží. Nebudu vám zdlouhavě psát o tom, jak jsme lovili kešky. Jen můžu doporučit jít se podívat na Chia Tower. A ne, není třeba se tam drápat od vody přes skály (načež jsem chytla hysterák, že tam já prostě nepolezu, tak jsme to obešli, prodrali se do prudkého kopce nějakým akátovým křovím, abychom nahoře zjistili, že tam vede krásná vydlážděná cestička z druhé strany... No co vám budu povídat, Dan vypadal, že mě na místě zabije.)

Tak tou skulinou mezi skálami jsme prolézali a snažili se najít cestu nahoru, pak jsem začala hysterčit, aneb ať žije můj strach z výšek...

Následně jsme se napojili na o něco větší silnici více ve vnitrozemí a vydali se na sever k městu Giba a Villaperucciu, kde jsme se chtěli podívat na starověké pohřebiště Necropoli di Montessu. Dočetli jsme se o něm v průvodci, najít cestu k němu už byl trochu oříšek. Že by bylo zrovna dvakrát dobře značené, to se říct nedá. Musím ale uznat, že to stálo za to. 

Nekropole se rozkládá na kopci nad krajinou, takže z ní je nádherný výhled. A je skutečně velká. Návštěvu určitě doporučuju. Pokud se tam budete chtít podívat, přikládám aspoň přibližné souřadnice (celkem špatně se to na netu dohledává): N 39°7.931', E 8°40.094'.

Matně si vybavuju, že toto pohřebiště je přibližně z období 3000 let před naším letopočtem, je tedy 5000 let staré! A je naprosto neuvěřitelné - ta kultura dokázala hloubit do skály, vyrývat pravidelné tvary, dokonce i spirály! Pro mě teda pecka... 

V areálu se nachází 40 různě velkých pohřebních komor od opravdu velkých (dva dómy), až po malinké. Ty velké jsou obzvláště důležité - nacházejí se v nich neolitické náboženské symboly. Objevují se symboly boha Býka a bohyně Matky, falešné dveře pak představující přechod na onen svět.

Naší další zastávkou mělo být sladkovodní jezero Lago di Monte Pranu. Už jsme si malovali, jak se vykoupeme ve sladké vodě, jak se umyjeme, jak si tam krásně postavíme stan a strávíme tam noc. O našem úžasném plánu jsme měli začít pochybovat už ve chvíli, když jsme jezdili krajinou kolem a k jezeru žádnou odbočku ne a ne najít. Vrhali jsme se na polňačky v domnění, že tam prostě musí vést, ale jaksi ne...

Po mnoha ujetých kilometrech jsme projeli kolem značky "zákaz vjezdu" (už nám to bylo dost jedno), projeli kolem jakési obslužné budovy bez oken a k jezeru konečně dorazili. Bohužel jsme zjistili, že je oplocené (plot byl sice poničený, tak se dalo dovnitř), ale spát u něj asi nepůjde. No nic, šli jsme se aspoň kouknout na hráz.

Po chvilce koukání na vodu jsem si začala myslet, že mi z vedra už hrabe. Normálně jsem slyšela zvonečky. Spoustu zvonečků. Když se začal ošívat i Dan, došlo mi, že nemám slyšiny a ty zvonky jaksi sílí. A pak přišlo to hrůzné uvědomění - lesem podél hráze se blíží "zatraceně velké" stádo ovcí, evidentně se všechny budou rvát tou dírou v plotě k vodě a nás nekompromisně odříznou od auta. Takže úprk, naskákat do vozu a odjet dřív, než ty pitomé ovce budou všude kolem nás...

Tady je vidět už jen zbyteček hlavního stáda, to tou dobou už bylo u vody.

Takže nic, spát u jezera se s definitivní platností nebude. Kolem jen samé malé vesničky, nedá se nic dělat, jedeme na "ostrov u ostrova" Sant' Antioco a do jeho stejně pojmenovaného hlavního města, kde se pokusíme sehnat opět nějaký Bed&Breakfast. A víte vy co? Nakonec to bylo neuvěřitelné štěstí v neštěstí, protože lepší spaní jsme snad na Sardinii ani neměli.

Lucie

SIC-SAR IX.: první kroky na Sardinii a autem kolem ostrova (5.srpna)

Když jsme se v pondělí ráno vylodili v přístavu v Cagliari, čekal na nás sluncem zalitý týden na překrásném ostrově, který je z větší části turisty stále neobjevený.

I takto to vypadá v cagliarském přístavu

Prvním úkolem ale bylo najít půjčovnu aut a pronajmout si nějaké drandítko. Problém byl, že často se jako záloha skládá opravdu hodně peněz - klidně i 2.000€ (cca 55.000Kč), což jsme prostě v záloze neměli. Na internetu ještě po cestě jsme ale našli půjčovnu, kde se virtuálně přes účet skládalo jen 800€, a k tomu měli i dobré ceny půjčovného. Navíc byla hned v přístavu, takže ideální kombinace.

Počkali jsme si na devátou, kdy otvírali, a jali se vyřizovat formalitky. Nevýhoda je, že máte omezený počet kilometrů "zadarmo". Je to průměrně něco přes sto na den (počítá se celkem podle počtu dní - čím víc, tím víc kilometrů). Co projedete navíc, to se při vrácení platí (v našem případě 0,25€ za kilometr).

Náš bleděmodrý ďábel

My měli docela štěstí - operovali jsme s pěti a šesti dny a pán nám počítal kilometry. Za pět dní 600km, za šest dní už 800km. Mysleli jsme, že když půjčujeme auto v pondělí a vrátíme ho v sobotu ráno, počítá se to jako šest dní. Pán nás ale upozornil, že když auto vrátíme do půl desáté ráno (kdy si auto půjčujeme), počítá se to jen jako pět dní. No a jak jsme čachrovali s těmi počty, zapsal nám do smlouvy kilometry počítané k šesti dnům. 

Paráda! 200 kilometrů navíc! :-)

Pán pak čtyřikrát obešel auto a zakreslil si každý (i sebemenší škrábanec) do "slepé mapy" auta (což se nám málem stalo osudným, ale o tom zase až jindy). Zaplatili jsme půjčovné i zálohu a už jsme nasedali do bleděmodrého Fiatu Panda, který se stal naším nerozlučným kamarádem na dalších pět dní, a vyrazili do šíleného italského provozu.

První zastávka následovala relativně záhy - měli jsme hrozný hlad, a tak jsme zajeli na první pláž za Cagliari a dali si snídani ze zbytků zásob. Pohodička neuvěřitelná. A pak už nás čekaly první sicilské vykopávky a první dobrodružství - Nora, Necropoli di Montessu a hledání spaní.

Lucie

SIC-SAR VIII.: trajekt mezi Sicílií a Sardinií, aneb vyspat se dá jen s pořádnou dávkou oprsklosti (4.srpna)

Ráno jsme si zabalili, nasnídali se, vyřídili formalitky s naším ubytovatelem a vypravili se na vlakové nádraží. Takže až na ten smrad v ulicích Palerma klasické ráno. Naším dalším cílem bylo Trapani (opět), odkud nám večer jel trajekt na Sardinii. 

Spojení jsme si našli na Trenitalii a našim potřebám vyhovoval vlak v 10:39 z Palerma s příjezdem v 13:52 do Trapani (s přestupem na autobus v Alcamo Diramazione). Lístky nás každého vyšly na nějakých 10€, a už jsme čekali na nástupišti (které snad jediné bylo v Palermu relativně čisté).

No co si budeme povídat, vlak byl hrozný - stará šunka, narvaný k prasknutí, žádná klimatizace a venku se samozřejmě teploty pohybovaly kolem 35°C. Peklíčko na kolečkách. Tedy na kolejích... Postupně ale lidí ubývalo a i když při přestupu se pak hodně lidí zase připojilo, bylo to už v pohodě.

V Trapani byl úkol jasný - koupit lístky na trajekt, v našem případě ty nejlevnější "na stání". Pluli jsme s Tirrenií, ale co jsem koukala, z Trapani už na Sardinii nejezdí, pouze z Palerma. Otevřeno ale měli až od pěti hodin (trajekt odplouval o půl dvanácté v noci), a tak co dělat celý den jiného než se jít plácnout na pláž. Konečně! Poprvé za celou dovolenou! :-)

Pláž přímo v Trapani se dělí na dvě části - soukromá=hezká, a nebo neudržovaná a dost zanedbaná... No a na ty soukromé se samozřejmě platí vlezné. Ale co, zaplatili jsme 15€ a měli k dispozici vlastní "domeček" (velká kabina na převlékání), kde jsme nechali batohy, a oba lehátko a slunečníky.

Po dostatečném proslunění, vycachtání a lenošení byl čas jít se obléct, dojít koupit lístky na trajekt a skočit si někam na jídlo. To jsme vyřešili jak jinak než místní pizzou. Jízdenky (nebo snad plavenky?) nás vyšly na bez pár drobných dohromady 100€, a to jsme kupovali ty nejlevnější. Když chcete mít postel, je to třikrát až čtyřikrát víc. Ale co, řekli jsme si, jsme skauti a někde si tam ustelem...

Večer jsme strávili na nejzápadnějším cípu Trapani a pozorovali západ slunce. A pak už byl pomalu čas se nalodit.

Pokud si koupíte lístky na trajekt "na stání", neznamená to, že celou dobu budete stát. Na palubě jsou bary a restaurace, kde se dá sedět. Jen nemáte svoji rezervovanou židli ani postel. Ty restaurace jsou ale peklo - naplno puštěná klimatizace, světla zářící celou noc, řvoucí děti a hluční Taliáni...

Čekání na trajekt

Zabrali jsme si docela hezké (a dostatečně velké) místo pro nás oba na vypolstrovaných lavicích a křesílkách. Pak se ale do naší těsné blízkosti nastěhovala banda italských puberťáků. No a dělali hrozný bordel a vyloženě se na nás lepili ve snaze vystrnadit nás. Stačilo, abych si kousek poposedla, protože mi bylo nepříjemné, jak se ta sedmnáctiletá slepice na mě tlačila, a už si poposedla taky, snad ještě blíž... A znovu. A znovu... No to bylo něco pro mě - na svou osobní zónu jsem značně citlivá!

Už jsem skoro vytahovala kudlu z batohu odhodlaná si ji bránit, když se Dan zvedl, že takhle bychom se nevyspali, a šel prozkoumat palubu. Za chvilku se vrátil, že tam našel místo, kde složíme hlavu ve větším klidu.

To jste měli vidět všechny lidi v té místnosti. Oni nějak vycítili, že se zvedáme a odcházíme a začali se k našemu místu stahovat jak supi ve snaze ukrást si ho pro sebe (aby ne, ta křesílka lákala) :-D Já už byla nastartovaná z těch mlaďochů, a tak jsem se balila nejpomaleji, jak jsem to dokázala. To zdržování jsem si vyloženě užívala. Taková zákeřná mrcha já jsem! :-D

Naše místo na spaní, jen jsme šoupli židle.

Přesunuli jsme se na palubu na boku lodi a pozorovali vzdalující se Trapani. Ve vhodné chvíli jsme si pak ustlali ve výklenku zdi za boxem se záchrannými vestami. Jestli se budeme potápět, zachráníme se aspoň jako první. Nikdo nám nic neřekl, a tak jsme tam strávili celou noc. Ráno nás pak přivítala Sardinie a druhá část našeho dobrodružství.

Východ slunce nad Sardinií.

Lucie

SIC-SAR VII.: jak mě totálně zklamalo smrduté Palermo (3. srpna)

První dojmy z Palerma byly údiv... "To tu zrovna probíhal nějaký festival? Nebo demonstrace? Proč se všude po ulicích válí tolik kelímků a dalších odpadků?"

Pak přišlo prozření a zděšení... "Aha, žádná demonstrace ani koncert se nekonal, odpadky tu jsou prostě všude na úrovni pouliční dekorace."

A následně, když jsme vystoupili z autobusu, na nádraží překročili hromadu odpadků a vyšli na ulici, kde nás do nosu praštil nechutný zápach moči, tlejícího jídla a rybiny posílený horkem, se dostavilo znechucení.

První dojmy z Palerma? Hnus fialovej, velebnosti. A bohužel se tyto dojmy nezměnily ani během následujících hodin...

Toto je ještě ta lepší varianta - odpadky se válí "jen" kolem popelnic.

Jak jsme tak šli po hlavní ulici a hledali naše ubytování, narůstala ve mě nedůvěřivost a strach z toho, kde to budeme bydlet. Tyto pocity ještě vzrostly, když jsme došli k bytelným dveřím do pochybného činžáku (stále na oné hlavní ulici), sotva mezi všemožnými cedulkami našli tu s naším Bed&Breakfast a vydali se do 4.patra, kde jsme tedy měli ubytovatele najít. 

Výtah vrzal, skřípal a vypadal, že každou chvíli spadne. Chodby tedy dvakrát čisté taky nebyly...

Zazvonili jsme a popravdě jsem tak trochu čekala, že nám dveře do špinavého hostelu otevře masový vrah a my budeme nuceni rychle utéct.

Jaké bylo moje překvapení, když nám otevřel sympatický Ital s dobrou angličtinou a za ním se rozkládalo vystylované studio s vkusným nábytkem, vysokými stropy a původní kamennou podlahou. Díky bohu za ty dary! (aneb #ulevajakoblazen)

Ve vstupní hale studia.

Bohužel naše ubytování bylo to jediné, co ve mě zanechalo skutečně skvělý dojem. Zbytek města je prostě hnus. Jako ano, i tam mají krásné budovy (asi tak dvě až tři), ale to okolí pro mě bylo natolik odporné, že do dneška tvrdím, že Palermo je nejhnusnější město Sicílie. 

Taky aby ne - chtěla jsem vyhodit ubrousek a odpadkový koš jsem hledala marně. Prostě nebyl! takže se nedivím, že všechen bordel hází na ulici. Bohužel ten všudypřítomný pach moči si už ospravedlnit nedokážu.

Palermo se tak stalo jediným sicilským (a vlastně i sardinským) městem, kde jsme večer nevyrazili s lahvinkou vína a večeří někam ven. Radši jsme se najedli v tom krásném pokoji, do špíny a smradu se nám po odpolední procházce už znovu fakt nechtělo...

HA! Zbytek českého chleba a Májky :-D

A "vtipná" historka na závěr?
Po odhození batohů jsme (bez sprchy, takže řádně spocení) prakticky utíkali městem, abychom stihli otevírací dobu v Capella Palantina, tedy v katedrále, kterou chtěl Daniel velmi vidět. Otevírací doba byla tuším do půl páté s tím, že poslední návštěvníky pouští dovnitř ve čtyři (proč taky v turistické destinaci mít otevřeno do pozdějšího odpoledne, že...).

Typický obrázek - domy zpravené jen částečně a všude odpadky.

Doběhli jsme ve tři čtvrtě na čtyři šťastní, že jsme to stihli, a hrneme se k pokladně. A co tam? Tam cedule "zavřeno" a sekuriťák, že nás nikam nepustí (vysvětlováno rukama, nohama a italsky). Nechápali jsme, co je špatně - však přímo za ním byla cedule s údajem, že vstupenky se prodávají do 16:00!

A nebyli jsme jediní - byl tam celý autobus turistů, kteří se dožadovali vstupu. No ale nic, nikam nejdem. Evidentně si pokladní potřebovala odejít domů dřív. Nebo siesta? Kdo ví. Další bod na seznam "Palermo-se-mi-nelíbí".

Ale abych jen nesejčkovala, tak přidám i pár aspoňtrochuhezkých fotek:

Palermo Cathedral

Bezejmená věžička naproti Church of San Matteo

Teatro Massimo

Lucie

SIC-SAR VI.: nejkrásnější město sicilského vnitrozemí - Enna (2.-3. srpna)

Když jsme v Enně vystoupili z vlaku, čekal nás trošku šok... Tedy my to tušili už z dálky, jen jsme si to nechtěli připustit. Ono totiž vlaková zastávka Stazione di Enna sice je od města vzdušnou čarou na mapě asi dva kilometry, jenže to jsme netušili, že staré město, kam jsme mířili, se od vlaku liší o více než 200 výškových metrů a cesta nahoru je klikatá jak v Alpách. Taky aby ne - město je nejvýše položené na Sicílii a rozkládá se na stolové hoře... Autobus od vlaku do centra samozřejmě žádný nejel.

A tak nám nezbylo, než začít v tom úděsném horku šlapat směrem vzhůru. Naštěstí jsem si za chvilku měla opět vylepšit pohled na Taliány - přizastavil nám evidentně bohatý padesátník, který jel na vlak pro dceru, že nás nahoru vezme (nebo jsme ho ze zoufalství zastavili a vnutili se mu do auta? Už ani nevím...). Ale hlavně byl milý, nahoru nás dovezl, uměl skvěle anglicky a prý zná Prahu :-) Takže spokojenost.

V centru jsme pak malinko kufrovali a hledali náš Bed&Breakfast. Dvakrát jsme prošli kolem něj, vůbec jsme si ho ale nevšimli. O to větší ale bylo naše překvapení uvnitř - za 55€ jsme dostali naprosto luxusní pokoj (tedy vlastně tři pokoje - byl tam i malý pokojík s křesílky a zastřešený napůl balkon). Spokojenost se dostavila okamžitě.

Náplň našeho večera byla stejná jako vždy - sbalit večeři, lahev vína a skleničky a vydat se někam na hradby si užít noc. Tentokrát to bylo ještě lepší - na konci starého města (severovýchodní cíp) stojí hrad ze 14. století Castello di Lombardia, na kterém zrovna nějaká pěvkyně zpívala operní árie, a za hradem se tyčí skála Rocca di Cerere s pozůstatky antického chrámu. 

Hrad byl zrovna uzavřen, na skálu se ale vylézt dalo a před námi se otevřela fantastická scenérie osvětlené Enny a vzdálené černé planiny pod námi. No řeknu vám, romantika jako blázen :-)

Druhý den jsme se sbalili a na hrad i k chrámu jsme se vypravili znovu. To abychom viděli do okolí i za světla. Podívaná to byla stejně fascinující - viditelnost byla tak na padesát kilometrů.

Bohužel hrad sám o sobě nestál za nic - nejspíš zrovna procházel nějakou rekonstrukcí, pořádně se proto nedalo nikam jít. Je sice otevřený pro veřejnost, ale to je celé. Věž byla uzavřená, všude oplocení a přes přednádvoří se dalo jít jen po drátěných chodníčních. Údajně patří k největším hradům na Sicílii, zážitek to ale velký nebyl.

Pozůstatky chrámu mi přišly výrazně zajímavější. Historie města sahá až do římských časů a sídlil tam hlavně kult bohyně Demeter. A právě zbytky jejího chrámu stojí na skále Rocca di Cerere pod hradem.

Po focení a kochání jsme se vydali do novější části Enny, která leží jižně od stolové hory, a je to už prakticky obyčejné městečko. Chtěli jsme odtud stopovat do Palerma. Cesta dolů ale byla peklo - slunce pálilo, my ťapali po rozpálené asfaltce, žádná jiná varianta dolů nevedla. Jediné pozitivum byly obrovské ostružiny hned u cesty (a bylo nám úplně jedno, že rostou hned u silnice).

Pak nám ale (díky bohu za hodné Italy!) zastavil pán v dodávce, dovezl nás do města a přesvědčil, ať jedeme autobusem, že stopování tu stojí za nic. To, že před tím jsme žádný spoj do Palerma nenašli, byl jen malý problém. Zavolal své ženě, ta všechno pozjišťovala a už jsme si kupovali lístky na autobus. Kdo má vědět, že tuto oblast zrovna obsluhuje jiný dopravce?

Nemusím dodávat, že autobus pak jel přes staré město - tedy opět nahoru a dolu... Kdybychom tuto variantu zvážili hned, nemuseli jsme se dvě hodiny ve vedru smažit na silnici.

A pak už nás čekala cesta klimatizovaným autobusem do Palerma, jednaoznačně nejhnusnějšího města celé Sicílie...

Lucie