Zobrazují se příspěvky se štítkemEnna. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemEnna. Zobrazit všechny příspěvky

středa 4. června 2014

SIC-SAR VI.: nejkrásnější město sicilského vnitrozemí - Enna (2.-3. srpna)

Když jsme v Enně vystoupili z vlaku, čekal nás trošku šok... Tedy my to tušili už z dálky, jen jsme si to nechtěli připustit. Ono totiž vlaková zastávka Stazione di Enna sice je od města vzdušnou čarou na mapě asi dva kilometry, jenže to jsme netušili, že staré město, kam jsme mířili, se od vlaku liší o více než 200 výškových metrů a cesta nahoru je klikatá jak v Alpách. Taky aby ne - město je nejvýše položené na Sicílii a rozkládá se na stolové hoře... Autobus od vlaku do centra samozřejmě žádný nejel.

A tak nám nezbylo, než začít v tom úděsném horku šlapat směrem vzhůru. Naštěstí jsem si za chvilku měla opět vylepšit pohled na Taliány - přizastavil nám evidentně bohatý padesátník, který jel na vlak pro dceru, že nás nahoru vezme (nebo jsme ho ze zoufalství zastavili a vnutili se mu do auta? Už ani nevím...). Ale hlavně byl milý, nahoru nás dovezl, uměl skvěle anglicky a prý zná Prahu :-) Takže spokojenost.



V centru jsme pak malinko kufrovali a hledali náš Bed&Breakfast. Dvakrát jsme prošli kolem něj, vůbec jsme si ho ale nevšimli. O to větší ale bylo naše překvapení uvnitř - za 55€ jsme dostali naprosto luxusní pokoj (tedy vlastně tři pokoje - byl tam i malý pokojík s křesílky a zastřešený napůl balkon). Spokojenost se dostavila okamžitě.

Náplň našeho večera byla stejná jako vždy - sbalit večeři, lahev vína a skleničky a vydat se někam na hradby si užít noc. Tentokrát to bylo ještě lepší - na konci starého města (severovýchodní cíp) stojí hrad ze 14. století Castello di Lombardia, na kterém zrovna nějaká pěvkyně zpívala operní árie, a za hradem se tyčí skála Rocca di Cerere s pozůstatky antického chrámu. 



Hrad byl zrovna uzavřen, na skálu se ale vylézt dalo a před námi se otevřela fantastická scenérie osvětlené Enny a vzdálené černé planiny pod námi. No řeknu vám, romantika jako blázen :-)

Druhý den jsme se sbalili a na hrad i k chrámu jsme se vypravili znovu. To abychom viděli do okolí i za světla. Podívaná to byla stejně fascinující - viditelnost byla tak na padesát kilometrů.



Bohužel hrad sám o sobě nestál za nic - nejspíš zrovna procházel nějakou rekonstrukcí, pořádně se proto nedalo nikam jít. Je sice otevřený pro veřejnost, ale to je celé. Věž byla uzavřená, všude oplocení a přes přednádvoří se dalo jít jen po drátěných chodníčních. Údajně patří k největším hradům na Sicílii, zážitek to ale velký nebyl.





Pozůstatky chrámu mi přišly výrazně zajímavější. Historie města sahá až do římských časů a sídlil tam hlavně kult bohyně Demeter. A právě zbytky jejího chrámu stojí na skále Rocca di Cerere pod hradem.




Po focení a kochání jsme se vydali do novější části Enny, která leží jižně od stolové hory, a je to už prakticky obyčejné městečko. Chtěli jsme odtud stopovat do Palerma. Cesta dolů ale byla peklo - slunce pálilo, my ťapali po rozpálené asfaltce, žádná jiná varianta dolů nevedla. Jediné pozitivum byly obrovské ostružiny hned u cesty (a bylo nám úplně jedno, že rostou hned u silnice).



Pak nám ale (díky bohu za hodné Italy!) zastavil pán v dodávce, dovezl nás do města a přesvědčil, ať jedeme autobusem, že stopování tu stojí za nic. To, že před tím jsme žádný spoj do Palerma nenašli, byl jen malý problém. Zavolal své ženě, ta všechno pozjišťovala a už jsme si kupovali lístky na autobus. Kdo má vědět, že tuto oblast zrovna obsluhuje jiný dopravce?

Nemusím dodávat, že autobus pak jel přes staré město - tedy opět nahoru a dolu... Kdybychom tuto variantu zvážili hned, nemuseli jsme se dvě hodiny ve vedru smažit na silnici.

A pak už nás čekala cesta klimatizovaným autobusem do Palerma, jednaoznačně nejhnusnějšího města celé Sicílie...

Lucie

čtvrtek 17. dubna 2014

SIC-SAR V.: přes Syrakusy až do perly vnitrozemí, aneb ne všichni Italové jsou vstřícní nezištně (2. srpna)

Další den cestování po Sicílii byl před námi. Po sbalení batohu jsme ale nejdřív zamířili do starého města v Raguse a kochali se barokními domy. Je to tam krásné, skoro pohádka. Tedy jen co vylezete kopec ke šlechtickému paláci, ten je s batohem na zádech a v pětatřicetistupňovém vedru skutečně výživný. Ale stojí to za to. A ten park, a palmy, a bazilika! Prostě krása nebeská... Však se sami pokochejte...









Po náležitém pokochání (a nouzovém připojení v parku pod palmami do internetbankingu a navýšení limitu na kartě, protože jsme celou dobu platili mou kreditkou a najednou se jí nechtělo cálovat, i když peníze na ní byly... což se ukázalo jako problémek, naštěstí s řešením...) jsme zamířili na další stop. Naším cílem byly Syrakusy, odkud nám jel vlak do Enny.

No nebudu se moc rozepisovat. Stopovali jsme těsně pod Ragusou, načež nás dobrotivý Ital odvezl nad město na výpadovku na dálnici, že tady u města nic nestopneme (vysvětlováno rukama, nohama a italsky bez jediného slovíčka v angličtině). A tak jsme stopovali v otevřené krajině bez kouska stínu dál...

Trvalo to docela dlouho, nikdo nezastavoval, až konečně jedno auto nám zastavilo. Panáček na nás (italsky), že jede do Syrakus, že nás vezme, ale co za to. Tož jsme chvíli smlouvali, že nemáme peníze a proto cestujeme stopem, ale pak jsme se domluvili, že mu dáme pět éček. To jsme byli ochotni překousnout... Jenže nám mělo bejt hned jasný, že to jen tak nebude.

Svezli jsme se tedy docela kus cesty do Syrakus, mladý Ital nás zavezl k nádraží a že teda ty peníze. Vytáhli jsme dohodnutých pět euro, ale to se začal kroutit, že to je fakt dlouhá cesta, že to mu nepokryje ani benzín. Nu tak jsme vytáhli deset euro. Stále se kroutil až vytáhl ze své šrajtofle padesátieurovku, že tolik by si za odvoz představoval... No jo, bylo to tady. Houby dobrosrdečnost. Na prachy byl!

Takže Daniel vytáhl dvacet euro, dal mu je do ruky, rychle jsme se vypakovali z auta ven a bylo. Zas tak výhodná pro nás nakonec ta cesta nebyla. Co už naplat, není každý den posvícení.



Na nádraží jsme koupili lístky do Enny (o které jsme se dočetli v průvodci), a protože jsme měli ještě asi tři hodiny čas, vydali jsme se do historického centra a zapadli na oběd do jakési místní Trattorie, kde nabízeli tourist menu za nějakých 10 € (grilovaný lilek jako předkrm, lasagne nebo těstoviny s ragů a lahev vody k tomu).



Po vydatném obědě jsme si v rychlosti prohlédli město, přečetli si pověst o zdejší fontáně a vypravili se na vlak. Ten nás zavezl nejdříve do Catanie (velké město pod Etnou, na tu nám ale bohužel nevyšel čas), kde jsme přestupovali na další vlak do Enny.

A právě ve vlaku do Catanie nám zvedl náladu místní průvodčí. Měli jsme trochu zpoždění a na přestup bylo jen pár minut, a tak aby nám vlak neujel, zavolal ještě po cestě na centrálu a následně nás osobně doprovodil až k druhému vlaku, aby měl jistotu, že jsme na něj nasedli. No, tedy doprovodil... Docela s námi pelášil a přeběhl celé nádraží :-) A celou dobu se usmíval a zamával nám.

A pak už byla před námi (tedy nad námi) Enna... Ale to zase příště.

Lucie