středa 23. ledna 2013

Honí mě cestovatelská, aneb jak jsem se rozhodla letět do Londýna

Jak jsem psala už v minulém příspěvku, dlouho jsme se s Danielem nikam nevypravili. Příští týden sice na skok zajedeme do Slovinska, ale bude to ještě rychlejší rychlovýlet než byly Benátky...

Ačkoli jsem měla nabitý víkend, našla jsem si chvilku i na bezmyšlenkovité brouzdání po internetu. Čistě z nostalgie jsem zabrousila i na stránky dovolena.cz, kde jsem přesně před rokem vyhledávala dovolenou pro nás a Filosofa se Zuzankou, a kde jsem nakonec vybrala úžasné a nezapomenutelné Emiráty.

No a když jsem tak procházela dovolenkové destinace, osvítil mě duch svatý... Nebo spíš cestovatelský. Na týdenní dovolenou teď ani jeden nemáme čas, ale proč si nezaletět někam jen na pár dní? A nemusí to být ani k moři!

Už dlouho se chci podívat do Bruselu, a tak jsem začala vyhledávat levné letenky. Náhodou jsem ale objevila i docela dobré letenky do Londýna a Dublinu. Okamžitě jsem volala Danovi, že mám jako super nápad a že někam poletíme :-) Drahý rozhodl, že Brusel je lepší v létě, stejně tak Dublin. Ale že u Londýna je jedno, kdy se tam člověk podívá, stejně je tam pořád hnusně... No a tak jsme vymysleli, že poletíme do Londýna!

Zdroj: pelikan.sk

A pak stačilo už jen dát dohromady pořádně termín, zapsat do diáře a vymyslet, kde tam budeme spát... Termín máme, v diáři zapsáno taky. Kde budeme spát, netušíme, ale letenky jsem právě zaplatila a na konci února nás čekají čtyři dny v Londýně. No už se těším jak malá! :-)

Lucie

úterý 8. ledna 2013

Zima cestování nepřeje...

... Nebo alespoň v mém případě. Myslela jsem si, jak se zajedu podívat do vánoční Vídně a Drážďan, zkouknu trhy v Olomouci, projdu se zasněženým Libercem a Jabloncem a uděláme si zimní procházku s našima po Vsi. Ani jedno se nezadařilo...

Kvůli pracovnímu vytížení v redakci jsem se nestihla podívat nikam. A když už jsem se konečně dostala na sever, neměla sváteční službu na HOTlinu a těšila se na zimní radovánky, začalo pršet. No vážně! Takže ačkoli sněhu u nás bylo docela dost, bylo to hnusné, mokré a nepříjemné. Aspoň, že pohádky dávali v televizi pěkné (Popelka nikdy nezklame).


Jak se u nás na severu pozná obleva - když se šampaňské na zahradě nemusí  hledat s hrablem (vychází ze zkušenosti)

A pak už zase byl čas vrátit se do Brna, zasednout k počítači a dopsat bakalářku. Uf. Bylo to poměrně vyčerpávající, ale mám to za sebou a můžu začít plánovat další cestování. Daniel dostal nápad spojit příjemné s užitečným (opět jedna jeho kamarádka jede studovat do zahraničí), a tak vymyslel, že si uděláme další rychlovýlet, tentokrát do Slovinska.

Takže pokud vše půjde tak, jak má, brzy tu bude pár článků pravděpodobně o Lublani, možná Mariboru, Koperu a třeba i Terstu (i když to je zase Itálie, ale to nevadí, tam jsme minule nebyli). Jen musíme dát dohromady přesný plán cesty a vyrazíme. Už se setsakramentsy těším! :-)

P.S. Už jsem říkala, jak mám šikovného muže? Zatímco já jsem tvořila vědecké hodnoty (i když to je asi dost nadsazené v případě mojí bakalářské práce), on tvořil hodnoty hmotné. V rohu pokoje, kde já prosazovala gauč, postavil pódium na sezení.


V procesu tvorby. Bohužel špatná kvalita, foceno jen na telefon.

Tedy gauč jsem jen navrhla a bylo mi sděleno, že tam bude ono pódium. Tři čtvrtě roku jsme o pódiu jen mluvili. No a teď už tam konečně je :-) Přes Vánoce si nařezal latě a další dřevo a před koncem roku to všechno smontoval. Přesně na Silvestra jsme pak už jen koupili koberec na potažení, drahý ho nařezal, přilepil, na vrch hodil naši kravičku (pracovní označení pro kravskou kůži, co jsme sice koupili v Ikei, ale vozíme ji s sebou na bitvy a Putování) a bylo hotovo.


Pódium v celé své kráse :-)

Teď máme báječný prostor na hraní deskovek (k Vánocům jsem Danielovi koupila Šalingrad), pití čaje (konečně se nám ty série čajové keramiky budou k něčemu hodit), relaxování (vytáhli jsme i okrasné polštáře, na které jinde nebylo místo), čtení (jen ještě přidělat ty lampičky) a koukání na filmy (jó, to až si konečně pořídíme taky ten dataprojektor...). Takže paráda, návštěvy mohou začít chodit!

Lucie

pondělí 3. prosince 2012

Historky z natáčení (tedy z Putování)

Minulý článek o našem letním Putování byl dost obecný. Rozhodla jsem se proto dát dohromady ještě jeden - takový rozvíjející. Stalo se nám totiž i pár úsměvných i méně úsměvných historek.

Takový normální obrázek z jižní Moravy - po novomlýnské hrázi s žebřiňákem, před námi Pálava.

"Píchlé" kolo

Mezi vinicemi na jižní Moravě jsme putovali s žebřinovým vozem. Asi jsme sem tam vzbudili trochu rozruch. Přitom to je přece takový "normální" úkaz - jedete si autem po malé silničce mezi vesnicemi, když tu se před vámi objeví žebřiňák tažený skupinkou podivně oblečených lidí... Naprosá klasika, ne? Nejvíc překvapení z nás ale asi byli dělníci mezi Pavlovem a Zaječí. Po cestě jsme totiž "píchli".


Tedy píchli, prostě se nám začalo rozpadat kolo - dřevěné součásti začaly vyjíždět z kovového okruží (ne, odborné termíny neznám). Což byl docela problém, protože na voze jsme měli naložené veškeré vybavení.


A tak jsme vůz podepřeli a běželi za dělníky, jestli by nám nemohli půjčit nějaké nářadí. Naneštěstí neměli nic, co by nám pomohlo, a tak nakonec kolo museli kluci vyplést, aby nemělo šanci se dál rozjíždět. Padla na to veškerá naše lana ke stanům a zabralo to asi hodinu, ale pak jsme mohli jet dál :-)


Do cíle jsme nakonec dojeli, i když jsme kolo hlídali a kontrolovali co 100 metrů. Nicméně druhý den už to úplně nedalo. A nepomohl mu ani "velmi dobový" silikon. Nakonec jsme tedy neplánovaně dojeli o den dřív pro auta, materiál přeskládali, odvezli a pak putovali "na lehko".



URSI v záři blesků novinových fotografů

Dobře, dobře, přiznávám se. Můžu za to já. Přihřála jsem si polívčičku a ve svém volnu napsala o Putování článek k nám na iDNES. Nakonec ho vydal i papír, a tak jsme se dostali do regionálního zpravodajství. Sice jsem fotila jako divá, ale jednoduše jsem neměla přístup k intenretu, abych poslala fotky do redakčního systému.

A tak musela přijet naše fotografka Anička a my pózovali :-) Na výsledek profesionálního focení se můžete podívat ZDE.


Dostali jsme se i do Deníku, ale internetovou verzi článku už jsem bohužel nedohledala.

Když bereme i naturálie...

V každé vesnici o našem příchodu informovaly vylepené plakáty a následně hlášení místního rozhlasu. A na naší poslední zastávce v Šakvicích se Daniel paní starostce zmínil, že může vyhlásit, že bereme i jídlo. A strhla se lavina...

Ještě odpoledne u našeho ležení zastavilo auto, z něj se vyklonila paní a vnutila nám misku těstovinového salátu. Před vystoupením se pak začali trousit místní a nosili všechno možné - zeleninu ze zahrádky, která jim přebývá, vajíčka, víno, šťávy a dokonce i domácí koňak. Bylo to suprové. Měli jsme tolik jídla, že bychom si z toho udělali druhou večeři. Že my to nehlásili v každé obci... :-)

A stejně to byla romantika...
Lucie

pátek 30. listopadu 2012

Cestování po středověku, aneb po silnici s žebřiňákem

Že to zní značně nepravdopodobně? Že se dnes cestuje už na malinko jiné úrovni? Že takový nápad může dostat jen banda trotlů? Ano. Ano. A ještě jednou ano. Je to tak. Ale protože žiju s šermířem (a rozepsala jsem se o tom už ZDE), obětovala jsem část své dovolené (spíše pseudodovolené, protože nejsem v klasickém pracovním poměru...) a na týden jsme s naší šermířskou skupinou vyrazili na konci prázdnin na historické Putování po jižní Moravě.

Celé osazenstvo Putování v Pavlově pod Děvičkama.
Takové Putování vypadá asi tak, že nabalíme spací kožešiny, lněné oblečení, měděné kotle a jednu velkou skládačku zvanou žebřinový vůz a vypravíme se do Vranovic. Tam totiž naše letošní Putování začalo. No a ve Vranovicích u fotbalového hřiště tu skládačku seskládáme do jediné pojízdné věci, která nám bude následující necelý týden sloužit. Ano, auta jsou nemilostrdně odvezena do obce, kde máme končit, a pak už ťapeme po svých. Tak dobrá, jedno auto se zásobama nám zůstalo, ale víc ani ťuk.

Historické ležení ve Vranovicích.
Zní to romanticky? Jen do prvního kopce :-) Žádného koníka totiž nemáme. Ani osla. Jen pár výkonných volů (chlapi prominou...). Ale jo, byla to paráda. Z Vranovic jsme vyrazili do Pouzdřan, z nich do Pavlova, pak Zaječí a končili jsme v Šakvicích. Prostě nádherná oblast kolem nádrží Nové Mlýny. No a co je toto za oblast? Vinařská. Takže i naše večery tomu odpovídaly...

Právě začíná stoupání do jednoho z nejhorších kopců - k Pavlovu. V pozadí Dívčí hrad.


Ale jak takové Putování vlastně probíhá? Je to docela jednoduché - prostě přesně tak, jako za starých dobrých husitských časů (až na ty asfaltky, po kterých jsme většinou ten vůz táhli). Ráno jsme se nějak vykopali (poměrně brzo, protože pak začalo pařit slunko a v gotických stanech začalo být nedýchatelno), zabalili kožešiny a ostatní spaní, shodili historické ležení, naskládali věci na žebřiňák a vydali se na pochod do další vsi. Když se šlo po rovince, byla to docela pohodička (až na neuvěřitelný pařák). Do kopce to pak byl masakr. A z kopce to taky nebyl úplně ideál. On ten náš žebřinový vůz sice má jakési brzdy, ale ty fungují jen dost sporadicky...
Stavíme markýzu
Odpoledne jsme pak dorazili do další zastávky. Opět poslavili tábor, uvařili si na ohni něco dobrého a připravovali se na vystoupení. V každé obci jsme totiž na oplátku za poskytnutý prostor, kde můžeme přespat a případně se umýt, zahráli představení. Za dobrovolný příspěvěk diváků. Nacvičený jsme měli příběh o bodré hospodské, kterou mírně řečeno namíchli páni rytíři, když jí rozmlátili hospodu, a tak se rozhodla jim to nandat. A dotáhla to tak daleko, až vyhrála ruku krásné dcery urozené paní. Ale nebyl by to pořádný příběh, kdyby tam nebyly tvrdé souboje, vtipné prupovídky, pletichaření, nervózní omdlévající rytíř i ožrala (že jo, Dane) a na závěr převlečený nejošklivější bojovník za princeznu... :-)

Děkovačka po představení v Zaječí (foto by Sofi)
Podle reakcí dětí se divadlo líbilo. A i dospělým. Pak už jsme divákům umožnili vstup do ležení - aby viděli, jak se žilo, vařilo a putovalo. A měli možnost vyzkoušet si i zbroj nebo zbraně. Obvykle to skončilo tak, že nejdřív děti měly respekt. Pak se člověk chvíli nedíval a už se mydlily kovovými meči, palcáty a dalšími srandami. Teda ona to zas taková legrace nebyla - ačkoli ty zbraně jsou tupené, i tak jsou docela nebezpečné... Ale to dětem evidentně nevadilo. Ti odvážnější pak nastoupili proti našim klukům a "šermovali" s nimi. Vypadalo to spíš tak, že kluci jen v bruchách (kalhoty) stáli proti oplechovaným postavičkám a levou zadní odráželi útoky :-)

Díte v plechách, se štítem a mečem vs. Jiří s klackem... Kdo asi vyhrál?

No a když i poslední rodiče otáhli své ratolesti od palcátů, mečů a tesáků, vydali jsme se najít místní sklípky. Taky aby ne, když jsme byli na Pálavě, že. Za svitu kožených luceren a olejových lampiček jsme pak uskrávali z pohárů, povídali si a zpívali. A nakonec jsme se opět zachumlali do kožešin, abychom ráno zase strhli ležení a vydali se putovat dál...

Večerní posezení

Lucie

čtvrtek 22. listopadu 2012

BENÁTKY VII.: Rychlovýlet, aneb z Brna do Itálie a zpět za tři dny


Benátky jsou jednoznačně městem plným protikladů. Na jedné straně turisty přecpané hlavní památky, náměstí a trasy, ale stačí z přístavu odbočit do jedné z postranních uliček a rázem se ocitnete na prázdném malinkatém náměstíčku s lavičkami, několika stromy a pár holubi (ti jsou všude, jako že naprosto všude) ideálním na posezení a svačinu.

Zaručeně potkáte superluxusní obchody kolem Plazza di San Marco jako například Prada, Hermés, Louis Vuitton, Gucci apod., oproti tomu ale i titěrné zapadlé krámečky se sklem Murano, pohledy či prostě jen pekařství. Krásné opravené domy a výstavní kanály versus oprýskané baráky a spadané balkóny.


Prostě v Benátkách narazíte na blýskavé pozlátko i surové kamení, když to tak řeknu. A zaručeně se tam ztratíte, pokud se vydáte někam pěšky :-) Nechtělo se nám utrácet za vodní MHD, které jezdí po Velkém kanálu, a tak jsme s mapkou vyrazili do spletitých uliček. Nechala jsem vedení na Danielovi a zakufrovali jsme už po 200 metrech :-D (za tohle mě zabije...) Pak už celá zuřivá jsem mu mapku vytrhla, chvilku se hledala, ale nakonec jsme došli i tam, kam jsme potřebovali.

Benátské tipy:
  • Pokud uprostřed úzké uličky potkáte značku "slepá ulice", věřte jí. Není tam pro auta, ale pro zblblé turisty. Ačkoli dál budou pokračovat kvanta lidí, protože to přece musí někam vést, nepovede. Dvakrát zahnete za roh a ta ulice skutečně skončí slepě. Ano, i my jsme tomu nevěřili a pak se vraceli... ;-)
  • Nenechte si ujít tři hlavní dominanty Benátek - Dóžecí palác, Baziliku svatého Marka a Zvonici. A pak se vydejte bloudit do úzkých uliček plných mostků a zapadlých krámků. Má to své kouzlo - mnohem větší, než přeplněné hlavní náměstí a turistické bulváry.


  • Nehledejte nezaheslovanou wi-fi. Nenajdete ji. Tedy pardón, najdete. Najdete jich mraky - každý hotel má nezaheslovanou wi-fi. Jenže jakmile se připojíte a půjdete na internet, bude to po vás chtít jméno a heslo. No a to samozřejmě nikde neseženete.
  • Bez zaplacení a dovolení si nefoťte ani vystavené benátské masky na stáncích, ani kostýmované lidi. Nebo musíte být hyper nenápadní jako já, případně pak rychle utíkat. Nám se to naštěstí nestalo, ale prý to stánkaři ani živé masky nemají rádi. Utíká jim tak kšeft. Ovšem když zaplatíte tučný obnos, rádi se s vámi vyfotí, udělají pár póz a můžete zase jít. Ovšem ne, že by to za to stálo. Tedy minimálně v létě - provedení masek a kostýmů v tu dobu není nic moc. Ovšem v zimě, kdy se blíží známý benátský maškarní ples, to je prý jiná :-) 

    V kamenných obchodech mají masky skutečně nádherné. Pokud si nějakou chcete odvést domů, nevyplatí se ji kupovat u stánku na ulici. Jednak je tam mají prodejci drahé, jednak jsou "odfláknuté". Prostě dají se najít mnohem krásnější.

  • Koupit si cokoli v centru Benátek je brutálně drahé. Zásoby vody jsme si vezli už z pevniny a udělali jsme dobře. Ale když se zajde hlouběji do labyrintu uliček, dá se rozumně najíst i v restauraci. My zapadli (doslova celí mokří vletěli) do pizzerie, dali si sklenku vína, navečeřeli se a dokonce jsme tam ani nenechali všechno naše jmění...
  • Pokud se chcete projet na gondole, připravte si tučné peněženky. Hodina téhle srandy stojí nějakých 60€. Asi jo, je to romantika, ale zas takové terno to podle mě není. Mnohem víc jsme toho viděli při běhání městem po svých. Navíc skutečného zpívajícího gondoliéra s baretem jsme viděli jen jednoho. Zbytek jsou prostě jen chlápci na gondole, co rejžují turisty...

Památky mají své kouzlo, nejvíc mi v hlavě ale utkvěl brutální slejvák...

A jednoznačně nejsilnější vzpomínka? Když vynechám památky a tak... Víte, co se říká - zážitek nemusí být kladný, hlavně aby byl intenzivní... No a to se nám podařilo splnit.

To jsme se tak prodírali benátskými uličkami, obdivovali jeden z nejznámějších mostů přes Grande Canal a pozorovali, jak se od Alp žene apokalypsa. Jasné, asi trochu sprchne, pohoda, né... No tak taková pohoda to teda nebyla. Deštník nám byl totálně k ničemu, protože pršelo vodorovně. Navíc ze všech stran najednou. Jak je to možné, netuším. Suchou jsem měla jen tu půlku těla, kterou jsem se tiskla k Danielovi, byla mi neskutečná kosa a voda mi volně proudila mezi prsty na nohou. Ještě, že z páskových bot zase hned vytýkala...

Ty černé mraky nevěstily nic dobrého...

Chvilku jsme se tísnili pod nedostatečně velkou klenbou nějakého domu. A když už jsme skutečně byli totálně mokří skrz na skrz, rozběhli jsme se a běželi v naději, že najdeme nějakou kavárnu, kde se ohřejeme. Pak jsme si zhluboka zanadávali, když jsme zjistili, že výše zmíněná pizzerie byla jen o dva rohy dál a my nemuseli moknout...

Zmoklý Daniel (za tohle už mi asi utrhne hlavu...)

Nicméně jsme tam tedy zapadli a tvářili se hrozně noblesně, když jsme si ždímali vodu z oblečení. Ze sukně i vlasů mi kapala voda a musela jsem se smát. Vypadali jsme jak dvě zmoklé české slepice uprostřed benátské restaurace. Počkat. My tak nevypadali, my jsme byli dvě zmoklé české slepice... :-)

Každopádně jsme se docela dobře najedli, usušili a ohřáli a když jsme vylezli, bylo už po dešti. Courali jsme pak ještě městem a při západu slunce vyčarovalo nad Benátkami nádhernou scenérii... Prostě romantiku na výročí jsme si užili se vším všudy :-)


A to je nejspíš konec našeho benátského vyprávění. Už za tmy jsme z Benátek opět odpluli a vydali se na "naši" pláž, kde jsme spali. Další den už jsme se jen váleli u moře, slunili, koupali a užívali si nádherného dne. Tak nádherného, že jsme se všichni kromě Psycho totálně spálili (ačkoli jsme se mazali opalovákem). Takže odpolední sedmihodinová cesta autem domů byla tak trochu peklíčko. Ale i to jsme zvládli. Do Brna jsme dorazili kolem jedné v noci a vzhledem k pálícím zádům šli opatrně spát. Na břiše. No a já hned druhý den mazala koupit pantenol :-)

Lucie

středa 14. listopadu 2012

BENÁTKY VI.: Co ve Venezii neminout 3. - Zvonice


Ze Zvonice jsem byla naprosto nadšená. Navíc co říkal Daniel, tak byla několik let zavřená a opravovala se. Návštěvníkům vůbec nebyla přístupná. No a když jsme si vystáli frontu a zaplatili každý 8€ vstup (tady nešla uplatnit studentská sleva), pochopili jsme, co se na ní tak dlouho opravovalo. Výtah! Prostředkem Zvonice prostě vede výtah, takže se nemusí šlapat schody. Aneb vyvezeme zadky turistů až na vrchol...


Takže jsme nasedli, "výtahový steward" zavřel dveře, zmáčkl čudlík, a už jsme se řítili vzhůru. Nebylo to takové, jako výtah na At The Top v Dubaji, ale i tak mi zapraskalo v uších. No a nahoře se otevřely dveře a pod námi se rozprostíraly Benátky jako na dlani. Krása. Z výšky má to město ještě úplně jinou perspektivu.


Takže slunko svítilo, po moři pluly loďky, vítr nám cuchal vlasy a my byli spokojení. Jen kdyby se všude nemačkalo tolik turistů... Ale co, udělali jsme si nezbytné fotky, zachytili město i sebe, dvakrát se prošli kolem dokola věže, pokochali se výhledem a zase se zařadili do fronty na výtah. Má jen omezenou kapacitu (myslím, že to bylo nějak kolem 8 lidí), takže to šlo pomalu. A pak už jsme i my zase frčeli výtahem dolů a vystoupili u paty věže na náměstí Svatého Marca.

Část náměstí Svatého Marka

Zvonice (Campanile di San Marco)

Zvonice stojí jihozápadně od baziliky Svatého Marka na stejnojmenném náměstí. Je vysoká 98,6 metru a původní věž byla postavena v letech 1511 - 1514. Ta se ale roku 1902 zřítila. Při neštěstí nebyl nikdo zraněn a zajímavé je, že nikdo pád nestačil zachytit na žádnou fotografii ani film. Objevili se jen nepravé fotografie a kresby.

Z rozhodnutí představitelů města byla Zvonice vystavěna z původních kamenů znovu. Podmínkou ale bylo, vypadala stejně jako věž původní. Nová Zvonice Svatého Marka byla dostavěna roku 1912. Na vrchol vede výtah a ve věži se nachází pět zvonů.

Panorama ze Zvonice. Trochu nakřivo, no... V pravém dolním roku je vidět kousek z Baziliky Svatého Marka.

středa 7. listopadu 2012

BENÁTKY V.: Co ve Venezii neminout 2. - Bazilika svatého Marka

Basilica di San Marco

Svatý Marek je hlavním kostelem Benátek a jednou z nejvýznamnějších památek města. Stojí na nejrušnějším a turisticky pravděpodobně nejoblíbenějším náměstí Piazza di San Marco hned vedle Dóžecího paláce.


Bazilika svatého Marka je velkolepý kostel s pěti kopulemi a jeho první verze byla vystavěna již v 9. století, když se benátští kupci v Konstantopoli lstí zmocnili ostatků tohoto světce, od té doby patrona Benátek. Přibližně po sto padesáti letech (v roce 976) ale kostel vyhořel. Požár navíc zabil jediné lidi, kteřá věděli, kde přesně jsou schované ostatky sv. Marka.

Současná podoba stavby se datuje k roku 1094, kdy byla bazilika znovu vystavena patrně podle vzoru kostela Svatých apoštolů v Konstantinopoli z let 536-546 (zbořeného po roce 1455). Při otevření nového kostela se jako zázrakem sesunul jeden ze sloupů a byli nalezeny ostatky světce, které jsou od té doby uchovávány v místní kryptě.

Půdorys baziliky je ve tvaru řeckého kříže a je zdoben mramorem a nádhernými kameny pocházejícími z orientu. Fasádu zdobí mozaiky a reliéfy, na které byly použity drahé kameny. Drahé kameny se použily také pro docílení zlatého efektu a zářivých barev na kupolích a klenbách.

Hlavní průčelí baziliky je tvořeno pěti hlavními portály uzavřenými bránami z bronzu. Hlavní brána nese označení “Puerta de Fiori”, a je opatřena velmi významným basreliéfem s výjevem Narození Páně. Kousek nad hlavním vchodem se nalézá kopie čtyř pozlacených koní sv. Marka a o něco výše je socha sv. Marka s anděly. Uvnitř baziliky je oltář - la Pala de Oro - věhlasná byzantská zlatotepecká práce. V bazilice jsou rovněž uchovávány bronzoví koně pocházející z Konstantinopole.

Nad hlavní bránou jsou vidět kopie čtyř pozlacených koní sv. Marka a jeho socha s anděly.

Vstup do samotné baziliky je zdarma. Připravte se ale na pořádnou forntu. Navíc se tam nesmí jít s batohem ani žádnou větší taškou. S malými kabelkami a pánskou kabelou přes rameno nás pustili, ale lidé před námi měli malý batůžek a měli smůlu. Za rohem od kostela je úschovna, kam se dají věci uložit, ale znamená to odejít a pak si znovu frontu vystát.

Obzvlášť v této památce platí moje upozornění z minulého článku - dovnitř jen se zakrytými rameny a koleny! V opačném případě vás donutí uvázat si kolem sebe takové neforemné kusy čehosi, které tam pro tento případ mají připravené. Každopádně se nemusíte bát - rozhodně nebudete sami :-)

Bazilika svatého Marka - pohled ze Zvonice

Jak už jsem psala, vstup do hlavní lodi kostela je zdarma. Pokud se ale chcete jít podívat do jednotlivých zákoutí například na ostatky sv. Marka nebo na klenoty, už si připlatíte - většinou kolem 2€ za každý vstup. Nám stačil jen střed kostela - nádherné mozaiky na stropě i pod nohama. Prostě neuvěřitelné!

Lucie