BENÁTKY VII.: Rychlovýlet, aneb z Brna do Itálie a zpět za tři dny

Benátky jsou jednoznačně městem plným protikladů. Na jedné straně turisty přecpané hlavní památky, náměstí a trasy, ale stačí z přístavu odbočit do jedné z postranních uliček a rázem se ocitnete na prázdném malinkatém náměstíčku s lavičkami, několika stromy a pár holubi (ti jsou všude, jako že naprosto všude) ideálním na posezení a svačinu.

Zaručeně potkáte superluxusní obchody kolem Plazza di San Marco jako například Prada, Hermés, Louis Vuitton, Gucci apod., oproti tomu ale i titěrné zapadlé krámečky se sklem Murano, pohledy či prostě jen pekařství. Krásné opravené domy a výstavní kanály versus oprýskané baráky a spadané balkóny.

Prostě v Benátkách narazíte na blýskavé pozlátko i surové kamení, když to tak řeknu. A zaručeně se tam ztratíte, pokud se vydáte někam pěšky :-) Nechtělo se nám utrácet za vodní MHD, které jezdí po Velkém kanálu, a tak jsme s mapkou vyrazili do spletitých uliček. Nechala jsem vedení na Danielovi a zakufrovali jsme už po 200 metrech :-D (za tohle mě zabije...) Pak už celá zuřivá jsem mu mapku vytrhla, chvilku se hledala, ale nakonec jsme došli i tam, kam jsme potřebovali.

Benátské tipy:

• Pokud uprostřed úzké uličky potkáte značku "slepá ulice", věřte jí. Není tam pro auta, ale pro zblblé turisty. Ačkoli dál budou pokračovat kvanta lidí, protože to přece musí někam vést, nepovede. Dvakrát zahnete za roh a ta ulice skutečně skončí slepě. Ano, i my jsme tomu nevěřili a pak se vraceli... ;-)
• Nenechte si ujít tři hlavní dominanty Benátek - Dóžecí palác, Baziliku svatého Marka a Zvonici. A pak se vydejte bloudit do úzkých uliček plných mostků a zapadlých krámků. Má to své kouzlo - mnohem větší, než přeplněné hlavní náměstí a turistické bulváry.

• Nehledejte nezaheslovanou wi-fi. Nenajdete ji. Tedy pardón, najdete. Najdete jich mraky - každý hotel má nezaheslovanou wi-fi. Jenže jakmile se připojíte a půjdete na internet, bude to po vás chtít jméno a heslo. No a to samozřejmě nikde neseženete.
• Bez zaplacení a dovolení si nefoťte ani vystavené benátské masky na stáncích, ani kostýmované lidi. Nebo musíte být hyper nenápadní jako já, případně pak rychle utíkat. Nám se to naštěstí nestalo, ale prý to stánkaři ani živé masky nemají rádi. Utíká jim tak kšeft. Ovšem když zaplatíte tučný obnos, rádi se s vámi vyfotí, udělají pár póz a můžete zase jít. Ovšem ne, že by to za to stálo. Tedy minimálně v létě - provedení masek a kostýmů v tu dobu není nic moc. Ovšem v zimě, kdy se blíží známý benátský maškarní ples, to je prý jiná :-) 

V kamenných obchodech mají masky skutečně nádherné. Pokud si nějakou chcete odvést domů, nevyplatí se ji kupovat u stánku na ulici. Jednak je tam mají prodejci drahé, jednak jsou "odfláknuté". Prostě dají se najít mnohem krásnější.



• Koupit si cokoli v centru Benátek je brutálně drahé. Zásoby vody jsme si vezli už z pevniny a udělali jsme dobře. Ale když se zajde hlouběji do labyrintu uliček, dá se rozumně najíst i v restauraci. My zapadli (doslova celí mokří vletěli) do pizzerie, dali si sklenku vína, navečeřeli se a dokonce jsme tam ani nenechali všechno naše jmění...
• Pokud se chcete projet na gondole, připravte si tučné peněženky. Hodina téhle srandy stojí nějakých 60€. Asi jo, je to romantika, ale zas takové terno to podle mě není. Mnohem víc jsme toho viděli při běhání městem po svých. Navíc skutečného zpívajícího gondoliéra s baretem jsme viděli jen jednoho. Zbytek jsou prostě jen chlápci na gondole, co rejžují turisty...



Památky mají své kouzlo, nejvíc mi v hlavě ale utkvěl brutální slejvák...



A jednoznačně nejsilnější vzpomínka? Když vynechám památky a tak... Víte, co se říká - zážitek nemusí být kladný, hlavně aby byl intenzivní... No a to se nám podařilo splnit.

To jsme se tak prodírali benátskými uličkami, obdivovali jeden z nejznámějších mostů přes Grande Canal a pozorovali, jak se od Alp žene apokalypsa. Jasné, asi trochu sprchne, pohoda, né... No tak taková pohoda to teda nebyla. Deštník nám byl totálně k ničemu, protože pršelo vodorovně. Navíc ze všech stran najednou. Jak je to možné, netuším. Suchou jsem měla jen tu půlku těla, kterou jsem se tiskla k Danielovi, byla mi neskutečná kosa a voda mi volně proudila mezi prsty na nohou. Ještě, že z páskových bot zase hned vytýkala...

Ty černé mraky nevěstily nic dobrého...

Chvilku jsme se tísnili pod nedostatečně velkou klenbou nějakého domu. A když už jsme skutečně byli totálně mokří skrz na skrz, rozběhli jsme se a běželi v naději, že najdeme nějakou kavárnu, kde se ohřejeme. Pak jsme si zhluboka zanadávali, když jsme zjistili, že výše zmíněná pizzerie byla jen o dva rohy dál a my nemuseli moknout...

Zmoklý Daniel (za tohle už mi asi utrhne hlavu...)

Nicméně jsme tam tedy zapadli a tvářili se hrozně noblesně, když jsme si ždímali vodu z oblečení. Ze sukně i vlasů mi kapala voda a musela jsem se smát. Vypadali jsme jak dvě zmoklé české slepice uprostřed benátské restaurace. Počkat. My tak nevypadali, my jsme byli dvě zmoklé české slepice... :-)

Každopádně jsme se docela dobře najedli, usušili a ohřáli a když jsme vylezli, bylo už po dešti. Courali jsme pak ještě městem a při západu slunce vyčarovalo nad Benátkami nádhernou scenérii... Prostě romantiku na výročí jsme si užili se vším všudy :-)

A to je nejspíš konec našeho benátského vyprávění. Už za tmy jsme z Benátek opět odpluli a vydali se na "naši" pláž, kde jsme spali. Další den už jsme se jen váleli u moře, slunili, koupali a užívali si nádherného dne. Tak nádherného, že jsme se všichni kromě Psycho totálně spálili (ačkoli jsme se mazali opalovákem). Takže odpolední sedmihodinová cesta autem domů byla tak trochu peklíčko. Ale i to jsme zvládli. Do Brna jsme dorazili kolem jedné v noci a vzhledem k pálícím zádům šli opatrně spát. Na břiše. No a já hned druhý den mazala koupit pantenol :-)

Lucie