Středověké bitvy a život se šermířem, aneb článek ne-tak-úplně-o-cestování

Žiju se šermířem. Tuhle větu v poslední době opakuju nějak moc časo. Je ale naprosto shrnující a vystihující - částečně diagnóza, částečně výmluva, částečně vysvětlení. Lidé zasažení podobným neduhem jen chápavě pokyvují hlavou, ti ostatní tázavě povytáhnou obočí a představují si všechno možné. Výsledek to má ale stejný - vezmou si z toho to podstatné. Tedy že ne všechno v naší domácnosti a na způsobu trávení našich víkendů je normální.


Ale popořádku. Že podstatnou část úložných prostor v našem bytě zabírá brnění a kostými, to už jsem si zvykla. Přežiju i fakt, že dva dny před bitvou soustavně zakopávám o kožešiny, palcáty, meče, štíty a jiné srandy. Dokonce mi už přijde i normální, že po každé bitvě musím v ruce (!) vydrhnout veškeré dřevěné, cínové a kovové nádobí a následně ho naolejovat, a že jako vzorná žena plním pračku bruchami (středověké spodní prádlo) a nohavicemi (to se k tomu přivazuje - něco jako kalhoty). Taky můžu být ráda, že mám pračku a ne valchy, že... Co je ale prvním varovným znamením, je způsob utrácení mé výplaty.

Zde hromada Danových kostýmů a prošívky pod zbroj. Dva pytle s kožešinami a dekami na spaní jsou ještě uklizené v posteli, tašku s brněním, štíty a zbraně právě odstěhoval do předsíně. Moje oblečení je v druhé truhle...

Já, moderní žena, alespoň částečně sledující módní trendy, s ucházející zásobou dekorativní kosmetiky (i když ne nijak závratnou), semtam hřešící nákupem nějakého toho zkrášlovadla, pečovadla či hydratovadla a s lehkou úchylkou na boty a balzámy na rty, jsem si jediný kousek nekoupila ani nepamatuju! (Pokud tedy nepočítám krém z lékárny, který mi ale vlastně koupila maminka, když jsem na ní udělala smutný oči...) A přesto moje výplata mizí stejnou rychlostí, možná i rychleji, než tomu bylo před životem s šermířem.


Jak je to možné? Jednoduše. To je kožený pásek k šatům. PRÁSK! Pak taky kožená tašvice na drobnosti na pásek. PRÁSK! Hmm, a co lněná látka na šití dobových pytlíčků na jídlo a dalších nezbytností? PRÁSK! A přece kožené gotické botičky. PRÁSK! PRÁSK! A v neposlední řadě nezapomínejme na metry a metry látky na teplý plášť (a to ještě ani není hotový - z tří vrstev mám dvě, na každou je potřeba 4,5 metru jiné látky - od lnu po celtovinu). PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! Takže zářezy do mého bankovního konta jsou poměrně znatelné.

Podstatnou část mého pokoje nyní zabírá plášť. Chudáka šící stroj jsem málem zavařila.

Další varovný prst souvisí se zmíněnými kožišinami. Já, dlouholetý skaut se slušnou outdoorovou výbavou včetně teplého spacáku a samonafukovací karimatky, jsem nic z toho ještě na bitvě nepoužila. A asi ani nepoužiju. Žiju totiž se šermířem, a to s tím nejhorším možným druhem - se šéfem šermířské skupiny. Na tom by nebylo nic tak hrozného, kdyby neměl neutuchající potřebu být opravdu echt historický. Takže ano, místo v teplém spacáku spíme na hromadě kožešin a zabalení do spousty vrstev vlněných dek. Aspoň, že thermoprádla jsem se nemusela vzdát.

Teď už vím, jak ho obléknout do plechů, poprvé to byl ale docela boj. Bez pomoci mu kyrys ale stejně nezapnu.

Třetí varovný prst říká jediné - asi jsem se zbláznila. Jak jinak totiž logicky vysvětlit, že víkend co víkend (dobře, teď byl jeden týden klid a na tenhle jsem vlastně kvůli zánětu močových cest taky nejela) běhám v pátek ráno na velký nákup, nakládám maso, vařím vajíčka, připravuji jinou vhodnou krmi atd., balím kostýmy, kuchyňské náčiní i spaní a zbroj, skáču do auta, převlékám se do lněných šatů, ve kterých pak lítám celé další dva dny, chystám drahému snídani (večeři si zvládne ulovit sám), oblékám ho do zbroje, fotím jak divá, svlékám ho ze zbroje a dobrovolně zažívám za víkend dva kulturně-historické šoky? (Cesta z 21. století do 15. a zpátky.)

A to nepočítám život ve středověkém ležení. Řekněme, že je prostě takový jednodušší, prostší, hrubší. Asi i sprostší. Člověk si musí zvyknout. Nebo si musí zvyknout na URSI (naše šermířská skupina). A ne, moje prsa nepískaj a nikdy pískat nebudou a neznamená to, že jsou rozbitý! (Bohouši!) Jsem vážně zvědavá na svoji sestru, jak se s tím popasuje. Před pár dny za mnou přišla celá nadšená, jestli by s náma mohla jet na nějakou bitvu. Zřejmě má představu galantních způsobů a romantických rytířů a nic na tom nemění, že jí už je 19. PCHE! No, buď zděšeně uteče už první den nebo se jí pak už nezbavím...

Historické ležení na bitvě v Habrovanech.

Jestli má někdo pocit, že jeho život potřebuje okořenit, rozhodně mu doporučuju přidat se mezi šermíře. Já se nenudila už dobrých pár měsíců. Naposledy možná tak loni v létě - to když bylo vedro na padnutí, nikdo pořádně nebyl v Brně a s Danem jsme se dohromady teprve měli dát. Pak mi začal život s šermířem. Od zimy navíc ve volných chvílích přemýšlím nad další nestandardní věcí - místo střihů na halenky, sukně a jiné praktické a běžně využitelné věci, já soustavně vyhledávám střihy na gotické šaty, tuniky a pánské haleny. Můj nový šicí stroj dostává zabrat.

Takže nakonec tento článek o cestování tak trochu je - s URSI cestujeme v podstatě každý víkend. A jestli někoho zajímá, jak taková bitva vypadá, může se podívat na reportáž z Libušína nebo z Habrovan. Znovu se mi to psát nechce, proto musí stačit odkazy.


Lucie