Zobrazují se příspěvky se štítkemstředověk. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemstředověk. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 29. dubna 2013

Sezona začala, aneb šermíři, kam se podíváš... a já nestíhám

Ano, konečně přišlo jaro. Tedy spíš jaro přišlo a odešlo a prakticky tu máme léto... Což mě docela štve, neboť jaro miluju, ale tak třeba se ještě dočkám. Ovšem díky teplému počasí můžu teď prakticky pořád nosit sukně a šaty, takže si taky zas až tak moc nestěžuju... Ale zpět k blogu.

Jsem ve skluzu, to si asi všichni čtenáři všimli. Ale abych vás neochudila o aspoň nějaké čtení, rozhodla jsem se napsat text o nyní pro nás aktuálním dění - tedy o historických bitvách. S jarem totiž přišla i šermířská sezona a s ní samozřejmě naše výpravy do středověku.

Jedna vtipná fotka z Libušína - zachytili mě u vaření, v ruce mám obří vařečko-lžíci, za kterou by se nemusela stydět žádná školní kuchařka :-)

Jaký je život s šermířem, jsem vám už popisovala. Na tom se prakticky nic nezměnilo. Historické vybavení nám v bytě zabírá stále víc místa, medovina vyplňuje většinu volného prostoru v kumbále (a že tam toho prostoru moc není, ovšem takových pětadvacet litrů se u nás určitě najde), na balkóně ustavičně dosušujeme kožešiny, deky a pláště (sakra, snad dnes nebude pršet, samozřejmě jsem je na tom balkoně zapomněla) a po víkendu Daniel kulhá a má modrý bok.

To je tak, když mu kyrys končí pět čísel nad plechovýma nohama a mezi tím má jen prošívanici... Ano, dostal tam několikrát - když se na něj protivníci nedostanou přes štít, zkouší to pod něj. A má z toho obraženou kyčel a po stehně a zadku modřiny. Ale stejně si nedá pokoj a půjde do toho zas. Klasika. Kroužková suknice se mu už snad vyrábí.

Vidíte to místo na kyčlích, kde není chráněný? Ano, tam to schytal. Několikrát... :-)

Přišel ale i čas seznámit vás s průběhem bitev. V tuto chvíli za sebou máme dvě - minulý víkend jsme opět vyrazili na největší bitvu v České republice do Libušína. Počasí tedy vážně "stálo za to" - zima, déšť, bláta po kotníky. Ale to už je na "Libuchu" asi tak nějak tradice. A tento víkend se uskutečnili Habrovany, které pořádá spřátelený spolek šermířů z Brna Carpe Diem.

Já ale na samotnou bitvu bohužel nebyla - měla jsem službu v redakci. Takže aby toho nebylo málo, dojela jsem za děckama až večer, vyudila se u ohně, ogrilovala klobásky, popila medovinu a po pár hodinách spánku mířila zpět do redakce... Ano, dnes jsem na umření. Ale už se těším na příště. Za čtrnáct dní pojedeme na Kunín, takže kdo chce vidět šermíře v akci, tak vřele doporučuju - loni to byla snad nejlepší bitva za sezonu.

Bitva v Libušíně

Nu, a ten textík o bitvě... Jak jsem psala - nestíhám. A hlavně už jsem jeden vážně dlouhý článek o Libušínu napsala pro iDNES.cz, takže budu líná, nebudu ho sem kopírovat a pěkně vás pošlu přečíst si ho tam :-) Ono hlavně tam jsou i fotky od profi fotografa, takže se můžete aspoň pokochat - prosím ZDE. Pár fotek najdete i na našem skupinovém Facebooku.

Šermířská snídaně

Tak koukám, že jsem vás vlastně trochu vyšplouchla... Žádné originální povídání o středověkých bitvách se tu nekoná. Ale snad mi to odpustíte. Jen co to půjde, budu vás zásobovat dalšími články o cestování. Rozepsanou mám Lublaň z našeho rychlovýletu na Slovinsku. Stihli jsme i na pár dní Londýn, který mě osobně neskutečně nadchnul. A mám načatých také několik tipů na gastro...

Takže nebojte, všechno bude. Jen ne hned ;-)

Vaše nestíhací
Lucie

úterý 8. ledna 2013

Zima cestování nepřeje...

... Nebo alespoň v mém případě. Myslela jsem si, jak se zajedu podívat do vánoční Vídně a Drážďan, zkouknu trhy v Olomouci, projdu se zasněženým Libercem a Jabloncem a uděláme si zimní procházku s našima po Vsi. Ani jedno se nezadařilo...

Kvůli pracovnímu vytížení v redakci jsem se nestihla podívat nikam. A když už jsem se konečně dostala na sever, neměla sváteční službu na HOTlinu a těšila se na zimní radovánky, začalo pršet. No vážně! Takže ačkoli sněhu u nás bylo docela dost, bylo to hnusné, mokré a nepříjemné. Aspoň, že pohádky dávali v televizi pěkné (Popelka nikdy nezklame).


Jak se u nás na severu pozná obleva - když se šampaňské na zahradě nemusí  hledat s hrablem (vychází ze zkušenosti)

A pak už zase byl čas vrátit se do Brna, zasednout k počítači a dopsat bakalářku. Uf. Bylo to poměrně vyčerpávající, ale mám to za sebou a můžu začít plánovat další cestování. Daniel dostal nápad spojit příjemné s užitečným (opět jedna jeho kamarádka jede studovat do zahraničí), a tak vymyslel, že si uděláme další rychlovýlet, tentokrát do Slovinska.

Takže pokud vše půjde tak, jak má, brzy tu bude pár článků pravděpodobně o Lublani, možná Mariboru, Koperu a třeba i Terstu (i když to je zase Itálie, ale to nevadí, tam jsme minule nebyli). Jen musíme dát dohromady přesný plán cesty a vyrazíme. Už se setsakramentsy těším! :-)

P.S. Už jsem říkala, jak mám šikovného muže? Zatímco já jsem tvořila vědecké hodnoty (i když to je asi dost nadsazené v případě mojí bakalářské práce), on tvořil hodnoty hmotné. V rohu pokoje, kde já prosazovala gauč, postavil pódium na sezení.


V procesu tvorby. Bohužel špatná kvalita, foceno jen na telefon.

Tedy gauč jsem jen navrhla a bylo mi sděleno, že tam bude ono pódium. Tři čtvrtě roku jsme o pódiu jen mluvili. No a teď už tam konečně je :-) Přes Vánoce si nařezal latě a další dřevo a před koncem roku to všechno smontoval. Přesně na Silvestra jsme pak už jen koupili koberec na potažení, drahý ho nařezal, přilepil, na vrch hodil naši kravičku (pracovní označení pro kravskou kůži, co jsme sice koupili v Ikei, ale vozíme ji s sebou na bitvy a Putování) a bylo hotovo.


Pódium v celé své kráse :-)

Teď máme báječný prostor na hraní deskovek (k Vánocům jsem Danielovi koupila Šalingrad), pití čaje (konečně se nám ty série čajové keramiky budou k něčemu hodit), relaxování (vytáhli jsme i okrasné polštáře, na které jinde nebylo místo), čtení (jen ještě přidělat ty lampičky) a koukání na filmy (jó, to až si konečně pořídíme taky ten dataprojektor...). Takže paráda, návštěvy mohou začít chodit!

Lucie

pondělí 3. prosince 2012

Historky z natáčení (tedy z Putování)

Minulý článek o našem letním Putování byl dost obecný. Rozhodla jsem se proto dát dohromady ještě jeden - takový rozvíjející. Stalo se nám totiž i pár úsměvných i méně úsměvných historek.

Takový normální obrázek z jižní Moravy - po novomlýnské hrázi s žebřiňákem, před námi Pálava.

"Píchlé" kolo

Mezi vinicemi na jižní Moravě jsme putovali s žebřinovým vozem. Asi jsme sem tam vzbudili trochu rozruch. Přitom to je přece takový "normální" úkaz - jedete si autem po malé silničce mezi vesnicemi, když tu se před vámi objeví žebřiňák tažený skupinkou podivně oblečených lidí... Naprosá klasika, ne? Nejvíc překvapení z nás ale asi byli dělníci mezi Pavlovem a Zaječí. Po cestě jsme totiž "píchli".


Tedy píchli, prostě se nám začalo rozpadat kolo - dřevěné součásti začaly vyjíždět z kovového okruží (ne, odborné termíny neznám). Což byl docela problém, protože na voze jsme měli naložené veškeré vybavení.


A tak jsme vůz podepřeli a běželi za dělníky, jestli by nám nemohli půjčit nějaké nářadí. Naneštěstí neměli nic, co by nám pomohlo, a tak nakonec kolo museli kluci vyplést, aby nemělo šanci se dál rozjíždět. Padla na to veškerá naše lana ke stanům a zabralo to asi hodinu, ale pak jsme mohli jet dál :-)


Do cíle jsme nakonec dojeli, i když jsme kolo hlídali a kontrolovali co 100 metrů. Nicméně druhý den už to úplně nedalo. A nepomohl mu ani "velmi dobový" silikon. Nakonec jsme tedy neplánovaně dojeli o den dřív pro auta, materiál přeskládali, odvezli a pak putovali "na lehko".



URSI v záři blesků novinových fotografů

Dobře, dobře, přiznávám se. Můžu za to já. Přihřála jsem si polívčičku a ve svém volnu napsala o Putování článek k nám na iDNES. Nakonec ho vydal i papír, a tak jsme se dostali do regionálního zpravodajství. Sice jsem fotila jako divá, ale jednoduše jsem neměla přístup k intenretu, abych poslala fotky do redakčního systému.

A tak musela přijet naše fotografka Anička a my pózovali :-) Na výsledek profesionálního focení se můžete podívat ZDE.


Dostali jsme se i do Deníku, ale internetovou verzi článku už jsem bohužel nedohledala.

Když bereme i naturálie...

V každé vesnici o našem příchodu informovaly vylepené plakáty a následně hlášení místního rozhlasu. A na naší poslední zastávce v Šakvicích se Daniel paní starostce zmínil, že může vyhlásit, že bereme i jídlo. A strhla se lavina...

Ještě odpoledne u našeho ležení zastavilo auto, z něj se vyklonila paní a vnutila nám misku těstovinového salátu. Před vystoupením se pak začali trousit místní a nosili všechno možné - zeleninu ze zahrádky, která jim přebývá, vajíčka, víno, šťávy a dokonce i domácí koňak. Bylo to suprové. Měli jsme tolik jídla, že bychom si z toho udělali druhou večeři. Že my to nehlásili v každé obci... :-)

A stejně to byla romantika...
Lucie

pátek 30. listopadu 2012

Cestování po středověku, aneb po silnici s žebřiňákem

Že to zní značně nepravdopodobně? Že se dnes cestuje už na malinko jiné úrovni? Že takový nápad může dostat jen banda trotlů? Ano. Ano. A ještě jednou ano. Je to tak. Ale protože žiju s šermířem (a rozepsala jsem se o tom už ZDE), obětovala jsem část své dovolené (spíše pseudodovolené, protože nejsem v klasickém pracovním poměru...) a na týden jsme s naší šermířskou skupinou vyrazili na konci prázdnin na historické Putování po jižní Moravě.

Celé osazenstvo Putování v Pavlově pod Děvičkama.
Takové Putování vypadá asi tak, že nabalíme spací kožešiny, lněné oblečení, měděné kotle a jednu velkou skládačku zvanou žebřinový vůz a vypravíme se do Vranovic. Tam totiž naše letošní Putování začalo. No a ve Vranovicích u fotbalového hřiště tu skládačku seskládáme do jediné pojízdné věci, která nám bude následující necelý týden sloužit. Ano, auta jsou nemilostrdně odvezena do obce, kde máme končit, a pak už ťapeme po svých. Tak dobrá, jedno auto se zásobama nám zůstalo, ale víc ani ťuk.

Historické ležení ve Vranovicích.
Zní to romanticky? Jen do prvního kopce :-) Žádného koníka totiž nemáme. Ani osla. Jen pár výkonných volů (chlapi prominou...). Ale jo, byla to paráda. Z Vranovic jsme vyrazili do Pouzdřan, z nich do Pavlova, pak Zaječí a končili jsme v Šakvicích. Prostě nádherná oblast kolem nádrží Nové Mlýny. No a co je toto za oblast? Vinařská. Takže i naše večery tomu odpovídaly...

Právě začíná stoupání do jednoho z nejhorších kopců - k Pavlovu. V pozadí Dívčí hrad.


Ale jak takové Putování vlastně probíhá? Je to docela jednoduché - prostě přesně tak, jako za starých dobrých husitských časů (až na ty asfaltky, po kterých jsme většinou ten vůz táhli). Ráno jsme se nějak vykopali (poměrně brzo, protože pak začalo pařit slunko a v gotických stanech začalo být nedýchatelno), zabalili kožešiny a ostatní spaní, shodili historické ležení, naskládali věci na žebřiňák a vydali se na pochod do další vsi. Když se šlo po rovince, byla to docela pohodička (až na neuvěřitelný pařák). Do kopce to pak byl masakr. A z kopce to taky nebyl úplně ideál. On ten náš žebřinový vůz sice má jakési brzdy, ale ty fungují jen dost sporadicky...
Stavíme markýzu
Odpoledne jsme pak dorazili do další zastávky. Opět poslavili tábor, uvařili si na ohni něco dobrého a připravovali se na vystoupení. V každé obci jsme totiž na oplátku za poskytnutý prostor, kde můžeme přespat a případně se umýt, zahráli představení. Za dobrovolný příspěvěk diváků. Nacvičený jsme měli příběh o bodré hospodské, kterou mírně řečeno namíchli páni rytíři, když jí rozmlátili hospodu, a tak se rozhodla jim to nandat. A dotáhla to tak daleko, až vyhrála ruku krásné dcery urozené paní. Ale nebyl by to pořádný příběh, kdyby tam nebyly tvrdé souboje, vtipné prupovídky, pletichaření, nervózní omdlévající rytíř i ožrala (že jo, Dane) a na závěr převlečený nejošklivější bojovník za princeznu... :-)

Děkovačka po představení v Zaječí (foto by Sofi)
Podle reakcí dětí se divadlo líbilo. A i dospělým. Pak už jsme divákům umožnili vstup do ležení - aby viděli, jak se žilo, vařilo a putovalo. A měli možnost vyzkoušet si i zbroj nebo zbraně. Obvykle to skončilo tak, že nejdřív děti měly respekt. Pak se člověk chvíli nedíval a už se mydlily kovovými meči, palcáty a dalšími srandami. Teda ona to zas taková legrace nebyla - ačkoli ty zbraně jsou tupené, i tak jsou docela nebezpečné... Ale to dětem evidentně nevadilo. Ti odvážnější pak nastoupili proti našim klukům a "šermovali" s nimi. Vypadalo to spíš tak, že kluci jen v bruchách (kalhoty) stáli proti oplechovaným postavičkám a levou zadní odráželi útoky :-)

Díte v plechách, se štítem a mečem vs. Jiří s klackem... Kdo asi vyhrál?

No a když i poslední rodiče otáhli své ratolesti od palcátů, mečů a tesáků, vydali jsme se najít místní sklípky. Taky aby ne, když jsme byli na Pálavě, že. Za svitu kožených luceren a olejových lampiček jsme pak uskrávali z pohárů, povídali si a zpívali. A nakonec jsme se opět zachumlali do kožešin, abychom ráno zase strhli ležení a vydali se putovat dál...

Večerní posezení

Lucie