BENÁTKY VII.: Rychlovýlet, aneb z Brna do Itálie a zpět za tři dny

Benátky jsou jednoznačně městem plným protikladů. Na jedné straně turisty přecpané hlavní památky, náměstí a trasy, ale stačí z přístavu odbočit do jedné z postranních uliček a rázem se ocitnete na prázdném malinkatém náměstíčku s lavičkami, několika stromy a pár holubi (ti jsou všude, jako že naprosto všude) ideálním na posezení a svačinu.

Zaručeně potkáte superluxusní obchody kolem Plazza di San Marco jako například Prada, Hermés, Louis Vuitton, Gucci apod., oproti tomu ale i titěrné zapadlé krámečky se sklem Murano, pohledy či prostě jen pekařství. Krásné opravené domy a výstavní kanály versus oprýskané baráky a spadané balkóny.

Prostě v Benátkách narazíte na blýskavé pozlátko i surové kamení, když to tak řeknu. A zaručeně se tam ztratíte, pokud se vydáte někam pěšky :-) Nechtělo se nám utrácet za vodní MHD, které jezdí po Velkém kanálu, a tak jsme s mapkou vyrazili do spletitých uliček. Nechala jsem vedení na Danielovi a zakufrovali jsme už po 200 metrech :-D (za tohle mě zabije...) Pak už celá zuřivá jsem mu mapku vytrhla, chvilku se hledala, ale nakonec jsme došli i tam, kam jsme potřebovali.

Benátské tipy:

• Pokud uprostřed úzké uličky potkáte značku "slepá ulice", věřte jí. Není tam pro auta, ale pro zblblé turisty. Ačkoli dál budou pokračovat kvanta lidí, protože to přece musí někam vést, nepovede. Dvakrát zahnete za roh a ta ulice skutečně skončí slepě. Ano, i my jsme tomu nevěřili a pak se vraceli... ;-)
• Nenechte si ujít tři hlavní dominanty Benátek - Dóžecí palác, Baziliku svatého Marka a Zvonici. A pak se vydejte bloudit do úzkých uliček plných mostků a zapadlých krámků. Má to své kouzlo - mnohem větší, než přeplněné hlavní náměstí a turistické bulváry.

• Nehledejte nezaheslovanou wi-fi. Nenajdete ji. Tedy pardón, najdete. Najdete jich mraky - každý hotel má nezaheslovanou wi-fi. Jenže jakmile se připojíte a půjdete na internet, bude to po vás chtít jméno a heslo. No a to samozřejmě nikde neseženete.
• Bez zaplacení a dovolení si nefoťte ani vystavené benátské masky na stáncích, ani kostýmované lidi. Nebo musíte být hyper nenápadní jako já, případně pak rychle utíkat. Nám se to naštěstí nestalo, ale prý to stánkaři ani živé masky nemají rádi. Utíká jim tak kšeft. Ovšem když zaplatíte tučný obnos, rádi se s vámi vyfotí, udělají pár póz a můžete zase jít. Ovšem ne, že by to za to stálo. Tedy minimálně v létě - provedení masek a kostýmů v tu dobu není nic moc. Ovšem v zimě, kdy se blíží známý benátský maškarní ples, to je prý jiná :-) 

V kamenných obchodech mají masky skutečně nádherné. Pokud si nějakou chcete odvést domů, nevyplatí se ji kupovat u stánku na ulici. Jednak je tam mají prodejci drahé, jednak jsou "odfláknuté". Prostě dají se najít mnohem krásnější.



• Koupit si cokoli v centru Benátek je brutálně drahé. Zásoby vody jsme si vezli už z pevniny a udělali jsme dobře. Ale když se zajde hlouběji do labyrintu uliček, dá se rozumně najíst i v restauraci. My zapadli (doslova celí mokří vletěli) do pizzerie, dali si sklenku vína, navečeřeli se a dokonce jsme tam ani nenechali všechno naše jmění...
• Pokud se chcete projet na gondole, připravte si tučné peněženky. Hodina téhle srandy stojí nějakých 60€. Asi jo, je to romantika, ale zas takové terno to podle mě není. Mnohem víc jsme toho viděli při běhání městem po svých. Navíc skutečného zpívajícího gondoliéra s baretem jsme viděli jen jednoho. Zbytek jsou prostě jen chlápci na gondole, co rejžují turisty...



Památky mají své kouzlo, nejvíc mi v hlavě ale utkvěl brutální slejvák...



A jednoznačně nejsilnější vzpomínka? Když vynechám památky a tak... Víte, co se říká - zážitek nemusí být kladný, hlavně aby byl intenzivní... No a to se nám podařilo splnit.

To jsme se tak prodírali benátskými uličkami, obdivovali jeden z nejznámějších mostů přes Grande Canal a pozorovali, jak se od Alp žene apokalypsa. Jasné, asi trochu sprchne, pohoda, né... No tak taková pohoda to teda nebyla. Deštník nám byl totálně k ničemu, protože pršelo vodorovně. Navíc ze všech stran najednou. Jak je to možné, netuším. Suchou jsem měla jen tu půlku těla, kterou jsem se tiskla k Danielovi, byla mi neskutečná kosa a voda mi volně proudila mezi prsty na nohou. Ještě, že z páskových bot zase hned vytýkala...

Ty černé mraky nevěstily nic dobrého...

Chvilku jsme se tísnili pod nedostatečně velkou klenbou nějakého domu. A když už jsme skutečně byli totálně mokří skrz na skrz, rozběhli jsme se a běželi v naději, že najdeme nějakou kavárnu, kde se ohřejeme. Pak jsme si zhluboka zanadávali, když jsme zjistili, že výše zmíněná pizzerie byla jen o dva rohy dál a my nemuseli moknout...

Zmoklý Daniel (za tohle už mi asi utrhne hlavu...)

Nicméně jsme tam tedy zapadli a tvářili se hrozně noblesně, když jsme si ždímali vodu z oblečení. Ze sukně i vlasů mi kapala voda a musela jsem se smát. Vypadali jsme jak dvě zmoklé české slepice uprostřed benátské restaurace. Počkat. My tak nevypadali, my jsme byli dvě zmoklé české slepice... :-)

Každopádně jsme se docela dobře najedli, usušili a ohřáli a když jsme vylezli, bylo už po dešti. Courali jsme pak ještě městem a při západu slunce vyčarovalo nad Benátkami nádhernou scenérii... Prostě romantiku na výročí jsme si užili se vším všudy :-)

A to je nejspíš konec našeho benátského vyprávění. Už za tmy jsme z Benátek opět odpluli a vydali se na "naši" pláž, kde jsme spali. Další den už jsme se jen váleli u moře, slunili, koupali a užívali si nádherného dne. Tak nádherného, že jsme se všichni kromě Psycho totálně spálili (ačkoli jsme se mazali opalovákem). Takže odpolední sedmihodinová cesta autem domů byla tak trochu peklíčko. Ale i to jsme zvládli. Do Brna jsme dorazili kolem jedné v noci a vzhledem k pálícím zádům šli opatrně spát. Na břiše. No a já hned druhý den mazala koupit pantenol :-)

Lucie

BENÁTKY VI.: Co ve Venezii neminout 3. - Zvonice

Ze Zvonice jsem byla naprosto nadšená. Navíc co říkal Daniel, tak byla několik let zavřená a opravovala se. Návštěvníkům vůbec nebyla přístupná. No a když jsme si vystáli frontu a zaplatili každý 8€ vstup (tady nešla uplatnit studentská sleva), pochopili jsme, co se na ní tak dlouho opravovalo. Výtah! Prostředkem Zvonice prostě vede výtah, takže se nemusí šlapat schody. Aneb vyvezeme zadky turistů až na vrchol...

Takže jsme nasedli, "výtahový steward" zavřel dveře, zmáčkl čudlík, a už jsme se řítili vzhůru. Nebylo to takové, jako výtah na At The Top v Dubaji, ale i tak mi zapraskalo v uších. No a nahoře se otevřely dveře a pod námi se rozprostíraly Benátky jako na dlani. Krása. Z výšky má to město ještě úplně jinou perspektivu.

Takže slunko svítilo, po moři pluly loďky, vítr nám cuchal vlasy a my byli spokojení. Jen kdyby se všude nemačkalo tolik turistů... Ale co, udělali jsme si nezbytné fotky, zachytili město i sebe, dvakrát se prošli kolem dokola věže, pokochali se výhledem a zase se zařadili do fronty na výtah. Má jen omezenou kapacitu (myslím, že to bylo nějak kolem 8 lidí), takže to šlo pomalu. A pak už jsme i my zase frčeli výtahem dolů a vystoupili u paty věže na náměstí Svatého Marca.

Část náměstí Svatého Marka

Zvonice (Campanile di San Marco)

Zvonice stojí jihozápadně od baziliky Svatého Marka na stejnojmenném náměstí. Je vysoká 98,6 metru a původní věž byla postavena v letech 1511 - 1514. Ta se ale roku 1902 zřítila. Při neštěstí nebyl nikdo zraněn a zajímavé je, že nikdo pád nestačil zachytit na žádnou fotografii ani film. Objevili se jen nepravé fotografie a kresby.

Z rozhodnutí představitelů města byla Zvonice vystavěna z původních kamenů znovu. Podmínkou ale bylo, vypadala stejně jako věž původní. Nová Zvonice Svatého Marka byla dostavěna roku 1912. Na vrchol vede výtah a ve věži se nachází pět zvonů.

Panorama ze Zvonice. Trochu nakřivo, no... V pravém dolním roku je vidět kousek z Baziliky Svatého Marka.

BENÁTKY V.: Co ve Venezii neminout 2. - Bazilika svatého Marka

Basilica di San Marco

Svatý Marek je hlavním kostelem Benátek a jednou z nejvýznamnějších památek města. Stojí na nejrušnějším a turisticky pravděpodobně nejoblíbenějším náměstí Piazza di San Marco hned vedle Dóžecího paláce.

Bazilika svatého Marka je velkolepý kostel s pěti kopulemi a jeho první verze byla vystavěna již v 9. století, když se benátští kupci v Konstantopoli lstí zmocnili ostatků tohoto světce, od té doby patrona Benátek. Přibližně po sto padesáti letech (v roce 976) ale kostel vyhořel. Požár navíc zabil jediné lidi, kteřá věděli, kde přesně jsou schované ostatky sv. Marka.

Současná podoba stavby se datuje k roku 1094, kdy byla bazilika znovu vystavena patrně podle vzoru kostela Svatých apoštolů v Konstantinopoli z let 536-546 (zbořeného po roce 1455). Při otevření nového kostela se jako zázrakem sesunul jeden ze sloupů a byli nalezeny ostatky světce, které jsou od té doby uchovávány v místní kryptě.

Půdorys baziliky je ve tvaru řeckého kříže a je zdoben mramorem a nádhernými kameny pocházejícími z orientu. Fasádu zdobí mozaiky a reliéfy, na které byly použity drahé kameny. Drahé kameny se použily také pro docílení zlatého efektu a zářivých barev na kupolích a klenbách.

Hlavní průčelí baziliky je tvořeno pěti hlavními portály uzavřenými bránami z bronzu. Hlavní brána nese označení “Puerta de Fiori”, a je opatřena velmi významným basreliéfem s výjevem Narození Páně. Kousek nad hlavním vchodem se nalézá kopie čtyř pozlacených koní sv. Marka a o něco výše je socha sv. Marka s anděly. Uvnitř baziliky je oltář - la Pala de Oro - věhlasná byzantská zlatotepecká práce. V bazilice jsou rovněž uchovávány bronzoví koně pocházející z Konstantinopole.

Nad hlavní bránou jsou vidět kopie čtyř pozlacených koní sv. Marka a jeho socha s anděly.

Vstup do samotné baziliky je zdarma. Připravte se ale na pořádnou forntu. Navíc se tam nesmí jít s batohem ani žádnou větší taškou. S malými kabelkami a pánskou kabelou přes rameno nás pustili, ale lidé před námi měli malý batůžek a měli smůlu. Za rohem od kostela je úschovna, kam se dají věci uložit, ale znamená to odejít a pak si znovu frontu vystát.

Obzvlášť v této památce platí moje upozornění z minulého článku - dovnitř jen se zakrytými rameny a koleny! V opačném případě vás donutí uvázat si kolem sebe takové neforemné kusy čehosi, které tam pro tento případ mají připravené. Každopádně se nemusíte bát - rozhodně nebudete sami :-)



Bazilika svatého Marka - pohled ze Zvonice

Jak už jsem psala, vstup do hlavní lodi kostela je zdarma. Pokud se ale chcete jít podívat do jednotlivých zákoutí například na ostatky sv. Marka nebo na klenoty, už si připlatíte - většinou kolem 2€ za každý vstup. Nám stačil jen střed kostela - nádherné mozaiky na stropě i pod nohama. Prostě neuvěřitelné!

Lucie

BENÁTKY IV.: Co ve Venezii neminout 1. - Dóžecí palác

V Benátkách jsme strávili jeden den. Připluli jsme dopoledne a na loď zpátky jsme nasedli myslím v devět večer. Zas tolik času jsme tam tedy neměli. Ráda bych proto shrnula místa, která jsme navštívili, a která podle mě stojí za to vidět i při rychlé návštěvě.

Poznámka na úvod - pokud se chystáte do Benátek a chcete navštívit jejich skvosty (často církevní), uvědomte si, že celá Itálie je přísně katolická. Pokud se tedy chcete vyhnout zákazu vstupu, posunkování od strážných a trapnému čekání ve frontě na papírovo-látkové velké trojúhelníky, které si budete muset uvázat kolem ramen (v případě tílek) a boků (v případě příliš krátkých sukní či kraťas), raději si rovnou vemte něco, co vás malinko zahalí. Já to řešila stejně jako v Emirátech - dlouhá vzdušná sukně, tílko a přes něj šátek na zakrytí ramen a případně i výstřihu. Vážně vám to mnohé usnadní...

Dóžecí palác

Tento palác, který je největší světskou stavbou Benátek, byl sídlem benátských dóžat (vládců), radnice, soudní budovy i vězení.

Hlavní fasáda je zdobena dvěma řadami lodžií, sám palác je zdoben bílým, šedým a červeným mramorem.Stavba Dóžecího paláce začala na začátku 14. století a vyrostl na místě starého opevněného hradu z konce 9. století. Na jeho budování se postupně pokračovalo až do 16. století. Nejstarší částí paláce je jeho jižní křídlo, které směřuje na nábřeží. Naopak nejmladší částí je východní křídlo u kanálu Rio Palazzo.
Palác je nyní místem konání výstav. Vstup je z malého náměstí Piazzetta u Velkého kanálu.

Nádvoří Dóžecího paláce

V Paláci je několik okruhů, které je možné projít. My jsme si koupili "ST. MARK’S SQUARE MUSEUMS TICKET", které Daniela vyšlo na 16€ (full price) a mě na 8€ (student price - do 25 let s ISICem). Tato vstupenka platí na Dóžecí palác s vězením (včetně komnat dóžete), archeologické muzeum, Museo Correr a na Monumental Rooms of the Biblioteca Nazionale Marciana (tam jsme nakonec asi ani nebyli).

Zajímavé části Dóžecího paláce:

• Síň velké rady (Síň del Consejo)
• obrovská místnost, kde zasedala Velká rada Benátek. Schvalovaly se tam zákony, byli voleni vysocí úředníci, pořádaly se slavnostní bankety a další

Síň Velké rady - oficiální obrázek Palazzo Ducale (http://palazzoducale.visitmuve.it/)

• po obvodu jsou u stropu portréty dóžat vyjma jednoho, který byl usvědčen z vlastizrady. Místo něj je namalovaná černá vlajka
• Chloubou sálu Velké rady je obraz "Paraíso" od Tintoretta a jeho syna, který zabírá svou velikostí celou přední stěnu a byl namalovál v letech 1588 až 1592

• Schodiště obrů 
• pochází z konce 15. století, používalo se ke slavnostním účelům, například korunovaci dóžat 

• Porta della Carta 
• gotická brána z 15. století, která je hlavním vchodem do paláce
• Soud síně meče - mučírna
• zde se prováděly výslechy, při nichž podezřelí údajně viseli přivázáni za zápěstí

• Zlaté schodiště
• přes něj se prochází do komnat dóžete

• Vězení
• s Dóžecím palácem je spojeno "Mostem vzdechů"
• postaveno bylo v druhé polovině 16. století, na zdech se stále dají najít nápisy vězňů
• vězněn tam byl i slavný Giacomo Casanova. Tomu se podařilo utéct
• "Sotva se vzpamatoval ze šoku z uvěznění, začal Casanova připravovat útěk. První pokus byl zmařen přemístěním do jiné cely, avšak v noci z 31. října na 1. listopad 1756, uskutečnil svůj plán: protáhl se skrz celu v podkroví, přes otvor ve zdi vytvořený spoluvězněm, odtud vnikl na střechu a úspěšně se spustil vikýřem zpátky do interiéru paláce. Dostal se tak, v doprovodu komplice, přes několik místností, kde byl nakonec zpozorován chodcem, který se domníval, že jde o návštěvníka, který zůstal zamčený uvnitř. Chodec pak zavolal jednoho ze zaměstnanců paláce, jenž otevřel vrata a dal oběma vězňům souhlas k opuštění paláce a bleskovému odjezdu na gondole." (Zdroj: Wikipedia.cz)

Uvnitř vězení

• Most vzdechů (italsky Ponte dei Sospiri)
• je rozdělen na dvě samostatné chodby - to aby se nepotkávali vězni například se svědky, když je vedli k soudu
• spojuje výslechovou místnost v Dóžecím paláci s vězením a byl vystavěn v roce 1574
• podle spisovatele lorda Byrona je jeho název odvozen od srdcervoucích vzdechů vycházejících z hrdel odsouzených vězňů, které tudy odváděli do vězení

Most vzdechů

Pohled z Mostu vzdechů k benátskému zálivu.

Dóžecí palác je jedna z dominant a znaků Benátek. Určitě stojí za to se do něj jít podívat. K vidění tam je například i výstava dobových zbraní a zbrojí (z toho byl Dan samozřejmě unešen, já už méně). My jsme prohlídku vzali dost hopem, ale stejně jsme tam strávili nějaké dvě až tři hodiny.

Ačkoli Daniel byl v Benátkách už asi po sedmé, v Dóžecím paláci byl poprvé. A byl nadšený - stejně jako já. Vstupné sice není levné, ale podle mě se skutečně vyplatí.

A na závěr taková bonusovka, aneb snažila jsem se v Dóžecím paláci vyfotit gondolu a Daniel se rozhodl, že nutně potřebuje být na fotce... ;-)

Lucie

BENÁTKY III.: Rychlovýlet, aneb Cesta do města (26. srpna)

V neděli ráno jsme se autem vydali od Lugugnany směrem na Punta Sabbioni - přístav jižně od Benátek u města Cavallino-Treporti. Je až úplně na konci poloostrova a dá se z něj pohodlně dostat do Benátek lodí. Již z daleka je dobře navigován - prostě lodička na vlnách. U přístavu je i velké parkoviště - denní parkovné je do 14:00 7€, pokud se přijede později, platí se už jen 4€.

Auto jsme nechali mezi stromy a šli jsme si koupit lístky na loň. Jezdí myslím co půl hodiny, takže jsme nemuseli nějak moc čekat. Cesta tam vyšla 6,50€ pro jednoho (zpátky pak už 7€), takže levná záležitost to rozhodně není. Pokud chcete ušetřit, je lepší autem dojet do Mestre (pevninská část Benátek), tam nechat auto a do Venezie se nechat dopravit vlakem, který vyjde na nějakých 1,50€. Bohužel ale netuším, kolik tam stojí parkovné.

Dóžecí palác a Zvonice

My si ale řekli, že když už jedeme do Benátek, měli bychom do nich vplout na lodi a vidět je i z moře - tak, jako dřív kupci přijíždějící za obchodem s drahými látkami, kořením a dalším exotickým zbožím. A tak jsme tam dopluli. Ráno poprchávalo a bylo zataženo, takže na lodi to bylo na svetr, ale nijak zvlášť hrozná zima nebyla. Cesta trvala necelou hodinku a byla skvělá - seděli jsme přímo na přídi a měli jsme parádní výhled. A to nemluvím o tom, když se před námi konečně otevřel benátský přístav!

Byla jsem naprosto nadšená. Propluli jsme kolem Arsenale a Biennale (ano, opravdu to slavné Biennale, kde tři dny po naší návštěvě začínala slavná architektonická výstava - Daniel se málem rozbrečel, když zjistil, že ji mineme) a už se nám odkrýval výhled na katedrálu Santa Maria della Salute, Dóžecí palác, ústí Canal Grande a nad tím vším vévodila Zvonice.

Vlevo Basiliica di Santa Maria della Salute, vpravo Zvonice.
Mezi nimi ústí Canal Grande.

Prostě nezapomenutelný zážitek. Kdo jede do Benátek poprvé, měl by do nich rozhodně vplout na lodi... Pak už jsme zakotvili nedaleko Piazza San Marco (hlavního turistického místa celé Venezie) a vydali se objevovat úzké uličky tohoto pozoruhodného (a potápějícího se) města...

Lucie

BENÁTKY II.: Rychlovýlet, aneb Moje první spaní na pláži... (25. srpna)

V sobotu odpoledne jsme dorazili k pláži ValleVecchia nedaleko městečka Lugugnana (či Lagugnana). Na této pláži nečekejte moc turistů - jde totiž o místo, kam se chodí koupat místní. Na konci písečné cesty je obrovské placené parkoviště, které je přes den nacpané k prasknutí. Večer se ale úplně vyprázdní. My přijeli mezi šestou a sedmou hodinou a už jsme neplatili ani parkovné.

Informační tabule

Celá oblast je chráněná ptačí rezervace. Nesmí se proto parkovat jinde, je zakazáno používat i ve sprchách jakákoli mýdla nebo šampony a k pláži se může dojít jen po vyznačených cestách - zaběhnout do lesa se prostě nesmí. Kupodivu to vypadalo, že to všichni dodržují. Na pláži se nesmí rozdělávat oheň a stavět stany, ale na nějakém blogu se Daniel těsně před odjezdem dočetl, že pokud toto dodržíme, dá se tam přespat.

Příchod k pláži po chodníčku.

Zaparkovali jsme tedy na písečno-travnatém parkovišti a vydali se podívat na pláž. Vzadu za parkovištěm bylo i stáni pro karavany. Pláž se pomalu vylidňovala a my neodolali a naběhli do vody (aspoň po kolena). Bylo tam krásně. Slunce, voda, písek. Vrátili jsme se k autu, pobrali věci na spaní a na jídlo a šli jsme si udělat picnick. Nechtěli jsme roztahovat spacáky příliš brzo a provokovat, tak jsme si alespoň roztáhli karimatky a na ně deky a hodovali.

První pohled na pláž - úžasný západ slunce.

Brněnská výprava - Daniel, Psycho a Růženka (jen já jsem za foťákem).

Přiznám se, že jsme měli docela strach - jestli to tam třeba nechodí kontrolovat nějací strážci? Nebo co když přijedou policajti a dostaneme pokutu? Nic takového se ale nekonalo. Jen přibližně od devíti do jedenácti se po několik kilometrů dlouhé pláži proháněl traktor a "česal" písek. Vůbec nás ale neřešil a jen si jezdil kolem.

V průběhu noci údajně kus od nás bylo nějaké veselí. Kdosi tam měl zapálený oheň a kolem halekaly jakési postavy. O nás buď nevěděli, nebo jsme jim byli ukradení. Každopádně nás nerušili. O tom já ale nic nevím, totálně jsem to zaspala...

Naše ležení po ránu...



Ráno bylo parkoviště liduprázdné. Vzadu jsou vidět karavany, které tam také mohly parkovat.



Jediný (dost výrazný) problém, který jsme měli, byli komáři. Večer foukal od moře vítr, a to bylo naprosto v pohodě. S Danielem jsme se ještě za měsíčku šli projít po pláži (romantika musela být, když jsme slavili to roční výročí), a ani jednou se do nás ty krvežíznivé potvory nepustili. Jenže tak v půli noci vítr ustal a na nás se snesl oblak komárů. Do rána jsme byli všichni naprosto příšerně poštípaní a nepomohl repelent ani šátek přes obličej, pod kterým se ale nedalo dýchat...

Dlouhá pláž ValleVecchia mazi Caorle (vlevo) a Bibione (vpravo).

Jinak to bylo spaní naprosto luxusní. Ráno jsme se na pláži nasnídali, já se proběhla vodou a sbírala mušličky, zabalili jsme věci a vypravili se k autu. Vyčistit zuby a opláchnout v umývárkách a můžeme jet. Je tam i sprcha, ale jen studená a venkovní. No a pak už jsme si to zamířili rovnou cestou k přívozu do Benátek...

Lucie

BENÁTKY I.: Rychlovýlet, aneb Cesta z města (25. srpna)

Tento článek píšu s docela velkým zpožděním. Nejdřív jsem musela dopsat Finsko a pak nějak nebyl morál pustit se do dalšího psaní. Nedá se ale nic dělat, sem prostě patří. No a tak o naší rychlo dovolené na konci srpna můžu poreferovat až teď.

Záměr zajet si na otočku do Benátek vznikl docela náhodou - Danielova kamarádka totiž kousek od Venézie studuje střední školu. A protože na konci léta potřebovala odstěhovat věci na internát, rozhodl můj drahý, že mě při té příležitosti vezme do tohoto pozoruhodného města. Nakonec se to ale vyvinulo trochu jinak a nám se uvolnilo místo v autě. Jet jen tak a na prázdno se nám nechtělo, a tak jsme rozhodili sítě.

Naplánovaná cesta z Brna do Lugugnany. 663 km, 6 hod 26 min podle google maps.

Po několika neúspěšných telefonátech jsme naši nabídku nakonec v pátek odpoledne hodili na Facebook (odjezd v sobotu ráno) a ozvaly se nám Psycho a Růženka z URSI (náš šermířský spolek - více o mém životě s šermířem ZDE). Shodou okolností jsme se zrovna v pátek vrátili z takové šermířské dovolené, a tak jsme ve společném cestování prostě jen pokračovali :-)

Plán byl víceméně jasný - dojet do Itálie, někde přespat, neděli strávit v Benátkách, pondělí proležet na pláži a navečer to zase vzít domů do Brna... A toho jsme se drželi.

V sobotu ráno cca kolem deváté jsme s Danielem vyjeli od nás a zamířili si to k Psycho a Dingovi, kde už čekala i Růženka. Přeskládali jsme kufr, nabrali holky a pro jistotu to vzali ještě na Vaňkovku, protože jsme postrádali mapy Rakouska i Itálie. Naše jižní sousedy bychom asi ještě docela v klidu zvládli, ale protože u Taliánců jsme měli v plánu najít jistou pláž mezi Bibione a Caorle, kde se podle jednoho blogu dá přespat, museli jsme si holt pořídit mapu. Ještě jsme si koupili něco málo k snídani a kolem desáte jsme si to valili od Brna směrem na jih.

První čurpauza v Rakousku.

U Mikulova jsme vzali benzín (cíleně jsme hledali Shell, protože tam máme díky tátovi palivovou kartu) a na hranicích si koupili rakouskou týdenní dálniční známku za necelých 10€. Cesta šla dobře, dálnice byly volné. První řídil Daniel, ale protože byl hodně unavený, vystřídala ho asi po dvou hodinách Růženka. Projeli jsme kolem Vídně a dál jeli na Graz a Villach. V Rakousku bylo skvělé značení a jelo se dobře. U Wolfsbergu (na půli cesty mezi Grazem a Villachem) jsme sjeli z dálnice a vydali se hledat něco k jídlu, protože už jsme byli dost hladoví.

Auto jsme zaparkovali v centru a docela rychle objevili turecký fast food. Kebab (či spíš gyros) už vážně bodl. Po rychlém obědu jsem za volant sedla já a pokračovali jsme v cestě. Přejeli jsme hranice a orientovali se podle Udine a následně Latisany, kde jsme sjížděli z dálnice. V Itálii se platí mýtné podle ujetých kilometrů po "autostradě". Na A23 jsme najeli hned za hranicemi a po sjezdu zaplatili asi 9,8€. To samé jsme pak platili i po cestě zpátky.

V Alpách jsem byla za volantem, tak jsem nestíhala fotit. Tohle je už z Italské strany. Výhledy ale byly úchvatné!

Jelo se mi dobře, ale kousek za Udine jsme se zasekli v asi dvacetikilometrové koloně. Jak já nesnáším jakékoli fronty! Hrozně mě to irituje. Navíc to věčné popojíždění... K tomu nám docházel benzín a každou chvíli nás někdo objížděl zprava po odstavném pruhu a "předbíhal". Bože, na to jsem snad ještě alergičtější než na fronty! Takže jsme se šourali krokem, já nadávala a divoce gestikulovala a ostatní se mi smáli... No a takhle jsme strávili asi další hodinu.

S panikou v očích jsem sledovala ručičku ukazující množství benzínu v nádrži, jak se zastavila daleko za poslední čárkou, a aktuální spotřebu, která se hrozivě zvyšovala při každém novém popojíždění. A benzínka v nedohlednu (natož Shellka). Byla jsem si jistá, že k nejbližší pumpě prostě nědojedem a budeme tlačit. Daniel byl totálně v klidu a mě to rozčilovalo ještě víc... Podle mapy pak měla být benzínka za velkou křižovatkou u Palmanovy, jenže před ní byl takový malý kopeček. No a my stále popojížděli. Navíc se za mě zařadil kamion...

Lugugnana a pláž ValleVecchia mezi Bibione a Caorle.

Aby bylo jasno, nejde mi rozjíždění do kopců. A když je za mnou nějaké větší auto, automaticky panikařím. Tady jsem měla všechno najednou. Kopec+kolona+popojíždění+kamion+chcípání auta+3,5 hod za volantem v neznámém prostředí+poslední kapky benzínu v trubkách= pro mě STRES jak blázen. Když se konečně objevila pumpa Agip a my k ní nějak dojeli, byla jsem zralá na panáka něčeho tvrdého. A nejvtipnější bylo, že do 50l nádrže jsme načerpali 55 litrů benzínu. Fakt jsem asi jela na vzduch... :-)

To už ale naštěstí za volant sedl zase Daniel a do Latisany jsme to měli jen nějakých 30 kilometrů. Tam jsme sjeli, projeli městem a vydali se jihozápadním směrem hledat Lugugnanu. Nemusím podotýkat, jak strašně mají Italové značené odbočky... Od ní jsme se nějak propletli do přírodní rezervace a zamířili na "naši pláž" mezi letovisky Bibione a Caorle, kde jsme přespali.

A protože tohle už je hrozně dlouhý článek, o pláži ValleVecchia napíšu zase příště...

Příjezd k pláži (foceno z druhé strany, takže pohled "odjezd od pláže").

Lucie