Zobrazují se příspěvky se štítkemSlovinsko. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemSlovinsko. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 28. května 2013

SLOVINSKO VI.: Lublaň (3. února)

Poslední den na Slovinsku byla v plánu Lublaň. Ještě před tím ale krátká zastávka v Duine (Itálie), předání balíčku Ester a odvezení jejích věcí zpět do ČR. Když už jsme tam byli, zašli jsme se mrknout k moři. Oproti předchozímu dni bylo nádherné počasí - svítilo slunce a bylo teplo.

Po cestě zpět do Terstu jsme neodolali, zastavili u silnice a koupili si bedýnku pomerančů. Byly naprosto bezkonkurenční - červené i oranžové a okamžitě jsme se s nimi začali cpát. Což mělo za následek akorát to, že jsem byla totálně upatlaná (loupala jsem je i pro Dana, který řídil). Ovšem pokud na něco podobného narazíte, rozhodně neváhejte. Za 10€ jsme měli poměrně velkou hromadu těch nejlepších pomerančů, co jsem kdy jedla!

Pomeranče a Ital, kterému jsme se snažili vysvětlit, že chceme půl bedýnky červených a půl bedýnky oranžových. Nakonec to klaplo :-)

Pak už nás čekala cesta do hlavního města a hlavně návštěva jeho hradu. Vyrazili jsme tedy směr vnitrozemí a za hodinku byli na místě. Zaparkovali jsme v podzemních parkovištích velmi blízko centra, takže jsme to měli "co by šutrem dohodil (a zbytek doběhl)".

Jenže aby to nebylo jen tak, byl pomalu čas oběda. Lépe řečeno už jsem pořádně nejedla víc než tři hodiny, pomeranč nějak nepomohl. A to je pro mě špatný. Moc špatný. Začínám být protivná, náladová, je mi zle a dokud se nenajím, není se mnou kloudná řeč. Naštěstí Dan už tohle zná, a tak jsme se vydali hledat něco k jídlu. Nakonec vyhrál turecký kebab s příjemným Arabem, který si s námi začal povídat a dokonce prý i v Čechách nějaký čas žil :-) Jídlo jsme naházeli do sebe a hurá na hrad.

Po cestě na jídlo. I v Lublani jsou pověšené boty na drátech. Nevíte někdo, co to je za zvyk? Viděla jsem to i u nás v Brně.

Po cestě jsme přešli přes krásný Dračí most. Ten stojí  na severovýchodní straně Vodnikova náměstí a přemosťuje řeku Lublanici. Byl postaven na začátku 20. století a dnes je chráněnou technickou památkou. Dračí most je považován za nejkrásnější most vytvořený ve stylu vídeňské secese.

Byl to první vyasfaltovaný most ve Slovinsku, první železobetonový most v Lublani a jeden z prvních v Evropě. V době svého dokončení v roce 1901 byl třetím největším obloukovým mostem v Evropě. Nejzajímavější částí mostu jsou dračí sochy stojící na piedestalech ve čtyřech rozích (zdroj: wikipedia.org). Drak je také symbolem Lublaně.

Drak na Dračím mostě

Na hrad se dá dostat pěšky, nebo lanovkou. Tedy on je to spíš takový výtah. Jednosměrná jízdenka stojí pro dospělé 1,80€, pro studenty 1,50€ a jezdí přibližně každých deset minut. Koupit se dá i jízdenka zpáteční, případně nějaký balíček i se vstupenkou na hrad, ale to jsme nepotřebovali.
Pak stačilo počkat na příjezd výtaho-lanovky a už jsme si užívali prosklený výhled na Lublaň. A že stál za to! Nádhera...

Lanovka na hrad

Výhled z hradeb

A nádherný je i Lublaňský hrad. Je totiž velmi vkusně zrekonstruovaný - středověké kamenné zdi doplnilo železo a sklo a dohromady to dává velmi netradiční, ale pozoruhodnou kombinaci. Tady se architekti vyřádili, ale v dobrém. Vážně se jim to povedlo.

Lublaňský hrad

Středověký hrad leží ležící na Hradním kopci v Lublani, hlavním městě Slovinska.
Podle archeologických nálezů je oblast současného hradu osídlená nepřetržitě od roku 1200 př.n.l.

Nádvoří hradu


Hrad byl poprvé zmíněn v roce 1144 jako sídelní místo vévody Korutanského. V 15. století, byl hrad rozšířen kompletními hradbami a věžemi u vstupu, kde byl umístěn padací most. V tomto období byla také postavena kaple. V 16. a 17. století, byly postupně postaveny další objekty. Protože nebyl hrad v další době sídlem vladaře, ani žádného jiného důležitého šlechtice a protože nebylo opevnění v této oblasti zapotřebí, začal hrad ztrácet na významu. Náklady na údržbu byly tak vysoké, že hrad postupně začal chátrat.

V 19. století, byl hrad přestavěn. Částečně jako vězení a částečně jako vojenská pevnost, což snížilo jeho popularitu mezi obyvatelstvem. V roce 1905 byl hrad odkoupen lublaňskou městskou správou , která ho následně obývala až do poloviny 60. let 20. století, kdy začaly přípravy na rekonstrukci hradu.

Na konci 60. let, začaly práce na dlouhé a rozsáhlé rekonstrukci. Celá rekonstrukce trvala více než 35 let.
(Zdroj: wikipedia.org)


Na prohlídku jsme nešli, pouze jsme se pokochali výhledem a atmosférou a zavítali do kaple. Tam na nás čekalo překvapení - seděl tam pán s kaligrafickými pery a namaloval nám záložky s našimi jmény. Úžasné. Nechali jsme mu tam pár eur, tohle jsme si prostě zadarmo vzít nemohli, a pomalu začali sestupovat zpátky do města. Procházka je to pěkná - výhledy, kopec dolu, příjemné cestičky. Jen v opačném směru by se mi to jít nechtělo, byl to docela krpál.

I v Lublani je most lásky :-)

Zbytek prohlídky města už byl takový dost rychlý, přeci jen nás ještě čekala i cesta domů. Rychle juknout na Trojmostí, projít se po promenádě, pokochat se hradem osvětleným západem slunce a tradá domů...

Lucie

neděle 7. dubna 2013

SLOVINSKO V.: Koper a pobřeží (3. února)

Ráno nezbývalo než sbalit svých pět švestek, hodit je do auta a vydat se do města. Na promenádě přímo u parkoviště zrovna probíhal místní blešák, ale nic moc zajímavého tam neměli, a tak jsme se šli podívat do přístavu.


Přístav je docela hezký, nikde ale nejsou pláže. Nebo minimálně v historickém centru se prostě nevykoupete. Vzhledem k tomu, že byl začátek února, nám to ale ani moc nevadilo. Naštěstí počasí se umoudřilo a od rána svítilo slunko. A ten výhled na Alpy! Takže jsme udělali pár fotek a vydali se najít nějakou kavárnu, kde dostaneme snídani.


Jednu takovou jsme našli na Piazzale del Museo. Rozkošný malý podnik, kde místní osazenstvo (majitel, servírka a dva štamgasti) sledovali skoky na lyžích. Asi nějaké mistrovství nebo co. A my jim evidentně tuto siestu lehce narušili. Ale nevadí...

Byla neděle, a tak žádné sladké pečivo neměli (měla jsem chuť na croissanty ke kafíčku, takže jsem byla lehce zklamaná), ale prý nám můžou udělat toasty. Lepší než drátem do oka, říkali jsme si. Navíc docela za pár šupů - za 1,70€. A tak jsme si každý jeden objednali, plus ranní kávu samozřejmě.


Jedním slovem - ACH! Takhle dobré, velké a jednoduše geniální toasty jsem dlouho neměla. Se zeleninou a omáčkou v mističce, k tomu prostě dobré kafe. Ano, prosím, tohle já můžu...

Po dožvýkání snídane a vypití kávy jsme zamířili zpět k hostelu, kde na nás měla čekat Adéla. Odhlásili jsme se, zaplatili (při našem prvním odchodu nikdo na recepci nebyl, a tak jsme jim jen napsali lístek, že za hodinku budeme zpět) a pokračovali na prohlídku města.

University of Primorska

Historické centrum je docela maličké, a tak to nebylo náročné. Došli jsme na Titov Trg a mrkli na budovu univerzity a na Cathedral of the Assumption. S průvodce v ruce jsme pocourali kolem, prošli všeljaké možné i nemožné uličky, našli jednu z městských bran a ocitli se opět na náměstí vedle Histrie.

Cathedral of the Assumption

A tak byl čas pokračovat zase dál. Museli jsme ještě dojet do Duine (Itálie, nedaleko Terstu), kam jsme kamarádce Ester vezli na inernátní školu balíček od mamky. Rozloučili jsme se s Adélou, nalodili se a vyrazili vstříc poslednímu dni na Slovinku a hlavně Lublani.

Lucie

středa 3. dubna 2013

SLOVINSKO IV.: Napínavé spaní v Koperu (2. února)

Do Koperu jsme přijeli kolem šesté odpoledne. Lilo a foukal vítr. Naštěstí na pobřeží nesněžilo, a tak to byla aspoň trochu změna od vánice u Postojnské jeskyně. Zaparkovali jsme na okraji centra vedle přístavu a vydali se najít náš hostel, který jsme objevili na internetu - DD Koper (Djaški in študentski dom Koper).

K jeho dvěřím jsme došli poměrně brzy. Ovšem brzy jsme také zjistili, že tady nepochodíme. Prostě tam nikdo nebyl a tvářilo se to, že máme smůlu. Pravděpodobně totiž tento hostel funguje jen přes léto. Bylo půl sedmé a my stále netušili, kde budeme spát...

Rozhodli jsme se ale, že lepší to bude řešit s plnými žaludky. Není totiž nic horšího než hladová, unavená a zmrzlá já. Zapadli jsme do jakéhosi bistra, natlačili do sebe burek a jakousi napodobeninu pizzy a lehce posilněni jsme začali přemýšlet, co dál.


Naštěstí Adéla našla ještě před odjezdem našla nějaký jiný místní hostel, a tak jsme se s nadějí vydali dál do centra. Pršelo a my jen orientačně tušili, kde se naše teplé místečko nachází. Nakonec jsem mapu do ruky musela vzít já. Jak je Dan šikovný a zručný, tak s orientací je na tom bídně.

Po pár minutách hledání jsme ale skutečně v postranní uličce našli Hostel Histria - útulný malý hostýlek, který se stal naším útočištěm. Pokud budete v Koperu, určitě ho doporučuju. Vyspíte se tam za necelých 20€, je tam teplo, sucho, čisté prostředí a milá obsluha :-)


Vchod do Histrie a recepce.

Vanda nám šla pronajmout pokoj a my s Danielem odvezli Adélu na její privát. Chvilku jsme ho museli hledat, ale pak se zadařilo, vysadili jsme ji, domluvili se na další den a frčeli zpátky. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti jen kousek od hostelu a protože byla sobota večer, nic jsme neplatili - o víkendu zadarmo.

Na hostelu už na nás čekal teplý malý pokojíček pro šest lidí, ale my ho měli sami pro sebe, takže naprostá paráda. Klasické topení tam neměli - jen klimatizaci, která foukala i teplý vzduch. Vyhřít pokoj zvládla skvěle a i ponožky jsme si na ní usušili...


Takto se suší ponožky na klimatizaci...

Ovšem není čas ztrácet čas! Převlékli jsme se, vzali si suché ponožky, chvilku se ohřáli a vyrazili podívat se do nedalekého baru. Jmenoval se Lord Byron pub a vřele doporučuji - skutečně stylová hospůdka. Jen slečny servírky byly takové pomalejší...

Já odpadla poměrně brzy a šla jsem spát, Daniel s Vandou ještě chvilku zůstali. A pak jsme všichni zapadli do bílých peřin a usnuli jako když nás do vody hodí...


Lucie

neděle 17. února 2013

SLOVINSKO III.: Zážitky z Postojnské jeskyně (2. února)

V sobotu stále pršelo jak z konve, a tak nám nezbylo než se schovat do podzemí. A dobře jsme udělali. Tenhle výlet totiž skutečně stál za to. Vstup je sice poměrně drahý, ale byl to úžasný zážitek.

Koupili jsme vstupenky, ve vedlejší restauraci jsme si doběhli na toalety, a už jsme klusali ke vchodu. Byla hrozná zima a lilo a my se modlili, aby nás už pustili dovnitř. V podzemí je totiž celoročně konstantní teplota kolem 10°C a hlavně tam nefouká, takže jsme se těšili do tepla..

Usazeni ve vláčku čekáme, až se konečně rozjedeme...

Pak už otevřeli turnikety a my prošli k podzemnímu vláčku. Docela dlouho trvalo, než se všichni usadili, a my měli aspoň čas v klidu si poslechnout povídání z audioprůvodce. A pak už jsme se rozjeli...

Vláček fičí docela rychle a když říkají, že si nemáte stoupat, vědí proč... Někdy jsou stropy tak nízké a projíždí to tak blízko stěn, že jsem byla ráda, že jsem docela malá... Ale bylo to nádherné - stalagnity, stalagmity a stalaktáty všude kolem, nádherně nasvětlené a v různých barvách...

Vláček je docela dlouhý. Foceno na zpáteční cestě.

Železnice je dlouhá asi 3,7 kilometru, další necelé dva kilometry se jdou pěšky. Všude jsou vyasfaltované chodníčky, takže to zvládnou i malé děti i dámy na podpatcích. Já měla nízké široké podpatky na zimních botách a naprosto v klidu, ale viděla jsem tam i slečnu na jehlách. Docela si to dávala... Zpátky se pak opět jede vláčkem.


Nebudu se tu dlouze rozepisovat o všech věcech, co jsme se o jeskyni dozvěděli. To bychom tu byli ještě zítra. Něco málo základních informací najdete v předchozím článku. Na mě ale udělal dojem Taneční sál. Je to velký dóm, ve kterém jsou nádherné obrovské lustry z benátského skla! No prostě úžasné. Musí být neskutečný zážitek účastnit se tam nějakého plesu (vážně se tam pořádají).

Koncertní sál

Během prohlídky se nesmí fotit s bleskem - má to neblahý vliv na podzemní prostředí. Samozřejmě se vždy najde pár tupců, co to porušují a vesele si fotí, když průvodce zajde za roh. Já to ale dodržela, takže moc fotek nemám. Fotit se pak mohlo v Koncertním sále úplně na konci prohlídky. Byl to další obří dóm, který má prý skvělou akustiku a vejde se do něj až 10 tisíc lidí najednou...

U Koncertního sálu je také ono akvárko s macaráty, o kterých jsem se zmínila v minulém článku. Jsou to podivní tvorečkové.


A samozřejmě nesmí chybět podzemní obchůdek s předraženými suvenýry a jedinou podzemní poštou na světě - na místě si mimo jiné můžete koupit pohled i známku a rovnou to poslat. Podzemní razítko na dopise zaručeno. Vše s podzemním příplatek. (Uf, nějak moc "podzemní" v jednom odstavci...)



A pak už nás opět nahnali do vláčku a my se vydali na zpáteční cestu. Až na pár drobných odchylek kopíruje původní trasu, takže moc nového neuvidíte. Ale i tak vám to zase vyrazí dech. Vystupuje se ale jinde - v obrovské jeskyni, kde burácí řeka Pivka (ta, co jeskyně za několik milionů let vytvořila). Bohužel jsme byli poslední prohlídka a i místní evidentně spěchali domů, takže než jsem si řeku stačila pořádně vyfotit, zhasli a mi a měla jsem smůlu...


Následoval šok. V podzemí jsme byli asi hodinu a půl. Když jsme vcházeli, pršelo. A když jsme vycházeli, byla všude sedmicentimetrová vrstva mokrého sněhu a padaly "hovna s háčkama" (tak se u nás na severu přezdívá sněhu s deštěm, pojem velmi často používají mí rodiče). Velmi rychle jsme toto nadělení přejmenovali na "sračky s hákama", protože chumelilo/sněžilo tak intenzivně, že to prostě nešlo.

Toto nás čekalo při odchodu z jeskyně.

Probrodili jsme se k autu a Daniel celý zmrzlý vystál frontu k automatu na zaplacení parkovného. Pak musel odhrnout čelní sklo, protože stěrače si to prostě nedaly. My s holkama se zatím snažily rozehřát v autě. Jen výjezd se nám pak ještě malinko zkomplikoval - kvůli zimě a těžkému sněhu se prostě zasekla závora. Co naplat, všichni to krosili přes trávu kolem. Tak jsme to udělali i my. Šíleně to klouzalo, ale jinak v pohodě. Vědět to dřív, ušetřili jsme 3,50€ za parkování :-)

Dojeli jsme k dálnici a podlili se, aby jezdily sypače a pluhy. Naštěstí na té dálnici to docela šlo, ale stejně rychleji než 80km/hod prostě jet nešlo. A tak jsme se sníženou rychlostí vydali směrem na pobřeží - do Koperu, naší cílové stanice.

Už jsem se zmínila, že bylo pět odpoledne, a my stále neměli ponětí, kde budeme spát?

Lucie

čtvrtek 14. února 2013

SLOVINSKO II.: Postojnska Jama - pár praktických informací

Postojska Jama leží necelých 50 kilometrů od Lublaně u města Postojna. Na dálnici je dobře značená a i když člověk sjede na místní komunikace a projíždí obcí, na každé křižovatce je příslušná cedule a dovede vás až k cíli. Kousek od vchodu pak je parkoviště. My zaparkovali v pohodě, ale netuším, jak na tom bude v hlavní turistické sezóně. Parkovné je 3,50€ (platí se při odjezdu).

Od parkoviště ke kase to je kousek. Ke vlezu do jeskyně pak asi dalších 400 metrů. Normálně pohoda, že jo. Vyasfaltovaný chodníček, dá se to zvládnout na podpatkách. Jenže nám zrovna neuvěřitelně pršelo, foukalo, byla kosa. Těch pár set metrů bylo utrpení...

Briliant a Pilíř, symboly Postojnské jeskyně. Briliant je prý nejkrásnějším stalagmitem. Zdroj: http://www.postojnska-jama.eu/en/visit-information#!gallery[mixed]/1/

Ale zpět ke kase. Vlezné je docela drahé. My jsme šli na základní okruh a jako studenty nás to vyšlo na 18,30€, plná sazba je 22,90€. Malý tip - nekontrolují platnost ISICů, takže třeba Daniel ho jen vyndal a v pohodě jsme si koupili studentské. Zvýhodněné vstupné pak mají děti do 15 let a škvrňata do 5 let. Doporučuji si za 1€ půjčit audio průvodce (i pro angličtináře). S Danielem jsme poslouchali obojí a pan průvodce to docela odflákl. Z audia jsme se toho dozvěděli mnohem víc a i nejrůznější zajímavosti, takže jsme to pak holkám tlumočili.

Je možné si koupit i zvýhodněné vstupenky do dalších částí (plné vstupné / děti do 5let / děti do 15let / studenti):
Jeskyně+nedaleký hrad - 27,90 € / 2,00€ / 16,74€ / 22,32€
Jeskyně+vivarium+hrad+expozice motýlů - 33,20€ / 3,00€ / 20,54€ / 26,56€
Jeskyně+vivárium+expozice motýlů - 27,00€ / 2,00€ / 16,20€ / 21,60€
Vivárium+expozice motýlů - 8,00€ / 1,00€ / 4,80€ / 6,40€

Zdroj: http://www.postojnska-jama.eu/en/visit-information#!gallery[mixed]/1/

Od listopadu do března jsou prohlídky třikrát denně - v 10:00, 12:00 a 15:00. V dubnu a říjnu v 10:00, 12:00, 14:00 a 16:00. Od května do září se do jeskyně podíváte od devíti ráno do pěti odpoledne každou hodinu, v červenci a srpnu i v 18:00. Více info se dozvíte na stránkách Postojnské jeskyně.

A teď něco málo informací:

Krasové Postojnské jeskyně jsou dlouhé něco málo přes 20 kilometrů, z toho je 5,3 kilometru otevřeno pro veřejnost. A to z nich dělá nejdelší turisticky přístupné jeskyně na světě.

Jeskyně byly vytvořené podzemní říčkou s názvem Pivka a objeveny byly v 17. století Janezem Vajkardem Valvasorem. Další další části jeskyní pak objevil v roce 1818 Luko Čeč, který připravoval jeskyně pro návštěvu rakouského císaře Františka I. Zajímavé je, že do jeskyní se sjížděla smetánka z celé Evropy - byla to dost prestižní záležitost podívat se tam. Císař František se svou ženou Sisi tam byli několikrát a jeskyně si zamilovali.

Macarát jeskynní, zdroj: http://www.postojnska-jama.eu/en/visit-information#!gallery[mixed]/1/

Jeskyně byly otevřeny pro veřejnost v roce 1819 a Čeč se stal jejich prvním oficiálním průvodcem. První elektrické osvětlení bylo instalováno v roce 1872, což bylo ještě dříve než byla osvětlena Lublaň a dokonce i dřív než Londýn. V téže době byl také v jeskyni instalován turistický vláček.

Jeskyně jsou domovem endemického obojživelníka zvaného macarát jeskynní. Na konci prohlídky je velké akvárium s těmito prapodivnými zvířátky. Dožívají se až 100 let a i 7 let vydrží bez potravy. Mají částečně vyvinuté střední ucho a mají plíce i žábry... Podivná hříčka přírody... Postojnské jeskyně jsou údajně jediné místo na světě, kde mohou turisté tato zvířata vidět.

Akvárium s macaráty. Zdroj: http://www.postojnska-jama.eu/en/visit-information#!gallery[mixed]/1/

Takže jestli se chystáte na Slovinsko, Postojnska jama by vám neměla uniknout. Je to krásná podívaná. O tom ale zase v příštím článku.

Lucie

úterý 5. února 2013

SLOVINSKO I.: Další rychlovýlet, směr Maribor (2. února)

4:00 ráno. Brno. Je tma, zima a hnusně. A my vstáváme, abychom se vypravili do Slovinska. Sakra, koho to napadlo vstávat takhle brzo? Danieli? Máme za sebou hodinu a půl! spánku, protože večer bylo ještě potřeba dodělat hromadu věcí (pojištění, doplánování cesty a tak).

No nic, jdu se do koupelny zkulturnit, udělat ze sebe člověka, doházím věci do kabelky, vykopu Daniela z postele (jeho vstávání je vážně tristní) a už se soukáme do auta. Musíme ještě vyzvednout Vandu v Soběšicích a Adélu v Králově Poli, která do Koperu jede studovat a my ji tam vezeme, a už se řítíme směrem na Vídeň, Graz a Maribor.

Nakonec jsme z Brna odjeli před šestou a k Mariboru jsme přijížděli kolem tři čtvrtě na deset. Takže necelé čtyři hodiny. Zaparkovali jsme v centru města v podzemních garážích, kde hodina parkování stála 0,90€. To mi přijde docela fajn. Navíc městečko je malinké, takže historické centrum se dá projít za chvilku.


Františkánský kostel Panny Marie zezadu

Vyrazili jsme na Trg svobode na severním okraji historického centra a první, co jsme uviděli, byl františkánský kostel Panny Marie z přelomu 19. a 20. století. Impozantní stavba. Na samotném náměstí za kostelem pak byl socialistický pomník bojovníků za svobodu a mariborský hrad.


Dan a holky před socialistickým pomníkem

Prokličkovali jsme městem a mrkli na Lent - renovovanou část středověkého Mariboru. Je to vlastně několik set metrů nábřeží Drávy. A k vidění je na něm nejstarší vinný keř na světě (Stara trta), který se vine po zdi zdejšího vinařství. Tato rarita je stará minimálně 380 let a je i zapsaná v Guinessově knize rekordů.


Nejstarší vinný keř a Daniel
Jde o starou, původní slovinskou odrůdu Žametovka či Modrá Kavčina. "Staré víno" dává podle průvodce každoročně kolem 35-55 kg hroznů, což naplní asi stovku čtvrtinových lahviček, které jsou určeny jen pro reprezentační účely. Potomci keře se ale rozšířily do celého světa a dají se dohledat na mapě ve vinařství.


Takto vypadal dřív - vyfoceno na výstavě

Do domku, po kterém se keř vine, se dá zajít a mrknout na malou historickou výstavu o zdejším vinařstvím. Dá se tam i koupit víno, ale přišlo nám dost drahé. Každopádně na recepci sedí milá slečna a dají se tam pořídit pěkné pohledy :-)

V Mariboru je spousta zapadlých uliček a dvorků, do kterých se dá nakouknout. Některé jsou hezčí, některé méně. Moc velké město to ale není. Pokud si myslíte, že tam strávíte celý den na procházce po historickém centru, tak to nejspíš budete zklamaní.


Barevná ulička mezi domy

Vnitřní dvorek jednoho z domků

Za vidění stojí snad ještě synagoga, Soudní věž, Národní dům (který vznikl podle plánů českého architekta Jana Vejrycha v letech 1897-1898, za vzor mu posloužil jeho návrh pardubické radnice), Univerzitní knihovna, přilehlý park a naproti ležící katedrální kostel sv. Jana Křtitele, Vodní věž na kraji Lentu, a to je skoro všechno. Samozřejmě se dá najít ještě několik zajímavých budov či parků, ale není to žádná sláva. Navíc nám začalo hrozně pršet...

Národní dům
Univerzitní knihovna
A tak jsme zapadli to skvělé malé kavárny s názvem Iglu bar na ulici Vetrinjska 13. Vnitřek není nic, z čeho bych si sedla na zadek, ale nadchly mě místní dortíky. Ano, na jídlo mě dostanou vždycky. Obzvlášť na čokoládové dortíky... No a tak jsme si dali kávičku a dortík a všechny byly úžasné! Každý stál 1,90€, ať už to byl Sacher nebo ovocný řez.


Pokud chcete na dobrou kávu a excelentní zákusek, rozhodně se stavte v Iglu baru.

Protože stále lilo a nemělo cenu se courat po městě, vydali jsme se poklusem k autu a vyrazili na další cestu. Původně byla v plánu Lublaň, ale v tomhle počasí to nešlo. A tak jsme rozhodli, že ji navštívíme až na zpáteční cestě. Před námi tak byla Postojnska Jama - jedna z největších krasových jeskyní světa.

Lucie