Zobrazují se příspěvky se štítkemstrážní věž. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemstrážní věž. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 6. října 2015

SIC-SAR XVIII.: křížem krážem z Cagliari do Sassari (10. srpna)

Ráno nám začalo vtipně - bylo potřeba před vrácením umýt auto a zamaskovat škrábnutí v laku. No, tedy škrábnutí... Vzali jsme to o keř. Hodně tvrdý keř a ve velké rychlosti. Přes skoro celý bok. Takže se v tom bleděmodrém laku našeho Fiátka Pandy rýsovala bílá tenká čára od předního kola až k zadním dveřím. A vzhledem k tomu, že při půjčování si na "slepou mapu" auta obkreslili každé škrábnutí, moc se nám nechtělo platit nekřesťanské peníze za nový lak.

Zkoušeli jsme to vším možným - umýt, vyšůrovat leštěnkou, nějakými přípravky atd. No nic, pořád to bylo vidět. Nakonec se jako nejlepší varianta ukázalo mé melounové tělové máslo - když se nanesla tenká vrstvička a rozleštila se, ve správném úhlu slunečních paprsků nebylo vidět vůbec nic. A shodou okolností jsme pak před půjčovnou zaparkovali naprosto ideálně, takže ten velký Ital na žádnou rýhu nepřišel. Tadá! Jde se prozkoumat Cagliari.


Naše první kroky zamířili někam na lavičku, kde se nasnídáme, prolistujeme průvodce a rozhodneme se, co dál. Dalším úkolem bylo najít internetovou kavárnu, kde si zjistíme spoj do Sassari a následně další den do Alghera. Vše jsme zvládli a vypravili jsme se do historického centra Cagliari, tedy čtvrtí Marina a Castedu.

Připravte se, že je to trošku do kopce, což s batohy na zádech nebylo fajn. Ve výsledku to ale nebylo nic strašného. Pak už se člověk dostane do starých uliček čtvrti Marina, která je přímo nad přístavem, a je to krásné. My jsme pro přístup zvolili dlouhé schody k Bastionu di Saint Remy. A bylo to dobré rozhodnutí - ty výhledy stály za to.


Ale ve zkratce to nejdůležitější:
Čtvrť Marina je plná restaurací a tratorií, nejvýznamnější památkou zde je renesanční kostel S. Agostino. Ulice Via G. Manno odděluje čtvrť Marina od Casteddu (starého města, také Castello). Zde jsou nejvýznamnější stavby ve městě. Ve střední části, na východě, se nachází katedrála ze 13. st. Průčelí chrámu je z roku 1933 a je napodobeninou dómu v Pise.



Původně byl na staré město vstup možný pouze dvěma branami, jižní se nazývá Torre dell'Elefante, a je z roku 1307. Severní brána se jmenuje Torre di San Pancrazio. U severní brány na Piazza Arsenale se nachází Národní archeologické muzeum (Cittadella dei Musei) s prehistorickými a antickými nálezy ze Sardinie. 

Dvě stě metrů severovýchodně od muzea najdeme amfiteátr (Anfiteatro Romano) z 2. st., který v současné době slouží jako přírodní divadlo. K dalším významným památkám ve městě náleží především raně křesťanský kostel San Saturno z 5. až 6. st., nejstarší sakrální stavba na Sardinii. Dále pak poutní kostel Santa María di Bonaria.

My navštívili vlastně skoro vše z výše popsaného - katedrálu, nějaké ty kostely, vylezli na Torre dell'Elefante, která se jmenuje podle na ní umístěné sošky slona, viděli amfiteátr (který byl tedy dost zklamání - oplocený a nic moc) a nakonec se vypravili na vlak do Sassari. Tam na nás čekalo milé překvapení - ve městě zrovna probíhal Festa dei Candelieri, Svátek svícnů. 







Další den utekl jako voda a nám se sicilsko-sardinské putování pomalu chýlilo ke konci. Ale o tom zase až příště.

Lucie

pondělí 22. června 2015

SIC-SAR XV.: Starověký Tharros a večer v Oristanu

Naše další cesta mířila na poloostrov Sinis, kde se nachází antické město Tharros. Většina odhalených památek pochází z období římské říše a počátků křesťanství. Kromě posvátného místa Féničanů lze vidět lázně, základy chrámu a část osídlení se zbytky domů a dílen řemeslníků.


Podle archeologů kdysi mocnou pevnost založili v Féničané 8. století př. n. l. Na zbytcích vesnice typu nuraghi vystavěli své posvátné místo pod širým nebem stejného druhu, jaký lze nalézt v několika lokalitách osídlených Féničany v západním Středomoří a považovaných za první známky kolonizace a urbanizace.

Tharros byl osídlen až do 10. století našeho letopočtu, a to nejdříve Féničany, dále Puny a nakonec v Římany. Město bylo opuštěno pod tlakem invazí Saracénských nájezdníků.



Než dojdete k samotnému městu, minete pás pizerií, barů, kaváren a nejrůznějších stánků - se suvenýry, hromadou drobností, pohledy apod. Danovi se rozpadly boty, a tak jsme mu u černocha, který měl jeden ze stánků, koupili kožené sandály. Byly za docela dobrou cenu, ale že by to byla kvalita nad kvalitu, to zase ne. Nicméně zbytek dovolené vydržely a na občasné nošení je má ještě teď.

My jsme na Tharrosu byli už pozdě odpoledne a ukázalo se to jako dobrá volba - hodně turistů v době našeho příjezdu odjíždělo, mezi pozůstatky města tak bylo jen málo lidí. Doporučuju proto vydat se tam buď brzo ráno, nebo právě k večeru. Mezi červencem a zářím mají otevřeno do 19 hodin, v ostatních měsících jen do 15 hodin.


Po Tharrosu jsme se vypravili na samotný cíp poloostrova - kolem jedné z četných strážních věží, abychom odlovili kešku. A pak už jsme zamířili zpět do Oristana, kde jsme si našli Bed&Breakfast a ubytovali se.

Jak jsme náhodou objevili nejlepší podnik v Oristanu

A teď si povíme pohádku... Večer po vybalení věcí a sprše jsme si řekli, že vyrazíme do nějaké místní restaurace, abychom ochutnali zdejší jídlo. To jsme ale ještě netušili, jaká se z toho stane bojovka a následně hádka. Ono totiž všechny restaurace v centru byly plné. A když nebyly plné, byly ukrutně drahé. A tak jsme chodili, hledali, a já už totálně šilhala hlady. 

Když už můj hlad dosáhl maxima, šla jsem si koupit do "hladového okna" kus něčeho "jako-hranatá-pizza". A Dan byl naprdnutý, protože si představoval, že povečeříme nějak hezky. Takže jsme se trochu štěkli. (Že by mi malý kousek pizzy zabránil jít ještě na večeři? Pche!) Díky zaplácnutému žaludku jsem však byla výrazně vstřícnější a nenervovalo mě k nepříčetnosti, že jsme ještě nenašli žádné volné místo v restauraci. Znáte to, hladová ženská :-D A tak jsem ani neprotestovala, když jsme šli hledat dál od centra.

A pak se stal zázrak. V zapadlé uličce jsme našli nevýraznou místní trattorii. Uvnitř zrovna italská rodinka slavila nejspíš něčí narozeniny. My se usadili opodál a čekali. Jídelní lístek jen v italštině, servírka neuměla anglicky ani slovo, přizavolala proto nejspíš majitelku z kuchyně. Ta uměla pár slov francouzsky.

A tak jsme si rukama, nohama, lámanou franczouštinou a s minimem angličtiny objednali večeři. Já chtěla kalamári a Dan špageti s mořskými plody. To, co nám přinesli, však překonalo naše očekávání. Nebe v puse! Obrovské talíře s hromadou jídla, červené víno (my nakonec zvládli dva litry), karafa vody. Přecpali jsme se k prasknutí. A za to vše jsme zaplatili necelých 20€. No byli jsme nadšení!

Tu boží restauraci jsem se snažila dohledat podle map a myslím si, že to je Trattoria Portixedda by Maria Neves. Chvilku jsem googlila a nejspíš jsme měli fakt kliku - o tomto podniku totiž básní i lidé na TripAdvisoru a my ho objevili náhodou!

Po opulentní večeři už jen stačilo se odvalit ovínění domů a spát. Ráno nás totiž čekala cesta do vnitrozemí. Konec pohádky.

Lucie