SIC-SAR XIV.: Nuraghe Su Nuraxi di Barumini (7. srpna)

Tento den byla největší vedra z celé naší dovolené. Pamatujete, jak v Čechách bylo 38°C? No tak na Sardinii bylo ještě o deset stupňů víc. Masakr, že? Takže ve chvíli, kdy jsme vystoupili z klimatizovaného auta na parkovišti u nuraghe Su Nuraxi di Barumini, málem to s náma švihlo. Jako beze srandy. Mít slabší srdce, oba nás odvezli nohama napřed...

Než jsme se vydali přímo ke starověké pevnosti, stavili jsme se ještě na pláži Cala Domestica, která je jen kousek na sever od Porto Flavia. Jednak kvůli kešce, jednak protože je to prý jedna z nejkrásnějších pláží Sardinie. A Krásná opravdu je, jen tomu odpovídá i hustota návštěvníků, placené parkování, stánky z občerstvením atd...

Příchod k pláži po dřevěném chodníčku

Výhled z kraje pláže

Ale zpátky k nuraghe Su Nuraxi si Barumini. Trošku krkolomný název, že? Ale zas tak složité to ve výsledku není.

• nuraghe - prehistorické stavby vybudované nuragskou civilizací. Jsou to kamenné věže ve tvaru komolého kužele z let 1500–300 př. n. l., na Sardinii se jich dnes nachází asi 7000.
• Barumini - město, u kterého se památka nachází
• Su Nuraxi - samotný název archeologické lokality

Centrem archeologického komplexu ruin je třípatrová skoro dvacetimetrová budova/věž, která se datuje do doby kolem roku 1500 před naším letopočtem. To je značně neuvěřitelné. Obzvlášť ve chvíli, kdy procházíte chodbami, kde jednotlivé kameny jsou pomalu větší než vy. Vážně nechápu, jak to tenkrát poskládali.

K prvně postavené centrální věži byly postupně přistaveny další čtyři menší hradby. Ty kolem roku 1000 př. n. l. propojily hradby. V době železné (8. a 6. st. př. n. l.) se po svahu objevily první vesnické domky. Jejich zbytky i dnes vypadají úžasně - navzájem propojené kruhové stavby.

Jak se ves rozrůstala, kolem jejího jádra byly budovány stále promyšlenější hradby. Centrum tvořilo devět věží se střílnami pro luky a oštěpy. Archeologové našli také zbraně ve tvaru velkých kamenných koulí.

Archeologové Su Nuraxi objevili úplně náhodou až v roce 1949. V okolí je několik kopečků, hromad. Něco jako náš Říp - všude rovina a najednou z ní vyčuhuje homole. No a na vršku jedné z těchto homolí byl pod nánosem zeminy dlouhou dobu ukrytý Su Nuraxi. Pak jednou přišel přívalový déšť a odplavil souvislý kus té zeminy. No a hle, ona pod ní tři a půl tisíce let stará věž! V roce 1997 pak bylo naleziště zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.

zdroj: barumini.net

A je to vážně pecka, však koukněte sami. na okraji Barumini pak je i museum Su Nuraxi. Není to nic velkého, ale najdete tam třeba zmenšeninu původní pevnosti a pár dalších zajímavých informací.

Po nasátí dávné historie jsme se vydali na La Giara di Gesturi - na náhorní plošinu o rozloze 45 kilometrů čtverečných, kde žije typický černý skot s dlouhými rohy a jedineční divocí cavallini - "koníčci". Nahoru se dá vyjet autem, pak už ale musíte pěšky. Bohužel v té chvíli nám teploměr ukazoval 45°C a i strážci parku nám nedoporučovali v tomhle horku jít koně hledat. Kor když není jisté, že jejich stádo na té ploše potkáte. Určitá šance sice byla u sedm kilometrů vzdáleného jezera, i tuto cestu jsme však v horku vzdali.

Výhled z náhorní plošiny

Když divocí koně neklapli, zamířili jsme na další antické naleziště - do starověkého města Tharros. Ve svých spisech ho zmiňuje již Ptolemaios a naznačuje, že toto město v jeho době patřilo k nejvýznamnějším osídleným místům na ostrově.

Lucie

SIC-SAR II.: první den a první láska - Marsala na první lok (31. července)

Ve středu dopoledne jsme po dvouhodinovém letu přistáli na západním cípu Sicílie v městečku Trapani. Plán jsme stále neměli, pouze jsme tušili směr naší cesty. Takže když jsme zjistili, že nějaký rozumný autobus do Marsaly, která se nám podle průvodce líbila, jede až za hodinu, vyrazili jsme na první stop.

Před letištěm

Slunce pražilo, v okolí žádný stín a já nervózní jak školačka při první puse. Absolutně jsem nevěděla, co vlastně dělat. Ano, jsem autostopový diletant... Navíc dobrých dvacet minut nám nikdo ani nepřibrzdil (a vlastně jsme ani nevěděli, jestli jsme na dobré silnici na Marsalu), a tak jsem začínala být lehce otrávená. A kdo mě nezažil otrávenou, nezná muka světa :-)

Naštěstí se ale naše smůla zlomila a už jsme mířili se sympatickým Taliánem, který ještě k tomu uměl anglicky, do města vyhlášeného vína - do Marsaly. Což se ukázalo jako strategická chyba hned na začátku naší dovolené.

Teploty lehce pod čtyřicítku, my na zádech krosny a šup do žhnoucích uliček. Zapadli jsme na první náměstí a dali si svačinu/oběd jako správní trampové - z batohu jsme vytáhli nůž, bochník chleba a štangli vysočiny a byli jsme náramně spokojení. Nebo minimálně já, hlady už jsem skoro šilhala.

Následovala procházka po městě a kochání se. První den dovolené! JUCH! Načež jsem zapíchla oči do výlohy první gelaterie a nehnula se z místa, dokud mi Danýs neslíbil koupit zmrzlinu. Problém tedy nastal ve chvíli, kdy jsem si měla vybrat, kterou chci... Kdyby měli tři druhy, bylo by to jednodušší, že. Pak jsem ale jen ukázala prstem do jedné z nádobek a už jsem si spokojeně odnášela ohromný kornout. Co naplat, že za každou Dan vysolil euro šedesát, já byla na vrcholu blaha...

Po courání městem jsme se vypravili do místního archeologického muzea na pobřeží. Nejlepší ze všeho na něm asi byla ta klimatizace. Bez legrace, aklimatizace je sviňa. Ale zase abych mu nekřivdila - je tam pěkná kartágská válečná loď, kterou našli v roce 1969 v oblasti zvané Punta Scario v marsalském přístavu. Zrekonstruovali ji a nyní ji tam vystavují. Hezký, klima stejně vyhrála...

Když jsme v brzké odpoledne vyrazili opět do města, jednohlasně jsme se shodli, že to nejhorší vedro přečkáme v nějaké místní vinárničce. Taky aby ne, vždyť jsme v Marsale! Města známého pro své vyhlášené víno, které svého času nahradilo denní příděl rumu v britském námořnictvu a miloval ho i Lord Nelson! Je podobného typu jako portské a sherry - tedy fortifikované. A kdo chce vědět víc, tak ať googlí, případně je pěkný článek na iHNEDu.

Ačkoli není vidět, tak za zády má Dan muzeum.

A jak jsme řekli, tak jsme udělali a zapadli do prvního kamenného obchůdku, který jsme našli. Jaká to byla chyba jsme zjistili až později...

V malinké vinárničce obsluhovala malinká Angela - Italka s výbornou angličtinou (díky bohu) - zrovna vyprovázela hosty a nás posadila k malinkému stolečku. A pak už se nám začala věnovat. Tři degustace jsou prý zadarmo a k tomu nějaké zobání - sýr a pečivo, olivy, ovocné marmelády a jiný sýr, topenády, nakládaná rajčata a cibulky. Postupně nosila na stůl a my nestačili žasnout.

Z prvních dvou vín jsme moc nadšení nebyli. Nechtěli jsme urazit, ale moc jsme se na ně netvářili. Chuťově nijaká, plochá, trpká, takový horší český průměr (ale na Prahu zase dobrý). A Angele došlo, že nás na levná vína neutáhne... A tak zašla někam dozadu a (konečně!) přinesla pravou marsalu. To bylo teprve pošušňání! Naše představa, že si koupíme lahvinku dvě, brzy vzala za své.

Ráj na zemi... Ách!

Co si budeme povídat - za tu hostinu, co nám přichystala, jsme jí to ani udělat nemohli. A hlavně tři ochutnávky? Houby! Dohromady jsme ochutnali kolem patnácti až dvaceti vín (a ne v malých dávkách, takže přesné číslo mám jaksi rozmazané).

Nechtělo se nám ale tahat s vínem v batohu. Přeci jen první den dovolené, kdo to má nosit? Angela se ale opět projevila jako skvělá obchodnice, vytáhla bloček a že nám ta vína prý pošle domů - minulý týden že zrovna posílala bednu do Prahy, a tak že to není problém, jen se posílá v krabicích po šesti a minimální počet je 12 kusů...

Co už, aspoň budeme mít vyřešené dárky pro rodinu. A tak jsme sepisovali, ještě ochutnávali a byli nadšení, až jsme se zastavili na čísle 18. Ano, OSMNÁCT! A k tomu další dvě lahve do batohu. Angela nám ještě přihodila jednu načatou z ochutnávek a dvě čokolády s chilli papričkou k tomu jako bonus.

To nás vyfotila Angela

Díky, banko, za mou kartu... Ta sice dost zaplakala, když jsem v terminálu potvrdila tu závratnou částku, ale aspoň jsme tak vyřešili nejen suvenýry, ale i část vánočních dárků a sem tam nějaký narozeninový.

A - Trapani, B - Marsala, C - Mazara del Vallo

Byl podvečer a také čas na cestu dál. Přeci jen jsme chtěli dojet minimálně do Mazary (cca 23km). Museli jsme přeťapat celou Marsalu, abychom se dostali k silnici na jih. Cesta teda nic moc. Stop stál taky za velký kulový. Naštěstí asi po tři čtvrtě hodině nás nějaký týpek nabral a dovezl až na náměstí v Mazaře. Už to nebudu protahovat - vygooglený Bed&Breakfast jsme nenašli, a tak jsme vzali za vděk i hotelem. Za noc jsme vyplácli 75€, ale co už. Hlavně, že bylo kde se vysprchovat a složit hlavu. Jo a taky kde si dát víno ;-)

Lucie