pondělí 29. dubna 2013

Sezona začala, aneb šermíři, kam se podíváš... a já nestíhám

Ano, konečně přišlo jaro. Tedy spíš jaro přišlo a odešlo a prakticky tu máme léto... Což mě docela štve, neboť jaro miluju, ale tak třeba se ještě dočkám. Ovšem díky teplému počasí můžu teď prakticky pořád nosit sukně a šaty, takže si taky zas až tak moc nestěžuju... Ale zpět k blogu.

Jsem ve skluzu, to si asi všichni čtenáři všimli. Ale abych vás neochudila o aspoň nějaké čtení, rozhodla jsem se napsat text o nyní pro nás aktuálním dění - tedy o historických bitvách. S jarem totiž přišla i šermířská sezona a s ní samozřejmě naše výpravy do středověku.

Jedna vtipná fotka z Libušína - zachytili mě u vaření, v ruce mám obří vařečko-lžíci, za kterou by se nemusela stydět žádná školní kuchařka :-)

Jaký je život s šermířem, jsem vám už popisovala. Na tom se prakticky nic nezměnilo. Historické vybavení nám v bytě zabírá stále víc místa, medovina vyplňuje většinu volného prostoru v kumbále (a že tam toho prostoru moc není, ovšem takových pětadvacet litrů se u nás určitě najde), na balkóně ustavičně dosušujeme kožešiny, deky a pláště (sakra, snad dnes nebude pršet, samozřejmě jsem je na tom balkoně zapomněla) a po víkendu Daniel kulhá a má modrý bok.

To je tak, když mu kyrys končí pět čísel nad plechovýma nohama a mezi tím má jen prošívanici... Ano, dostal tam několikrát - když se na něj protivníci nedostanou přes štít, zkouší to pod něj. A má z toho obraženou kyčel a po stehně a zadku modřiny. Ale stejně si nedá pokoj a půjde do toho zas. Klasika. Kroužková suknice se mu už snad vyrábí.

Vidíte to místo na kyčlích, kde není chráněný? Ano, tam to schytal. Několikrát... :-)

Přišel ale i čas seznámit vás s průběhem bitev. V tuto chvíli za sebou máme dvě - minulý víkend jsme opět vyrazili na největší bitvu v České republice do Libušína. Počasí tedy vážně "stálo za to" - zima, déšť, bláta po kotníky. Ale to už je na "Libuchu" asi tak nějak tradice. A tento víkend se uskutečnili Habrovany, které pořádá spřátelený spolek šermířů z Brna Carpe Diem.

Já ale na samotnou bitvu bohužel nebyla - měla jsem službu v redakci. Takže aby toho nebylo málo, dojela jsem za děckama až večer, vyudila se u ohně, ogrilovala klobásky, popila medovinu a po pár hodinách spánku mířila zpět do redakce... Ano, dnes jsem na umření. Ale už se těším na příště. Za čtrnáct dní pojedeme na Kunín, takže kdo chce vidět šermíře v akci, tak vřele doporučuju - loni to byla snad nejlepší bitva za sezonu.

Bitva v Libušíně

Nu, a ten textík o bitvě... Jak jsem psala - nestíhám. A hlavně už jsem jeden vážně dlouhý článek o Libušínu napsala pro iDNES.cz, takže budu líná, nebudu ho sem kopírovat a pěkně vás pošlu přečíst si ho tam :-) Ono hlavně tam jsou i fotky od profi fotografa, takže se můžete aspoň pokochat - prosím ZDE. Pár fotek najdete i na našem skupinovém Facebooku.

Šermířská snídaně

Tak koukám, že jsem vás vlastně trochu vyšplouchla... Žádné originální povídání o středověkých bitvách se tu nekoná. Ale snad mi to odpustíte. Jen co to půjde, budu vás zásobovat dalšími články o cestování. Rozepsanou mám Lublaň z našeho rychlovýletu na Slovinsku. Stihli jsme i na pár dní Londýn, který mě osobně neskutečně nadchnul. A mám načatých také několik tipů na gastro...

Takže nebojte, všechno bude. Jen ne hned ;-)

Vaše nestíhací
Lucie

neděle 7. dubna 2013

SLOVINSKO V.: Koper a pobřeží (3. února)

Ráno nezbývalo než sbalit svých pět švestek, hodit je do auta a vydat se do města. Na promenádě přímo u parkoviště zrovna probíhal místní blešák, ale nic moc zajímavého tam neměli, a tak jsme se šli podívat do přístavu.


Přístav je docela hezký, nikde ale nejsou pláže. Nebo minimálně v historickém centru se prostě nevykoupete. Vzhledem k tomu, že byl začátek února, nám to ale ani moc nevadilo. Naštěstí počasí se umoudřilo a od rána svítilo slunko. A ten výhled na Alpy! Takže jsme udělali pár fotek a vydali se najít nějakou kavárnu, kde dostaneme snídani.


Jednu takovou jsme našli na Piazzale del Museo. Rozkošný malý podnik, kde místní osazenstvo (majitel, servírka a dva štamgasti) sledovali skoky na lyžích. Asi nějaké mistrovství nebo co. A my jim evidentně tuto siestu lehce narušili. Ale nevadí...

Byla neděle, a tak žádné sladké pečivo neměli (měla jsem chuť na croissanty ke kafíčku, takže jsem byla lehce zklamaná), ale prý nám můžou udělat toasty. Lepší než drátem do oka, říkali jsme si. Navíc docela za pár šupů - za 1,70€. A tak jsme si každý jeden objednali, plus ranní kávu samozřejmě.


Jedním slovem - ACH! Takhle dobré, velké a jednoduše geniální toasty jsem dlouho neměla. Se zeleninou a omáčkou v mističce, k tomu prostě dobré kafe. Ano, prosím, tohle já můžu...

Po dožvýkání snídane a vypití kávy jsme zamířili zpět k hostelu, kde na nás měla čekat Adéla. Odhlásili jsme se, zaplatili (při našem prvním odchodu nikdo na recepci nebyl, a tak jsme jim jen napsali lístek, že za hodinku budeme zpět) a pokračovali na prohlídku města.

University of Primorska

Historické centrum je docela maličké, a tak to nebylo náročné. Došli jsme na Titov Trg a mrkli na budovu univerzity a na Cathedral of the Assumption. S průvodce v ruce jsme pocourali kolem, prošli všeljaké možné i nemožné uličky, našli jednu z městských bran a ocitli se opět na náměstí vedle Histrie.

Cathedral of the Assumption

A tak byl čas pokračovat zase dál. Museli jsme ještě dojet do Duine (Itálie, nedaleko Terstu), kam jsme kamarádce Ester vezli na inernátní školu balíček od mamky. Rozloučili jsme se s Adélou, nalodili se a vyrazili vstříc poslednímu dni na Slovinku a hlavně Lublani.

Lucie

středa 3. dubna 2013

SLOVINSKO IV.: Napínavé spaní v Koperu (2. února)

Do Koperu jsme přijeli kolem šesté odpoledne. Lilo a foukal vítr. Naštěstí na pobřeží nesněžilo, a tak to byla aspoň trochu změna od vánice u Postojnské jeskyně. Zaparkovali jsme na okraji centra vedle přístavu a vydali se najít náš hostel, který jsme objevili na internetu - DD Koper (Djaški in študentski dom Koper).

K jeho dvěřím jsme došli poměrně brzy. Ovšem brzy jsme také zjistili, že tady nepochodíme. Prostě tam nikdo nebyl a tvářilo se to, že máme smůlu. Pravděpodobně totiž tento hostel funguje jen přes léto. Bylo půl sedmé a my stále netušili, kde budeme spát...

Rozhodli jsme se ale, že lepší to bude řešit s plnými žaludky. Není totiž nic horšího než hladová, unavená a zmrzlá já. Zapadli jsme do jakéhosi bistra, natlačili do sebe burek a jakousi napodobeninu pizzy a lehce posilněni jsme začali přemýšlet, co dál.


Naštěstí Adéla našla ještě před odjezdem našla nějaký jiný místní hostel, a tak jsme se s nadějí vydali dál do centra. Pršelo a my jen orientačně tušili, kde se naše teplé místečko nachází. Nakonec jsem mapu do ruky musela vzít já. Jak je Dan šikovný a zručný, tak s orientací je na tom bídně.

Po pár minutách hledání jsme ale skutečně v postranní uličce našli Hostel Histria - útulný malý hostýlek, který se stal naším útočištěm. Pokud budete v Koperu, určitě ho doporučuju. Vyspíte se tam za necelých 20€, je tam teplo, sucho, čisté prostředí a milá obsluha :-)


Vchod do Histrie a recepce.

Vanda nám šla pronajmout pokoj a my s Danielem odvezli Adélu na její privát. Chvilku jsme ho museli hledat, ale pak se zadařilo, vysadili jsme ji, domluvili se na další den a frčeli zpátky. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti jen kousek od hostelu a protože byla sobota večer, nic jsme neplatili - o víkendu zadarmo.

Na hostelu už na nás čekal teplý malý pokojíček pro šest lidí, ale my ho měli sami pro sebe, takže naprostá paráda. Klasické topení tam neměli - jen klimatizaci, která foukala i teplý vzduch. Vyhřít pokoj zvládla skvěle a i ponožky jsme si na ní usušili...


Takto se suší ponožky na klimatizaci...

Ovšem není čas ztrácet čas! Převlékli jsme se, vzali si suché ponožky, chvilku se ohřáli a vyrazili podívat se do nedalekého baru. Jmenoval se Lord Byron pub a vřele doporučuji - skutečně stylová hospůdka. Jen slečny servírky byly takové pomalejší...

Já odpadla poměrně brzy a šla jsem spát, Daniel s Vandou ještě chvilku zůstali. A pak jsme všichni zapadli do bílých peřin a usnuli jako když nás do vody hodí...


Lucie

neděle 17. února 2013

SLOVINSKO III.: Zážitky z Postojnské jeskyně (2. února)

V sobotu stále pršelo jak z konve, a tak nám nezbylo než se schovat do podzemí. A dobře jsme udělali. Tenhle výlet totiž skutečně stál za to. Vstup je sice poměrně drahý, ale byl to úžasný zážitek.

Koupili jsme vstupenky, ve vedlejší restauraci jsme si doběhli na toalety, a už jsme klusali ke vchodu. Byla hrozná zima a lilo a my se modlili, aby nás už pustili dovnitř. V podzemí je totiž celoročně konstantní teplota kolem 10°C a hlavně tam nefouká, takže jsme se těšili do tepla..

Usazeni ve vláčku čekáme, až se konečně rozjedeme...

Pak už otevřeli turnikety a my prošli k podzemnímu vláčku. Docela dlouho trvalo, než se všichni usadili, a my měli aspoň čas v klidu si poslechnout povídání z audioprůvodce. A pak už jsme se rozjeli...

Vláček fičí docela rychle a když říkají, že si nemáte stoupat, vědí proč... Někdy jsou stropy tak nízké a projíždí to tak blízko stěn, že jsem byla ráda, že jsem docela malá... Ale bylo to nádherné - stalagnity, stalagmity a stalaktáty všude kolem, nádherně nasvětlené a v různých barvách...

Vláček je docela dlouhý. Foceno na zpáteční cestě.

Železnice je dlouhá asi 3,7 kilometru, další necelé dva kilometry se jdou pěšky. Všude jsou vyasfaltované chodníčky, takže to zvládnou i malé děti i dámy na podpatcích. Já měla nízké široké podpatky na zimních botách a naprosto v klidu, ale viděla jsem tam i slečnu na jehlách. Docela si to dávala... Zpátky se pak opět jede vláčkem.


Nebudu se tu dlouze rozepisovat o všech věcech, co jsme se o jeskyni dozvěděli. To bychom tu byli ještě zítra. Něco málo základních informací najdete v předchozím článku. Na mě ale udělal dojem Taneční sál. Je to velký dóm, ve kterém jsou nádherné obrovské lustry z benátského skla! No prostě úžasné. Musí být neskutečný zážitek účastnit se tam nějakého plesu (vážně se tam pořádají).

Koncertní sál

Během prohlídky se nesmí fotit s bleskem - má to neblahý vliv na podzemní prostředí. Samozřejmě se vždy najde pár tupců, co to porušují a vesele si fotí, když průvodce zajde za roh. Já to ale dodržela, takže moc fotek nemám. Fotit se pak mohlo v Koncertním sále úplně na konci prohlídky. Byl to další obří dóm, který má prý skvělou akustiku a vejde se do něj až 10 tisíc lidí najednou...

U Koncertního sálu je také ono akvárko s macaráty, o kterých jsem se zmínila v minulém článku. Jsou to podivní tvorečkové.


A samozřejmě nesmí chybět podzemní obchůdek s předraženými suvenýry a jedinou podzemní poštou na světě - na místě si mimo jiné můžete koupit pohled i známku a rovnou to poslat. Podzemní razítko na dopise zaručeno. Vše s podzemním příplatek. (Uf, nějak moc "podzemní" v jednom odstavci...)



A pak už nás opět nahnali do vláčku a my se vydali na zpáteční cestu. Až na pár drobných odchylek kopíruje původní trasu, takže moc nového neuvidíte. Ale i tak vám to zase vyrazí dech. Vystupuje se ale jinde - v obrovské jeskyni, kde burácí řeka Pivka (ta, co jeskyně za několik milionů let vytvořila). Bohužel jsme byli poslední prohlídka a i místní evidentně spěchali domů, takže než jsem si řeku stačila pořádně vyfotit, zhasli a mi a měla jsem smůlu...


Následoval šok. V podzemí jsme byli asi hodinu a půl. Když jsme vcházeli, pršelo. A když jsme vycházeli, byla všude sedmicentimetrová vrstva mokrého sněhu a padaly "hovna s háčkama" (tak se u nás na severu přezdívá sněhu s deštěm, pojem velmi často používají mí rodiče). Velmi rychle jsme toto nadělení přejmenovali na "sračky s hákama", protože chumelilo/sněžilo tak intenzivně, že to prostě nešlo.

Toto nás čekalo při odchodu z jeskyně.

Probrodili jsme se k autu a Daniel celý zmrzlý vystál frontu k automatu na zaplacení parkovného. Pak musel odhrnout čelní sklo, protože stěrače si to prostě nedaly. My s holkama se zatím snažily rozehřát v autě. Jen výjezd se nám pak ještě malinko zkomplikoval - kvůli zimě a těžkému sněhu se prostě zasekla závora. Co naplat, všichni to krosili přes trávu kolem. Tak jsme to udělali i my. Šíleně to klouzalo, ale jinak v pohodě. Vědět to dřív, ušetřili jsme 3,50€ za parkování :-)

Dojeli jsme k dálnici a podlili se, aby jezdily sypače a pluhy. Naštěstí na té dálnici to docela šlo, ale stejně rychleji než 80km/hod prostě jet nešlo. A tak jsme se sníženou rychlostí vydali směrem na pobřeží - do Koperu, naší cílové stanice.

Už jsem se zmínila, že bylo pět odpoledne, a my stále neměli ponětí, kde budeme spát?

Lucie

čtvrtek 14. února 2013

SLOVINSKO II.: Postojnska Jama - pár praktických informací

Postojska Jama leží necelých 50 kilometrů od Lublaně u města Postojna. Na dálnici je dobře značená a i když člověk sjede na místní komunikace a projíždí obcí, na každé křižovatce je příslušná cedule a dovede vás až k cíli. Kousek od vchodu pak je parkoviště. My zaparkovali v pohodě, ale netuším, jak na tom bude v hlavní turistické sezóně. Parkovné je 3,50€ (platí se při odjezdu).

Od parkoviště ke kase to je kousek. Ke vlezu do jeskyně pak asi dalších 400 metrů. Normálně pohoda, že jo. Vyasfaltovaný chodníček, dá se to zvládnout na podpatkách. Jenže nám zrovna neuvěřitelně pršelo, foukalo, byla kosa. Těch pár set metrů bylo utrpení...

Briliant a Pilíř, symboly Postojnské jeskyně. Briliant je prý nejkrásnějším stalagmitem. Zdroj: http://www.postojnska-jama.eu/en/visit-information#!gallery[mixed]/1/

Ale zpět ke kase. Vlezné je docela drahé. My jsme šli na základní okruh a jako studenty nás to vyšlo na 18,30€, plná sazba je 22,90€. Malý tip - nekontrolují platnost ISICů, takže třeba Daniel ho jen vyndal a v pohodě jsme si koupili studentské. Zvýhodněné vstupné pak mají děti do 15 let a škvrňata do 5 let. Doporučuji si za 1€ půjčit audio průvodce (i pro angličtináře). S Danielem jsme poslouchali obojí a pan průvodce to docela odflákl. Z audia jsme se toho dozvěděli mnohem víc a i nejrůznější zajímavosti, takže jsme to pak holkám tlumočili.

Je možné si koupit i zvýhodněné vstupenky do dalších částí (plné vstupné / děti do 5let / děti do 15let / studenti):
Jeskyně+nedaleký hrad - 27,90 € / 2,00€ / 16,74€ / 22,32€
Jeskyně+vivarium+hrad+expozice motýlů - 33,20€ / 3,00€ / 20,54€ / 26,56€
Jeskyně+vivárium+expozice motýlů - 27,00€ / 2,00€ / 16,20€ / 21,60€
Vivárium+expozice motýlů - 8,00€ / 1,00€ / 4,80€ / 6,40€

Zdroj: http://www.postojnska-jama.eu/en/visit-information#!gallery[mixed]/1/

Od listopadu do března jsou prohlídky třikrát denně - v 10:00, 12:00 a 15:00. V dubnu a říjnu v 10:00, 12:00, 14:00 a 16:00. Od května do září se do jeskyně podíváte od devíti ráno do pěti odpoledne každou hodinu, v červenci a srpnu i v 18:00. Více info se dozvíte na stránkách Postojnské jeskyně.

A teď něco málo informací:

Krasové Postojnské jeskyně jsou dlouhé něco málo přes 20 kilometrů, z toho je 5,3 kilometru otevřeno pro veřejnost. A to z nich dělá nejdelší turisticky přístupné jeskyně na světě.

Jeskyně byly vytvořené podzemní říčkou s názvem Pivka a objeveny byly v 17. století Janezem Vajkardem Valvasorem. Další další části jeskyní pak objevil v roce 1818 Luko Čeč, který připravoval jeskyně pro návštěvu rakouského císaře Františka I. Zajímavé je, že do jeskyní se sjížděla smetánka z celé Evropy - byla to dost prestižní záležitost podívat se tam. Císař František se svou ženou Sisi tam byli několikrát a jeskyně si zamilovali.

Macarát jeskynní, zdroj: http://www.postojnska-jama.eu/en/visit-information#!gallery[mixed]/1/

Jeskyně byly otevřeny pro veřejnost v roce 1819 a Čeč se stal jejich prvním oficiálním průvodcem. První elektrické osvětlení bylo instalováno v roce 1872, což bylo ještě dříve než byla osvětlena Lublaň a dokonce i dřív než Londýn. V téže době byl také v jeskyni instalován turistický vláček.

Jeskyně jsou domovem endemického obojživelníka zvaného macarát jeskynní. Na konci prohlídky je velké akvárium s těmito prapodivnými zvířátky. Dožívají se až 100 let a i 7 let vydrží bez potravy. Mají částečně vyvinuté střední ucho a mají plíce i žábry... Podivná hříčka přírody... Postojnské jeskyně jsou údajně jediné místo na světě, kde mohou turisté tato zvířata vidět.

Akvárium s macaráty. Zdroj: http://www.postojnska-jama.eu/en/visit-information#!gallery[mixed]/1/

Takže jestli se chystáte na Slovinsko, Postojnska jama by vám neměla uniknout. Je to krásná podívaná. O tom ale zase v příštím článku.

Lucie

úterý 5. února 2013

SLOVINSKO I.: Další rychlovýlet, směr Maribor (2. února)

4:00 ráno. Brno. Je tma, zima a hnusně. A my vstáváme, abychom se vypravili do Slovinska. Sakra, koho to napadlo vstávat takhle brzo? Danieli? Máme za sebou hodinu a půl! spánku, protože večer bylo ještě potřeba dodělat hromadu věcí (pojištění, doplánování cesty a tak).

No nic, jdu se do koupelny zkulturnit, udělat ze sebe člověka, doházím věci do kabelky, vykopu Daniela z postele (jeho vstávání je vážně tristní) a už se soukáme do auta. Musíme ještě vyzvednout Vandu v Soběšicích a Adélu v Králově Poli, která do Koperu jede studovat a my ji tam vezeme, a už se řítíme směrem na Vídeň, Graz a Maribor.

Nakonec jsme z Brna odjeli před šestou a k Mariboru jsme přijížděli kolem tři čtvrtě na deset. Takže necelé čtyři hodiny. Zaparkovali jsme v centru města v podzemních garážích, kde hodina parkování stála 0,90€. To mi přijde docela fajn. Navíc městečko je malinké, takže historické centrum se dá projít za chvilku.


Františkánský kostel Panny Marie zezadu

Vyrazili jsme na Trg svobode na severním okraji historického centra a první, co jsme uviděli, byl františkánský kostel Panny Marie z přelomu 19. a 20. století. Impozantní stavba. Na samotném náměstí za kostelem pak byl socialistický pomník bojovníků za svobodu a mariborský hrad.


Dan a holky před socialistickým pomníkem

Prokličkovali jsme městem a mrkli na Lent - renovovanou část středověkého Mariboru. Je to vlastně několik set metrů nábřeží Drávy. A k vidění je na něm nejstarší vinný keř na světě (Stara trta), který se vine po zdi zdejšího vinařství. Tato rarita je stará minimálně 380 let a je i zapsaná v Guinessově knize rekordů.


Nejstarší vinný keř a Daniel
Jde o starou, původní slovinskou odrůdu Žametovka či Modrá Kavčina. "Staré víno" dává podle průvodce každoročně kolem 35-55 kg hroznů, což naplní asi stovku čtvrtinových lahviček, které jsou určeny jen pro reprezentační účely. Potomci keře se ale rozšířily do celého světa a dají se dohledat na mapě ve vinařství.


Takto vypadal dřív - vyfoceno na výstavě

Do domku, po kterém se keř vine, se dá zajít a mrknout na malou historickou výstavu o zdejším vinařstvím. Dá se tam i koupit víno, ale přišlo nám dost drahé. Každopádně na recepci sedí milá slečna a dají se tam pořídit pěkné pohledy :-)

V Mariboru je spousta zapadlých uliček a dvorků, do kterých se dá nakouknout. Některé jsou hezčí, některé méně. Moc velké město to ale není. Pokud si myslíte, že tam strávíte celý den na procházce po historickém centru, tak to nejspíš budete zklamaní.


Barevná ulička mezi domy

Vnitřní dvorek jednoho z domků

Za vidění stojí snad ještě synagoga, Soudní věž, Národní dům (který vznikl podle plánů českého architekta Jana Vejrycha v letech 1897-1898, za vzor mu posloužil jeho návrh pardubické radnice), Univerzitní knihovna, přilehlý park a naproti ležící katedrální kostel sv. Jana Křtitele, Vodní věž na kraji Lentu, a to je skoro všechno. Samozřejmě se dá najít ještě několik zajímavých budov či parků, ale není to žádná sláva. Navíc nám začalo hrozně pršet...

Národní dům
Univerzitní knihovna
A tak jsme zapadli to skvělé malé kavárny s názvem Iglu bar na ulici Vetrinjska 13. Vnitřek není nic, z čeho bych si sedla na zadek, ale nadchly mě místní dortíky. Ano, na jídlo mě dostanou vždycky. Obzvlášť na čokoládové dortíky... No a tak jsme si dali kávičku a dortík a všechny byly úžasné! Každý stál 1,90€, ať už to byl Sacher nebo ovocný řez.


Pokud chcete na dobrou kávu a excelentní zákusek, rozhodně se stavte v Iglu baru.

Protože stále lilo a nemělo cenu se courat po městě, vydali jsme se poklusem k autu a vyrazili na další cestu. Původně byla v plánu Lublaň, ale v tomhle počasí to nešlo. A tak jsme rozhodli, že ji navštívíme až na zpáteční cestě. Před námi tak byla Postojnska Jama - jedna z největších krasových jeskyní světa.

Lucie

středa 23. ledna 2013

Honí mě cestovatelská, aneb jak jsem se rozhodla letět do Londýna

Jak jsem psala už v minulém příspěvku, dlouho jsme se s Danielem nikam nevypravili. Příští týden sice na skok zajedeme do Slovinska, ale bude to ještě rychlejší rychlovýlet než byly Benátky...

Ačkoli jsem měla nabitý víkend, našla jsem si chvilku i na bezmyšlenkovité brouzdání po internetu. Čistě z nostalgie jsem zabrousila i na stránky dovolena.cz, kde jsem přesně před rokem vyhledávala dovolenou pro nás a Filosofa se Zuzankou, a kde jsem nakonec vybrala úžasné a nezapomenutelné Emiráty.

No a když jsem tak procházela dovolenkové destinace, osvítil mě duch svatý... Nebo spíš cestovatelský. Na týdenní dovolenou teď ani jeden nemáme čas, ale proč si nezaletět někam jen na pár dní? A nemusí to být ani k moři!

Už dlouho se chci podívat do Bruselu, a tak jsem začala vyhledávat levné letenky. Náhodou jsem ale objevila i docela dobré letenky do Londýna a Dublinu. Okamžitě jsem volala Danovi, že mám jako super nápad a že někam poletíme :-) Drahý rozhodl, že Brusel je lepší v létě, stejně tak Dublin. Ale že u Londýna je jedno, kdy se tam člověk podívá, stejně je tam pořád hnusně... No a tak jsme vymysleli, že poletíme do Londýna!

Zdroj: pelikan.sk

A pak stačilo už jen dát dohromady pořádně termín, zapsat do diáře a vymyslet, kde tam budeme spát... Termín máme, v diáři zapsáno taky. Kde budeme spát, netušíme, ale letenky jsem právě zaplatila a na konci února nás čekají čtyři dny v Londýně. No už se těším jak malá! :-)

Lucie