pondělí 22. června 2015

SIC-SAR XV.: Starověký Tharros a večer v Oristanu

Naše další cesta mířila na poloostrov Sinis, kde se nachází antické město Tharros. Většina odhalených památek pochází z období římské říše a počátků křesťanství. Kromě posvátného místa Féničanů lze vidět lázně, základy chrámu a část osídlení se zbytky domů a dílen řemeslníků.


Podle archeologů kdysi mocnou pevnost založili v Féničané 8. století př. n. l. Na zbytcích vesnice typu nuraghi vystavěli své posvátné místo pod širým nebem stejného druhu, jaký lze nalézt v několika lokalitách osídlených Féničany v západním Středomoří a považovaných za první známky kolonizace a urbanizace.

Tharros byl osídlen až do 10. století našeho letopočtu, a to nejdříve Féničany, dále Puny a nakonec v Římany. Město bylo opuštěno pod tlakem invazí Saracénských nájezdníků.



Než dojdete k samotnému městu, minete pás pizerií, barů, kaváren a nejrůznějších stánků - se suvenýry, hromadou drobností, pohledy apod. Danovi se rozpadly boty, a tak jsme mu u černocha, který měl jeden ze stánků, koupili kožené sandály. Byly za docela dobrou cenu, ale že by to byla kvalita nad kvalitu, to zase ne. Nicméně zbytek dovolené vydržely a na občasné nošení je má ještě teď.

My jsme na Tharrosu byli už pozdě odpoledne a ukázalo se to jako dobrá volba - hodně turistů v době našeho příjezdu odjíždělo, mezi pozůstatky města tak bylo jen málo lidí. Doporučuju proto vydat se tam buď brzo ráno, nebo právě k večeru. Mezi červencem a zářím mají otevřeno do 19 hodin, v ostatních měsících jen do 15 hodin.


Po Tharrosu jsme se vypravili na samotný cíp poloostrova - kolem jedné z četných strážních věží, abychom odlovili kešku. A pak už jsme zamířili zpět do Oristana, kde jsme si našli Bed&Breakfast a ubytovali se.

Jak jsme náhodou objevili nejlepší podnik v Oristanu

A teď si povíme pohádku... Večer po vybalení věcí a sprše jsme si řekli, že vyrazíme do nějaké místní restaurace, abychom ochutnali zdejší jídlo. To jsme ale ještě netušili, jaká se z toho stane bojovka a následně hádka. Ono totiž všechny restaurace v centru byly plné. A když nebyly plné, byly ukrutně drahé. A tak jsme chodili, hledali, a já už totálně šilhala hlady. 

Když už můj hlad dosáhl maxima, šla jsem si koupit do "hladového okna" kus něčeho "jako-hranatá-pizza". A Dan byl naprdnutý, protože si představoval, že povečeříme nějak hezky. Takže jsme se trochu štěkli. (Že by mi malý kousek pizzy zabránil jít ještě na večeři? Pche!) Díky zaplácnutému žaludku jsem však byla výrazně vstřícnější a nenervovalo mě k nepříčetnosti, že jsme ještě nenašli žádné volné místo v restauraci. Znáte to, hladová ženská :-D A tak jsem ani neprotestovala, když jsme šli hledat dál od centra.

A pak se stal zázrak. V zapadlé uličce jsme našli nevýraznou místní trattorii. Uvnitř zrovna italská rodinka slavila nejspíš něčí narozeniny. My se usadili opodál a čekali. Jídelní lístek jen v italštině, servírka neuměla anglicky ani slovo, přizavolala proto nejspíš majitelku z kuchyně. Ta uměla pár slov francouzsky.

A tak jsme si rukama, nohama, lámanou franczouštinou a s minimem angličtiny objednali večeři. Já chtěla kalamári a Dan špageti s mořskými plody. To, co nám přinesli, však překonalo naše očekávání. Nebe v puse! Obrovské talíře s hromadou jídla, červené víno (my nakonec zvládli dva litry), karafa vody. Přecpali jsme se k prasknutí. A za to vše jsme zaplatili necelých 20€. No byli jsme nadšení!

Tu boží restauraci jsem se snažila dohledat podle map a myslím si, že to je Trattoria Portixedda by Maria Neves. Chvilku jsem googlila a nejspíš jsme měli fakt kliku - o tomto podniku totiž básní i lidé na TripAdvisoru a my ho objevili náhodou!

Po opulentní večeři už jen stačilo se odvalit ovínění domů a spát. Ráno nás totiž čekala cesta do vnitrozemí. Konec pohádky.

Lucie

sobota 6. června 2015

SIC-SAR XIV.: Nuraghe Su Nuraxi di Barumini (7. srpna)

Tento den byla největší vedra z celé naší dovolené. Pamatujete, jak v Čechách bylo 38°C? No tak na Sardinii bylo ještě o deset stupňů víc. Masakr, že? Takže ve chvíli, kdy jsme vystoupili z klimatizovaného auta na parkovišti u nuraghe Su Nuraxi di Barumini, málem to s náma švihlo. Jako beze srandy. Mít slabší srdce, oba nás odvezli nohama napřed...

Než jsme se vydali přímo ke starověké pevnosti, stavili jsme se ještě na pláži Cala Domestica, která je jen kousek na sever od Porto Flavia. Jednak kvůli kešce, jednak protože je to prý jedna z nejkrásnějších pláží Sardinie. A Krásná opravdu je, jen tomu odpovídá i hustota návštěvníků, placené parkování, stánky z občerstvením atd...


Příchod k pláži po dřevěném chodníčku

Výhled z kraje pláže

Ale zpátky k nuraghe Su Nuraxi si Barumini. Trošku krkolomný název, že? Ale zas tak složité to ve výsledku není.

  • nuraghe - prehistorické stavby vybudované nuragskou civilizací. Jsou to kamenné věže ve tvaru komolého kužele z let 1500–300 př. n. l., na Sardinii se jich dnes nachází asi 7000.
  • Barumini - město, u kterého se památka nachází
  • Su Nuraxi - samotný název archeologické lokality

Centrem archeologického komplexu ruin je třípatrová skoro dvacetimetrová budova/věž, která se datuje do doby kolem roku 1500 před naším letopočtem. To je značně neuvěřitelné. Obzvlášť ve chvíli, kdy procházíte chodbami, kde jednotlivé kameny jsou pomalu větší než vy. Vážně nechápu, jak to tenkrát poskládali.

K prvně postavené centrální věži byly postupně přistaveny další čtyři menší hradby. Ty kolem roku 1000 př. n. l. propojily hradby. V době železné (8. a 6. st. př. n. l.) se po svahu objevily první vesnické domky. Jejich zbytky i dnes vypadají úžasně - navzájem propojené kruhové stavby.

Jak se ves rozrůstala, kolem jejího jádra byly budovány stále promyšlenější hradby. Centrum tvořilo devět věží se střílnami pro luky a oštěpy. Archeologové našli také zbraně ve tvaru velkých kamenných koulí.




Archeologové Su Nuraxi objevili úplně náhodou až v roce 1949. V okolí je několik kopečků, hromad. Něco jako náš Říp - všude rovina a najednou z ní vyčuhuje homole. No a na vršku jedné z těchto homolí byl pod nánosem zeminy dlouhou dobu ukrytý Su Nuraxi. Pak jednou přišel přívalový déšť a odplavil souvislý kus té zeminy. No a hle, ona pod ní tři a půl tisíce let stará věž! V roce 1997 pak bylo naleziště zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.

zdroj: barumini.net

A je to vážně pecka, však koukněte sami. na okraji Barumini pak je i museum Su Nuraxi. Není to nic velkého, ale najdete tam třeba zmenšeninu původní pevnosti a pár dalších zajímavých informací.


Po nasátí dávné historie jsme se vydali na La Giara di Gesturi - na náhorní plošinu o rozloze 45 kilometrů čtverečných, kde žije typický černý skot s dlouhými rohy a jedineční divocí cavallini - "koníčci". Nahoru se dá vyjet autem, pak už ale musíte pěšky. Bohužel v té chvíli nám teploměr ukazoval 45°C a i strážci parku nám nedoporučovali v tomhle horku jít koně hledat. Kor když není jisté, že jejich stádo na té ploše potkáte. Určitá šance sice byla u sedm kilometrů vzdáleného jezera, i tuto cestu jsme však v horku vzdali.

Výhled z náhorní plošiny
Když divocí koně neklapli, zamířili jsme na další antické naleziště - do starověkého města Tharros. Ve svých spisech ho zmiňuje již Ptolemaios a naznačuje, že toto město v jeho době patřilo k nejvýznamnějším osídleným místům na ostrově.

Lucie

pátek 5. června 2015

SIC-SAR XIII.: západ slunce nad Nebidou a kemp zadarmo (6. srpna)

Bellavista di Nebida je vlastně kopec přímo nad mořem, kolem kterého je dokola chodníček a dokonce restaurace. Výhledy jsou fakt krásné, to se musí nechat. Jen těch lidí... My jsme (hlavně kvůli další kešce) ale vylezli i nahoru na kopec, a to bylo snad ještě hezčí. Tam totiž turisti nedošli. My tak měli pro sebe vrcholek kopce, západ slunce a polorozpadlou kapličku. Nádhera!


Pomalu se blížil večer a my přemýšleli, kde tentokrát složíme hlavu. O kousek dál na sever je další turistická atrakce - Porto Flavia. Řekli jsme si, že jeho návštěvu necháme až na zítra, přiblížíme se ale co nejvíc. Sjeli jsme proto další těžařskou vesničkou Masua až k pobřeží a doufali, že najdeme nějaké místo, kde přespíme.

Dole u pláže byl skutečně kemp. Hlavně tedy pro karavany, kterých tam pár bylo. Ovšem zase nic, kde by byla hlava na hlavě. Nepotkali jsme žádnou oficiální bránu, žádného hlídače nebo výběrčího poplatků, a tak jsme po krátkém přemýšlení nasedli do auta a jeli se podívat dál do hlubin kempu. On se totiž táhl po celém vyvýšeném pobřeží. Původní záměr byl, že to omrknem a třeba uvidíme ještě i ten slavný přístav.

V tom lesíku vepředu jsme spali.

No jo, jenže nikde žádná informace o ceně za stan, nikde nikdo, jen krásný světlý les a moře. Po chvilce jízdy jsme narazili na jediný stan široko daleko s partičkou mladých výletníků. Šli jsme se zeptat, jak to tady chodí. A oni celí vysmátí, že už tu bydlí několik dní, nic neplatí, nikdo jim nic neřekl. Paráda :-) 

Našeho Fiatka Pandu jsme zaparkovali u cesty, vytáhli čelovky (už se solidně setmělo) a šli stavět stan. Jakmile bylo spaní vyřešeno, rozbalili jsme zásoby a vydatně povečeřeli s výhledem na moře. Takhle parádní spaní jsme ani nečekali.

Výhled ze stanu po ránu

Ráno jsme zjistili, že Porto Flavia holt neuvidíme - evidentně je přístupný jen lodí. Co už. Brzy bylo rozhodnuto o náhradním plánu - koupačka a opalovačka. A tak jsme dopoledne prováleli na místní pláži a užívali si línou dovolenou.

Jakmile nás to omrzelo, skočili jsme pod plážovou sprchu, sbalili věci a s naším modrým drakem vyrazili za dalším cílem - jednou z nejkrásnějších pláží Sardinie a věží Su Nuraxi, jedinou místní památkou zapsanou do UNESO.

Lucie

čtvrtek 4. června 2015

SIC-SAR XII.: na sever a do rudého prachu oblasti Iglesias (6. srpna)

Jakmile jsme obkroužili ostrov Sant´ Antioco, bylo třeba vyrazit opět na sever. Jak se později ukázalo, tento den nás mělo čekat lehce dobrodružné, nicméně ve výsledku naprosto parádní zakončení dne. Nejdříve ale naše cesta zamířila do Carbonie a na místní archeologické naleziště Monte Sirai (area di Monte Sirai).

Vedro bylo i místní zvířeně, natož nám...



Přijedete na parkoviště u areálu, zaplatíte vstupné a procházíte staré vykopávky. Zbytky domů, chodníčky, kanalizace. Prakticky to samé jako v Noře a dalších nalezištích. Nic objevného nečekejte. Jediný rozdíl je, že Monte Sirai je na kopci, takové malé stolové hoře, odkud je krásný výhled. Za dovolenou na Sicílii a Sardinii jsem měla pocit, že už mi antické vykopávky lezou krkem. Když jsme nějaké potkali, museli jsme tam prostě jít...



Po antice byl čas na trochu insdustriálu, a tak jsme vyrazili do "rudého kraje" u města Iglesias. Proč rudého? Protože se tu těžilo olovo, zinek, měď, stříbro a baryum a půda v okolí města je skutečně oranžová až tmavě červená. Tyto nerostné suroviny v okolí Iglesias objevili už Féničané a Kartáginci. Velký rozmach průmyslu kraj zažil v polovině 19. století, kdy zásoby bohatství byly znovuobjeveny a začala těžba, která skončila až po druhé světové válce. 



Dnes jsou staré továrny a těžební zařízení ve většině opuštěné a staly se z nich exempláře průmyslové archeologie. A právě ta nás velmi zajímala. Největší areál budou je asi dva kilometry před Iglesiasem - Miniera di Monteponi. Podle průvodce má být tato hornická vesnička turistům přístupná s průvodcem. No, my nenašli žádnou bránu, žádné průvodce, vlastně jsme nenašli nikoho. A tak jsme se vydali tyhle zapomenuté budovy prozkoumávat sami. Tedy dovnitř jsme nelezli, na to jsem měla celkem respekt z chatrně vypadajících střech, ale i tak to bylo parádní.

Po prozkoumání industriálních budov jsme se zajeli podívat i na historické centrum Iglesias. Jako ano, pěkné, ale zase to není nic, bez čeho byste se neobešli. Dali jsme si zmrzlinu v Gelateria Solemari na Via Verdi (která byla mimochodem naprosto božská), pokochali se a vyrazili pro kešku, která má být pod rudým svahem pod Monteponi, kde se praly vytěžené rudy. 



Píšu má, protože jsme ji nenašli. Lezli jsme po svahu a zídkách, děsili se odkapávající hnusné tekutiny v tunelu (která nejspíš pocházela z těch starých těžebních strojů, fuj), byli úplně rudí od jemného prachu, který pokrýval celou zem v nánosu několika centimetrů, a marně... Co si budeme povídat, Dan mě málem zabil, když jsme se vrátili k autu. Museli jsme si umýt celé nohy a vypadali jsme vážně jak rudí indiáni.


Další zastávka byla v městečku Nebida, kde se nachází turisticky velmi oblíbené výhledové místo Bellavista di Nebida. Ale o tom zase v příštím ublognutí, tenhle příspěvek je dlouhý zase až až...


Lucie

pondělí 22. prosince 2014

SIC-SAR XI.: jak totální náhodou natrefit na královské spaní, aneb Sant' Antioco (5.-6. srpna)

Díky tabletu a Danovu internetovému připojení v zahraničí jsme si ve městě Sant' Antioco našli slušně vypadající Bed&Breakfast a zamířili k němu. Tomu samozřejmě ještě předcházel odlov kešky u trosek římského mostu, a pak už přejezd na "ostrov u ostrova" spojený se Sardinií mostem. Chvilku jsme v hlavním městečku bloudili (je to tam samá jednosměrka), pak jsme ale auto nechali u silnice a vydali se pěšky.

B&B jsme našli celkem rychle, ale na zvonění nikdo neodpovídal. A kontaktní telefon taky nikdo nebral. Kdyby nebylo všude kolem těch koček, které byly fakt pěkné, asi bych už začala propadat depresi (aneb stačilo, že nám nevyšlo spaní u jezera...).



No nic, na mapě prý byl nějaký další B&B jen o kousek vedle. A tak jsme šli. Vyšli jsme z ulice a koukáme, na schodech toho druhého hotýlku jménem Belvedere seděl mladý kluk a pokuřoval. Zeptali jsme se, zda mají volný pokoj, a hned nás zval dovnitř a nabízel pohoštění. Byl to syn majitelů.


Náš pokojíček :-)

a taky trocha našeho bordýlku...

Uvnitř to byla italská klasika - trochu od všeho, takže malinko kýč. Mamka zrovna žehlila, táta tuším koukal na fotbal. A za gaučem měli hnízdo domácího mazlíka - králíka, co měl zrovna mladé. Měli jsme kliku, jindy jsou dost plní, další hosti jim ale mají přijet až druhý den, takže mají volný ten nejlepší pokoj, rozuměj - střešní apartmá. Oujé!



Výhled z terasy

Co si budeme povídat - večer jsme strávili s vínkem a s dobrým jídlem na střešní terase a bylo nám moc dobře :-)

Druhý den jsme do sebe kopli snídani, syn majitelů nám výbornou angličtinou dal hromadu tipů, kam se na ostrově podívat, a vybavil nás průvodci a mapami. Přeci jen ta velké mapa Sardinie na tenhle malý ostrůvek úplně nestačila. První cesta ale vedla do města, kde jsme se prošli, pokoupili nějaké dárky domů a následně už i s autem zajeli do obchodu pro nějaké potraviny (a víno, samozřejmě).




No, nebudu vás napínat. Ostrov jsme pak objeli kolem dokola, odlovili kešku u nuraghi (kamenná věž) u Maladroxie, vyfotili se na fantastických útesech a zase jeli. Až tak zajímavý není (až na ty vysoké útesy). Věřím, že koupání tam bude skvělé, ale to jsme ten den v plánu neměli. Je to celkem prťavý ostrůvek a Sant' Antioco společně s útesy u Mercuri jsou z něj nejhezčí.


Kamenná Nuraghi u vesničky Maladroxia



A pak už jsme zamířili přes Carbonii a Iglesias (těžařské město pokryté červeným prachem) až k Oristanu.

Lucie

sobota 20. prosince 2014

SIC-SAR X.: Sardinie, k nejstaršímu městu a pohřebišti (5.srpna)

Po půlroční odmlce jsem zpět. Nebudu se vymlouvat na moc práce a nedostatek času, jednoduše před blogem dostaly preference jiné projekty... Nicméně se co nejdříve pokusím dopsat celé naše Sicilsko-Sardinské dobrodružství a budu doufat, že se vám, mým čtenářům, bude pořád líbit :-)

A teď už tedy zpět na Sardinii...
_______________________________________________________________

Jakmile jsme se nasnídali a dostatečně nakochali pohledem na moře, vyrazili jsme směrem k Noře - starověkému římskému městu ležícímu na poloostrůvku nedaleko Puly. Cestou jsme míjeli laguny s plameňáky. Jop, nechám si líbit...



Podle legendy byla Nora prvním městem založeném na Sardinii. Ve své době byla důležitým obchodním městem s dvěma chráněnými přístavy, po jednom na každé straně poloostrova. I díky tomu lze na odkrytých vykopávkách najít hned několik stavebních stylů. Opuštěno bylo město v průběhu 8. století našeho letopočtu.



Vzhledem k tomu, že se jižní část Sardinie  potápí do Středozemního moře, je podstatná část  města nyní pod hladinou moře. Podobný osud postihl na starověké fénické a později římské město Bithia, která se nachází nedaleko od Nory. Bithia je nyní zcela pod vodou.

Ruiny Nory dnes fungují jako muzeum pod širým nebem a pozůstatky amfiteátru se v létě využívají pro koncerty.



Po procházce Norou s průvodcem jsme se s naším autíčkem vypravili dál po pobřeží. Nebudu vám zdlouhavě psát o tom, jak jsme lovili kešky. Jen můžu doporučit jít se podívat na Chia Tower. A ne, není třeba se tam drápat od vody přes skály (načež jsem chytla hysterák, že tam já prostě nepolezu, tak jsme to obešli, prodrali se do prudkého kopce nějakým akátovým křovím, abychom nahoře zjistili, že tam vede krásná vydlážděná cestička z druhé strany... No co vám budu povídat, Dan vypadal, že mě na místě zabije.)


Tak tou skulinou mezi skálami jsme prolézali a snažili se najít cestu nahoru, pak jsem začala hysterčit, aneb ať žije můj strach z výšek...

Následně jsme se napojili na o něco větší silnici více ve vnitrozemí a vydali se na sever k městu Giba a Villaperucciu, kde jsme se chtěli podívat na starověké pohřebiště Necropoli di Montessu. Dočetli jsme se o něm v průvodci, najít cestu k němu už byl trochu oříšek. Že by bylo zrovna dvakrát dobře značené, to se říct nedá. Musím ale uznat, že to stálo za to. 

Nekropole se rozkládá na kopci nad krajinou, takže z ní je nádherný výhled. A je skutečně velká. Návštěvu určitě doporučuju. Pokud se tam budete chtít podívat, přikládám aspoň přibližné souřadnice (celkem špatně se to na netu dohledává): N 39°7.931', E 8°40.094'.





Matně si vybavuju, že toto pohřebiště je přibližně z období 3000 let před naším letopočtem, je tedy 5000 let staré! A je naprosto neuvěřitelné - ta kultura dokázala hloubit do skály, vyrývat pravidelné tvary, dokonce i spirály! Pro mě teda pecka... 

V areálu se nachází 40 různě velkých pohřebních komor od opravdu velkých (dva dómy), až po malinké. Ty velké jsou obzvláště důležité - nacházejí se v nich neolitické náboženské symboly. Objevují se symboly boha Býka a bohyně Matky, falešné dveře pak představující přechod na onen svět.




Naší další zastávkou mělo být sladkovodní jezero Lago di Monte Pranu. Už jsme si malovali, jak se vykoupeme ve sladké vodě, jak se umyjeme, jak si tam krásně postavíme stan a strávíme tam noc. O našem úžasném plánu jsme měli začít pochybovat už ve chvíli, když jsme jezdili krajinou kolem a k jezeru žádnou odbočku ne a ne najít. Vrhali jsme se na polňačky v domnění, že tam prostě musí vést, ale jaksi ne...

Po mnoha ujetých kilometrech jsme projeli kolem značky "zákaz vjezdu" (už nám to bylo dost jedno), projeli kolem jakési obslužné budovy bez oken a k jezeru konečně dorazili. Bohužel jsme zjistili, že je oplocené (plot byl sice poničený, tak se dalo dovnitř), ale spát u něj asi nepůjde. No nic, šli jsme se aspoň kouknout na hráz.

Po chvilce koukání na vodu jsem si začala myslet, že mi z vedra už hrabe. Normálně jsem slyšela zvonečky. Spoustu zvonečků. Když se začal ošívat i Dan, došlo mi, že nemám slyšiny a ty zvonky jaksi sílí. A pak přišlo to hrůzné uvědomění - lesem podél hráze se blíží "zatraceně velké" stádo ovcí, evidentně se všechny budou rvát tou dírou v plotě k vodě a nás nekompromisně odříznou od auta. Takže úprk, naskákat do vozu a odjet dřív, než ty pitomé ovce budou všude kolem nás...

Tady je vidět už jen zbyteček hlavního stáda, to tou dobou už bylo u vody.
Takže nic, spát u jezera se s definitivní platností nebude. Kolem jen samé malé vesničky, nedá se nic dělat, jedeme na "ostrov u ostrova" Sant' Antioco a do jeho stejně pojmenovaného hlavního města, kde se pokusíme sehnat opět nějaký Bed&Breakfast. A víte vy co? Nakonec to bylo neuvěřitelné štěstí v neštěstí, protože lepší spaní jsme snad na Sardinii ani neměli.

Lucie

středa 23. července 2014

SIC-SAR IX.: první kroky na Sardinii a autem kolem ostrova (5.srpna)

Když jsme se v pondělí ráno vylodili v přístavu v Cagliari, čekal na nás sluncem zalitý týden na překrásném ostrově, který je z větší části turisty stále neobjevený.

I takto to vypadá v cagliarském přístavu

Prvním úkolem ale bylo najít půjčovnu aut a pronajmout si nějaké drandítko. Problém byl, že často se jako záloha skládá opravdu hodně peněz - klidně i 2.000€ (cca 55.000Kč), což jsme prostě v záloze neměli. Na internetu ještě po cestě jsme ale našli půjčovnu, kde se virtuálně přes účet skládalo jen 800€, a k tomu měli i dobré ceny půjčovného. Navíc byla hned v přístavu, takže ideální kombinace.

Počkali jsme si na devátou, kdy otvírali, a jali se vyřizovat formalitky. Nevýhoda je, že máte omezený počet kilometrů "zadarmo". Je to průměrně něco přes sto na den (počítá se celkem podle počtu dní - čím víc, tím víc kilometrů). Co projedete navíc, to se při vrácení platí (v našem případě 0,25€ za kilometr).

Náš bleděmodrý ďábel

My měli docela štěstí - operovali jsme s pěti a šesti dny a pán nám počítal kilometry. Za pět dní 600km, za šest dní už 800km. Mysleli jsme, že když půjčujeme auto v pondělí a vrátíme ho v sobotu ráno, počítá se to jako šest dní. Pán nás ale upozornil, že když auto vrátíme do půl desáté ráno (kdy si auto půjčujeme), počítá se to jen jako pět dní. No a jak jsme čachrovali s těmi počty, zapsal nám do smlouvy kilometry počítané k šesti dnům. 

Paráda! 200 kilometrů navíc! :-)

Pán pak čtyřikrát obešel auto a zakreslil si každý (i sebemenší škrábanec) do "slepé mapy" auta (což se nám málem stalo osudným, ale o tom zase až jindy). Zaplatili jsme půjčovné i zálohu a už jsme nasedali do bleděmodrého Fiatu Panda, který se stal naším nerozlučným kamarádem na dalších pět dní, a vyrazili do šíleného italského provozu.


První zastávka následovala relativně záhy - měli jsme hrozný hlad, a tak jsme zajeli na první pláž za Cagliari a dali si snídani ze zbytků zásob. Pohodička neuvěřitelná. A pak už nás čekaly první sicilské vykopávky a první dobrodružství - Nora, Necropoli di Montessu a hledání spaní.

Lucie