pátek 5. června 2015

SIC-SAR XIII.: západ slunce nad Nebidou a kemp zadarmo (6. srpna)

Bellavista di Nebida je vlastně kopec přímo nad mořem, kolem kterého je dokola chodníček a dokonce restaurace. Výhledy jsou fakt krásné, to se musí nechat. Jen těch lidí... My jsme (hlavně kvůli další kešce) ale vylezli i nahoru na kopec, a to bylo snad ještě hezčí. Tam totiž turisti nedošli. My tak měli pro sebe vrcholek kopce, západ slunce a polorozpadlou kapličku. Nádhera!


Pomalu se blížil večer a my přemýšleli, kde tentokrát složíme hlavu. O kousek dál na sever je další turistická atrakce - Porto Flavia. Řekli jsme si, že jeho návštěvu necháme až na zítra, přiblížíme se ale co nejvíc. Sjeli jsme proto další těžařskou vesničkou Masua až k pobřeží a doufali, že najdeme nějaké místo, kde přespíme.

Dole u pláže byl skutečně kemp. Hlavně tedy pro karavany, kterých tam pár bylo. Ovšem zase nic, kde by byla hlava na hlavě. Nepotkali jsme žádnou oficiální bránu, žádného hlídače nebo výběrčího poplatků, a tak jsme po krátkém přemýšlení nasedli do auta a jeli se podívat dál do hlubin kempu. On se totiž táhl po celém vyvýšeném pobřeží. Původní záměr byl, že to omrknem a třeba uvidíme ještě i ten slavný přístav.

V tom lesíku vepředu jsme spali.

No jo, jenže nikde žádná informace o ceně za stan, nikde nikdo, jen krásný světlý les a moře. Po chvilce jízdy jsme narazili na jediný stan široko daleko s partičkou mladých výletníků. Šli jsme se zeptat, jak to tady chodí. A oni celí vysmátí, že už tu bydlí několik dní, nic neplatí, nikdo jim nic neřekl. Paráda :-) 

Našeho Fiatka Pandu jsme zaparkovali u cesty, vytáhli čelovky (už se solidně setmělo) a šli stavět stan. Jakmile bylo spaní vyřešeno, rozbalili jsme zásoby a vydatně povečeřeli s výhledem na moře. Takhle parádní spaní jsme ani nečekali.

Výhled ze stanu po ránu

Ráno jsme zjistili, že Porto Flavia holt neuvidíme - evidentně je přístupný jen lodí. Co už. Brzy bylo rozhodnuto o náhradním plánu - koupačka a opalovačka. A tak jsme dopoledne prováleli na místní pláži a užívali si línou dovolenou.

Jakmile nás to omrzelo, skočili jsme pod plážovou sprchu, sbalili věci a s naším modrým drakem vyrazili za dalším cílem - jednou z nejkrásnějších pláží Sardinie a věží Su Nuraxi, jedinou místní památkou zapsanou do UNESO.

Lucie

čtvrtek 4. června 2015

SIC-SAR XII.: na sever a do rudého prachu oblasti Iglesias (6. srpna)

Jakmile jsme obkroužili ostrov Sant´ Antioco, bylo třeba vyrazit opět na sever. Jak se později ukázalo, tento den nás mělo čekat lehce dobrodružné, nicméně ve výsledku naprosto parádní zakončení dne. Nejdříve ale naše cesta zamířila do Carbonie a na místní archeologické naleziště Monte Sirai (area di Monte Sirai).

Vedro bylo i místní zvířeně, natož nám...



Přijedete na parkoviště u areálu, zaplatíte vstupné a procházíte staré vykopávky. Zbytky domů, chodníčky, kanalizace. Prakticky to samé jako v Noře a dalších nalezištích. Nic objevného nečekejte. Jediný rozdíl je, že Monte Sirai je na kopci, takové malé stolové hoře, odkud je krásný výhled. Za dovolenou na Sicílii a Sardinii jsem měla pocit, že už mi antické vykopávky lezou krkem. Když jsme nějaké potkali, museli jsme tam prostě jít...



Po antice byl čas na trochu insdustriálu, a tak jsme vyrazili do "rudého kraje" u města Iglesias. Proč rudého? Protože se tu těžilo olovo, zinek, měď, stříbro a baryum a půda v okolí města je skutečně oranžová až tmavě červená. Tyto nerostné suroviny v okolí Iglesias objevili už Féničané a Kartáginci. Velký rozmach průmyslu kraj zažil v polovině 19. století, kdy zásoby bohatství byly znovuobjeveny a začala těžba, která skončila až po druhé světové válce. 



Dnes jsou staré továrny a těžební zařízení ve většině opuštěné a staly se z nich exempláře průmyslové archeologie. A právě ta nás velmi zajímala. Největší areál budou je asi dva kilometry před Iglesiasem - Miniera di Monteponi. Podle průvodce má být tato hornická vesnička turistům přístupná s průvodcem. No, my nenašli žádnou bránu, žádné průvodce, vlastně jsme nenašli nikoho. A tak jsme se vydali tyhle zapomenuté budovy prozkoumávat sami. Tedy dovnitř jsme nelezli, na to jsem měla celkem respekt z chatrně vypadajících střech, ale i tak to bylo parádní.

Po prozkoumání industriálních budov jsme se zajeli podívat i na historické centrum Iglesias. Jako ano, pěkné, ale zase to není nic, bez čeho byste se neobešli. Dali jsme si zmrzlinu v Gelateria Solemari na Via Verdi (která byla mimochodem naprosto božská), pokochali se a vyrazili pro kešku, která má být pod rudým svahem pod Monteponi, kde se praly vytěžené rudy. 



Píšu má, protože jsme ji nenašli. Lezli jsme po svahu a zídkách, děsili se odkapávající hnusné tekutiny v tunelu (která nejspíš pocházela z těch starých těžebních strojů, fuj), byli úplně rudí od jemného prachu, který pokrýval celou zem v nánosu několika centimetrů, a marně... Co si budeme povídat, Dan mě málem zabil, když jsme se vrátili k autu. Museli jsme si umýt celé nohy a vypadali jsme vážně jak rudí indiáni.


Další zastávka byla v městečku Nebida, kde se nachází turisticky velmi oblíbené výhledové místo Bellavista di Nebida. Ale o tom zase v příštím ublognutí, tenhle příspěvek je dlouhý zase až až...


Lucie

pondělí 22. prosince 2014

SIC-SAR XI.: jak totální náhodou natrefit na královské spaní, aneb Sant' Antioco (5.-6. srpna)

Díky tabletu a Danovu internetovému připojení v zahraničí jsme si ve městě Sant' Antioco našli slušně vypadající Bed&Breakfast a zamířili k němu. Tomu samozřejmě ještě předcházel odlov kešky u trosek římského mostu, a pak už přejezd na "ostrov u ostrova" spojený se Sardinií mostem. Chvilku jsme v hlavním městečku bloudili (je to tam samá jednosměrka), pak jsme ale auto nechali u silnice a vydali se pěšky.

B&B jsme našli celkem rychle, ale na zvonění nikdo neodpovídal. A kontaktní telefon taky nikdo nebral. Kdyby nebylo všude kolem těch koček, které byly fakt pěkné, asi bych už začala propadat depresi (aneb stačilo, že nám nevyšlo spaní u jezera...).



No nic, na mapě prý byl nějaký další B&B jen o kousek vedle. A tak jsme šli. Vyšli jsme z ulice a koukáme, na schodech toho druhého hotýlku jménem Belvedere seděl mladý kluk a pokuřoval. Zeptali jsme se, zda mají volný pokoj, a hned nás zval dovnitř a nabízel pohoštění. Byl to syn majitelů.


Náš pokojíček :-)

a taky trocha našeho bordýlku...

Uvnitř to byla italská klasika - trochu od všeho, takže malinko kýč. Mamka zrovna žehlila, táta tuším koukal na fotbal. A za gaučem měli hnízdo domácího mazlíka - králíka, co měl zrovna mladé. Měli jsme kliku, jindy jsou dost plní, další hosti jim ale mají přijet až druhý den, takže mají volný ten nejlepší pokoj, rozuměj - střešní apartmá. Oujé!



Výhled z terasy

Co si budeme povídat - večer jsme strávili s vínkem a s dobrým jídlem na střešní terase a bylo nám moc dobře :-)

Druhý den jsme do sebe kopli snídani, syn majitelů nám výbornou angličtinou dal hromadu tipů, kam se na ostrově podívat, a vybavil nás průvodci a mapami. Přeci jen ta velké mapa Sardinie na tenhle malý ostrůvek úplně nestačila. První cesta ale vedla do města, kde jsme se prošli, pokoupili nějaké dárky domů a následně už i s autem zajeli do obchodu pro nějaké potraviny (a víno, samozřejmě).




No, nebudu vás napínat. Ostrov jsme pak objeli kolem dokola, odlovili kešku u nuraghi (kamenná věž) u Maladroxie, vyfotili se na fantastických útesech a zase jeli. Až tak zajímavý není (až na ty vysoké útesy). Věřím, že koupání tam bude skvělé, ale to jsme ten den v plánu neměli. Je to celkem prťavý ostrůvek a Sant' Antioco společně s útesy u Mercuri jsou z něj nejhezčí.


Kamenná Nuraghi u vesničky Maladroxia



A pak už jsme zamířili přes Carbonii a Iglesias (těžařské město pokryté červeným prachem) až k Oristanu.

Lucie

sobota 20. prosince 2014

SIC-SAR X.: Sardinie, k nejstaršímu městu a pohřebišti (5.srpna)

Po půlroční odmlce jsem zpět. Nebudu se vymlouvat na moc práce a nedostatek času, jednoduše před blogem dostaly preference jiné projekty... Nicméně se co nejdříve pokusím dopsat celé naše Sicilsko-Sardinské dobrodružství a budu doufat, že se vám, mým čtenářům, bude pořád líbit :-)

A teď už tedy zpět na Sardinii...
_______________________________________________________________

Jakmile jsme se nasnídali a dostatečně nakochali pohledem na moře, vyrazili jsme směrem k Noře - starověkému římskému městu ležícímu na poloostrůvku nedaleko Puly. Cestou jsme míjeli laguny s plameňáky. Jop, nechám si líbit...



Podle legendy byla Nora prvním městem založeném na Sardinii. Ve své době byla důležitým obchodním městem s dvěma chráněnými přístavy, po jednom na každé straně poloostrova. I díky tomu lze na odkrytých vykopávkách najít hned několik stavebních stylů. Opuštěno bylo město v průběhu 8. století našeho letopočtu.



Vzhledem k tomu, že se jižní část Sardinie  potápí do Středozemního moře, je podstatná část  města nyní pod hladinou moře. Podobný osud postihl na starověké fénické a později římské město Bithia, která se nachází nedaleko od Nory. Bithia je nyní zcela pod vodou.

Ruiny Nory dnes fungují jako muzeum pod širým nebem a pozůstatky amfiteátru se v létě využívají pro koncerty.



Po procházce Norou s průvodcem jsme se s naším autíčkem vypravili dál po pobřeží. Nebudu vám zdlouhavě psát o tom, jak jsme lovili kešky. Jen můžu doporučit jít se podívat na Chia Tower. A ne, není třeba se tam drápat od vody přes skály (načež jsem chytla hysterák, že tam já prostě nepolezu, tak jsme to obešli, prodrali se do prudkého kopce nějakým akátovým křovím, abychom nahoře zjistili, že tam vede krásná vydlážděná cestička z druhé strany... No co vám budu povídat, Dan vypadal, že mě na místě zabije.)


Tak tou skulinou mezi skálami jsme prolézali a snažili se najít cestu nahoru, pak jsem začala hysterčit, aneb ať žije můj strach z výšek...

Následně jsme se napojili na o něco větší silnici více ve vnitrozemí a vydali se na sever k městu Giba a Villaperucciu, kde jsme se chtěli podívat na starověké pohřebiště Necropoli di Montessu. Dočetli jsme se o něm v průvodci, najít cestu k němu už byl trochu oříšek. Že by bylo zrovna dvakrát dobře značené, to se říct nedá. Musím ale uznat, že to stálo za to. 

Nekropole se rozkládá na kopci nad krajinou, takže z ní je nádherný výhled. A je skutečně velká. Návštěvu určitě doporučuju. Pokud se tam budete chtít podívat, přikládám aspoň přibližné souřadnice (celkem špatně se to na netu dohledává): N 39°7.931', E 8°40.094'.





Matně si vybavuju, že toto pohřebiště je přibližně z období 3000 let před naším letopočtem, je tedy 5000 let staré! A je naprosto neuvěřitelné - ta kultura dokázala hloubit do skály, vyrývat pravidelné tvary, dokonce i spirály! Pro mě teda pecka... 

V areálu se nachází 40 různě velkých pohřebních komor od opravdu velkých (dva dómy), až po malinké. Ty velké jsou obzvláště důležité - nacházejí se v nich neolitické náboženské symboly. Objevují se symboly boha Býka a bohyně Matky, falešné dveře pak představující přechod na onen svět.




Naší další zastávkou mělo být sladkovodní jezero Lago di Monte Pranu. Už jsme si malovali, jak se vykoupeme ve sladké vodě, jak se umyjeme, jak si tam krásně postavíme stan a strávíme tam noc. O našem úžasném plánu jsme měli začít pochybovat už ve chvíli, když jsme jezdili krajinou kolem a k jezeru žádnou odbočku ne a ne najít. Vrhali jsme se na polňačky v domnění, že tam prostě musí vést, ale jaksi ne...

Po mnoha ujetých kilometrech jsme projeli kolem značky "zákaz vjezdu" (už nám to bylo dost jedno), projeli kolem jakési obslužné budovy bez oken a k jezeru konečně dorazili. Bohužel jsme zjistili, že je oplocené (plot byl sice poničený, tak se dalo dovnitř), ale spát u něj asi nepůjde. No nic, šli jsme se aspoň kouknout na hráz.

Po chvilce koukání na vodu jsem si začala myslet, že mi z vedra už hrabe. Normálně jsem slyšela zvonečky. Spoustu zvonečků. Když se začal ošívat i Dan, došlo mi, že nemám slyšiny a ty zvonky jaksi sílí. A pak přišlo to hrůzné uvědomění - lesem podél hráze se blíží "zatraceně velké" stádo ovcí, evidentně se všechny budou rvát tou dírou v plotě k vodě a nás nekompromisně odříznou od auta. Takže úprk, naskákat do vozu a odjet dřív, než ty pitomé ovce budou všude kolem nás...

Tady je vidět už jen zbyteček hlavního stáda, to tou dobou už bylo u vody.
Takže nic, spát u jezera se s definitivní platností nebude. Kolem jen samé malé vesničky, nedá se nic dělat, jedeme na "ostrov u ostrova" Sant' Antioco a do jeho stejně pojmenovaného hlavního města, kde se pokusíme sehnat opět nějaký Bed&Breakfast. A víte vy co? Nakonec to bylo neuvěřitelné štěstí v neštěstí, protože lepší spaní jsme snad na Sardinii ani neměli.

Lucie

středa 23. července 2014

SIC-SAR IX.: první kroky na Sardinii a autem kolem ostrova (5.srpna)

Když jsme se v pondělí ráno vylodili v přístavu v Cagliari, čekal na nás sluncem zalitý týden na překrásném ostrově, který je z větší části turisty stále neobjevený.

I takto to vypadá v cagliarském přístavu

Prvním úkolem ale bylo najít půjčovnu aut a pronajmout si nějaké drandítko. Problém byl, že často se jako záloha skládá opravdu hodně peněz - klidně i 2.000€ (cca 55.000Kč), což jsme prostě v záloze neměli. Na internetu ještě po cestě jsme ale našli půjčovnu, kde se virtuálně přes účet skládalo jen 800€, a k tomu měli i dobré ceny půjčovného. Navíc byla hned v přístavu, takže ideální kombinace.

Počkali jsme si na devátou, kdy otvírali, a jali se vyřizovat formalitky. Nevýhoda je, že máte omezený počet kilometrů "zadarmo". Je to průměrně něco přes sto na den (počítá se celkem podle počtu dní - čím víc, tím víc kilometrů). Co projedete navíc, to se při vrácení platí (v našem případě 0,25€ za kilometr).

Náš bleděmodrý ďábel

My měli docela štěstí - operovali jsme s pěti a šesti dny a pán nám počítal kilometry. Za pět dní 600km, za šest dní už 800km. Mysleli jsme, že když půjčujeme auto v pondělí a vrátíme ho v sobotu ráno, počítá se to jako šest dní. Pán nás ale upozornil, že když auto vrátíme do půl desáté ráno (kdy si auto půjčujeme), počítá se to jen jako pět dní. No a jak jsme čachrovali s těmi počty, zapsal nám do smlouvy kilometry počítané k šesti dnům. 

Paráda! 200 kilometrů navíc! :-)

Pán pak čtyřikrát obešel auto a zakreslil si každý (i sebemenší škrábanec) do "slepé mapy" auta (což se nám málem stalo osudným, ale o tom zase až jindy). Zaplatili jsme půjčovné i zálohu a už jsme nasedali do bleděmodrého Fiatu Panda, který se stal naším nerozlučným kamarádem na dalších pět dní, a vyrazili do šíleného italského provozu.


První zastávka následovala relativně záhy - měli jsme hrozný hlad, a tak jsme zajeli na první pláž za Cagliari a dali si snídani ze zbytků zásob. Pohodička neuvěřitelná. A pak už nás čekaly první sicilské vykopávky a první dobrodružství - Nora, Necropoli di Montessu a hledání spaní.

Lucie

čtvrtek 3. července 2014

SIC-SAR VIII.: trajekt mezi Sicílií a Sardinií, aneb vyspat se dá jen s pořádnou dávkou oprsklosti (4.srpna)

Ráno jsme si zabalili, nasnídali se, vyřídili formalitky s naším ubytovatelem a vypravili se na vlakové nádraží. Takže až na ten smrad v ulicích Palerma klasické ráno. Naším dalším cílem bylo Trapani (opět), odkud nám večer jel trajekt na Sardinii. 

Spojení jsme si našli na Trenitalii a našim potřebám vyhovoval vlak v 10:39 z Palerma s příjezdem v 13:52 do Trapani (s přestupem na autobus v Alcamo Diramazione). Lístky nás každého vyšly na nějakých 10€, a už jsme čekali na nástupišti (které snad jediné bylo v Palermu relativně čisté).




No co si budeme povídat, vlak byl hrozný - stará šunka, narvaný k prasknutí, žádná klimatizace a venku se samozřejmě teploty pohybovaly kolem 35°C. Peklíčko na kolečkách. Tedy na kolejích... Postupně ale lidí ubývalo a i když při přestupu se pak hodně lidí zase připojilo, bylo to už v pohodě.


V Trapani byl úkol jasný - koupit lístky na trajekt, v našem případě ty nejlevnější "na stání". Pluli jsme s Tirrenií, ale co jsem koukala, z Trapani už na Sardinii nejezdí, pouze z Palerma. Otevřeno ale měli až od pěti hodin (trajekt odplouval o půl dvanácté v noci), a tak co dělat celý den jiného než se jít plácnout na pláž. Konečně! Poprvé za celou dovolenou! :-)




Pláž přímo v Trapani se dělí na dvě části - soukromá=hezká, a nebo neudržovaná a dost zanedbaná... No a na ty soukromé se samozřejmě platí vlezné. Ale co, zaplatili jsme 15€ a měli k dispozici vlastní "domeček" (velká kabina na převlékání), kde jsme nechali batohy, a oba lehátko a slunečníky.



Po dostatečném proslunění, vycachtání a lenošení byl čas jít se obléct, dojít koupit lístky na trajekt a skočit si někam na jídlo. To jsme vyřešili jak jinak než místní pizzou. Jízdenky (nebo snad plavenky?) nás vyšly na bez pár drobných dohromady 100€, a to jsme kupovali ty nejlevnější. Když chcete mít postel, je to třikrát až čtyřikrát víc. Ale co, řekli jsme si, jsme skauti a někde si tam ustelem...


Večer jsme strávili na nejzápadnějším cípu Trapani a pozorovali západ slunce. A pak už byl pomalu čas se nalodit.




Pokud si koupíte lístky na trajekt "na stání", neznamená to, že celou dobu budete stát. Na palubě jsou bary a restaurace, kde se dá sedět. Jen nemáte svoji rezervovanou židli ani postel. Ty restaurace jsou ale peklo - naplno puštěná klimatizace, světla zářící celou noc, řvoucí děti a hluční Taliáni...


Čekání na trajekt

Zabrali jsme si docela hezké (a dostatečně velké) místo pro nás oba na vypolstrovaných lavicích a křesílkách. Pak se ale do naší těsné blízkosti nastěhovala banda italských puberťáků. No a dělali hrozný bordel a vyloženě se na nás lepili ve snaze vystrnadit nás. Stačilo, abych si kousek poposedla, protože mi bylo nepříjemné, jak se ta sedmnáctiletá slepice na mě tlačila, a už si poposedla taky, snad ještě blíž... A znovu. A znovu... No to bylo něco pro mě - na svou osobní zónu jsem značně citlivá!



Už jsem skoro vytahovala kudlu z batohu odhodlaná si ji bránit, když se Dan zvedl, že takhle bychom se nevyspali, a šel prozkoumat palubu. Za chvilku se vrátil, že tam našel místo, kde složíme hlavu ve větším klidu.

To jste měli vidět všechny lidi v té místnosti. Oni nějak vycítili, že se zvedáme a odcházíme a začali se k našemu místu stahovat jak supi ve snaze ukrást si ho pro sebe (aby ne, ta křesílka lákala) :-D Já už byla nastartovaná z těch mlaďochů, a tak jsem se balila nejpomaleji, jak jsem to dokázala. To zdržování jsem si vyloženě užívala. Taková zákeřná mrcha já jsem! :-D


Naše místo na spaní, jen jsme šoupli židle.
Přesunuli jsme se na palubu na boku lodi a pozorovali vzdalující se Trapani. Ve vhodné chvíli jsme si pak ustlali ve výklenku zdi za boxem se záchrannými vestami. Jestli se budeme potápět, zachráníme se aspoň jako první. Nikdo nám nic neřekl, a tak jsme tam strávili celou noc. Ráno nás pak přivítala Sardinie a druhá část našeho dobrodružství.


Východ slunce nad Sardinií.

Lucie

sobota 7. června 2014

SIC-SAR VII.: jak mě totálně zklamalo smrduté Palermo (3. srpna)

První dojmy z Palerma byly údiv... "To tu zrovna probíhal nějaký festival? Nebo demonstrace? Proč se všude po ulicích válí tolik kelímků a dalších odpadků?"

Pak přišlo prozření a zděšení... "Aha, žádná demonstrace ani koncert se nekonal, odpadky tu jsou prostě všude na úrovni pouliční dekorace."


A následně, když jsme vystoupili z autobusu, na nádraží překročili hromadu odpadků a vyšli na ulici, kde nás do nosu praštil nechutný zápach moči, tlejícího jídla a rybiny posílený horkem, se dostavilo znechucení.


První dojmy z Palerma? Hnus fialovej, velebnosti. A bohužel se tyto dojmy nezměnily ani během následujících hodin...



Toto je ještě ta lepší varianta - odpadky se válí "jen" kolem popelnic.

Jak jsme tak šli po hlavní ulici a hledali naše ubytování, narůstala ve mě nedůvěřivost a strach z toho, kde to budeme bydlet. Tyto pocity ještě vzrostly, když jsme došli k bytelným dveřím do pochybného činžáku (stále na oné hlavní ulici), sotva mezi všemožnými cedulkami našli tu s naším Bed&Breakfast a vydali se do 4.patra, kde jsme tedy měli ubytovatele najít. 

Výtah vrzal, skřípal a vypadal, že každou chvíli spadne. Chodby tedy dvakrát čisté taky nebyly...

Zazvonili jsme a popravdě jsem tak trochu čekala, že nám dveře do špinavého hostelu otevře masový vrah a my budeme nuceni rychle utéct.


Jaké bylo moje překvapení, když nám otevřel sympatický Ital s dobrou angličtinou a za ním se rozkládalo vystylované studio s vkusným nábytkem, vysokými stropy a původní kamennou podlahou. Díky bohu za ty dary! (aneb #ulevajakoblazen)
Ve vstupní hale studia.

Bohužel naše ubytování bylo to jediné, co ve mě zanechalo skutečně skvělý dojem. Zbytek města je prostě hnus. Jako ano, i tam mají krásné budovy (asi tak dvě až tři), ale to okolí pro mě bylo natolik odporné, že do dneška tvrdím, že Palermo je nejhnusnější město Sicílie. 


Taky aby ne - chtěla jsem vyhodit ubrousek a odpadkový koš jsem hledala marně. Prostě nebyl! takže se nedivím, že všechen bordel hází na ulici. Bohužel ten všudypřítomný pach moči si už ospravedlnit nedokážu.


Palermo se tak stalo jediným sicilským (a vlastně i sardinským) městem, kde jsme večer nevyrazili s lahvinkou vína a večeří někam ven. Radši jsme se najedli v tom krásném pokoji, do špíny a smradu se nám po odpolední procházce už znovu fakt nechtělo...

HA! Zbytek českého chleba a Májky :-D

A "vtipná" historka na závěr?

Po odhození batohů jsme (bez sprchy, takže řádně spocení) prakticky utíkali městem, abychom stihli otevírací dobu v Capella Palantina, tedy v katedrále, kterou chtěl Daniel velmi vidět. Otevírací doba byla tuším do půl páté s tím, že poslední návštěvníky pouští dovnitř ve čtyři (proč taky v turistické destinaci mít otevřeno do pozdějšího odpoledne, že...).


Typický obrázek - domy zpravené jen částečně a všude odpadky.

Doběhli jsme ve tři čtvrtě na čtyři šťastní, že jsme to stihli, a hrneme se k pokladně. A co tam? Tam cedule "zavřeno" a sekuriťák, že nás nikam nepustí (vysvětlováno rukama, nohama a italsky). Nechápali jsme, co je špatně - však přímo za ním byla cedule s údajem, že vstupenky se prodávají do 16:00!

A nebyli jsme jediní - byl tam celý autobus turistů, kteří se dožadovali vstupu. No ale nic, nikam nejdem. Evidentně si pokladní potřebovala odejít domů dřív. Nebo siesta? Kdo ví. Další bod na seznam "Palermo-se-mi-nelíbí".


Ale abych jen nesejčkovala, tak přidám i pár aspoňtrochuhezkých fotek:

Palermo Cathedral
Bezejmená věžička naproti Church of San Matteo
Teatro Massimo

Lucie