středa 29. ledna 2014

SIC-SAR III.: antické Údolí chrámů v Agrigentu (1.srpna)

Ráno jsme se vyhrabali z postele, sešli na snídani (která na ostatní naše následné snídaně byla docela nic moc), zabalili batohy a vydali se hledat autobusovou zastávku. Rozhodli jsme se totiž, že se posuneme veřejnou dopravou, abychom trochu mákli. Přeci jen původně už jsme chtěli být víc na jihu, po vinném odpoledni tento plán ale padl...

Nutno říct, že Italové jednak neumí anglicky, druhak neznají pořádně svá města, třeťak (nebo jak to napsat?) absolutně neumí navigovat. Takže někteří nerozuměli, zatímco další nás posílali úplně blbě. Čas se nám krátil a my začali být nervózní, abychom ten bus vůbec stihli (jel asi tak jeden za den).

Následně jsme narazili na místní babču, galantního seniora a o něco málo mladšího ochotného pána mířícího za lékařem. Toto trojité spojení  dokázalo, že dali dohromady složitou lokaci autobusové zastávky (která se ukázala jako sakra daleko) a onen pán, jakmile si vyřídil recept na léky v protějším domě, naložil nás do auta (tedy autíčka, tam je mají všichni) a odvezl až na zastávku, což vlastně byla benzínka u dálnice s bufetem, kde se prodávali lístky. Chvála Taliánům!

Čekáme na benzínce na bus (který měl klasicky zpoždění)

Asi po půlhodince přifrčel docela pěkný klimatizovaný bus, my se namačkali s další dvacítkou lidí dovnitř a sedli si v uličce na zem (tedy já - opírala jsem se o Dana, který seděl na tom nejhorším místě - uprostřed zadní pětky). A pak už jen dvě hodinky cesty do Agrigenta - města s bohatými vykopávkami a komplexem dórských chrámů známý jako Údolí chrámů (Valle dei Templi). 

Pět dórských chrámů ve starověku velmi bohatého města obdivoval už v 18. století Goethe. Od roku 1997 je areál zapsaný na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jízdenka stála cca 9 euro na osobu, což jsme posléze zjistili, že tak stojí skoro každá doprava.

V Agrigentu je autobusové nádraží v centru nového města na kopci poměrně daleko od vykopávek. Po výstupu jsme proto museli koupit místní lístky (1.60 euro) a svezli se pár zastávek zase zpátky k antické části, kolem které jsme před tím projeli.

Pohled od Údolí chrámů na Agrigento

"Agrigento (sicilsky Girgenti) je hlavní město stejnojmenné provincie a významné středisko turistického ruchu Sicílie. Město bylo založeno řeckými kolonisty v roce 581 př. n. l. a mělo především hlídat kartaginské konkurenty tzv. Velkého Řecka. Nazvali ho Akragas podle stejnojmenné řeky. Po vítězství sicilských Řeků nad Kartaginci v bitvě u Himery v roce 480 př. n. l ale toto nebezpečí pominulo, a tak se stal Akragás jedním z nejvýznamnějších obchodních center starověku. Tehdy měl až 200 000 obyvatel, žila zde řada slavných osobností (například filosof Empedoklés) a probíhala velkolepá výstavba. V roce 406, kdy byl Akragás dobyt Kartaginci, tyto zlaté časy skončily, ale v roce 338 př. n. l se vrátil do řeckých rukou.Řecká nadvláda trvala 370 let.Město bylo poškozeno za punských (římsko-kartaginských) válek a roku 210 př. n. l ho definitivně ovládli Římané, ostatně jako celou Sicílii. Římané přejmenovali Akragás na Agrigentum a město dále prosperovalo.

Důležitým obchodním centrem bylo ještě za časů Byzantské říše. Příchod Saracénů na začátku 9. století tomu učinil přítrž, v tu dobu se také obyvatelé přestěhovali na vršek kopce na místo dnešního moderního Agrigenta, pravděpodobně aby se nájezdům dobyvatel mohli lépe bránit. Od 60. let 20. století docházelo v Agrigentu, jemuž se nevyhýbá působení mafie, k ilegální výstavbě, která bohužel necitlivě narušila i pohled na Údolí chrámů."
- zdroj: wikipedie.cz, mundo.cz

Chrám Svornosti a socha Íkara

Celý archeologický areál s názvem Údolí chrámů je krásný. Označení "údolí" je ale dost nepřesné - stojí totiž na vršku. Vstupné už si přesně nepamatuju, ale dala se s ISICem uplatnit studentská sleva. Pán na pokladně navíc byl moc milý a ochotný a schoval nám batohy, abychom se s nimi nemuseli tahat. Hic byl totiž neskutečný. Zatímco tou dobou bylo v ČR kolem 35°C, my měli čtyřicet. A to ještě nepřišlo to nejhorší, co nás čekalo pak na Sardínii...

Areál archeologického parku se dělí na dvě části - východní a západní, které jsou oddělené silnicí (Via dei Templi). My byli jen ve východní části, která má na délku necelý kilometr a půl a jsou v ní tři chrámy - Héraklův, Svornosti a Héřin. Popis jsem si vypůjčila ze stránek mundo.cz, mají to hezky zpracované.



Východní část

  • Héraklův/Herculův chrám (Tempio di Ercole) – pochází zřejmě už z konce 6. století př. Kr. Dnes zde stojí osm z jeho původních 38 sloupů dórského stylu.
  • Chrám svornosti (Tempio della Concordia) – se zachoval v natolik neporušeném stavu, že by i v samotném Řecku záviděli. Často je označován za nejzachovalejší řecký chrám na světě. Byl postaven kolem roku 430 př. Kr. a za jeho výborný stav vděčíme křesťanům, kteří ho v 6. století n. l. změnili v křesťanský kostel a zpevnili, takže odolal i všem zemětřesením. V polovině 18. století ho romantici vrátili téměř do původní podoby.

  • Héřin/Junónin chrám (Tempio di Giunone) – další dórský chrám, z něhož se dochovalo sloupořadí s architrávem. Za povšimnutí zde stojí červené skvrny – jsou to stopy po požáru, který proběhl zřejmě při kartaginské invazi v roce 406 př. Kr.



Západní část

  • Diův/Jóvův chrám (Tempio di Giove) – se do dnešních dnů téměř nezachoval, jeho stavba totiž byla přerušena kartaginským vpádem a později zničena řadou zemětřesení. Kdyby však byl dokončen, byl by jedním z největších starověkých chrámů vůbec. Jeho rozměry měly činit 112 x 56 metrů, sloupy měly být vysoké 20 metrů. Kromě sloupů podpíraly stavbu ještě sochy obrů Atlantů (tzv. telamony). Kopie jedné z nich, vysoká 8 metrů, dnes leží na místě chrámu.
  • Chrám Dioskurů (Tempio dei Dioscuri) – původní stavba pocházela ze stejné doby jako ostatní chrámy, zřícený chrám byl ale znovu postaven v 19. století. Dnes zde stojí pouze čtyři sloupy.


Na sever od chrámů

  • Museo nazionale archeologico – muzeum s nálezy antického umění řeckého Akragásu, resp. římského Agrigenta. K nejzajímavějším exponátům patří řecké vázy – černofigurová a červenofigurová keramika. Dále tu najdeme originál 8metrové sochy Atlanta (telamona), která bývala součástí Diova chrámu. Naproti muzeu si můžete prohlédnout vykopávky z doby helénismu a římské říše, pro něž je typická např. pravidelná síť ulic, kanalizace či domy s mozaikovými podlahami.

Po procourání chrámů a vykopávek jsme opět hodili batohy na záda a vydali se k silnici na další stop, o tom ale zase jindy.

Lucie

úterý 21. ledna 2014

SIC-SAR II.: první den a první láska - Marsala na první lok (31. července)

Ve středu dopoledne jsme po dvouhodinovém letu přistáli na západním cípu Sicílie v městečku Trapani. Plán jsme stále neměli, pouze jsme tušili směr naší cesty. Takže když jsme zjistili, že nějaký rozumný autobus do Marsaly, která se nám podle průvodce líbila, jede až za hodinu, vyrazili jsme na první stop.

Před letištěm

Slunce pražilo, v okolí žádný stín a já nervózní jak školačka při první puse. Absolutně jsem nevěděla, co vlastně dělat. Ano, jsem autostopový diletant... Navíc dobrých dvacet minut nám nikdo ani nepřibrzdil (a vlastně jsme ani nevěděli, jestli jsme na dobré silnici na Marsalu), a tak jsem začínala být lehce otrávená. A kdo mě nezažil otrávenou, nezná muka světa :-)

Naštěstí se ale naše smůla zlomila a už jsme mířili se sympatickým Taliánem, který ještě k tomu uměl anglicky, do města vyhlášeného vína - do Marsaly. Což se ukázalo jako strategická chyba hned na začátku naší dovolené.


Teploty lehce pod čtyřicítku, my na zádech krosny a šup do žhnoucích uliček. Zapadli jsme na první náměstí a dali si svačinu/oběd jako správní trampové - z batohu jsme vytáhli nůž, bochník chleba a štangli vysočiny a byli jsme náramně spokojení. Nebo minimálně já, hlady už jsem skoro šilhala.

Následovala procházka po městě a kochání se. První den dovolené! JUCH! Načež jsem zapíchla oči do výlohy první gelaterie a nehnula se z místa, dokud mi Danýs neslíbil koupit zmrzlinu. Problém tedy nastal ve chvíli, kdy jsem si měla vybrat, kterou chci... Kdyby měli tři druhy, bylo by to jednodušší, že. Pak jsem ale jen ukázala prstem do jedné z nádobek a už jsem si spokojeně odnášela ohromný kornout. Co naplat, že za každou Dan vysolil euro šedesát, já byla na vrcholu blaha...



Po courání městem jsme se vypravili do místního archeologického muzea na pobřeží. Nejlepší ze všeho na něm asi byla ta klimatizace. Bez legrace, aklimatizace je sviňa. Ale zase abych mu nekřivdila - je tam pěkná kartágská válečná loď, kterou našli v roce 1969 v oblasti zvané Punta Scario v marsalském přístavu. Zrekonstruovali ji a nyní ji tam vystavují. Hezký, klima stejně vyhrála...

Když jsme v brzké odpoledne vyrazili opět do města, jednohlasně jsme se shodli, že to nejhorší vedro přečkáme v nějaké místní vinárničce. Taky aby ne, vždyť jsme v Marsale! Města známého pro své vyhlášené víno, které svého času nahradilo denní příděl rumu v britském námořnictvu a miloval ho i Lord Nelson! Je podobného typu jako portské a sherry - tedy fortifikované. A kdo chce vědět víc, tak ať googlí, případně je pěkný článek na iHNEDu.

Ačkoli není vidět, tak za zády má Dan muzeum.

A jak jsme řekli, tak jsme udělali a zapadli do prvního kamenného obchůdku, který jsme našli. Jaká to byla chyba jsme zjistili až později...

V malinké vinárničce obsluhovala malinká Angela - Italka s výbornou angličtinou (díky bohu) - zrovna vyprovázela hosty a nás posadila k malinkému stolečku. A pak už se nám začala věnovat. Tři degustace jsou prý zadarmo a k tomu nějaké zobání - sýr a pečivo, olivy, ovocné marmelády a jiný sýr, topenády, nakládaná rajčata a cibulky. Postupně nosila na stůl a my nestačili žasnout.

Z prvních dvou vín jsme moc nadšení nebyli. Nechtěli jsme urazit, ale moc jsme se na ně netvářili. Chuťově nijaká, plochá, trpká, takový horší český průměr (ale na Prahu zase dobrý). A Angele došlo, že nás na levná vína neutáhne... A tak zašla někam dozadu a (konečně!) přinesla pravou marsalu. To bylo teprve pošušňání! Naše představa, že si koupíme lahvinku dvě, brzy vzala za své.

Ráj na zemi... Ách!

Co si budeme povídat - za tu hostinu, co nám přichystala, jsme jí to ani udělat nemohli. A hlavně tři ochutnávky? Houby! Dohromady jsme ochutnali kolem patnácti až dvaceti vín (a ne v malých dávkách, takže přesné číslo mám jaksi rozmazané).

Nechtělo se nám ale tahat s vínem v batohu. Přeci jen první den dovolené, kdo to má nosit? Angela se ale opět projevila jako skvělá obchodnice, vytáhla bloček a že nám ta vína prý pošle domů - minulý týden že zrovna posílala bednu do Prahy, a tak že to není problém, jen se posílá v krabicích po šesti a minimální počet je 12 kusů...

Co už, aspoň budeme mít vyřešené dárky pro rodinu. A tak jsme sepisovali, ještě ochutnávali a byli nadšení, až jsme se zastavili na čísle 18. Ano, OSMNÁCT! A k tomu další dvě lahve do batohu. Angela nám ještě přihodila jednu načatou z ochutnávek a dvě čokolády s chilli papričkou k tomu jako bonus.

To nás vyfotila Angela

Díky, banko, za mou kartu... Ta sice dost zaplakala, když jsem v terminálu potvrdila tu závratnou částku, ale aspoň jsme tak vyřešili nejen suvenýry, ale i část vánočních dárků a sem tam nějaký narozeninový.


A - Trapani, B - Marsala, C - Mazara del Vallo

Byl podvečer a také čas na cestu dál. Přeci jen jsme chtěli dojet minimálně do Mazary (cca 23km). Museli jsme přeťapat celou Marsalu, abychom se dostali k silnici na jih. Cesta teda nic moc. Stop stál taky za velký kulový. Naštěstí asi po tři čtvrtě hodině nás nějaký týpek nabral a dovezl až na náměstí v Mazaře. Už to nebudu protahovat - vygooglený Bed&Breakfast jsme nenašli, a tak jsme vzali za vděk i hotelem. Za noc jsme vyplácli 75€, ale co už. Hlavně, že bylo kde se vysprchovat a složit hlavu. Jo a taky kde si dát víno ;-)

Lucie

úterý 3. prosince 2013

SIC-SAR I.: aneb doslova italská dovolená na Sicílii a Sardínii

Dlouho jsme s Danielem přemýšleli, kam se v létě vydáme na dovolenou. Chtěli jsme někam do tepla a ideálně navštívit místa, kde jsme ještě nebyli. Dan prosazoval stopem do Bulharska, případně do Bosny a Hercegoviny a jinam na Balkán. Já zas měla podmínku, že se chci také koupat v moři a nehodlám být okradená hned na prvním stopu. Ano, rozhodli jsme se totiž stopovat.


Nakonec jsem úplnou náhodou (a taky po šíleném googlení a zkoušení všech možných i nemožných kombinací a variant) narazila na levné letenky z Bratislavy na Sicílii. A když už jsem byla v tom, tak letenky ze Sardínie do Bratislavy byly taky za dobrou cenu. A plán na dovolenou byl najednou jasný...


Tedy jasný... My ho popravdě moc nepromýšleli. Co na tom, že ani jeden neumíme italsky a Italové zase neumí anglicky... Prostě jsme koupili dvě mapy a dva průvodce, do batohu přibalili ceduli na stopování a vyrazili vstříc asi nejnenaplánovanější a celkově nejnepředvídatelnější dovolené, jakou jsem kdy zažila. 


Napevno jsme věděli pouze to, že v neděli večer nám jede trajekt mezi Sicílií a Sardínií, a že ho bezpodmínečně musíme stihnout. Dopředu jen řeknu, že jsme ho nakonec stihli, a to dokonce levou zadní (vyvalení na lehátku na městské pláži). Ovšem kde budeme spát, jak se tam budeme stravovat a co všechno musíme navštívit, to jsme v podstatě řešili až za pochodu.


Dovolená to byla prostě skvělá - zamilovali jsme se do marsalského vína (a v opojení si nechali domů poslat 18! lahví vína), nedáme dopustit na místní Bed&Breakfast, Sicílie má nádherné vnitrozemí a Sardínie zase pobřeží, definitivně mám potvrzené vysněné auto - červený Mini Cooper s bílými pruhy a střechou, pokud se někdy vezmeme, tak na svatební cestu pojedeme právě tím Mini na Sicílii a jednoznačně máme respekt před Fiatem Pandou!


Ale o tom zase příště...

Lucie

pátek 29. listopadu 2013

LONDÝN VII.: Po Temži lodí a po vlastních na Greenwich (26. února)

Jakmile vylezete z Westminster Abbey, stojíte prakticky pod Big Benem a Hoses of Parliament. Pohled na ně je krásný - architektonické kudrlinky, věžičky a tak. Trochu kýč, ale moc hezký kýč :-) Nicméně naším dalším cílem bylo nalodit se na jednu z lodí, která křižuje Temži a vidět Londýn zase z jiného úhlu, včetně Big Benu.



V okolí Parlamentu jsou hned dva přístavy - jeden "nalevo" a druhý "napravo", tedy lépe řečeno na jihu (Millbank Pier) a na severu (Westminster Pier). Ten na severu je výrazně blíž, ale pokud budete jako my mířit na Greenwich, přišli byste právě o úchvatný pohled na Houses of Parliament z vody. Navíc pokud obejdete vládní budovu a projdete přilehlým parkem, už to tak daleko není.


Cenu už si přesně nepamatuju (a nebyla jsem schopná to dohledat), ale mám pocit, že jsme platili nějakých šest a půl libry za osobu. Dá se platit i s Oyster card. V daném úseku křižuje Temži jen jedna loď tam a zpátky, takže nás kapitán naložil, když jel na jih s tím, že tam přece nebudeme čekat a mrznout, až pojede zase na sever. A tak jsme si neplánovaně udělali o něco málo delší vyhlídku z řeky na Londýn, než jsme původně zamýšleli.




Cesta trvala tuším kolem hodiny a jednou jsme museli přestoupit, protože daná loď jezdí jen určitý úsek. Takže jsme vysedli, počkali asi deset minut a už svištěli na Greenwich. Uvnitř lodí je krásně teplo, takže jsme sundali kabáty a čepice, příjemně se uvelebili a vychutnávali si londýnské scenérie - mrakodrapy, Tate, Tower, Tower Bridge, a tak dál až k našemu cíli.



Cutty Sark

A pak už jsme vystoupili na Greenwich Pier. Hned vedle přístaviště stojí Cutty Sark - jeden z posledních čajových kliprů. Ve své době byla tato proslulá loď, postavená v roce 1869, nazývána Královnou oceánů a byla nejrychlejší velkou plachetnicí na světě.


Dá se jít dovnitř, ale to my neabsolvovali. Jednak jsem k ní dojeli skoro v pět, kdy už zavírala, jednak byl vstup poměrně drahý a zas tak moc jsme vnitřek vidět nepotřebovali. Já se totiž těšila hlavně na nultý poledník :-)


Královská observatoř

Viděli jste film Thor - Temný svět? Tak závěrečné drama se odehrává přesně na Greenwichi a prakticky hned vedle toho, kde vysednete z lodi :-) My se prošli, pokochali okolím a zamířili k observatoři nahoru na kopec, kde jsme našli poledník a hromadu veverek...



Na východ, nebo na západ?

Observatoř už byla zavřená, ale my se nenechali se zmást - k poledníku se dá dostat. Jen se musí sejít kousek níž a projít brankou, která se sice tváří nedobytně, je ale odemčená. A tak jsme pořídili nutné fotky a pokračovali v pochůzce. Procházka je to pěkná, jen je pak problém s dopravou zpátky do centra - autobus totiž staví až kus za parkem a jezdí jen občas.



Poslední noční pohled na Big Ben. Tak nashle zase příště!

Ale nakonec se zadařilo, chytli jsme jeden double decker a frčeli si pro věci a do našeho posledního azylu na okraji Londýna, odkud jsme pak brzo ráno zamířili opět na Liverpool Street Station a autobusem na letiště. A to je konec londýnského povídání.



Už čekáme na letišti. Poslední libry utraceny za English Breakfast Tea ve stánku se suvenýry...

Uf. Už tak mám skluz jak blázen... Bez mála rok. To jsem zvědavá, kdy dopíšu dovolenou na italských ostrovech, ta totiž byla přímo nabitá dobrodružstvím :-) Každopádně je na co se těšit!


Lucie

čtvrtek 31. října 2013

LONDÝN VI.: Po stopách královské rodiny (26. února)

Když jsme skončili s nákupy, přesunuli jsme se na náš hostel - Queen Elisabeth ve Fulhamu. Je to poměrně stranou centra, jeli jsme tam tak hodinku a pak ještě čtvrt hodinky dojít pěšky, ale vyplatilo se to. Hostýlek je to velmi příjemný a nabízí i pokoje pro dva (twin a double). Za tento typ pokoje jsme dohromady platili 825,- za noc, což mi přijde velmi přívětivé. V ceně byla i snídaně a každý si mohl dát, na co měl chuť - jogurt, kukuřičné lupínky, chléb, sýr, šunku apod. Taková klasika, co neurazí.



Po snídani jsme se se všemi věci přesunuli na nádraží Waterloo v domnění, že tam necháme v nějaké skříňce kufry a den strávíme ve městě. Já bláhová zvyklá z Helsinek na obří skříňky, kam narvete dva plně naložené batohy a necháte za ně 4 eura...


Ovšem jaké bylo naše překvapení, když na místě byla pouze úschovna (žádné levné skříňky) a za jeden kufr chtěli kolem deseti liber (my měli tři). Co se dá dělat, jdeme googlit... Takže než jsme něco kloudného našli, bylo dopoledne skoro pryč a já chytala nerva, aneb žiju v přesvědčení, že googlím líp než Dan (neb na Googlu prakticky žiju), ale on mi tablet nepůjčil... Takže se ve mně mísila beznaděj z nicnedělání, podráždění z dlouhého čekání a nastupující hlad. No dovedete si to představit... :-D



Po cestě - typické londýnské domy.


Nakonec to ale dobře dopadlo, přesunuli jsme se na Victoria Coach Station (musíte dojít až na autobusák, ne pouze na vlakové nádraží, kde staví i metro), kde za kufr do 20 kilogramů chtěli "jen"  4£. Takže nakonec se to dalo. A my se konečně vypravili k Buckinghamskému paláci, který je od Victorie co by kamenem dohodil (a zbytek došel kolem obchůdků se suvenýry pěšky)!


Byla zima, foukalo a přeci jen byl únor, takže naštěstí zas až tolik turistů tam nebylo. Ale předpokládám, že v jinou roční dobu to musí být šílené. Každopádně jsme se pokochali, promrzli a vydali se dál, protože královna nás na čaj nepozvala...


Dalším cílem bylo Westminster Abbey. Ano, to je to slavné opatství, kde se korunují, žení, vdávají a pohřbívají angličtí králové a královny.





Opatství je skutečně nádherné a stojí i za to nechutně drahé vstupné - za plné vstupenky dáte 18£, pro studenty s platným průkazem pak 15£. Bohužel se vevnitř nedá fotit, ale byl to vážně zážitek. Jen v katedrále jsme strávili asi hodinu a půl a myslím, že by se dalo tam být i dýl. Je to krásné a hrobky králů jsou naprosto impozantní. Kam se na Westminster Abbey hrabou všechny naše katedrály...




Daniel byl samozřejmě unesený z detailů zbrojí a rouch vytesaných soch a náhrobků. A já si vybavovala detaily z nedávné královské svatby a procházela po stejných místech, jako princ Willian a vévodkyně Catherine. No prostě romantika, chápeme ;-)

A protože už tak je ten článek zase dlouhý, tím pro dnešek skončíme. Zbývá mi sepsat už jen plavba lodí po Temži, Greenwich a příhodu s málo penězi v autobuse. No a pak se snad konečně dostanu k naší dovolené na Sicílii a Sardínii. Těšte se, to byla hodně vtipná výprava :-)


Lucie

úterý 27. srpna 2013

LONDÝN V.: nákupy na Oxford street (25. února)

Naše druhé ráno v Londýně jsme začali stejně jako to první - anglickou snídaní v Cafe 338. Je to maličkatý podnik na Bethnal Green Rd (a světe, div se) číslo 338. Chodí tam místní, obsuhují samozřejmě přistěhovalci a najdete tam asi tak pět stísněných stolků. Ale ty snídaně! Obrovské porce, neskutečně dobré, ale taky nejspíš neskutečně nezdravé. Nu ale což, jednou za čas v Londýně, proč ne ;-)


Ceny se pohybují od nějakých 3 do 6 liber a na výběr máte spoustu možností - sladké, slané i kombinované. K snídaňovému menu dostanete kávu nebo čaj a přikoupit si můžete i čerstvý pomerančový juice za 2£ (myslím).

Přede mnou Full English Breakfast (without mushrooms), Daniel si poručil Mega Breakfast

Jméno už si nepamatuju, ale byla to slanina, klobáska, bramborové smaženky (takové jako mají u Mc´Donald) a lívance se sirupem :-)

Po snídani jsme vyrazili na nákupy. Naším cílem byla Oxford street a hlavně Primark - levná, ale pěkná móda. Co si budeme povídat, je to velkořetězec. Něco jako u nás H&M nebo C&A. Co jsem slyšela, v Británii tam nakupuje střední třída, pro "lepší" Londýňany to není dostatečné nóbl. Ale to nám nijak zvlášť nevadilo.

Daniel nacpávající se :-)

Na nákupy jsme se připravili - do Londýna jsme letěli s jedním kufrem jako příručním zavazadlem (moje věci a spacáky) a malým batůžkem. No a odlétali jsme se dvěma příručními zavazadly a jedním 15ti kilovým kufrem v podpalubí. Ano, ten jeden velký a jeden malý jsme také koupili v Primarku. Ten velký byl v plánu - Daniel kufr potřeboval, ten menší už ne...

Měli jsme štěstí, do Primarku jsem se vypravili v pondělí dopoledne. A dobře jsme udělali, to totiž přiváží nové zboží. Kamarád tam byl myslím v sobotu a říkal, že tam skoro nic nebylo, všechno vybrané, zpřeházené, prostě hrabárna. My měli všechno krásně srovnané, zboží doplněné, věšáky plné.

Zdroj: http://www.londontown.com

Lidí tam ale byly mraky. Doslova zástupy a čekání na kabinky bylo nekonečné. Naštěstí jsem měla pod košilí upnuté tílko, takže všechna trička jsem pak zkoušela přímo na prodejně u zrcadel na to tílko. Do kabinek si můžete vzít maximálně 8 kusů a jsou striktně oddělené na pánské a dámské. Takže vaše drahá polovička se nemůže jít podívat a zhodnotit, jak vám to sluší. I proto je lepší zkoušet na té prodejně.

A ceny? Neskutečné - hladká trička s dlouhým rukávem 3£ (cca 90,-Kč), jednobarevné svetříky 5£ (cca 150,-Kč), kožené balerínky 6£ (180,- Kč), krásné šaty na promoci 13£ a 15£ (390,- a 450,-Kč), úžasná velká peněženka a kabelka 5£ a 10£ (150,- a 300,- Kč). To samé v pánském oddělení, ale tam si to tak přesně nepamatuju. Každopádně Daniel si nakoupil mraky košil - hlavně bílé, ale i jemně vzorované, proužkované a tak. Koupit se tam dá i kosmetika - balzámy na rty Carmex na 2£ (60,-Kč), odličovací ubrousky Primarky za 1£ (30,-kč) a mnoho dalšího.No prostě ráj.

Zdroj: http://www.fabeau.de

Peněz jsme tam nechali hodně, ale za ještě víc oblečení včetně bot, kabelky a brašny pro Dana, dvou kufrů, kosmetiky a bižuterie. Kvalita je prostě řetězcová - nečekejte, že vydrží věčnost, ale je to slušný průměr. Svetry mi třeba začaly cucflikatět, ale trička jsou pořád skvělá, nevytáhla se a drží perfektně tvar. A s šaty sklízím úspěch v divadle, na promoci i na plese - nikdo podobné nemá :-)

Primarky jsou na Oxford street dva - na začátku a na konci. Pokud pojedete metrem, nevystupujte na Oxford Circus, i když to názvem svádí, ten je přesně uprostřed. Buď vystupte na Marble Arch (východ), nebo na Tottenham Court rd (na východě). Jakmile vylezete z metra a vydáte se na Oxford street, nemůžete minout. Ani na jedné straně - obchody to jsou velké, několikapatrové a prostě nepřehlédnutelné.


Pokud chcete levně nakoupit oblečení, určitě Primark doporučuju. Prý téměř neustále mají na něco slevy, ale určitě se vyplatí hlavně sezónní výprodeje. My je nestihli, ale i tak se tam nákup vyplatil, u nás byste za podobné oblečení dali minimálně třikrát tolik. A hlavně - tady stejné prostě nenajdete, takže máte originální kousky za minimální ceny. Každopádně ale pokud můžete, vypravte se tam v pondělí. I tak už odpoledně některé věci nebyly.

Lucie

neděle 18. srpna 2013

LONDÝN IV.: Vzhůru k Temži podruhé, aneb jak se uchodit za jediný den (24. února)

Nu, přiznám se na rovinu. Sepisovat Londýn půl roku po samotném výletu, se mi ani moc nechce. Měla jsem se k tomu dokopat dřív. Kor, když mám za sebou čerstvé zážitky ze stopování po Sicílii (takže se aspoň můžete těšit na tipy ze slunného středomořského ostrova). Ale zpět k té Anglii...



Jakmile jsme přešli Temži a ocitli se na jižním břehu, líbila se mi ta procházka ještě daleko víc. Kolem nábřeží totiž vede něco jako promenáda. Takže na zahřátí jsme si koupili kelímek předražené (ale dobré) kávy se Starbucks a vydali se směrem k nedělnímu cíli - Tower Bridge (na ten jsem se vážně těšila).

Po cestě toho uvidíte vážně hodně: 

  • Shakespearův Globe
    • Divadlo Globe je spjaté s osobou Williama Shakespeara. William Shakespeare byl členem a podílníkem divadelní společnosti nazývané Služebníci lorda komořího. Svá představení hráli v Divadle Jamese Burbage. Roku 1597 jim však nájem na divadlo vypršel, což znamenalo velké potíže. Bylo třeba něco podniknout. Divadelní společnost se rozhodla ukrást své vlastní divadlo na základě prošlé smlouvy, kde se psalo, že pokud budou chtít, mohou divadlo rozebrat. 
    • Divadlo přesunuli na jižní břeh řeky Temže a pojmenovali ho Globe. Byl to vynikající tah, Služebníci lorda komořího zachránili své divadlo i své kariéry. Jednu chybu však udělali, střechu nového divadla vyrobili z hořlavých došků. V létě roku 1613 Globe do základů vyhořel. Velký oheň způsobilo dělo, ze kterého vystřelili při představení. Dělo se nestrefilo a zapálilo doškovou střechu. Podílníci měli povinnost postavit nové divadlo. Tato verze Globu přežila 30 let, dokud nebylo divadlo z nařízení puritána Olivera Cromwella uzavřeno. Samotná budova byla v roce 1644 stržena. (Zdroj: wikipedia.cz)
    • Ke konci 20. století byl po přestávce trvající 350 let postaven další Globe. Americký herec a Shakespearův milovník Sam Wanamaker (otec Zoë Wanamakerové) se rozhodl, že v Bankside postaví přesnou repliku Globu. Teď zde stojí divadlo tak, jak vypadalo za Shakespearových časů.

   
  • replika plachetnici Golden Hind
    • Golden Hind byla vlajkovou lodí Francise Draka, na níž obeplul v letech 1577–1580 zeměkouli. Původně se jmenovala Pelican, ale Drake ji cestou přejmenoval. Golden Hind byla galeona, spuštěná na vodu někdy kolem roku 1570.

  • křižník HMS Belfast
    • HMS Belfast (C35) byl lehký křižník podtřídy Edinburgh třídy Town britského válečného námořnictva – Royal Navy. Byl nejtěžším britským lehkým křižníkem, který se zapojil do bojů druhé světové války.

V popředí já a Starbucks, v pozadí křižník a Tower Bridge


A pak už konečně:
  • Tower Bridge!

Pokud budete mít možnost, určitě se běžte podívat dovnitř. Uvidíte, jak se most stavěl a projdete se věžemi i spojovacím mostkem mezi nimi. Vstupenky stojí myslím 8 liber. Kromě prohlídky samotného Tower Bridge vás ale opravňují i k návštěvě strojovny, a ta je vážně super. Systém, jakým byl zvedací most poháněn, je na svou dobu úplně neuvěřitelný.

Ve strojovně Tower Bridge

K mostu jsme přišli poměrně pozdě, takže když jsme vycházeli, už byla tma. My navíc byli po celodenním chození po Londýně dost zničení a promrzlí. A tak jsme se otočili směrem k našemu azylu a vydali se spát.


Druhý den nás čekaly nákupy a přesun do nového spaní - hostelu Queen Elizabeth. O tom asi napíšu jen kratičký článek s pár tipy, na víc to nevystačí. Ale ano, nákupy v Londýně se rozhodně vyplatí - svědčí o tom množství dovezených a odvezených zavazadel... Ale o tom zase až příště.

Lucie