středa 3. dubna 2013

SLOVINSKO IV.: Napínavé spaní v Koperu (2. února)

Do Koperu jsme přijeli kolem šesté odpoledne. Lilo a foukal vítr. Naštěstí na pobřeží nesněžilo, a tak to byla aspoň trochu změna od vánice u Postojnské jeskyně. Zaparkovali jsme na okraji centra vedle přístavu a vydali se najít náš hostel, který jsme objevili na internetu - DD Koper (Djaški in študentski dom Koper).

K jeho dvěřím jsme došli poměrně brzy. Ovšem brzy jsme také zjistili, že tady nepochodíme. Prostě tam nikdo nebyl a tvářilo se to, že máme smůlu. Pravděpodobně totiž tento hostel funguje jen přes léto. Bylo půl sedmé a my stále netušili, kde budeme spát...

Rozhodli jsme se ale, že lepší to bude řešit s plnými žaludky. Není totiž nic horšího než hladová, unavená a zmrzlá já. Zapadli jsme do jakéhosi bistra, natlačili do sebe burek a jakousi napodobeninu pizzy a lehce posilněni jsme začali přemýšlet, co dál.


Naštěstí Adéla našla ještě před odjezdem našla nějaký jiný místní hostel, a tak jsme se s nadějí vydali dál do centra. Pršelo a my jen orientačně tušili, kde se naše teplé místečko nachází. Nakonec jsem mapu do ruky musela vzít já. Jak je Dan šikovný a zručný, tak s orientací je na tom bídně.

Po pár minutách hledání jsme ale skutečně v postranní uličce našli Hostel Histria - útulný malý hostýlek, který se stal naším útočištěm. Pokud budete v Koperu, určitě ho doporučuju. Vyspíte se tam za necelých 20€, je tam teplo, sucho, čisté prostředí a milá obsluha :-)


Vchod do Histrie a recepce.

Vanda nám šla pronajmout pokoj a my s Danielem odvezli Adélu na její privát. Chvilku jsme ho museli hledat, ale pak se zadařilo, vysadili jsme ji, domluvili se na další den a frčeli zpátky. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti jen kousek od hostelu a protože byla sobota večer, nic jsme neplatili - o víkendu zadarmo.

Na hostelu už na nás čekal teplý malý pokojíček pro šest lidí, ale my ho měli sami pro sebe, takže naprostá paráda. Klasické topení tam neměli - jen klimatizaci, která foukala i teplý vzduch. Vyhřít pokoj zvládla skvěle a i ponožky jsme si na ní usušili...


Takto se suší ponožky na klimatizaci...

Ovšem není čas ztrácet čas! Převlékli jsme se, vzali si suché ponožky, chvilku se ohřáli a vyrazili podívat se do nedalekého baru. Jmenoval se Lord Byron pub a vřele doporučuji - skutečně stylová hospůdka. Jen slečny servírky byly takové pomalejší...

Já odpadla poměrně brzy a šla jsem spát, Daniel s Vandou ještě chvilku zůstali. A pak jsme všichni zapadli do bílých peřin a usnuli jako když nás do vody hodí...


Lucie

neděle 17. února 2013

SLOVINSKO III.: Zážitky z Postojnské jeskyně (2. února)

V sobotu stále pršelo jak z konve, a tak nám nezbylo než se schovat do podzemí. A dobře jsme udělali. Tenhle výlet totiž skutečně stál za to. Vstup je sice poměrně drahý, ale byl to úžasný zážitek.

Koupili jsme vstupenky, ve vedlejší restauraci jsme si doběhli na toalety, a už jsme klusali ke vchodu. Byla hrozná zima a lilo a my se modlili, aby nás už pustili dovnitř. V podzemí je totiž celoročně konstantní teplota kolem 10°C a hlavně tam nefouká, takže jsme se těšili do tepla..

Usazeni ve vláčku čekáme, až se konečně rozjedeme...

Pak už otevřeli turnikety a my prošli k podzemnímu vláčku. Docela dlouho trvalo, než se všichni usadili, a my měli aspoň čas v klidu si poslechnout povídání z audioprůvodce. A pak už jsme se rozjeli...

Vláček fičí docela rychle a když říkají, že si nemáte stoupat, vědí proč... Někdy jsou stropy tak nízké a projíždí to tak blízko stěn, že jsem byla ráda, že jsem docela malá... Ale bylo to nádherné - stalagnity, stalagmity a stalaktáty všude kolem, nádherně nasvětlené a v různých barvách...

Vláček je docela dlouhý. Foceno na zpáteční cestě.

Železnice je dlouhá asi 3,7 kilometru, další necelé dva kilometry se jdou pěšky. Všude jsou vyasfaltované chodníčky, takže to zvládnou i malé děti i dámy na podpatcích. Já měla nízké široké podpatky na zimních botách a naprosto v klidu, ale viděla jsem tam i slečnu na jehlách. Docela si to dávala... Zpátky se pak opět jede vláčkem.


Nebudu se tu dlouze rozepisovat o všech věcech, co jsme se o jeskyni dozvěděli. To bychom tu byli ještě zítra. Něco málo základních informací najdete v předchozím článku. Na mě ale udělal dojem Taneční sál. Je to velký dóm, ve kterém jsou nádherné obrovské lustry z benátského skla! No prostě úžasné. Musí být neskutečný zážitek účastnit se tam nějakého plesu (vážně se tam pořádají).

Koncertní sál

Během prohlídky se nesmí fotit s bleskem - má to neblahý vliv na podzemní prostředí. Samozřejmě se vždy najde pár tupců, co to porušují a vesele si fotí, když průvodce zajde za roh. Já to ale dodržela, takže moc fotek nemám. Fotit se pak mohlo v Koncertním sále úplně na konci prohlídky. Byl to další obří dóm, který má prý skvělou akustiku a vejde se do něj až 10 tisíc lidí najednou...

U Koncertního sálu je také ono akvárko s macaráty, o kterých jsem se zmínila v minulém článku. Jsou to podivní tvorečkové.


A samozřejmě nesmí chybět podzemní obchůdek s předraženými suvenýry a jedinou podzemní poštou na světě - na místě si mimo jiné můžete koupit pohled i známku a rovnou to poslat. Podzemní razítko na dopise zaručeno. Vše s podzemním příplatek. (Uf, nějak moc "podzemní" v jednom odstavci...)



A pak už nás opět nahnali do vláčku a my se vydali na zpáteční cestu. Až na pár drobných odchylek kopíruje původní trasu, takže moc nového neuvidíte. Ale i tak vám to zase vyrazí dech. Vystupuje se ale jinde - v obrovské jeskyni, kde burácí řeka Pivka (ta, co jeskyně za několik milionů let vytvořila). Bohužel jsme byli poslední prohlídka a i místní evidentně spěchali domů, takže než jsem si řeku stačila pořádně vyfotit, zhasli a mi a měla jsem smůlu...


Následoval šok. V podzemí jsme byli asi hodinu a půl. Když jsme vcházeli, pršelo. A když jsme vycházeli, byla všude sedmicentimetrová vrstva mokrého sněhu a padaly "hovna s háčkama" (tak se u nás na severu přezdívá sněhu s deštěm, pojem velmi často používají mí rodiče). Velmi rychle jsme toto nadělení přejmenovali na "sračky s hákama", protože chumelilo/sněžilo tak intenzivně, že to prostě nešlo.

Toto nás čekalo při odchodu z jeskyně.

Probrodili jsme se k autu a Daniel celý zmrzlý vystál frontu k automatu na zaplacení parkovného. Pak musel odhrnout čelní sklo, protože stěrače si to prostě nedaly. My s holkama se zatím snažily rozehřát v autě. Jen výjezd se nám pak ještě malinko zkomplikoval - kvůli zimě a těžkému sněhu se prostě zasekla závora. Co naplat, všichni to krosili přes trávu kolem. Tak jsme to udělali i my. Šíleně to klouzalo, ale jinak v pohodě. Vědět to dřív, ušetřili jsme 3,50€ za parkování :-)

Dojeli jsme k dálnici a podlili se, aby jezdily sypače a pluhy. Naštěstí na té dálnici to docela šlo, ale stejně rychleji než 80km/hod prostě jet nešlo. A tak jsme se sníženou rychlostí vydali směrem na pobřeží - do Koperu, naší cílové stanice.

Už jsem se zmínila, že bylo pět odpoledne, a my stále neměli ponětí, kde budeme spát?

Lucie

čtvrtek 14. února 2013

SLOVINSKO II.: Postojnska Jama - pár praktických informací

Postojska Jama leží necelých 50 kilometrů od Lublaně u města Postojna. Na dálnici je dobře značená a i když člověk sjede na místní komunikace a projíždí obcí, na každé křižovatce je příslušná cedule a dovede vás až k cíli. Kousek od vchodu pak je parkoviště. My zaparkovali v pohodě, ale netuším, jak na tom bude v hlavní turistické sezóně. Parkovné je 3,50€ (platí se při odjezdu).

Od parkoviště ke kase to je kousek. Ke vlezu do jeskyně pak asi dalších 400 metrů. Normálně pohoda, že jo. Vyasfaltovaný chodníček, dá se to zvládnout na podpatkách. Jenže nám zrovna neuvěřitelně pršelo, foukalo, byla kosa. Těch pár set metrů bylo utrpení...

Briliant a Pilíř, symboly Postojnské jeskyně. Briliant je prý nejkrásnějším stalagmitem. Zdroj: http://www.postojnska-jama.eu/en/visit-information#!gallery[mixed]/1/

Ale zpět ke kase. Vlezné je docela drahé. My jsme šli na základní okruh a jako studenty nás to vyšlo na 18,30€, plná sazba je 22,90€. Malý tip - nekontrolují platnost ISICů, takže třeba Daniel ho jen vyndal a v pohodě jsme si koupili studentské. Zvýhodněné vstupné pak mají děti do 15 let a škvrňata do 5 let. Doporučuji si za 1€ půjčit audio průvodce (i pro angličtináře). S Danielem jsme poslouchali obojí a pan průvodce to docela odflákl. Z audia jsme se toho dozvěděli mnohem víc a i nejrůznější zajímavosti, takže jsme to pak holkám tlumočili.

Je možné si koupit i zvýhodněné vstupenky do dalších částí (plné vstupné / děti do 5let / děti do 15let / studenti):
Jeskyně+nedaleký hrad - 27,90 € / 2,00€ / 16,74€ / 22,32€
Jeskyně+vivarium+hrad+expozice motýlů - 33,20€ / 3,00€ / 20,54€ / 26,56€
Jeskyně+vivárium+expozice motýlů - 27,00€ / 2,00€ / 16,20€ / 21,60€
Vivárium+expozice motýlů - 8,00€ / 1,00€ / 4,80€ / 6,40€

Zdroj: http://www.postojnska-jama.eu/en/visit-information#!gallery[mixed]/1/

Od listopadu do března jsou prohlídky třikrát denně - v 10:00, 12:00 a 15:00. V dubnu a říjnu v 10:00, 12:00, 14:00 a 16:00. Od května do září se do jeskyně podíváte od devíti ráno do pěti odpoledne každou hodinu, v červenci a srpnu i v 18:00. Více info se dozvíte na stránkách Postojnské jeskyně.

A teď něco málo informací:

Krasové Postojnské jeskyně jsou dlouhé něco málo přes 20 kilometrů, z toho je 5,3 kilometru otevřeno pro veřejnost. A to z nich dělá nejdelší turisticky přístupné jeskyně na světě.

Jeskyně byly vytvořené podzemní říčkou s názvem Pivka a objeveny byly v 17. století Janezem Vajkardem Valvasorem. Další další části jeskyní pak objevil v roce 1818 Luko Čeč, který připravoval jeskyně pro návštěvu rakouského císaře Františka I. Zajímavé je, že do jeskyní se sjížděla smetánka z celé Evropy - byla to dost prestižní záležitost podívat se tam. Císař František se svou ženou Sisi tam byli několikrát a jeskyně si zamilovali.

Macarát jeskynní, zdroj: http://www.postojnska-jama.eu/en/visit-information#!gallery[mixed]/1/

Jeskyně byly otevřeny pro veřejnost v roce 1819 a Čeč se stal jejich prvním oficiálním průvodcem. První elektrické osvětlení bylo instalováno v roce 1872, což bylo ještě dříve než byla osvětlena Lublaň a dokonce i dřív než Londýn. V téže době byl také v jeskyni instalován turistický vláček.

Jeskyně jsou domovem endemického obojživelníka zvaného macarát jeskynní. Na konci prohlídky je velké akvárium s těmito prapodivnými zvířátky. Dožívají se až 100 let a i 7 let vydrží bez potravy. Mají částečně vyvinuté střední ucho a mají plíce i žábry... Podivná hříčka přírody... Postojnské jeskyně jsou údajně jediné místo na světě, kde mohou turisté tato zvířata vidět.

Akvárium s macaráty. Zdroj: http://www.postojnska-jama.eu/en/visit-information#!gallery[mixed]/1/

Takže jestli se chystáte na Slovinsko, Postojnska jama by vám neměla uniknout. Je to krásná podívaná. O tom ale zase v příštím článku.

Lucie

úterý 5. února 2013

SLOVINSKO I.: Další rychlovýlet, směr Maribor (2. února)

4:00 ráno. Brno. Je tma, zima a hnusně. A my vstáváme, abychom se vypravili do Slovinska. Sakra, koho to napadlo vstávat takhle brzo? Danieli? Máme za sebou hodinu a půl! spánku, protože večer bylo ještě potřeba dodělat hromadu věcí (pojištění, doplánování cesty a tak).

No nic, jdu se do koupelny zkulturnit, udělat ze sebe člověka, doházím věci do kabelky, vykopu Daniela z postele (jeho vstávání je vážně tristní) a už se soukáme do auta. Musíme ještě vyzvednout Vandu v Soběšicích a Adélu v Králově Poli, která do Koperu jede studovat a my ji tam vezeme, a už se řítíme směrem na Vídeň, Graz a Maribor.

Nakonec jsme z Brna odjeli před šestou a k Mariboru jsme přijížděli kolem tři čtvrtě na deset. Takže necelé čtyři hodiny. Zaparkovali jsme v centru města v podzemních garážích, kde hodina parkování stála 0,90€. To mi přijde docela fajn. Navíc městečko je malinké, takže historické centrum se dá projít za chvilku.


Františkánský kostel Panny Marie zezadu

Vyrazili jsme na Trg svobode na severním okraji historického centra a první, co jsme uviděli, byl františkánský kostel Panny Marie z přelomu 19. a 20. století. Impozantní stavba. Na samotném náměstí za kostelem pak byl socialistický pomník bojovníků za svobodu a mariborský hrad.


Dan a holky před socialistickým pomníkem

Prokličkovali jsme městem a mrkli na Lent - renovovanou část středověkého Mariboru. Je to vlastně několik set metrů nábřeží Drávy. A k vidění je na něm nejstarší vinný keř na světě (Stara trta), který se vine po zdi zdejšího vinařství. Tato rarita je stará minimálně 380 let a je i zapsaná v Guinessově knize rekordů.


Nejstarší vinný keř a Daniel
Jde o starou, původní slovinskou odrůdu Žametovka či Modrá Kavčina. "Staré víno" dává podle průvodce každoročně kolem 35-55 kg hroznů, což naplní asi stovku čtvrtinových lahviček, které jsou určeny jen pro reprezentační účely. Potomci keře se ale rozšířily do celého světa a dají se dohledat na mapě ve vinařství.


Takto vypadal dřív - vyfoceno na výstavě

Do domku, po kterém se keř vine, se dá zajít a mrknout na malou historickou výstavu o zdejším vinařstvím. Dá se tam i koupit víno, ale přišlo nám dost drahé. Každopádně na recepci sedí milá slečna a dají se tam pořídit pěkné pohledy :-)

V Mariboru je spousta zapadlých uliček a dvorků, do kterých se dá nakouknout. Některé jsou hezčí, některé méně. Moc velké město to ale není. Pokud si myslíte, že tam strávíte celý den na procházce po historickém centru, tak to nejspíš budete zklamaní.


Barevná ulička mezi domy

Vnitřní dvorek jednoho z domků

Za vidění stojí snad ještě synagoga, Soudní věž, Národní dům (který vznikl podle plánů českého architekta Jana Vejrycha v letech 1897-1898, za vzor mu posloužil jeho návrh pardubické radnice), Univerzitní knihovna, přilehlý park a naproti ležící katedrální kostel sv. Jana Křtitele, Vodní věž na kraji Lentu, a to je skoro všechno. Samozřejmě se dá najít ještě několik zajímavých budov či parků, ale není to žádná sláva. Navíc nám začalo hrozně pršet...

Národní dům
Univerzitní knihovna
A tak jsme zapadli to skvělé malé kavárny s názvem Iglu bar na ulici Vetrinjska 13. Vnitřek není nic, z čeho bych si sedla na zadek, ale nadchly mě místní dortíky. Ano, na jídlo mě dostanou vždycky. Obzvlášť na čokoládové dortíky... No a tak jsme si dali kávičku a dortík a všechny byly úžasné! Každý stál 1,90€, ať už to byl Sacher nebo ovocný řez.


Pokud chcete na dobrou kávu a excelentní zákusek, rozhodně se stavte v Iglu baru.

Protože stále lilo a nemělo cenu se courat po městě, vydali jsme se poklusem k autu a vyrazili na další cestu. Původně byla v plánu Lublaň, ale v tomhle počasí to nešlo. A tak jsme rozhodli, že ji navštívíme až na zpáteční cestě. Před námi tak byla Postojnska Jama - jedna z největších krasových jeskyní světa.

Lucie

středa 23. ledna 2013

Honí mě cestovatelská, aneb jak jsem se rozhodla letět do Londýna

Jak jsem psala už v minulém příspěvku, dlouho jsme se s Danielem nikam nevypravili. Příští týden sice na skok zajedeme do Slovinska, ale bude to ještě rychlejší rychlovýlet než byly Benátky...

Ačkoli jsem měla nabitý víkend, našla jsem si chvilku i na bezmyšlenkovité brouzdání po internetu. Čistě z nostalgie jsem zabrousila i na stránky dovolena.cz, kde jsem přesně před rokem vyhledávala dovolenou pro nás a Filosofa se Zuzankou, a kde jsem nakonec vybrala úžasné a nezapomenutelné Emiráty.

No a když jsem tak procházela dovolenkové destinace, osvítil mě duch svatý... Nebo spíš cestovatelský. Na týdenní dovolenou teď ani jeden nemáme čas, ale proč si nezaletět někam jen na pár dní? A nemusí to být ani k moři!

Už dlouho se chci podívat do Bruselu, a tak jsem začala vyhledávat levné letenky. Náhodou jsem ale objevila i docela dobré letenky do Londýna a Dublinu. Okamžitě jsem volala Danovi, že mám jako super nápad a že někam poletíme :-) Drahý rozhodl, že Brusel je lepší v létě, stejně tak Dublin. Ale že u Londýna je jedno, kdy se tam člověk podívá, stejně je tam pořád hnusně... No a tak jsme vymysleli, že poletíme do Londýna!

Zdroj: pelikan.sk

A pak stačilo už jen dát dohromady pořádně termín, zapsat do diáře a vymyslet, kde tam budeme spát... Termín máme, v diáři zapsáno taky. Kde budeme spát, netušíme, ale letenky jsem právě zaplatila a na konci února nás čekají čtyři dny v Londýně. No už se těším jak malá! :-)

Lucie

úterý 8. ledna 2013

Zima cestování nepřeje...

... Nebo alespoň v mém případě. Myslela jsem si, jak se zajedu podívat do vánoční Vídně a Drážďan, zkouknu trhy v Olomouci, projdu se zasněženým Libercem a Jabloncem a uděláme si zimní procházku s našima po Vsi. Ani jedno se nezadařilo...

Kvůli pracovnímu vytížení v redakci jsem se nestihla podívat nikam. A když už jsem se konečně dostala na sever, neměla sváteční službu na HOTlinu a těšila se na zimní radovánky, začalo pršet. No vážně! Takže ačkoli sněhu u nás bylo docela dost, bylo to hnusné, mokré a nepříjemné. Aspoň, že pohádky dávali v televizi pěkné (Popelka nikdy nezklame).


Jak se u nás na severu pozná obleva - když se šampaňské na zahradě nemusí  hledat s hrablem (vychází ze zkušenosti)

A pak už zase byl čas vrátit se do Brna, zasednout k počítači a dopsat bakalářku. Uf. Bylo to poměrně vyčerpávající, ale mám to za sebou a můžu začít plánovat další cestování. Daniel dostal nápad spojit příjemné s užitečným (opět jedna jeho kamarádka jede studovat do zahraničí), a tak vymyslel, že si uděláme další rychlovýlet, tentokrát do Slovinska.

Takže pokud vše půjde tak, jak má, brzy tu bude pár článků pravděpodobně o Lublani, možná Mariboru, Koperu a třeba i Terstu (i když to je zase Itálie, ale to nevadí, tam jsme minule nebyli). Jen musíme dát dohromady přesný plán cesty a vyrazíme. Už se setsakramentsy těším! :-)

P.S. Už jsem říkala, jak mám šikovného muže? Zatímco já jsem tvořila vědecké hodnoty (i když to je asi dost nadsazené v případě mojí bakalářské práce), on tvořil hodnoty hmotné. V rohu pokoje, kde já prosazovala gauč, postavil pódium na sezení.


V procesu tvorby. Bohužel špatná kvalita, foceno jen na telefon.

Tedy gauč jsem jen navrhla a bylo mi sděleno, že tam bude ono pódium. Tři čtvrtě roku jsme o pódiu jen mluvili. No a teď už tam konečně je :-) Přes Vánoce si nařezal latě a další dřevo a před koncem roku to všechno smontoval. Přesně na Silvestra jsme pak už jen koupili koberec na potažení, drahý ho nařezal, přilepil, na vrch hodil naši kravičku (pracovní označení pro kravskou kůži, co jsme sice koupili v Ikei, ale vozíme ji s sebou na bitvy a Putování) a bylo hotovo.


Pódium v celé své kráse :-)

Teď máme báječný prostor na hraní deskovek (k Vánocům jsem Danielovi koupila Šalingrad), pití čaje (konečně se nám ty série čajové keramiky budou k něčemu hodit), relaxování (vytáhli jsme i okrasné polštáře, na které jinde nebylo místo), čtení (jen ještě přidělat ty lampičky) a koukání na filmy (jó, to až si konečně pořídíme taky ten dataprojektor...). Takže paráda, návštěvy mohou začít chodit!

Lucie

pondělí 3. prosince 2012

Historky z natáčení (tedy z Putování)

Minulý článek o našem letním Putování byl dost obecný. Rozhodla jsem se proto dát dohromady ještě jeden - takový rozvíjející. Stalo se nám totiž i pár úsměvných i méně úsměvných historek.

Takový normální obrázek z jižní Moravy - po novomlýnské hrázi s žebřiňákem, před námi Pálava.

"Píchlé" kolo

Mezi vinicemi na jižní Moravě jsme putovali s žebřinovým vozem. Asi jsme sem tam vzbudili trochu rozruch. Přitom to je přece takový "normální" úkaz - jedete si autem po malé silničce mezi vesnicemi, když tu se před vámi objeví žebřiňák tažený skupinkou podivně oblečených lidí... Naprosá klasika, ne? Nejvíc překvapení z nás ale asi byli dělníci mezi Pavlovem a Zaječí. Po cestě jsme totiž "píchli".


Tedy píchli, prostě se nám začalo rozpadat kolo - dřevěné součásti začaly vyjíždět z kovového okruží (ne, odborné termíny neznám). Což byl docela problém, protože na voze jsme měli naložené veškeré vybavení.


A tak jsme vůz podepřeli a běželi za dělníky, jestli by nám nemohli půjčit nějaké nářadí. Naneštěstí neměli nic, co by nám pomohlo, a tak nakonec kolo museli kluci vyplést, aby nemělo šanci se dál rozjíždět. Padla na to veškerá naše lana ke stanům a zabralo to asi hodinu, ale pak jsme mohli jet dál :-)


Do cíle jsme nakonec dojeli, i když jsme kolo hlídali a kontrolovali co 100 metrů. Nicméně druhý den už to úplně nedalo. A nepomohl mu ani "velmi dobový" silikon. Nakonec jsme tedy neplánovaně dojeli o den dřív pro auta, materiál přeskládali, odvezli a pak putovali "na lehko".



URSI v záři blesků novinových fotografů

Dobře, dobře, přiznávám se. Můžu za to já. Přihřála jsem si polívčičku a ve svém volnu napsala o Putování článek k nám na iDNES. Nakonec ho vydal i papír, a tak jsme se dostali do regionálního zpravodajství. Sice jsem fotila jako divá, ale jednoduše jsem neměla přístup k intenretu, abych poslala fotky do redakčního systému.

A tak musela přijet naše fotografka Anička a my pózovali :-) Na výsledek profesionálního focení se můžete podívat ZDE.


Dostali jsme se i do Deníku, ale internetovou verzi článku už jsem bohužel nedohledala.

Když bereme i naturálie...

V každé vesnici o našem příchodu informovaly vylepené plakáty a následně hlášení místního rozhlasu. A na naší poslední zastávce v Šakvicích se Daniel paní starostce zmínil, že může vyhlásit, že bereme i jídlo. A strhla se lavina...

Ještě odpoledne u našeho ležení zastavilo auto, z něj se vyklonila paní a vnutila nám misku těstovinového salátu. Před vystoupením se pak začali trousit místní a nosili všechno možné - zeleninu ze zahrádky, která jim přebývá, vajíčka, víno, šťávy a dokonce i domácí koňak. Bylo to suprové. Měli jsme tolik jídla, že bychom si z toho udělali druhou večeři. Že my to nehlásili v každé obci... :-)

A stejně to byla romantika...
Lucie