sobota 15. června 2013

LONDÝN II.: neděle na Brick Lane - blešák, fantastické jídlo i vintage móda

V Londýně jsme byli od soboty večer do středy dopoledne. První dvě noci jsme strávili u našich přátel Jirky a Kiky přímo v City. Za azyl jim tímto ještě jednou děkuji! No a protože naším prvním celým dnem byla neděle, doporučila nám Kika návštěvu místního blešího trhu. V této čtvrti totiž bydlí mnoho imigrantů a dá se tam najít skutečně cokoli. A tak jsme vyrazili.

Pravé blešáky stojí za to asi kdekoli, já jich ale moc projitých nemám. Jen burzu v Držkově (což je vesnice kus od vesnice, kde bydlí naši), ta se ale může poměřovat s kdejakým velkoměstským bleším trhem :-)

Nicméně ten na Brick Lane je v okolí vyhlášený a je zážitek se tam jít i jen projít. On to totiž není ledajaký blešák. Přiznám se, že jsem tam moc nefotila. Spíš jsem měla plné ruce práce s prohrabáváním všeho možného...


Zdroj: Wikimedia Commons

Na Brick Lane se dostanete několika způsoby. My jezdili jen metrem a pak se dopravovali po svých, takže můžu přiblížit jen tyto dopravní prostředky.
  • Pvní možností je dojet podzemkou na Aldgate East a odtud se dát pěšky severovýchodně po Aldgate Hight St. směrem k Altab Ali Park. Těsně před ním se dále doleva po Osborn St., která se na další křižovatce mění na Brick Lane. Tato varianta je asi nejkratší.
  • Druhou možností je dojet metrem až na Bethnal Green a vydat se pěšky po Bethnal Green Rd. Je to asi 1,3 kilometru a dojdete na opačný konec Brick Ln. Výhoda ale je, že budete míjet Cafe 338, kde mají absolutně úžasné anglické snídaně! (více někdy příště)
  • Do třetice se dá dojet na Liverpool Street Station a prokličkovat to na Brick Lane. Ale pokud nevíte kudy, je to dost složité. V podstatě půjdete pořád na východ a dojdete přibližně do půlky ulice.
  • Nadzemkou se snad dá dojet na Shoreditch High Street (ačkoli v mapě to je značené jako metro). Tu my jsme ale nepoužívali. 


K dostání tam je nové i staré oblečení a obuv, kosmetika, jídlo, gramofonové desky za libru (od tohoto stánku jsem Dana nemohla dostat), funkční i nefunkční hodinky, kdejaká elektronika, obrazy, nábytek, úklidové prostředky, šňůry na prádlo a cokoli, na co si vzpomenete.

No nevypadá to k sežrání?

Já si odnesla jarní kabátek za 5 liber (s trochou smlouvání) a hodinky bez řemínku za libru. Zatím tedy ani nevím, jestli došla baterka, nebo nejsou funkční. Stále jsem je neodnesla k hodinářovi... V prvním případě paráda a budu je nosit. V tom druhém je využiju jinak - na tvoření bižuterie.


Kromě trhovního zboží na Brick Lane a v přilehlých uličkách objevíte i pouliční umění.

No a Daniel ukořistil několikery gramofonové desky. Jak jinak. Naše sbírka se tak rozrostla ze "zabiramceloujednucastknihovny" na "zabiramjednuceloucastknihovnyjestevicazachvilisezritim". Ale každá byla za libru, to tam nemohl nechat... A taky našel jednu vlněnou deku za 8 liber (i zde jsme smlouvali), kterou používáme v gotickém ležení. Aneb žiju se šermířem.


Zdroj: WIkimedia Commons

Přímo na Brick Lane je v neděli také obrovský vintage makret a trh s jídlem (i když tady si nejsem jistá, jestli jídlo je jen tento den). Najdete ho ve velké hale a nese název Sunday UpMarket. Rozhodně doporučuji se tam podívat, je to neskutečný zážitek.

A když se tam nachomítnete večer (zhruba mezi pátou a sedmou hodinou), kdy už se vše sklízí, doprodává se jídlo za pár korun. Takže nakoupíte velké porce za směšnou cenu (oproti zbytku Londýna). Najdete tam všelijaké lahůdky, nejčastěji z Blízkého východu, ale i speciality například z Karibiku nebo Afriky. Více informací o marketu najdete ZDE.

Zdroj: Wikimedia Commons

Oficiální popis nabídky:

"Etiopská ručně pražená kávy, turecké speciality, skvělé marocké pokrmy, španělské paelly a empanadas, ručně rolované sushi (které vyrábí přímo před vámi), japonské sladkosti a slané palačinky, Carrom Cafe Lassi, Chai a indické pouliční občerstvení, thajské jídlo, mořský vlk z Karibiku, smažené jitrocelové sendviče a mnoho dalšího."

Ale pozor, pokud se tam vypravíte až večer, už bude sklizené (nebo vyprodané) všechno další zboží. Vyplatí se tam proto vyrazit hned ráno a omrknout například to oblečení, a pak i večer na jídlo. Místní prodejci se vám budou snažit vnutit "zbytky" (které vydají ještě na několik velkých porcí), takže jdou s cenou hodně dolů. Nakoupili jsme tam třeba i náš oblíbený arabský zákusek baklavu asi za třetinovou cenu, než za jakou ji prodávali původně. Mňam!


Občas blešák na Brick Lane byl i trochu děsivý...

Lucie

čtvrtek 30. května 2013

LONDÝN I.: letadla a autobusy, v centru budeme už brzy (23. února)

Tak je to konečně tady! Poprvé se vydám do Londýna... To město miluju ještě dřív, než jsem se tam vůbec podívala. Nedočkavostí jsem nemohla dospat, ačkoli jsme odlétali až v sobotu večer.

Zabalit.
Naložit.
Odjet na letiště.
Přetrpět frontu na check-in (s mým absolutním odporem k frontám všeho druhu - o tom jsem se rozepsala už ZDE).
Koupit si drahou bagetu.
Přetrpět druhou frontu u gatu (proč?!).
Nasednout do letadla v Brně.
Vystoupit z letadla v Londýně!

Zdroj: commons.wikimedia.org, Adrian Pingstone

Letěli jsme s Ryanairem a letenky jsme sehnali v jedné z jejich akcí. Za zpáteční jsme zaplatili každý něco málo přes 1.600,- Kč. Z Brna to létá jen na Stansted, takže výběr letiště byl poměrně jasný. Nevýhoda je, že u těchto chartrových letů nemáte přidělené sedadlo v letadle. Takže jak přijdete, tak si sednete. Naštěstí jsme měli kliku a ačkoli jsme přišli mezi posledními, sedadla vedle sebe ještě jedna byla.

Z letiště do centra Londýna pak jezdí hned několik dopravců. Googlili jsme a pátrali a nakonec jsme si vybrali National Express. V úvahu připadal i Terravision, ale N.E. byl jednoduše levnější. Všichni dopravci jezdí do různých koutů Londýna, je proto potřeba si dát pozor, kam si lístek kupujete. My potřebovali přímo do centra, měli jsme proto namířeno na Liverpool Street station.

Zdroj: commons.wikimedia.org, Oxyman

A cena? Za dvakrát zpáteční jízdenku ze Stanstedu do centra 29 liber. Takže na jednu jízdu to vycházelo necelých 8 liber. Co jsem ale koukala, tak dnes už to vychází právě na osm liber. A za hodinku až hodinku dvacet (podle hustoty dopravy, to ale víte dopředu) budete v centru.

Autobusy odjíždí co půl hodiny a skutečně se hodí zapamatovat si písmenko a číslo dané linky. V příchozím potvrzujícím mailu je docela schované, ale bez něj budete ztracení. "Service: NX A9". A právě to A9 se nám velmi hodilo.

Letadlo totiž mělo drobné zpoždění. Pak taky trvalo, než lidi vystoupili a než jsme proběhli celé letiště.
Dvě minuty do odjezdu.
No jasně, proč ne!


Zdroj: unexceptionalmom.blogspot.cz

Celí udýchaní jsme vyběhli před příletovou halu a vidím odjíždět autobus s označením National Express. No málem to se mnou švihlo. Panika! Začala jsem na něj zběsile mávat a neměla jsem daleko k hysterickému záchvatu. V tu chvíli mě ale Dan popadl a táhl k nedaleké frontě dalších autobusů. Tu jsem do té doby samozřejmě neviděla... A už na nás svítí označení A6, A7, A8 a konečně i A9!

Dopadli jsme na sedadla poloprázdného busu (v tu chvíli bychom ani lístky dopředu nepotřebovali, ale taky jsme přiletěli kolem desáté večer), zapnuli si pásy (na které nás začala upozorňovat jakási přehnaně aktivní důchodkyně), a konečně si začali vychutnávat anglický vzduch.

Naše londýnské dobrodružství může začít :-)

Lucie

úterý 28. května 2013

SLOVINSKO VI.: Lublaň (3. února)

Poslední den na Slovinsku byla v plánu Lublaň. Ještě před tím ale krátká zastávka v Duine (Itálie), předání balíčku Ester a odvezení jejích věcí zpět do ČR. Když už jsme tam byli, zašli jsme se mrknout k moři. Oproti předchozímu dni bylo nádherné počasí - svítilo slunce a bylo teplo.

Po cestě zpět do Terstu jsme neodolali, zastavili u silnice a koupili si bedýnku pomerančů. Byly naprosto bezkonkurenční - červené i oranžové a okamžitě jsme se s nimi začali cpát. Což mělo za následek akorát to, že jsem byla totálně upatlaná (loupala jsem je i pro Dana, který řídil). Ovšem pokud na něco podobného narazíte, rozhodně neváhejte. Za 10€ jsme měli poměrně velkou hromadu těch nejlepších pomerančů, co jsem kdy jedla!

Pomeranče a Ital, kterému jsme se snažili vysvětlit, že chceme půl bedýnky červených a půl bedýnky oranžových. Nakonec to klaplo :-)

Pak už nás čekala cesta do hlavního města a hlavně návštěva jeho hradu. Vyrazili jsme tedy směr vnitrozemí a za hodinku byli na místě. Zaparkovali jsme v podzemních parkovištích velmi blízko centra, takže jsme to měli "co by šutrem dohodil (a zbytek doběhl)".

Jenže aby to nebylo jen tak, byl pomalu čas oběda. Lépe řečeno už jsem pořádně nejedla víc než tři hodiny, pomeranč nějak nepomohl. A to je pro mě špatný. Moc špatný. Začínám být protivná, náladová, je mi zle a dokud se nenajím, není se mnou kloudná řeč. Naštěstí Dan už tohle zná, a tak jsme se vydali hledat něco k jídlu. Nakonec vyhrál turecký kebab s příjemným Arabem, který si s námi začal povídat a dokonce prý i v Čechách nějaký čas žil :-) Jídlo jsme naházeli do sebe a hurá na hrad.

Po cestě na jídlo. I v Lublani jsou pověšené boty na drátech. Nevíte někdo, co to je za zvyk? Viděla jsem to i u nás v Brně.

Po cestě jsme přešli přes krásný Dračí most. Ten stojí  na severovýchodní straně Vodnikova náměstí a přemosťuje řeku Lublanici. Byl postaven na začátku 20. století a dnes je chráněnou technickou památkou. Dračí most je považován za nejkrásnější most vytvořený ve stylu vídeňské secese.

Byl to první vyasfaltovaný most ve Slovinsku, první železobetonový most v Lublani a jeden z prvních v Evropě. V době svého dokončení v roce 1901 byl třetím největším obloukovým mostem v Evropě. Nejzajímavější částí mostu jsou dračí sochy stojící na piedestalech ve čtyřech rozích (zdroj: wikipedia.org). Drak je také symbolem Lublaně.

Drak na Dračím mostě

Na hrad se dá dostat pěšky, nebo lanovkou. Tedy on je to spíš takový výtah. Jednosměrná jízdenka stojí pro dospělé 1,80€, pro studenty 1,50€ a jezdí přibližně každých deset minut. Koupit se dá i jízdenka zpáteční, případně nějaký balíček i se vstupenkou na hrad, ale to jsme nepotřebovali.
Pak stačilo počkat na příjezd výtaho-lanovky a už jsme si užívali prosklený výhled na Lublaň. A že stál za to! Nádhera...

Lanovka na hrad

Výhled z hradeb

A nádherný je i Lublaňský hrad. Je totiž velmi vkusně zrekonstruovaný - středověké kamenné zdi doplnilo železo a sklo a dohromady to dává velmi netradiční, ale pozoruhodnou kombinaci. Tady se architekti vyřádili, ale v dobrém. Vážně se jim to povedlo.

Lublaňský hrad

Středověký hrad leží ležící na Hradním kopci v Lublani, hlavním městě Slovinska.
Podle archeologických nálezů je oblast současného hradu osídlená nepřetržitě od roku 1200 př.n.l.

Nádvoří hradu


Hrad byl poprvé zmíněn v roce 1144 jako sídelní místo vévody Korutanského. V 15. století, byl hrad rozšířen kompletními hradbami a věžemi u vstupu, kde byl umístěn padací most. V tomto období byla také postavena kaple. V 16. a 17. století, byly postupně postaveny další objekty. Protože nebyl hrad v další době sídlem vladaře, ani žádného jiného důležitého šlechtice a protože nebylo opevnění v této oblasti zapotřebí, začal hrad ztrácet na významu. Náklady na údržbu byly tak vysoké, že hrad postupně začal chátrat.

V 19. století, byl hrad přestavěn. Částečně jako vězení a částečně jako vojenská pevnost, což snížilo jeho popularitu mezi obyvatelstvem. V roce 1905 byl hrad odkoupen lublaňskou městskou správou , která ho následně obývala až do poloviny 60. let 20. století, kdy začaly přípravy na rekonstrukci hradu.

Na konci 60. let, začaly práce na dlouhé a rozsáhlé rekonstrukci. Celá rekonstrukce trvala více než 35 let.
(Zdroj: wikipedia.org)


Na prohlídku jsme nešli, pouze jsme se pokochali výhledem a atmosférou a zavítali do kaple. Tam na nás čekalo překvapení - seděl tam pán s kaligrafickými pery a namaloval nám záložky s našimi jmény. Úžasné. Nechali jsme mu tam pár eur, tohle jsme si prostě zadarmo vzít nemohli, a pomalu začali sestupovat zpátky do města. Procházka je to pěkná - výhledy, kopec dolu, příjemné cestičky. Jen v opačném směru by se mi to jít nechtělo, byl to docela krpál.

I v Lublani je most lásky :-)

Zbytek prohlídky města už byl takový dost rychlý, přeci jen nás ještě čekala i cesta domů. Rychle juknout na Trojmostí, projít se po promenádě, pokochat se hradem osvětleným západem slunce a tradá domů...

Lucie

pondělí 29. dubna 2013

Sezona začala, aneb šermíři, kam se podíváš... a já nestíhám

Ano, konečně přišlo jaro. Tedy spíš jaro přišlo a odešlo a prakticky tu máme léto... Což mě docela štve, neboť jaro miluju, ale tak třeba se ještě dočkám. Ovšem díky teplému počasí můžu teď prakticky pořád nosit sukně a šaty, takže si taky zas až tak moc nestěžuju... Ale zpět k blogu.

Jsem ve skluzu, to si asi všichni čtenáři všimli. Ale abych vás neochudila o aspoň nějaké čtení, rozhodla jsem se napsat text o nyní pro nás aktuálním dění - tedy o historických bitvách. S jarem totiž přišla i šermířská sezona a s ní samozřejmě naše výpravy do středověku.

Jedna vtipná fotka z Libušína - zachytili mě u vaření, v ruce mám obří vařečko-lžíci, za kterou by se nemusela stydět žádná školní kuchařka :-)

Jaký je život s šermířem, jsem vám už popisovala. Na tom se prakticky nic nezměnilo. Historické vybavení nám v bytě zabírá stále víc místa, medovina vyplňuje většinu volného prostoru v kumbále (a že tam toho prostoru moc není, ovšem takových pětadvacet litrů se u nás určitě najde), na balkóně ustavičně dosušujeme kožešiny, deky a pláště (sakra, snad dnes nebude pršet, samozřejmě jsem je na tom balkoně zapomněla) a po víkendu Daniel kulhá a má modrý bok.

To je tak, když mu kyrys končí pět čísel nad plechovýma nohama a mezi tím má jen prošívanici... Ano, dostal tam několikrát - když se na něj protivníci nedostanou přes štít, zkouší to pod něj. A má z toho obraženou kyčel a po stehně a zadku modřiny. Ale stejně si nedá pokoj a půjde do toho zas. Klasika. Kroužková suknice se mu už snad vyrábí.

Vidíte to místo na kyčlích, kde není chráněný? Ano, tam to schytal. Několikrát... :-)

Přišel ale i čas seznámit vás s průběhem bitev. V tuto chvíli za sebou máme dvě - minulý víkend jsme opět vyrazili na největší bitvu v České republice do Libušína. Počasí tedy vážně "stálo za to" - zima, déšť, bláta po kotníky. Ale to už je na "Libuchu" asi tak nějak tradice. A tento víkend se uskutečnili Habrovany, které pořádá spřátelený spolek šermířů z Brna Carpe Diem.

Já ale na samotnou bitvu bohužel nebyla - měla jsem službu v redakci. Takže aby toho nebylo málo, dojela jsem za děckama až večer, vyudila se u ohně, ogrilovala klobásky, popila medovinu a po pár hodinách spánku mířila zpět do redakce... Ano, dnes jsem na umření. Ale už se těším na příště. Za čtrnáct dní pojedeme na Kunín, takže kdo chce vidět šermíře v akci, tak vřele doporučuju - loni to byla snad nejlepší bitva za sezonu.

Bitva v Libušíně

Nu, a ten textík o bitvě... Jak jsem psala - nestíhám. A hlavně už jsem jeden vážně dlouhý článek o Libušínu napsala pro iDNES.cz, takže budu líná, nebudu ho sem kopírovat a pěkně vás pošlu přečíst si ho tam :-) Ono hlavně tam jsou i fotky od profi fotografa, takže se můžete aspoň pokochat - prosím ZDE. Pár fotek najdete i na našem skupinovém Facebooku.

Šermířská snídaně

Tak koukám, že jsem vás vlastně trochu vyšplouchla... Žádné originální povídání o středověkých bitvách se tu nekoná. Ale snad mi to odpustíte. Jen co to půjde, budu vás zásobovat dalšími články o cestování. Rozepsanou mám Lublaň z našeho rychlovýletu na Slovinsku. Stihli jsme i na pár dní Londýn, který mě osobně neskutečně nadchnul. A mám načatých také několik tipů na gastro...

Takže nebojte, všechno bude. Jen ne hned ;-)

Vaše nestíhací
Lucie

neděle 7. dubna 2013

SLOVINSKO V.: Koper a pobřeží (3. února)

Ráno nezbývalo než sbalit svých pět švestek, hodit je do auta a vydat se do města. Na promenádě přímo u parkoviště zrovna probíhal místní blešák, ale nic moc zajímavého tam neměli, a tak jsme se šli podívat do přístavu.


Přístav je docela hezký, nikde ale nejsou pláže. Nebo minimálně v historickém centru se prostě nevykoupete. Vzhledem k tomu, že byl začátek února, nám to ale ani moc nevadilo. Naštěstí počasí se umoudřilo a od rána svítilo slunko. A ten výhled na Alpy! Takže jsme udělali pár fotek a vydali se najít nějakou kavárnu, kde dostaneme snídani.


Jednu takovou jsme našli na Piazzale del Museo. Rozkošný malý podnik, kde místní osazenstvo (majitel, servírka a dva štamgasti) sledovali skoky na lyžích. Asi nějaké mistrovství nebo co. A my jim evidentně tuto siestu lehce narušili. Ale nevadí...

Byla neděle, a tak žádné sladké pečivo neměli (měla jsem chuť na croissanty ke kafíčku, takže jsem byla lehce zklamaná), ale prý nám můžou udělat toasty. Lepší než drátem do oka, říkali jsme si. Navíc docela za pár šupů - za 1,70€. A tak jsme si každý jeden objednali, plus ranní kávu samozřejmě.


Jedním slovem - ACH! Takhle dobré, velké a jednoduše geniální toasty jsem dlouho neměla. Se zeleninou a omáčkou v mističce, k tomu prostě dobré kafe. Ano, prosím, tohle já můžu...

Po dožvýkání snídane a vypití kávy jsme zamířili zpět k hostelu, kde na nás měla čekat Adéla. Odhlásili jsme se, zaplatili (při našem prvním odchodu nikdo na recepci nebyl, a tak jsme jim jen napsali lístek, že za hodinku budeme zpět) a pokračovali na prohlídku města.

University of Primorska

Historické centrum je docela maličké, a tak to nebylo náročné. Došli jsme na Titov Trg a mrkli na budovu univerzity a na Cathedral of the Assumption. S průvodce v ruce jsme pocourali kolem, prošli všeljaké možné i nemožné uličky, našli jednu z městských bran a ocitli se opět na náměstí vedle Histrie.

Cathedral of the Assumption

A tak byl čas pokračovat zase dál. Museli jsme ještě dojet do Duine (Itálie, nedaleko Terstu), kam jsme kamarádce Ester vezli na inernátní školu balíček od mamky. Rozloučili jsme se s Adélou, nalodili se a vyrazili vstříc poslednímu dni na Slovinku a hlavně Lublani.

Lucie

středa 3. dubna 2013

SLOVINSKO IV.: Napínavé spaní v Koperu (2. února)

Do Koperu jsme přijeli kolem šesté odpoledne. Lilo a foukal vítr. Naštěstí na pobřeží nesněžilo, a tak to byla aspoň trochu změna od vánice u Postojnské jeskyně. Zaparkovali jsme na okraji centra vedle přístavu a vydali se najít náš hostel, který jsme objevili na internetu - DD Koper (Djaški in študentski dom Koper).

K jeho dvěřím jsme došli poměrně brzy. Ovšem brzy jsme také zjistili, že tady nepochodíme. Prostě tam nikdo nebyl a tvářilo se to, že máme smůlu. Pravděpodobně totiž tento hostel funguje jen přes léto. Bylo půl sedmé a my stále netušili, kde budeme spát...

Rozhodli jsme se ale, že lepší to bude řešit s plnými žaludky. Není totiž nic horšího než hladová, unavená a zmrzlá já. Zapadli jsme do jakéhosi bistra, natlačili do sebe burek a jakousi napodobeninu pizzy a lehce posilněni jsme začali přemýšlet, co dál.


Naštěstí Adéla našla ještě před odjezdem našla nějaký jiný místní hostel, a tak jsme se s nadějí vydali dál do centra. Pršelo a my jen orientačně tušili, kde se naše teplé místečko nachází. Nakonec jsem mapu do ruky musela vzít já. Jak je Dan šikovný a zručný, tak s orientací je na tom bídně.

Po pár minutách hledání jsme ale skutečně v postranní uličce našli Hostel Histria - útulný malý hostýlek, který se stal naším útočištěm. Pokud budete v Koperu, určitě ho doporučuju. Vyspíte se tam za necelých 20€, je tam teplo, sucho, čisté prostředí a milá obsluha :-)


Vchod do Histrie a recepce.

Vanda nám šla pronajmout pokoj a my s Danielem odvezli Adélu na její privát. Chvilku jsme ho museli hledat, ale pak se zadařilo, vysadili jsme ji, domluvili se na další den a frčeli zpátky. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti jen kousek od hostelu a protože byla sobota večer, nic jsme neplatili - o víkendu zadarmo.

Na hostelu už na nás čekal teplý malý pokojíček pro šest lidí, ale my ho měli sami pro sebe, takže naprostá paráda. Klasické topení tam neměli - jen klimatizaci, která foukala i teplý vzduch. Vyhřít pokoj zvládla skvěle a i ponožky jsme si na ní usušili...


Takto se suší ponožky na klimatizaci...

Ovšem není čas ztrácet čas! Převlékli jsme se, vzali si suché ponožky, chvilku se ohřáli a vyrazili podívat se do nedalekého baru. Jmenoval se Lord Byron pub a vřele doporučuji - skutečně stylová hospůdka. Jen slečny servírky byly takové pomalejší...

Já odpadla poměrně brzy a šla jsem spát, Daniel s Vandou ještě chvilku zůstali. A pak jsme všichni zapadli do bílých peřin a usnuli jako když nás do vody hodí...


Lucie

neděle 17. února 2013

SLOVINSKO III.: Zážitky z Postojnské jeskyně (2. února)

V sobotu stále pršelo jak z konve, a tak nám nezbylo než se schovat do podzemí. A dobře jsme udělali. Tenhle výlet totiž skutečně stál za to. Vstup je sice poměrně drahý, ale byl to úžasný zážitek.

Koupili jsme vstupenky, ve vedlejší restauraci jsme si doběhli na toalety, a už jsme klusali ke vchodu. Byla hrozná zima a lilo a my se modlili, aby nás už pustili dovnitř. V podzemí je totiž celoročně konstantní teplota kolem 10°C a hlavně tam nefouká, takže jsme se těšili do tepla..

Usazeni ve vláčku čekáme, až se konečně rozjedeme...

Pak už otevřeli turnikety a my prošli k podzemnímu vláčku. Docela dlouho trvalo, než se všichni usadili, a my měli aspoň čas v klidu si poslechnout povídání z audioprůvodce. A pak už jsme se rozjeli...

Vláček fičí docela rychle a když říkají, že si nemáte stoupat, vědí proč... Někdy jsou stropy tak nízké a projíždí to tak blízko stěn, že jsem byla ráda, že jsem docela malá... Ale bylo to nádherné - stalagnity, stalagmity a stalaktáty všude kolem, nádherně nasvětlené a v různých barvách...

Vláček je docela dlouhý. Foceno na zpáteční cestě.

Železnice je dlouhá asi 3,7 kilometru, další necelé dva kilometry se jdou pěšky. Všude jsou vyasfaltované chodníčky, takže to zvládnou i malé děti i dámy na podpatcích. Já měla nízké široké podpatky na zimních botách a naprosto v klidu, ale viděla jsem tam i slečnu na jehlách. Docela si to dávala... Zpátky se pak opět jede vláčkem.


Nebudu se tu dlouze rozepisovat o všech věcech, co jsme se o jeskyni dozvěděli. To bychom tu byli ještě zítra. Něco málo základních informací najdete v předchozím článku. Na mě ale udělal dojem Taneční sál. Je to velký dóm, ve kterém jsou nádherné obrovské lustry z benátského skla! No prostě úžasné. Musí být neskutečný zážitek účastnit se tam nějakého plesu (vážně se tam pořádají).

Koncertní sál

Během prohlídky se nesmí fotit s bleskem - má to neblahý vliv na podzemní prostředí. Samozřejmě se vždy najde pár tupců, co to porušují a vesele si fotí, když průvodce zajde za roh. Já to ale dodržela, takže moc fotek nemám. Fotit se pak mohlo v Koncertním sále úplně na konci prohlídky. Byl to další obří dóm, který má prý skvělou akustiku a vejde se do něj až 10 tisíc lidí najednou...

U Koncertního sálu je také ono akvárko s macaráty, o kterých jsem se zmínila v minulém článku. Jsou to podivní tvorečkové.


A samozřejmě nesmí chybět podzemní obchůdek s předraženými suvenýry a jedinou podzemní poštou na světě - na místě si mimo jiné můžete koupit pohled i známku a rovnou to poslat. Podzemní razítko na dopise zaručeno. Vše s podzemním příplatek. (Uf, nějak moc "podzemní" v jednom odstavci...)



A pak už nás opět nahnali do vláčku a my se vydali na zpáteční cestu. Až na pár drobných odchylek kopíruje původní trasu, takže moc nového neuvidíte. Ale i tak vám to zase vyrazí dech. Vystupuje se ale jinde - v obrovské jeskyni, kde burácí řeka Pivka (ta, co jeskyně za několik milionů let vytvořila). Bohužel jsme byli poslední prohlídka a i místní evidentně spěchali domů, takže než jsem si řeku stačila pořádně vyfotit, zhasli a mi a měla jsem smůlu...


Následoval šok. V podzemí jsme byli asi hodinu a půl. Když jsme vcházeli, pršelo. A když jsme vycházeli, byla všude sedmicentimetrová vrstva mokrého sněhu a padaly "hovna s háčkama" (tak se u nás na severu přezdívá sněhu s deštěm, pojem velmi často používají mí rodiče). Velmi rychle jsme toto nadělení přejmenovali na "sračky s hákama", protože chumelilo/sněžilo tak intenzivně, že to prostě nešlo.

Toto nás čekalo při odchodu z jeskyně.

Probrodili jsme se k autu a Daniel celý zmrzlý vystál frontu k automatu na zaplacení parkovného. Pak musel odhrnout čelní sklo, protože stěrače si to prostě nedaly. My s holkama se zatím snažily rozehřát v autě. Jen výjezd se nám pak ještě malinko zkomplikoval - kvůli zimě a těžkému sněhu se prostě zasekla závora. Co naplat, všichni to krosili přes trávu kolem. Tak jsme to udělali i my. Šíleně to klouzalo, ale jinak v pohodě. Vědět to dřív, ušetřili jsme 3,50€ za parkování :-)

Dojeli jsme k dálnici a podlili se, aby jezdily sypače a pluhy. Naštěstí na té dálnici to docela šlo, ale stejně rychleji než 80km/hod prostě jet nešlo. A tak jsme se sníženou rychlostí vydali směrem na pobřeží - do Koperu, naší cílové stanice.

Už jsem se zmínila, že bylo pět odpoledne, a my stále neměli ponětí, kde budeme spát?

Lucie