středa 24. října 2012

BENÁTKY III.: Rychlovýlet, aneb Cesta do města (26. srpna)

V neděli ráno jsme se autem vydali od Lugugnany směrem na Punta Sabbioni - přístav jižně od Benátek u města Cavallino-Treporti. Je až úplně na konci poloostrova a dá se z něj pohodlně dostat do Benátek lodí. Již z daleka je dobře navigován - prostě lodička na vlnách. U přístavu je i velké parkoviště - denní parkovné je do 14:00 7€, pokud se přijede později, platí se už jen 4€.


Auto jsme nechali mezi stromy a šli jsme si koupit lístky na loň. Jezdí myslím co půl hodiny, takže jsme nemuseli nějak moc čekat. Cesta tam vyšla 6,50€ pro jednoho (zpátky pak už 7€), takže levná záležitost to rozhodně není. Pokud chcete ušetřit, je lepší autem dojet do Mestre (pevninská část Benátek), tam nechat auto a do Venezie se nechat dopravit vlakem, který vyjde na nějakých 1,50€. Bohužel ale netuším, kolik tam stojí parkovné.

Dóžecí palác a Zvonice

My si ale řekli, že když už jedeme do Benátek, měli bychom do nich vplout na lodi a vidět je i z moře - tak, jako dřív kupci přijíždějící za obchodem s drahými látkami, kořením a dalším exotickým zbožím. A tak jsme tam dopluli. Ráno poprchávalo a bylo zataženo, takže na lodi to bylo na svetr, ale nijak zvlášť hrozná zima nebyla. Cesta trvala necelou hodinku a byla skvělá - seděli jsme přímo na přídi a měli jsme parádní výhled. A to nemluvím o tom, když se před námi konečně otevřel benátský přístav!


Byla jsem naprosto nadšená. Propluli jsme kolem Arsenale a Biennale (ano, opravdu to slavné Biennale, kde tři dny po naší návštěvě začínala slavná architektonická výstava - Daniel se málem rozbrečel, když zjistil, že ji mineme) a už se nám odkrýval výhled na katedrálu Santa Maria della Salute, Dóžecí palác, ústí Canal Grande a nad tím vším vévodila Zvonice.

Vlevo Basiliica di Santa Maria della Salute, vpravo Zvonice.
Mezi nimi ústí Canal Grande.

Prostě nezapomenutelný zážitek. Kdo jede do Benátek poprvé, měl by do nich rozhodně vplout na lodi... Pak už jsme zakotvili nedaleko Piazza San Marco (hlavního turistického místa celé Venezie) a vydali se objevovat úzké uličky tohoto pozoruhodného (a potápějícího se) města...

Lucie

pondělí 22. října 2012

BENÁTKY II.: Rychlovýlet, aneb Moje první spaní na pláži... (25. srpna)

V sobotu odpoledne jsme dorazili k pláži ValleVecchia nedaleko městečka Lugugnana (či Lagugnana). Na této pláži nečekejte moc turistů - jde totiž o místo, kam se chodí koupat místní. Na konci písečné cesty je obrovské placené parkoviště, které je přes den nacpané k prasknutí. Večer se ale úplně vyprázdní. My přijeli mezi šestou a sedmou hodinou a už jsme neplatili ani parkovné.

Informační tabule

Celá oblast je chráněná ptačí rezervace. Nesmí se proto parkovat jinde, je zakazáno používat i ve sprchách jakákoli mýdla nebo šampony a k pláži se může dojít jen po vyznačených cestách - zaběhnout do lesa se prostě nesmí. Kupodivu to vypadalo, že to všichni dodržují. Na pláži se nesmí rozdělávat oheň a stavět stany, ale na nějakém blogu se Daniel těsně před odjezdem dočetl, že pokud toto dodržíme, dá se tam přespat.

Příchod k pláži po chodníčku.

Zaparkovali jsme tedy na písečno-travnatém parkovišti a vydali se podívat na pláž. Vzadu za parkovištěm bylo i stáni pro karavany. Pláž se pomalu vylidňovala a my neodolali a naběhli do vody (aspoň po kolena). Bylo tam krásně. Slunce, voda, písek. Vrátili jsme se k autu, pobrali věci na spaní a na jídlo a šli jsme si udělat picnick. Nechtěli jsme roztahovat spacáky příliš brzo a provokovat, tak jsme si alespoň roztáhli karimatky a na ně deky a hodovali.
První pohled na pláž - úžasný západ slunce.

Brněnská výprava - Daniel, Psycho a Růženka (jen já jsem za foťákem).

Přiznám se, že jsme měli docela strach - jestli to tam třeba nechodí kontrolovat nějací strážci? Nebo co když přijedou policajti a dostaneme pokutu? Nic takového se ale nekonalo. Jen přibližně od devíti do jedenácti se po několik kilometrů dlouhé pláži proháněl traktor a "česal" písek. Vůbec nás ale neřešil a jen si jezdil kolem.

V průběhu noci údajně kus od nás bylo nějaké veselí. Kdosi tam měl zapálený oheň a kolem halekaly jakési postavy. O nás buď nevěděli, nebo jsme jim byli ukradení. Každopádně nás nerušili. O tom já ale nic nevím, totálně jsem to zaspala...

Naše ležení po ránu...

Ráno bylo parkoviště liduprázdné. Vzadu jsou vidět karavany, které tam také mohly parkovat.

Jediný (dost výrazný) problém, který jsme měli, byli komáři. Večer foukal od moře vítr, a to bylo naprosto v pohodě. S Danielem jsme se ještě za měsíčku šli projít po pláži (romantika musela být, když jsme slavili to roční výročí), a ani jednou se do nás ty krvežíznivé potvory nepustili. Jenže tak v půli noci vítr ustal a na nás se snesl oblak komárů. Do rána jsme byli všichni naprosto příšerně poštípaní a nepomohl repelent ani šátek přes obličej, pod kterým se ale nedalo dýchat...

Dlouhá pláž ValleVecchia mazi Caorle (vlevo) a Bibione (vpravo).

Jinak to bylo spaní naprosto luxusní. Ráno jsme se na pláži nasnídali, já se proběhla vodou a sbírala mušličky, zabalili jsme věci a vypravili se k autu. Vyčistit zuby a opláchnout v umývárkách a můžeme jet. Je tam i sprcha, ale jen studená a venkovní. No a pak už jsme si to zamířili rovnou cestou k přívozu do Benátek...

Lucie

čtvrtek 18. října 2012

BENÁTKY I.: Rychlovýlet, aneb Cesta z města (25. srpna)

Tento článek píšu s docela velkým zpožděním. Nejdřív jsem musela dopsat Finsko a pak nějak nebyl morál pustit se do dalšího psaní. Nedá se ale nic dělat, sem prostě patří. No a tak o naší rychlo dovolené na konci srpna můžu poreferovat až teď.

Záměr zajet si na otočku do Benátek vznikl docela náhodou - Danielova kamarádka totiž kousek od Venézie studuje střední školu. A protože na konci léta potřebovala odstěhovat věci na internát, rozhodl můj drahý, že mě při té příležitosti vezme do tohoto pozoruhodného města. Nakonec se to ale vyvinulo trochu jinak a nám se uvolnilo místo v autě. Jet jen tak a na prázdno se nám nechtělo, a tak jsme rozhodili sítě.

Naplánovaná cesta z Brna do Lugugnany. 663 km, 6 hod 26 min podle google maps.

Po několika neúspěšných telefonátech jsme naši nabídku nakonec v pátek odpoledne hodili na Facebook (odjezd v sobotu ráno) a ozvaly se nám Psycho a Růženka z URSI (náš šermířský spolek - více o mém životě s šermířem ZDE). Shodou okolností jsme se zrovna v pátek vrátili z takové šermířské dovolené, a tak jsme ve společném cestování prostě jen pokračovali :-)

Plán byl víceméně jasný - dojet do Itálie, někde přespat, neděli strávit v Benátkách, pondělí proležet na pláži a navečer to zase vzít domů do Brna... A toho jsme se drželi.

V sobotu ráno cca kolem deváté jsme s Danielem vyjeli od nás a zamířili si to k Psycho a Dingovi, kde už čekala i Růženka. Přeskládali jsme kufr, nabrali holky a pro jistotu to vzali ještě na Vaňkovku, protože jsme postrádali mapy Rakouska i Itálie. Naše jižní sousedy bychom asi ještě docela v klidu zvládli, ale protože u Taliánců jsme měli v plánu najít jistou pláž mezi Bibione a Caorle, kde se podle jednoho blogu dá přespat, museli jsme si holt pořídit mapu. Ještě jsme si koupili něco málo k snídani a kolem desáte jsme si to valili od Brna směrem na jih.

První čurpauza v Rakousku.

U Mikulova jsme vzali benzín (cíleně jsme hledali Shell, protože tam máme díky tátovi palivovou kartu) a na hranicích si koupili rakouskou týdenní dálniční známku za necelých 10€. Cesta šla dobře, dálnice byly volné. První řídil Daniel, ale protože byl hodně unavený, vystřídala ho asi po dvou hodinách Růženka. Projeli jsme kolem Vídně a dál jeli na Graz a Villach. V Rakousku bylo skvělé značení a jelo se dobře. U Wolfsbergu (na půli cesty mezi Grazem a Villachem) jsme sjeli z dálnice a vydali se hledat něco k jídlu, protože už jsme byli dost hladoví.

Auto jsme zaparkovali v centru a docela rychle objevili turecký fast food. Kebab (či spíš gyros) už vážně bodl. Po rychlém obědu jsem za volant sedla já a pokračovali jsme v cestě. Přejeli jsme hranice a orientovali se podle Udine a následně Latisany, kde jsme sjížděli z dálnice. V Itálii se platí mýtné podle ujetých kilometrů po "autostradě". Na A23 jsme najeli hned za hranicemi a po sjezdu zaplatili asi 9,8€. To samé jsme pak platili i po cestě zpátky.

V Alpách jsem byla za volantem, tak jsem nestíhala fotit. Tohle je už z Italské strany. Výhledy ale byly úchvatné!

Jelo se mi dobře, ale kousek za Udine jsme se zasekli v asi dvacetikilometrové koloně. Jak já nesnáším jakékoli fronty! Hrozně mě to irituje. Navíc to věčné popojíždění... K tomu nám docházel benzín a každou chvíli nás někdo objížděl zprava po odstavném pruhu a "předbíhal". Bože, na to jsem snad ještě alergičtější než na fronty! Takže jsme se šourali krokem, já nadávala a divoce gestikulovala a ostatní se mi smáli... No a takhle jsme strávili asi další hodinu.

S panikou v očích jsem sledovala ručičku ukazující množství benzínu v nádrži, jak se zastavila daleko za poslední čárkou, a aktuální spotřebu, která se hrozivě zvyšovala při každém novém popojíždění. A benzínka v nedohlednu (natož Shellka). Byla jsem si jistá, že k nejbližší pumpě prostě nědojedem a budeme tlačit. Daniel byl totálně v klidu a mě to rozčilovalo ještě víc... Podle mapy pak měla být benzínka za velkou křižovatkou u Palmanovy, jenže před ní byl takový malý kopeček. No a my stále popojížděli. Navíc se za mě zařadil kamion...

Lugugnana a pláž ValleVecchia mezi Bibione a Caorle.

Aby bylo jasno, nejde mi rozjíždění do kopců. A když je za mnou nějaké větší auto, automaticky panikařím. Tady jsem měla všechno najednou. Kopec+kolona+popojíždění+kamion+chcípání auta+3,5 hod za volantem v neznámém prostředí+poslední kapky benzínu v trubkách= pro mě STRES jak blázen. Když se konečně objevila pumpa Agip a my k ní nějak dojeli, byla jsem zralá na panáka něčeho tvrdého. A nejvtipnější bylo, že do 50l nádrže jsme načerpali 55 litrů benzínu. Fakt jsem asi jela na vzduch... :-)

To už ale naštěstí za volant sedl zase Daniel a do Latisany jsme to měli jen nějakých 30 kilometrů. Tam jsme sjeli, projeli městem a vydali se jihozápadním směrem hledat Lugugnanu. Nemusím podotýkat, jak strašně mají Italové značené odbočky... Od ní jsme se nějak propletli do přírodní rezervace a zamířili na "naši pláž" mezi letovisky Bibione a Caorle, kde jsme přespali.

A protože tohle už je hrozně dlouhý článek, o pláži ValleVecchia napíšu zase příště...

Příjezd k pláži (foceno z druhé strany, takže pohled "odjezd od pláže").
Lucie

úterý 2. října 2012

FINSKO VI.: čtvrť Arabianranta

Jestli jste milovníci (či alespoň obdivovatelé) architektury a designu, neměli byste si v Helsinkách nechat utéct čtvrť Arabianrantu (někdy nazývaná jen Arabia, nebo je to jen část Arabie, to nevím a nikde se mi to nepodařilo zjistit). Leží na severním konci pravého zálivu Helsinek, který se jmenuje Vanhankaupunginselkä.


Z centra se tam dá dostat několika autobusy (čísla si bohužel nepamatuju), ale také tramvají číslo 8. Ta pro nás byla nejpohodlnější, protože stavěla jen kousek od školy, ve které jsme spali. Při cestě z hlavního nádraží se musíte dostat na náměstí (nebo co to je) Sörnäinen. Jede tam spousta autobusů i metro. Pak stačí přesednout už jen na tu šalinu a za chvilku jste na místě. Dá se tam dojít i pěšky, ale to počítejte aspoň tři čtvrtě hodiny, možná až hodinu.


Část čtvrti jsme si prošly s Eliškou náš poslední večer ve Finsku a je to prostě neuvěřitelné místo - v ulicích sochy, mozaiky, velké kresby na domech, krásná zákoutí, opět parky, do toho dětská hřiště, školní kampusy, stromy... Prostě si nedovedu představit moc dalších míst, kde byste při každém kroku nevěřícně otáčeli hlavou kolem dokola a nemohli se toho nabažit...


Byly jsme se projít i k zálivu. Koupat se tam rozhodně nedá. Voda je taková špinavá, smradlavá - prostě jako všude jinde v Helsinkách. Asi to je dáno tím, že to je prostě hlavní město. Každopádně za válením se u vody jsme tam nešly, a tak nám to ani nevadilo.


A tip na dobrou a levnou restauraci nedaleko čtvrti Arabianranta? Za boha si nemůžu vzpomenout na jméno, ale byla to hospoda vyzdobená v anglickém stylu - fotky londýnských taxíků, autobusů, budek atd. Stojí na rohu ulic Sturenkatu a Hämeentie, hned naproti zastávce tramvaje a autobusu Sturenkatu. Je přímo u hlavní cesty z centra do Arabie, takže minout ji nemůžete :)


Tahle hospoda je klasická pizzerie, ale mají slušné ceny. S Eliškou jsme si daly jednu pizzu na půl a nechaly jsme si přihodit jednu ingredienci (možnost doplnit až 4 přísady, každá tuším za 1€ nebo tak nějak). Za to jsme zaplatily 8€.

Elis si dala půl litr nějakého piva (3,5€) a já jen sklenici vody s ledem (grattis). Obsluhoval tam takový milý snědý chlapík-přistěhovalec, a když se zeptal, odkud jsme, hned začal házet jména našich sportovců. Možná to bylo tím, že v televizi zrovna běžela Olympiáda. Každopádně to bylo takové milé zakončení našeho pobytu ve Finsku, které jsem si minimálně já neuvěřitelně užila. Pokud budu mít možnost, ráda se tam vrátím. Tahle země mě neuvěřitelně nadchla.

Lucie

čtvrtek 13. září 2012

FINSKO V.: Suomenlinna - Finský hrad (19. července)

Jediná možnost, jak se dostat na Suomenlinnu, je lodí. Popravdě si ale nejsem úplně jistá, kolik ta cesta stojí. V jistém maličkatém místním průvodci se totiž Eliška dočetla, že i na loď na Suomenlinnu platí 24 hodinový lístek na helsinskou MHD. Ten stojí 7€ a my si ho právě i kvůli této možnosti ráno koupily. Jenže přímo v přístavišti mi přišlo, že na loď se kupuje lístek za nějakých 10€. Byl to ale jen můj odhad, protože veškeré informace tam měli napsané v té jejich dvojjazyčné hatmatilce (a ne, neumím ani finsky, ani švédsky). Ale řekly jsme si, že to nebudeme řešit a prostě uvidíme...

Na lodi na Suomenlinnu
A taky jsme viděly. Kromě toho, že na loď se člověk prostě musí probojovat (fronta sice jakš-takš existuje, ale je z několika směrů a jízdenky nejsou na konkrétní čas), tak lístky ani jednou nekontrolovali. Takže jsme si jen musely hlídat, abychom turniketem přošly všechny tři pokud možno hned za sebou a jedna nezůstala a souši. V určitou chvíli totiž páni námořníci tu frontu stopli, další lidi už nepustili a loď vyplula. Naštěstí spoj na Suomenlinnu jezdil cca co půl hodiny, takže při nejhorším by ta jedna dojela o chvilku později. Nebo bychom si to se smutnýma očima vybrečely :)

No a pak už jsme s dalšími turisty rozráželi vlny v helsinském zálivu, vítr nám čechral kštice (spíš totálně cuchal) a my si užívali výhledy.

Miniaturní ostrůvek a na něm chajda. Ideální letní sídlo - nikdo tam totiž nebude obtěžovat :)

Suomenlinna (dříve Sveaborg) je námořní obrannou pevností, která se rozkládá na osmi dodnes obydlených ostrovech před vjezdem do helsinského přístavu. Pět ostrovů (Kustaanmiekka, Pikku Mustasaari, Iso Mustasaari, Länsi-Mustasaari a Susisaari) je spojeno několika mosty, další tři jsou bez mostů (Särkkä, Lonna a Pormestarinluodot). Plocha všech ostrovů činí 0,8 km² a žije tam kolem 850 obyvatel.
Pevnost se začala budovat v roce 1748 (Finsko bylo tehdy ještě součástí švédského království), když Petr Veliký založil Petrohrad a pevnost Kronštadt a začal si tím nárokovat vliv v Baltickém moři. Pro svůj význam byla pevnost často nazývána Gibraltarem severu. Při obsazení Finska ruskou armádou v roce 1808 připadla pevnost Rusku až po dohodnuté kapitulaci.
Na ostrovech existuje několik muzeí (částečně ve volné přírodě) a svá studia tam provozuje řada umělců. Suomenlinna má také statut předměstí Helsinek.
Své dnešní jméno Suomenlinna (česky: Finský hrad) dostala pevnost až po získání nezávislosti v roce 1918, které nahradilo dřívější Sveaborg (česky: Švédský hrad). Roku 1991 byl komplex staveb zařazen na listinu světového kulturního dědiství UNESCO.
(Zdroj: Wikipedie)



Jednoduše řečeno - na Suomenlinnu je docela pěkná procházka. Staré domky (ve kterých sem tam někdo pořád bydlí) připomínají trochu skanzen, je tam kostelík, hradby, parky, přístav a spousta opuštěných budov, které vypadají jako kasárny (kasárna? pořád mám zmatek v tom, jestli se to skloňuje nebo ne) nebo tak něco. A taky tam je hromada turistů. Ale i tak se tam dá docela v klidu posedět na trávě i na lavičkách nebo se projít (jen se nesmí jít těmi hlavními turistickými "třídami".

Prošly jsme se několika opuštěnými uličkami a vyloupily se u přístavu, kde místní parkovali svoje loďky. Pak jsme to ještě trochu prokličkovaly kolem a zakempovaly to v parku, kde jsme relaxovaly. To byla ten den naše druhá lambáda (první nastala už v Huvlan Kahvia na koblížkách a kávě od paňmámy). Krmily jsme tam dokonce vrabce a jeden se odvážil až tak blízko, že doslova zobal Vendě z ruky :)


Lambáda v parku (foto by Eliška)

Až teprve doma, když jsem si prohlížela nějaké mapy, jsem zjistila, že jsme zdaleka neviděly všechno (a to nám tam přišlo, že docela nuda). Suomenlinna je docela velká, akorát se člověk musí šikovně proplést mezi domky a najít cesty na další ostrovy.

U velkého přístavu, kam připlouvá loď z Helsinek, je i jakési malé občerstvení. Hlavně tam jsou ale také záchody :) Pak už nám jen stačilo počkat na některou z lodí (jezdí také cca po půl hodině), naskočit na ni a vydat se zpátky do města. Ani v tomto případě nás ani jednou nekontrolovali, zda máme jízdenky. Ve Finsku se prostě jízda na černo nenosí.

Pohled zpátky na Helsinky

Na lodi fouká dost silný vítr, na to se připravte. Dokonce takový, že ač před tím jsme byly jen v tričkách, tam nám byla docela kosa i v mikině. Dá se to ale přežít. A ten výhled na přibližující se Helsinky z přídi lodi je parádní...

Takže podtrženo sečteno: ale jo, stojí to za to. Na Suomenlinnu si udělejte čas alespoň půl dne. Sice to není žádný osmý div světa, ale když už se člověk vydá do Helsinek, měl by se podívat i na  "Finský hrad". Minimálně za pěkného počasí to je příjemná procházka. Jen si nejsem jistá, jak to tam je za deště (či mrholení). Nevšimla jsem si, že by se někde dalo aspoň na chvilku schovat. Na druhou stranu jsem po tom ani nepátrala, takže třeba i v tomto ohledu jsou tourist-friendly a jsou tam na to připraveni :)

Lucie

úterý 4. září 2012

FINSKO IV.: Kardamonové munki a hrachovka s hořčicí (19. července)

Druhý den v Helsinkách jsme se s holkama rozhodly začít stylově a po finsku - s kávou. A protože už předchozí den jsme procházely kolem roztomilé malé kavárničky nedaleko vlakového nádraží, zamířily jsme rovnou tam.

Huvlan Kahvia - malý domek uprostřed parku. Foto by Eliška

Huvlan Kahvia je vlastně jen malinkatý domek v parku se čtyřmi stolky venku a "paňmámou" za putem a v kuchyňce. Ačkoli se nachází hned vedla rušné silnice a je prakticky v centru, je tam božský klid. Dovnitř se vejdou sotva čtyři lidé (ale ve vedlejší místnosti myslím byl i nějaký stolek na sezení), kteří se tak tak natlačí mezi kasu, kávovar a dveře. JENŽE! Za hrnek kávy tam zaplatíte parádní 1€ a připravíte si ho dle svého gusta - káva v konvici, mléko ve džbánku a cukr v mističce.
 
Prostě neskutečná pohoda a kolem záhony s rozkvetlým lupením :) Foto by Eliška

Finská káva a munki. Foto by Eliška

A to není všechno. Mají tam i nějaké domácí sendviče a takové serepetičky, ale především tam mají naprosto božské kardamonové donuty, neboli munki (či tak nějak se to píše). A ty tam naše "paňmámy" pečou přímo vzadu v kavárně. Jedna taková dobrota sice stojí 2€, ale něco tak skvělého jsem dlouho nejedla. Jedním slovem pohádka - těsto je takové vláčné, jakoby "mastné". Prostě vůbec není suché, jsou v něm kousky kardamonu a celé to je zacukrované. Lahoda!

Takže pokud zavítáte do Helsinek, udělejte si čas na kávičku a koblihu. Ideálně pak u "paňmámy" nedaleko hlavního nádraží. GPS souřadnice jsou zde: 60.174624, 24.933579

A - "paňmáma", B - hlavná nádraží. Je to vážně kousek. Místo staveniště je nyní krásný park.
Z kávy jsme já, Eliška a Vendy zamířily k Uspenski Orthodox cathedral (finsky Uspenskin katedraali), neboli k chrámu Zesnutí Panny Marie. Kostel byl navržen ruským architektem Alexeyem Gornostaevem, ale postaven byl až po jeho smrti v letech 1862 až 1868.

Katedrála se nachází na kopci na poloostrově Katajanokka nad přístavem a má výhled na město - je od ní krásně vidět i Helsinská katedrála. Vstup je zdarma, akorát je potřeba připravit se na mraky turistů a japonské autobusy parkující přímo před kostelem. Podle Wikipedie je katedrála v zimě v pondělí zavřená.



Hned pod katedrálou je přístav a u něj tržiště, které se skutečně vyplatí navštívit. Nemá cenu na něm ale nakupovat suvenýry nebo podobné věci. Tato část je určená vyloženě pro turisty a ačkoli se tam dají najít originální kusy, většinou mají stánky podobné zboží - sobí kožešiny, dřevěné hrnečky z Laponska, magnetky, pohledy, šperky s jantarem (na můj vkus dost předražené), pletené rukavice, ponožky, spousta zbytečností s podobiznou soba nebo losa a tak dále... Co ale nemá chybu, to je jídlo.

Venda kupuje místní marmelády (ani já jsem nakonec neodolala, i když až o týden později).

Nejen, že se tam prodávají čerstvé ryby i přímo z lodi, ale dá se tam koupit obrovské množství čerstvého ovoce, místní marmelády a další delikatesy (o tom ale zase v jiném článku). My jsme se přímo na tržišti i najedly. Převažují tam stánky s mořskými plody a rybami, ale pro lidi, co to nemají rádi, se dají vybrat i jiná jídla - například paella, různé bramborové směsy a další.

Oběd na tržišti - já mám kalamáry s bramborovýma koulema a Eliška paellu.

Navíc se nám tam potvrdilo, že to není jen turistický fast food - ke stolu si k nám přisedl pravý Fin (Helsinčan), který tam chodí pravidelně na oběd. Jen jsme úplně nepobraly jeho jídlo - hutná hrachová polévka (typická místní strava, to bylo ještě v pohodě), ale do ní si kapal hořčici! A hrozně mu to šmakovalo... Každopádně nám poradil, kam se ještě určitě máme vydat, a tak jsme byly o pár tipů bohatší.

Bylo něco kolem jedné hodiny odpoledne a my nasedly na loď do Suomenlinny - pevnosti v helsinském zálivu...

Lucie

čtvrtek 16. srpna 2012

FINSKO III.: Helsinki Cathedral a blízké okolí (18. července)

Konečně jsme já, Eliška a Vendy vyrazily od Rautatiesema - Järnvägsstation směrem k Helsinki Cathedral. Zahlédla jsem ji už z letadla, když jsme přelétali nad městem a šli na přistání, a už tehdy mi přišla nádherná. A skutečně nezklamala. Z nádraží to bylo kousek (ostatně jako v centru téměř kamkoli), prošli jsme přes jednu z nákupních tříd (něco jako v Brně Masarykova) a už se před námi otevřelo Senátní náměstí. No a na něm jedna z nejkrásnějších staveb, co jsem ve Finsku viděla - Helsinki Cathedral.


Monumentální Helsinský dóm tvoří severní stranu náměstí a jeho stavba byla dokončena v roce 1852. Jsou na něm velmi patrné prvky inspirované Ruskem a jeho architekturou, stejně jako na dalších X stavbách v Helsinkách. Holt Rusko je blízko a vazby na něj jsou stále silné. Po roce 1917 byl dóm nazýván "Velký kostel" (finsky Suurkirkko) a po zřízení helsinské luteránské diecéze v roce 1959 se stal její katedrálou.

Ke kostelu vede obrovké schodiště, na kterém snad celoročně sedí spousta lidí :) Zvláštní je, že ty schody jsou takové prudší a vyšplhat se nahoru je docela fuška... Samozřejmě jsme se s holkama podívaly i dovnitř chrámu. Zvenku je ale hezčí.


Venda s Eliškou odpočívají před Alexandrem II.

Další dominantou Senátního náměstí (když pominu Senátní palác na východě, Helsinskou univerzitu na západě a Národní knihovnu na jihu) je pomník ruského cara Alexandra II. s alegorickými sochami z roku 1894. Jak už to tak u nadvlády bývá, když se Finsko v roce 1917 osamostatnilo, objevovaly se návrhy na odstranění sochy. Naštěstí se tak nestalo. Určitě by to byla škoda.

Pak už jsme se vydaly na další prohlídku města. Za celý den jsme toho ale měly už docela dost, a tak už to bylo jen krátké. Přešly jsme na tržiště a po cestě narazily na místní "Bridge of Love". Variaci na francouzský originál už má snad každé město :)



Rychle jsme mrkly na Uspenskin katedraali - tedy na největší pravoslavný kostel v západní Evropě, chrám Zesnutí Panny Marie. Druhý den jsme se ale vydaly až k němu (a do něj), takže o něm napíšu víc příště. No a nakonec jsme a zabrousily na přístavní trh.

Jedním slovem pohádka. Bohužel už bylo pozdě, a tak spoustu věcí sklízeli, každopádně plán na druhý den začal mít obrysy - oběd z místních stánků :)

Ještě jsme chtěly zajít na místní kávu, protože Finové mají jednu z největších spotřeb kafe v Evropě a jsou to vážně fajnšmekři, ale v centru je poměrně drahá. Za šálek espressa chtěli tuším 3,40 €. A to se nám jaksi nechtělo...


Ještě jednou Helsinki Cathedral - to když se žene déšť...

A v tu chvíli nás zastihl příšerný slejvák. Když už začal výrazně protýkat i strom, pod kterým jsme se schovávaly, bylo na čase zaběhnout do nějakého obchodu... Naštěstí to brzy přešlo a my se mohly vydat pro batohy na nádraží a směrem do čtvrti Arabianranta, kde jsme měly zajištěné ubytování v místní škole.

První den v Helsinkách za námi.

Lucie