středa 25. dubna 2012

SAE X.: Den šestý - vítr přitvrdil, slunko pálilo, ale Dubai opět nezklamala (21. února)

Poslední výlet do Dubaje jsme si naplánovali až na odpoledne, a tak jsme se po snídani šli vyvalit na pláž. Stále ale foukal silný vítr a byly vysoké vlny. Ostatní mě přemlouvali, že do nich musíme jít skákat. Byli tak nadšení, že jsem nemohla odmítnout a povolila jsem. No a tak jsme šli.

Když pominu fakt, že v jednu chvíli jsem měla vodu po kolena a jen o vteřinu později po pas (a to jsem sotva vlezla do moře), nebudu brát ohled ani na to, že každá trochu větší vlna mě div nevysvlékla z plavek (být v okolí muslimové, tak mě asi rovnou utopí, protože ten horní díl plavek prostě na místě v náporu vln nedržel), a už vůbec se nebudu zamýšlet nad sprchou slané vody v očích co každých 10 vteřin, tak jsem si stejně spílala, co to proboha vyvádím...


Není to pořádně vidět, ale vlny byly fakt pořádné.

Ne, skákání do vln, když každá má sílu malého buldozeru, opravdu není pro mě. A naplno jsem se o tom přesvědčila ve chvíli, kdy jsem jednu vlnu sice úspěšně přeskočila, tu hned za ní jsem ale nezvládla. A tak jsem se rázem ocitla přišpendlená na dně, bokem drhnoucí o písek a očima, pusou i nosem plným slané vody. Párkrát to se mnou po tom dně poválelo, chvíli jsem se tam plácala, a pak mě to konečně vyplivlo.

Když se mi podařilo vykuckat i zbytky soli a vymnout si písek z očí, Dan mě vzal do vln ještě jednou s sebou a snažil se mi ukázat, jak na to. Teoreticky je to sice jednoduché, ale prakticky to taková prča není. Takže jsem se ho držela jako klíště, ruce a nohy omotané kolem jeho těla a odmítala jsem se pustit. Když po chvíli zjistil, že tohohle klíštěte se jen tak nezbaví, radši se mnou vylezl na břeh.



Protože jsme od písku byli všichni, skočili jsme si dát sprchu a pak se ještě vyvalili u bazénu. Klasicky jsme se slunili, četli si a těšili se na oběd. Po něm už jsme naskákali do auta a vydali se směr Dubai.

Naší první zastávkou byla Burdž Al Arab - tedy jediný 7* hotel na světě ve tvaru plachetnice. Stáli jsme u brány, protože blíž se dostat nedalo, a pozorovali ta neuvěřitelná bezpečnostní opatření - auto přijede k první závoře. Tam si ho zkontroluje sekuriťák a projde si seznam hostů, jestli dotyčný může vjet nebo ne. Zvedne mu závoru, on projede a zastaví se před "strážní budkou". Sekuriťák do vysílačky zahlásí, že může jet, a další chlápek od ostrahy nechá před autem zajet betonový zátaras (ten vyjíždí ze silnice). Mezitím spadne závora, pak zajede zátaras a proces se opakuje. Jen rozvoz pizzy na motorce na chlápky mávne, oni na něj, bez zastavení objede zátaras a už si to valí k hotelu...


Já a Danýs před Burdž Al Arab. Za námi je vidět i jeden z automatických zátarasů, které vyjíždí ze silnice.

V okolí Burdž Al Arab jsme si odlovili dvě kešky (a jedna se rovnala partyzánskému zákroku - to když jsme stále nenápadně brousili kolem a čekali, až ti muslimové půjdou na modlitby), v prominentní čtvrti plné vilek zneužili záchody v mini pro-evropském nákupním centru, a pak už jsme se opět vydali na cestu. Další cíl - Palm Jumeirah, tedy jeden z umělých ostrovů ve tvaru palmy.

Po bezpečnostních opatřeních před Burdž Al Arabem jsme se obávali, jestli nás tam vůbec pustí, když tam nejedeme do žádného hotel. Ale to jen do chvíle, než jsme se ocitli na šestiproudé dálnici vedoucí středem umělého ostrova. Dokonce tam mají zavedené i metro!



Ze satelitnách snímků jsme se také domnívali, že to sice bude hotel vedle hotelu, ale tak nějak to na nás působilo, že to budou maličkaté hotýlky. Moje představa byla jako takovéty slaměné chatrče v Tichomoří. Omyl. Náhle jsme projížděli kolem (minimálně)patnáctipatrových luxusních budov, ze kterých přepych sálal na všechny strany... ŠÍLENOST!

Je to neuvěřitelné, ale jsou to tři kilometry umělého ostrova vedoucí do moře, kde každý čtverečný metr je zastaven ubytovacími zařízeními světového kalibru.

Opět jsme si odlovili kešku (shodou okolností byl poslední log také od Čecha), vyfotili si slavný hotel Atlantis, projeli se po jednom rameni palmy a pochopili, co znamenají cedule "ALL ROUND EXIT". Ne, skutečně se z těch ramen nedá dostat na pevninu nijak jinak, než opět středem ostrova. A pak jsme se rozhodli, že už pojedeme zpátky.

Hotel Atlantis - přes den se tam dá koupat s delfíny (opět za tučný poplatek).

To jsme ještě ale netušili, jaká zrada nás potká. Vyznat se v těch jejich křižovatkách, sjezdech, nájezdech, silnicích, dálnicích, kruháčích a já nevím čem, je vážně nadlidský výkon. Takže ačkoli jsme to neměli v plánu, náhle jsme se ocitli na sjezdu k Mall of the Emirates - největšímu a myslím i nejstaršímu nákupnímu středisku v Dubaji. A tak když už jsme se tam ocitli, tak jsme se teda šli podívat i dovnitř. No a krása střídala nádheru, vážení...

Tolik hyper-mega-luxusního zboží, značek, výrobků a všeho na jednom místě, to nám oči přecházely. Shopoholici by na místě umřeli... Přiznám se, že i já jsem slintala u výlohy. A to ne ledajaké - nemohla jsem se odtrhnout od klenotů Cartier. Takže až jednou budu slavná a bohatá, hodlám si tam koupit nějaký fakt krásný kousek. Nebo dva. Možná tři, ale to už budu muset vydělávat opravdu hodně.

Sjezdovka v Mall of the Emirates

A pak už jsme to vzali přímou čarou (a teď pozor!) ke sjezdovce. Ano - uprostřed vyprahlé pouště ve městě zázraků mají v nákupním centru pravou a nefalšovanou sjezdovku i s lanovkou, zorbingem a nadšenými lyžaři. Jen ten sníh byl falešný. A někde mezi tím pobíhal chudák tučňák, kterého si návštěvníci za tučný příplatek mohli i pohladit. Kombinéza, helma a lyže v ceně vstupenky...

Jedinou věcí, co jsme si tam koupili, byla luxusní zmrzlina - aneb naporoučej si, co chceš, a my ti to tam naházíme (ovoce, čokoláda, oříšky, lupínky, polevy, opět ovoce, a další různé dobroty). Kelímek stál myslím 24 dirhamů, ale byla fakt skvělá.

Se zmrzlinou

A pak už jsme se opět vydali do silniční džungle a směrem k hotelu. Bohužel nás po cestě chytla dopravní zácpa, takže jsme nestihli večeři. Ale co už, aspoň jsme dojedli zásoby ovoce, zahráli nějaké ty deskovky a naprosto vyřízeni se odebrali ke spánku...

Lucie

úterý 20. března 2012

SAE IX.: Den pátý - Dubai podruhé a nejvyšší budova světa, část 2 (20. února)

Jízda výtahem na nejvyšší vyhlídkovou plošinu světa zvanou "At the Top" byla doslova závratná. Člověk jen pozoroval, jak ta patra ubíhají stále rychleji a rychleji, v uších mu nepříjemně praskalo a zaléhalo a ačkoli polykal jak divý, vůbec to nepomáhalo. V nejrychlejším momentě výtah údajně jede rychlostí až 64km/hod, a to strmě vzhůru, takže přetížení s prominutím "jakoprase".


Jak už jsem psala v minulém příspěvku - hudba graduje, světla blikají stále rychleji, hlava má dojem, že exploduje... Pak vše zhasne, na vteřinu zavládne ticho a pak se otevřou dveře. Kabinu zalije světlo a když člověk zamrká a udělá dva kroky, rozprostře se před ním první pohled na Dubai z výšky. Neuvěřitelné. Samozřejmě jsme hned zamířili na venkovní plošinu. Docela foukalo, ale ani nám to nevadilo. Výhledy jednoduše byly impozantní.





A já se nemohla vynadívat. Bylo to vážně něco. Jestli někdy budete mít cestu do Dubaje, tuhle věž prostě musíte navštívit. V dálce jsme matně zahlédli i World Islands - to jsou ty umělé ostrovy ve tvaru světa a Burdž Al Arab - jediný 7* hotel na světě. No a všechno pod námi bylo vyloženě titěrné. Jen tak pro představu - následující hotel jsme fotili z plošiny, pak i ze spodu. No byla to prostě pořádná výška.






Burdž Chalífa má celkem 200 podlaží, z toho obyvatelných je 162, pak už je vysílač. Její stavba stála 1,5 miliardy amerických dolarů. Ve věži, která je celkem vysoká 828 metrů (vyhlídková plošina je v 452 metrech), je 5 hotelů, 150 restaurací a půl milionu metrů čtverečních bytů a kanceláří. Burdž Chalífa je dvakrát vyšší, než Empire State Building v New Yorku a je pokrytá téměř 25 tisíci skleněných panelů. To jen tak něco málo k náležitostem věže.


No a my se kochali pěkně dokolečka (část vyhlídky je venkovní, část vnitřní), nafotili hromadu fotek, Daniel byl nadšený z petiúrovňové křižovatky, která byla vidět, a celkově to bylo parádní. Jen při podledu vzhůru mi vždycky zatrnulo...




Samozřejmě nemohla chybět ani společná "vrcholová" fotka. Sice kvalita nižší, ale to nevadí...





Když jsme se dostatečně vynadívali a zasmáli se nad automatem na zlato (zatímco my máme automaty, ze kterých za drobný peníz vypadne sušenka nebo lahev Coca Coly, Arabům za vůbec-ne-drobný peníz vypadne plíšek zlata...), postavili jsme se do další, naštěstí krátké fronty a výtahem za urputného praskání v uších sjeli zase z oblak na zem. Daniel se pak na značnou chvíli zasekl studováním technických parametrů, povídání architektů a dalších povolaných lidí, a tak my si prostě sedli a čekali, než jsme opět vyrazili do Dubai Mall.

A když už jsme v tom obrovském nákupním centru, ve kterém nechybí ani kluziště a velké aquarium, byli, rozhodli jsme se tam porozhlédnout. No a Zuzanka nutně potřebovala vidět žraloky, tak jsme zamířili do toho aquaria. Opět jsme museli vystát frontu (!) a už jsme si to zamířili kolem prosklené stěny do proskleného tunelu. A jak jinak, i to bylo velmi efektní. Jen nás zase ještě před vstupem postavili před fotoaparát (na námi pouze holá stěna) a u východu nám jak jinak než za "nemuslimské" peníze nutili naši fotku se žraloky nad hlavou. Skutečně úsměvné. O to stejné se za ten den pokusili ještě minimálně jednou, a to v "podvodní zoo", která byla součástí vstupu.


Tahle fotka se mi fakt líbí :)

Po projití tunelu jsme tedy zamířili ještě do podvodní zoo, kde byla hromada rybiček a jiné havěti, ale taky tučňáci, všeljací plazi a vydra, která se před námi schovala a návštěvu Čechů suverénně prospala. Co se dalo dělat. Vydru jsme si tedy vynahradili aspoň obrovskou zmrzlinou v obchůdku z bakhlavou (tu jsme původně chtěli koupit, ale měli ji tak předraženou, že jsme se spokojili s cucem-na-špejli, jen teda zrovna v kelímku).

A protože už bylo docela pozdě a já nutně chtěla vidět i Burdž Al Arab a ideálně i Palm Jumeirah (jeden z umělých ostrovů), padlo rozhodnutí, že dnes už nebudeme spěchat, auto si půjčíme ještě na jeden den a zítra se do Dubaje vypravíme znovu. Pomalu jsme se proto courali nejdřív vyfotit se před Burdž Chalífou, následně pro svetry do auta, a pak zase zpátky před Dubai Mall, abychom se podívali na slavnou tančící fontánu.


Ta byla opravdu působivá (taky jak jinak - přeci jen už jsem si mohla zvyknout, že ti Arabové to prostě jinak neumí...). Stihli jsme dvě představení - jedno v půl sedmé a druhé v sedm. A na to druhé jsme si počkali hned po prvním, takže zatímco lidi se trousili pryč za nákupy nebo na kafe, my si zabrali nejlepší místa hned u zábradlí. Teda to jsme si mysleli jen do okamžiku, než fontána spustila. Příliš pozdě nám došlo, že vítr fouká proti nám a voda stříká značně vysoko. Výsledek proto byl poměrně jasný - parádně nás to osprchovalo. Několikrát... A nejhorší byl ten pohled, kdy člověk pozoroval, jak se na něj valí ta mokrá clona a utéct nešlo. Takže sranda byla :-)


Protože jsme už docela měli hlad a v zásobě jsme s sebou měli jen trochu suché pity, vyrazili jsme pomalu k autu a zpátky do Umm Al Quwain, kde na nás už zase čekala perfektní večeře. Další skvělý den za námi, úžasný před námi.

Lucie

pondělí 19. března 2012

SAE VIII.: Den pátý - Dubai podruhé a nejvyšší budova světa, část 1 (20. února)

Konečně přišlo pondělí a s ním druhý výlet do Dubaje. Ale hlavně - konečně se podíváme na Burdž Chalífu a do moderní části města. Na tento den jsem se těšila asi nejvíc. Stará část mě zas až tak nenadchla, ale mrakodpapy byly i z dálky impozantní. A tak když jsme se vykopali z postele (bylo opět něco kolem deseti dopoledne, našeho času ale pouze sedm ráno) a došli si na snídani, rychle jsme se sbalili, naskočili do auta a už uháněli po jedné z dálnic směrem na Dubai.


Rozhodli jsme se to vzít po pobřeží, a tak jsme to vzali přes města (a zároveň Emiráty) Ajman a Sharjah, což jsou vlastně jen taková předměstí Dubaje. Někde jsme zaslechli, že v Sharjahu na Blue Souq mají ještě lepší ceny zlata než na Gold Souqu v Dubaji, a protože Zuzanka si chtěla odvést nějaké náušnice, vydali jsme se i tam. Nakonec jsme ale zlato nepořídili. Místo toho jsme s Danielem ukecali prodejce v antiku na dřevěnou sošku velblouda - původně za ni chtěl tuším 70 dirhamů, odnesli jsme si ji za 27. A Zuzka s Filem nakupovali prádlo :-)


Uvnitř Blue Souq ve městě Sharjah.
Pak už ale byl tak akorát čas, abychom dojeli do Dubai Mall - obrovského nákupního centra, ve kterém byl i vstup na Burdž Chalífu. Ano, přesně na TU Burdž Chalífu, která je nejvyšší budovou světa. Vstupenky jsme kupovali přes internet týden dopředu a už tak byly termíny poměrně vyprodané, na místě už nebyl volný jediný lístek.


Jinak Dubai Mall je taky největší na světě - tentokrát nákupní středisko. Jeho celková vnitřní plocha je 55ha (pronajímatelná pak "jen" 35ha), má 1200 obchodů a jen tak pro představu, brněnská Vaňkovka by se do něj se svými 130 obchody a 3,7ha prodejní plochy vešla téměř desetkrát. Takže vlastně to je jen takový drobeček, že...


Když jsme zaparkovali a propletli se centrem, stanuli jsme před vstupem na Burdž Chalífu. Předběhli jsme celou frontu a vyzvedli si on-line vstupenky. Měli jsme chvilku čas, tak jsme si skočili na nějaký místní sendvič z rychlého občerstvení - spousta masa v tortile. Byl moc dobrý, podobný fast food bych brala i u nás. No a pak už jsme prošli vstupem a čekali na "naši hodinu" v takovém předsálí, nebo jak to nazvat.




Byla tam velká světelná maketa věže, k tomu spousta informací a interaktivní dotyková tabule/stůl (bylo to uprostřed místnosti na zemi, proto ten stůl). Člověk k tomu přišel a na otáčející se zeměkouli ukázal na některé z velkých vyznačených měst. A ono mu to Burdž Chalífu zobrazilo v panoramatu daného města. Nejvýrazněji bylo vidět, jak je obrovská, když se zobrazila v Istambulu. Ale zajímavý byl pohled i na Eiffelovku a vedle ní tenhle skleněný kolos...


A já už se nemohla dočkat. Konečně se ručička na hodinách přiblížila ke třetí hodině odpolední a u bezpečnostního rámu se začala tvořit fronta. Tak jsme se zařasili i my. Můj problém ale je, že nesnáším fronty a naprosto bytostně nenávidím lidi, co předbíhají. Jsem na to vážně alergická (asi mě to naučily obědy ve školní jídelně, nebo fakt nevím).


No a když si tam dvě zlatem ověšené muslimky a dva tlustí muslimové začaly suverénně předbíhat, měla jsem chuť po nich skočit a udělat jim něco nepěkného. Naštěstí jsem se nechtěla dopustit mezinárodního foux pas, a tak jsem po nich jen házela značně nevraživé pohledy, schválně se jim stavěla do cesty (předběhnout se nás snažili několikrát) a kdyby mi rozumněli, vyslechli by si docela peprný komentář.

Pohled na vrchol Burdž Chalífy.

No a pak už nám vstupenky prohnali scanerem (nebo tak něčím - prostě načetli čárový kód pod parskem) a pustili nás dovnitř. Ještě jsme museli sundat všechno kovové, kabelky a batohy prohnat scanem a sami projít bezpečnostním rámem. Pak nás nahnali před fotoaparát, vyfotili nás a do rukou nám vrazili pořadové číslo. To aby nám pak u východu mohli za skutečně nekřesťanské (a asi i nemuslimské) peníze prodat naši fotku s Burdž Chalífou v pozadí (ačkoli to bylo foceno vevnitř. Ó, pochválen buď photoshop...) A už jsme procházeli různými chodbami, ve kterých byly opět velmi efektně různé informace o věži - například simulace, jak se stavěla, fotky ze stavby, technické parametry atd. No a samozřejmě taky prosklený pohled od úpatí věže až na vrchol...

No a pak byla další fronta - tentokrát na výtah. A ne jen tak ledajaký výtah! Mám dojem, že to byl jeden z českých výtahů, který do mrakodrapu dodávala pardubická firma (ale úplně jistá si tím taky nejsem, každopádně nějaké tam od nich jsou). Frontu jsme vystáli (byla rychlá), vpustili nás do kabiny a jak jinak - opět celá jízda až do 124. patra byla velmi efektivní. Stále rychlejší a výraznější hudba, blikání výtahu, výrazné gradování až ... vše zhaslo a před námi se otevřel výhled na Dubai. Následující video je naprosto výstižné (není moje, našla jsem ho na youtube):




A tak jsme se konečně vydali na vyhlídkovou plošinu zvanou "At the Top", ačkoli vrcholem věže rozhodně není - nachází se přibližně v půlce, ale i tak už to je značná výška. To ale zase až v příštím příspěvku, tenhle je už tak dost dlouhý...


Lucie

středa 7. března 2012

SAE VII.: Umm Al Quwain Beach Hotel

Když jsme se narychlo rozhodovali, kam že to na tu dovolenou pojedeme, vybírali jsme mezi několika hotely. Popravdě řečeno jsme moc netušili (nebo aspoň já ne), jaký je mezi nimi rozdíl kromě počtu hvězdiček a vzdálenosti od pláže. Z propagačních fotek toho člověk stejně moc nevyčte, a když jsem se nabídkami začala prohrabovat, označení jednotlivých měst a emirátů pro mě bylo stejně srozumitelné, jako kdyby to rovnou napsali v těch jejich klikyhácích. Takže se dá říct, že jsme nakonec jeli tak trochu naslepo...


O co ale šlo - dovolenou jsme kupovali přes portál www.dovolena.cz, ale finálně byl zájezd od Fischera. Ve výběru na internetu ale mají šílené množství hotelů, a tak jsme prostě zkoušeli hledat. Požadavky jsme měli jasné - Spojené Arabské Emiráty, all inclusive (nebo aspoň polopenze), termín od 15.2. do nejpozději 26.2., 4 dospělí lidé, ideálně kolem 20 tisíc korun. A z toho nám vypadl užší výběr, který jsme ještě zúžili, a vypadli nám dva adepti: Al Hamra Village ve městě Ras Al Khaimah (český popis zde)  a Umm Al Quwain Beach Hotel (odkaz na český popis zde) ve městě (světe div se) Umm Al Quwain.

Prošli jsme si recenze na dovolené v obou hotelích (obojí byly kladné) a nakonec se kvůli vzálenosti od pláže rozhodli pro Umm Al Quwain - zatímco ten leží přímo na pláži, Al Hamra Village to má podle popisu 500 metrů. Ano, jsme líní a nechtělo se nám namáhat. A nakonec se to ukázalo jako perfektní volba. Umm Al Quwain totiž nejen, že měl výborný poměr cena : výkon (rozuměj - cena last minutová, za plnou palbu by to asi tak super nebylo), ale leží podstatně blíž Dubaje a měl pro nás i lepší polohu na cestování.


Umm Al Quwain Beach Hotel leží asi 50 kilometrů od mezinárodního letiště v Dubaji. Cesta pak zabrala asi 35-40 minut. Hotelový komplex je menší, spíš takový domácký. Po pár dnech už jsme si pamatovali většinu místních zaměstnanců a oni si evidentně pamatovali nás. Komplex se skládá z hlavní budovy, kde je recepce, restaurace a místnůstka s počítačem a internetem. Kolem pak jsou rozestavěné "vilky" s apartmány.


Zahrada mezi jednotlivými "vilkami".

Na webu některé z českých cestovních kanceláří jsem našla tento popis: "Prostorné, klimatizované pokoje apartmánového typu se skládají ze dvou místností (ložnice a obývací pokoj s rozkládacím lůžkem). Pokoje mají koupelnu s vanou nebo sprchou a WC, SAT/TV, telefon, minibar (první konzumace zdarma, doplnění za poplatek), terasu nebo balkón." A s tímto popisem naprosto souhlasím, takhle to skutečně bylo. Každý den dopoledne pak přišli uklízeči a vyměnili nám ručníky, ustlali postele, zametli všudypřítomný písek a zase odešli.

"Společenská" místnost s křesly, televizí, lednicí a dveřmi na balkón.


Ložnice - na pravé straně byla ještě vestavěná skříň a vstup do koupelny.

Jídlo jsme měli řešené jako all incslusive, takže snídani, oběd i večeři jsme měli formou švédských stolů. A výběr byl skutečně pestrý, vždy jsme si všichni čtyři pochutnali a nacpali toho do sebe, co se jen dalo... K tomu jsme celý den (9:00-21:00) měli výběr alko i nealko nápojů zdarma. Ten jsme si dali buď při jídle v restauraci, nebo přes den v baru u hotelového bazénu. Ostatní, kteří měli jen polopenze, měli pití při večeři také (alko i nealko), jindy si ho ale museli kupovat.


U hotelu samozřejmě byl i bazén. Ani malý, ani velký, zkrátka tak akorát. Voda byla na koupání příjemná i večer, když zapadlo slunko a moře bylo studené. Okolo bazénu byla k dispozici lehátka a u baru k půjčení ručníky. Ty jsme si půjčovali i na pláž, kterou od bazénu dělilo jen pár schodů. U bazénu byla samozřejmě převlékárna, venkovní i vnitřní sprcha (ta venkovní hlavně na opláchnutí, když šel člověk od moře do bazénu) a toalety. No prostě ideálka. K našim pokojům jsme to měli pár kroků, takže nebyl problém doběhnout si pro knížku, opalovací krém nebo brýle. Idylka.

Výhled od bazénu na moře.
A Abych nezapomněla na pláž - ta je hotelová. To znamená, že není veřejná, a tudíž není problém se na ní koupat ve dvoudílných plavkách. Na těch veřejných je potřeba mít alespoň jednodílné plavky, a to ještě značně decentní. Na pláži u hotelu jsou pevné slunečníky a u nich lehátka. Není jich sice moc, ale vždycky jsme se vešli. Možná to bylo i tím, že jsme tam byli v únoru, to nevím.


Pláž je čistá a moře průzračně modré. Jen na okrajích u hraničních kamenů je sem tam nějaká vyplavená síť, kus bójky a podobně. Co jsem ale přes kameny koukala na vedlejší pláž, ta byla pěkně zabordelená, takže jsem našemu hotelu těch pár odpadků odpustila.

A těch mušli, co tam bylo! Sbírali je pravděpodobně jen Češi, takže jsem si dovezla spoustu krásných úlovků (i když Daniel výrazně protestoval...).

Lucie

pátek 24. února 2012

SAE VI.: Den čtvrtý – arabské vnímání času, poušť a východní pobřeží (19. února)

Plán na neděli byl jasný - půjčíme auto a pojedeme na východní pobřeží, odlovíme pár kešek, nasajeme atmosféru a na pozdní oběd (před půl čtvrtou) jsme zpátky v Umm Al Quawainu. Podle domluvy jsme měli mít auto z půjčovny před hotelem nachystané v 9:00. Dostavili jsme se v 9:30 a auto stále nebylo. Recepčnímu rychle došlo, že se někde stala chyba a začal volat na všechny strany a stím, že problém brzy vyřeší...


Nicméně nám ještě rychleji došlo, že to až zas tak žhavé nebude. Arabové totiž mají jeden takový zvyk - chodí všude pozdě a čas pro ně nic neznamená. Takže auta jsme se dočkali nakonec až v jedenáct. Zaměstnancům hotelu naštěstí bylo jasné, že na oběd to už nestihnem, tak nám aspoň nachystali sendviče s sebou. Pak už se jen vyřídili náležitosti, pán Danielovi zabavil pas a my jsme konečně vyrazili směr Fujairah.




Naše první zastávka byla u velbloudího závodiště, kde jsme si do pouště šli odlovit kešku. Zadařilo se, udělali jsme pár fotek, s autem lehce zapadli do písku (já pak seděla za volantem a kluci tlačili) a opět vyjeli na cestu přes hory. Takže další poušť.




V Emirátech totiž mají dva druhy pouště - písečnou a kamennou. Takhle nevlídná, ostrá a holá skaliska jsem snad ještě neviděla. Navíc hory fungují jako silná bariéra. Zatímco na západním pobřeží jsme měli nádherné počasí, na východě bylo zataženo a zima. To nám pak potvrdil i delegát - Fujairah prostě na dovolenou není zrovna ideální místo.


Jednu výhodu ale ta cesta přes skaliska měla - zastavili jsme u stánku s ovocem a nakoupili hromady datlí, manga, jakéhosi ostnatého ovoce, které neznám, a granátové jablko. Takhle lahodné mango jsem snad ještě nejedla! Prodejce nám nutil všechno ochutnat, takže jsme tam nakonec nechali docela dost peněz. Přece jsme tam ty dobroty nemohli nechat! :)



A pak už jsme vyrazili směr Fujairah, kde jsme navštívili místní miniaturní muzeum. Moc turistů se jim tam asi neobjeví, protože jsme se rázem sami stali atrakcí. Zrovna tam totiž natáčeli nějaký pravděpodobně propagační dokument, tak se páni kameramani hned jali nástrojů a utíkali za námi. Byli jsme tedy zvěčněni, jak si prohlížíme zdejší exempláře.


Jestli to někdy pustí nějakým Čechům, tak se umlátí smíchy. Ačkoli jsme se tvářili hrozně zapáleně a vážně (aby to na tom videu nějak vypadalo, že), naše prupovídky stály za to. Vrcholem bylo, když Fil začal polemizovat nad reakcí pánů, kdyby se před kamerou se Zuzankou začali vášnivě líbat. Nebo případně s Danem :) Tak jsme se jen přitrouble usmívali a dělali, jako že nic, že nás ty beduínské kolíbky ohromně zajímají... Rozumět nám, okamžitě by nás asi vyhostili ze země...




Po muzeu jsme se šli podívat na zdejší imitace vykopávek a strážní věž. Imitace proto, že je to poměrně mladá civilizace a nic pořádně starého nemají. Ale je to země neomezených možností, takže tam platí heslo: tato chýše je tisíc let stará, ale ještě před půl rokem tu nestála... Strážní věž byla zavřená, tak jsme jen udělali něco málo fotek a vyrazili na promenádu odlovit kešku. Marně, prostě jsme ji nenašli.


A pak už jsme vyrazili po pobřeží na sever. Po cestě jsme si naštěstí už úspěšně odlovili další kešku nazvanou "Where the mountains hits the sea". Chvilku teda Daniel kvůli ní musel šplhat po skále, ale nakonec se zadařilo. Pak jsme pozorovali kraba poustevníčka, sbírali mušle a opět vyrazili na sever.




Po pár kilometrech jsme se uhnuli zpátky do vnitrozemí a na západ. Netrvalo dlouho a v jedné zatáčce mezi skalisky (opět jsme projížděli horama) jsme narazili na velbloudy a další zvířectvo. Drze jsme vjeli do pravděpodobně beduínského tábora, že si chceme velbloudy vyfotit a možná se i projet. Odjíždějící Arab, ze kterého se vyklubal pravděpodobný majitel, na nás nejdřív nedůvěřivě koukal, ale pak nám to dovolil. Tak jsme si podrbali velbloudí dámu a vyrazili dál.


Byli jsme kousek před Ras Al Kaimah, když nás zastavili policajti. Na silnici měli zátarasy a prohlíželi všechna auta, takže to vypadalo, že někoho hledají. Dan vytáhl svůj mezinárodní řidičák a podal ho pánovi v uniformě. Ten na něj koukal jak na zjevení. Chvíli s ním otáčel v rukou, až si zavolal kolegu. Chvilku se něco tou jejich hatmatilnou dorozumívali, až se nás zeptal odkud jsme a jestli jsme tu na dovolené. Pak nám vrátil doklady a poslal nás dál. Zjevně nevěděl, co si s námi počít :)


Pak už to bylo jen něco kolem hodinky domů. Nakonec jsme vjeli do areálu, dobelhali se na večeři, nacpali se k prasknutí, dali si tradiční campari s džudem, vyšourali se směrem k pokojům (tedy spíš apartmánů, ale o tom zase až jindy), popřáli so dobrou noc, padli do postelí a okamžitě usnuli...


Lucie

čtvrtek 23. února 2012

SAE V.: Den třetí – hrad z písku, spálení Češi a první výlet do Dubaje (18. února)

Na sobotu odpoledne jsme si zarezervovali místa do hotelového autobusu do Dubaje. Dopoledne jsme ale ještě strávili na pláži. Dan s Filem se zprvu pustili do poměrně nenápadného hradu, postupně se z toho ale stal trošku megalomanský projekt. Až tak, že si ho ostatní turisti chodili fotit :-) My ho se Zuzankou zdobily mušličkama a já do toho fotila.


Bohužel stavba hradu zabrala několik hodin, které se nám vymstily. Ačkoli jsme byli namazaní, prudké slunko udělalo své a někteří do večera (jiní do rána) měli různé části těla v různém stádiu a barvě pečeného raka...


Dan a Fil to odskákali zádama, já měla rudý výstřih a nárty (to úplně nechápu do teď, ale proč ne...) a Zuzka kolem linie plavek. No prostě jsme všichni více nebo méně trpěli, tentokrát ale doopravdy...

Po obědě jsme se ve tři hodiny dostavili před recepci, kde na nás čekal hotelový mikrobus, a vydali jsme se do Deira City Center v Dubaji. Tam jsme se všichni rozprchli, cíl byl ale stejný – Gold souq a Spice souq, vyhlášené městské trhy.
Vstup do Gold souq.


A že bylo na co se dívat! Gold souq byla jedna velká zlatá ulice, kde všechny výlohy krámků byly napěchované zlatými prsteny, náhrdelníky, náušnicemi a dalšími šperky. Až z toho oči přecházely. Co se mi ale vůbec nelíbilo, byli místní prodejci napodobenin světově proslulých značek. Přibližně co minutu a půl se k nám nějaký připojil a spustil tu svou básničku: "Hello sir, copy watches, handbags, t-shirts, Louis Voitton, Prada, Gucci, Dior, ..." První dva mi nevadili. Když už to takhle udělal pátý, začínala jsem být naštvaná. U desátého mi tekly nervy. S patnáctým jsem je ale vytěsnila a začala úspěšně ignorovat :)


Víc než zlatý trh se mi ale líbil trh s kořením. Od Gold souqu jsme se propletli několika úzkými uličkami se všemožným zbožím a už nás do nosu praštila výrazná vůně koření všeho druhu. Vynořili jsme se mezi hliněnými domky a začali hledat to pravé pro nás. 

Fil se Zuzankou pátrali po vanilce, my s Danem po co nejkrásnější a nejaromatičtější skořici. Od té prodávané u nás se opravdu liší. Kromě ceny hlavně ve vůni, ale i ve velikosti. Nakonec jsme koupili ještě sušené čili papričky, tak jsem na ně zvědavá, jakou budou mít sílu.

Pytle s kořením a vonnými látkami.
Nakonec se Danovi podařilo nakoupit ještě kilo tabáku do vodní dýmky a ulovili jsme nějaké pohledy, a šlo se dál.

Naší další zastávkou byl Dubai Creek - za 120 dirhamů jsme si na hodinku pronajali malou loďku, na které nás pán provezl po zátoce. Viděli jsme tak mrakodrapy, sídla velkých firem, rezidenci guvernéra i nejstarší část města - čtvrť s názvem Bur Dubai. To už se ale začínalo smrákat, a když jsme dopluli, byla už tma. V dálce jsme tak aspoň viděli svítit nejvyšší budovu světa - Burdž Chalífu, na kterou jsme měli namířeno v pondělí.

Dubai Creek

A pak už jsme si jen stopli dalšího taxíka a v přepočtu přibližně za 60 korun (!) se nechali odvést zpátky přes město do Deira City Centre. Tam kluci zabrousili do obchodu s pánskou společenskou módou, kde na vše byly 75% slevy. Takže Fil si odnesl košili s manžetovými knoflíčky a Dan pásek. No a já neodolala a v obchůdku naproti si koupila náramky. Hned na to nás zlákala francouzská pekárna Paul, kde jsme si dali kafe, milk shake nebo horkou čokoládu, a už jsme si to zamířili na místo odjezdu hotelového minibusu. Bylo to tak akorát včas, abychom se vypravili na další skvělou večeři.


Lucie

SAE IV.: Den druhý – písečná bouře, ochotný taxikář a místní aquapark (17. února)

Den začal krásně – slunko svítilo, teplo bylo, jen ten vítr docela foukal. Ale co, na pláž jdeme. Jen se nám nějak nechtělo do vody. Doufali jsme ale, že se to zlepší. Nezlepšilo. Vítr přidával na síle až nešlo bez brýlí koukat, protože všude kolem poletoval písek. Co tedy s načatým dnem? Dopoledne jsme přestáli pod slunečníky na pláži a odpočívali. Pak si dali oběd a po něm se rozhodli, že vyzkoušíme místní aquapark, snad tam nebude tolik foukat.



Tak jsme se sbalili, vyrazili k recepci a odchytli si jednoho ze všudypřítomných taxíků. Bral to s námi cestou necestou – jeli jsme pouští a všude byly jen rozestavěné domy. Dál než na několik desítek metrů ani nebylo vidět, jak se zvedl písek. A tak jsme jen doufali, že nás nevyloží někde za dunou, neoloupí a nenechá nás na pospas zdejším přírodním podmínkám. 

Nakonec se ale ukázalo, že pán je nadmíru vstřícný. Vyložil nás před Dreamlandem s tím, že mu zatím nemáme platit a v kolik pro nás má přijet, že nás zase hodí zpátky. Takže odvoz na hotel zajištěn :-) Co ale bylo ještě lepší – cena za cestu do aquaparku nás vyšla na 35 dirhamů, což je nějakých 175,- korun. A to jsme prosím jeli dobrou půlhodinu minimálně. V Brně za tuhle cestu přejedu pár zatáček.



V aquaparku jsme pak budili lehce rozruch – všude totiž byly zahalené muslimky, které se koupou celé oblečené. Do toho je pár Evropanek či Američanek. No a my jsme docela blbly a lítali z tobogánu na tobogán, takže pánové plavčíci vždy trochu pookřáli, když jsme se se Zuzkou přiblížily. Pak nás kluci dokonce upozornili na to, že se hromadně stahují pod klouzačky, kde jezdíme my... Ale tak co, ať si to užijou :-) Každopádně sranda byla.



Byli jsme tam jen dvě hoďky a měli jsme dost. Nasedli jsme do našeho taxíku a vyrazili směr večeře. Opět obžerství...

Lucie