čtvrtek 16. srpna 2012

FINSKO III.: Helsinki Cathedral a blízké okolí (18. července)

Konečně jsme já, Eliška a Vendy vyrazily od Rautatiesema - Järnvägsstation směrem k Helsinki Cathedral. Zahlédla jsem ji už z letadla, když jsme přelétali nad městem a šli na přistání, a už tehdy mi přišla nádherná. A skutečně nezklamala. Z nádraží to bylo kousek (ostatně jako v centru téměř kamkoli), prošli jsme přes jednu z nákupních tříd (něco jako v Brně Masarykova) a už se před námi otevřelo Senátní náměstí. No a na něm jedna z nejkrásnějších staveb, co jsem ve Finsku viděla - Helsinki Cathedral.


Monumentální Helsinský dóm tvoří severní stranu náměstí a jeho stavba byla dokončena v roce 1852. Jsou na něm velmi patrné prvky inspirované Ruskem a jeho architekturou, stejně jako na dalších X stavbách v Helsinkách. Holt Rusko je blízko a vazby na něj jsou stále silné. Po roce 1917 byl dóm nazýván "Velký kostel" (finsky Suurkirkko) a po zřízení helsinské luteránské diecéze v roce 1959 se stal její katedrálou.

Ke kostelu vede obrovké schodiště, na kterém snad celoročně sedí spousta lidí :) Zvláštní je, že ty schody jsou takové prudší a vyšplhat se nahoru je docela fuška... Samozřejmě jsme se s holkama podívaly i dovnitř chrámu. Zvenku je ale hezčí.


Venda s Eliškou odpočívají před Alexandrem II.

Další dominantou Senátního náměstí (když pominu Senátní palác na východě, Helsinskou univerzitu na západě a Národní knihovnu na jihu) je pomník ruského cara Alexandra II. s alegorickými sochami z roku 1894. Jak už to tak u nadvlády bývá, když se Finsko v roce 1917 osamostatnilo, objevovaly se návrhy na odstranění sochy. Naštěstí se tak nestalo. Určitě by to byla škoda.

Pak už jsme se vydaly na další prohlídku města. Za celý den jsme toho ale měly už docela dost, a tak už to bylo jen krátké. Přešly jsme na tržiště a po cestě narazily na místní "Bridge of Love". Variaci na francouzský originál už má snad každé město :)



Rychle jsme mrkly na Uspenskin katedraali - tedy na největší pravoslavný kostel v západní Evropě, chrám Zesnutí Panny Marie. Druhý den jsme se ale vydaly až k němu (a do něj), takže o něm napíšu víc příště. No a nakonec jsme a zabrousily na přístavní trh.

Jedním slovem pohádka. Bohužel už bylo pozdě, a tak spoustu věcí sklízeli, každopádně plán na druhý den začal mít obrysy - oběd z místních stánků :)

Ještě jsme chtěly zajít na místní kávu, protože Finové mají jednu z největších spotřeb kafe v Evropě a jsou to vážně fajnšmekři, ale v centru je poměrně drahá. Za šálek espressa chtěli tuším 3,40 €. A to se nám jaksi nechtělo...


Ještě jednou Helsinki Cathedral - to když se žene déšť...

A v tu chvíli nás zastihl příšerný slejvák. Když už začal výrazně protýkat i strom, pod kterým jsme se schovávaly, bylo na čase zaběhnout do nějakého obchodu... Naštěstí to brzy přešlo a my se mohly vydat pro batohy na nádraží a směrem do čtvrti Arabianranta, kde jsme měly zajištěné ubytování v místní škole.

První den v Helsinkách za námi.

Lucie

čtvrtek 9. srpna 2012

FINSKO II.: Helsinky (18. července)

Tohle hlavní město mě naprosto okouzlilo, uchvátilo, dostalo... Je nádherné, čisté a pozitivní. Asi i tedy hodně záleží, jaké zrovna chytnete počasí a s jakou společností Helsinky objevujete, ale protože já jsem obojí měla báječné (díky Eli a Vendo), naprosto jsem se do nich zamilovala. Ale hezky popořádku...

Pokud do Helsinek cestujete letadlem, přiletíte na letiště Vantaa na severu města. Já přiletěla o půl jedné z Mnichova a na místě na mě čekaly holky. Společně ještě s Dominikem s Wendy, kteří pokračovali vlakem do Rovaniemi, jsme se pak vydali do města.

Pro klienty společnosti Finnair jezdí přímý autobus do centra, my ostatní jsme využili pravidelnou linku číslo 615. Ve špičce jezdí co 10 minut, pak přibližně po půl hodině. Za 4.50 € jsme se svezli od Terminálu 1 (ale staví samozřejmě i u Terminálu 2) až na Rautatiesema - Järnvägsstation, neboli na Hlavní vlakové nádraží. Celý oficiální název je tedy Helsingin rautatieasema - Helsingfors järnvägsstation , protože ve Finsku jsou úředními jazyky jak Finština, tak i Švédština. Všechny názvy jsou proto psané ve dvou naprosto hatmatilkových jazycích... :-)


Budova hlavního vlakového nádraží s věží, která je viditelná z širokého okolí.

Helsingin rautatieasema - Helsingfors järnvägsstation
 Na nádraží je možnost uschovat si batohy do placené skříňky. Do jednoho boxu se vejdou i dvě plně naložené krosny a za 24 hodin se zaplatí 4 €, což je docela v pohodě. Nevýhoda je, že už se do ní nedostanete a následně ji neuzavřete bez opětovného zaplacení. Proto je lepší vzít si na procházku městem spíš víc věcí, než se pak vracet pro mikinu.

Po odložení batohů jsme se s Eliškou a Vendou vypravily směr památky. Večer před odletem jsem si narychlo do nově pořízené mapy zakreslila místa, na která se chci podívat, a tak jsme měli alespoň odrazový můstek. Průvodce po Helsinkách se mi totiž koupit nepodařilo - v češtině neexistuje a v angličtině ho v brněnské specializované prodejně prostě neměli. Musela tedy stačit mapa.

Vltava a Zimní terasa Hašek

Hned po výlezu z nádraží nás zarazila první budova - Vltava. A v ní (jak taky jinak) česká hospoda. Docela jsme se nasmály, že i nějakých 1300 kilometrů od domova natrefíme na Krušovice, Haška a panorama Prahy. To jsme ale ještě nevěděly, že českých hospod mají v Helsinkách docela dost a česká piva jim taky nejsou cizí...

Chvilku nám trvalo, než jsme se zorientovaly, ale pak už jsme naprosto neomylně zamířily kolem muzea desingnu k budově Parlamentu a dál ke kostelu vytesaném ve skále, neboli k Temppeliaukion kirkko. Před ním jsme se čirou náhodou potkali s klukama od nás z kontingentu, a tak jsme dovnitř šli společně. Pak už jsme opět pokračovaly v naší hvězdné sestavě - já, Eliška a Venda.

Parlament

Temppeliaukio, finsky Temppeliaukion kirkko, je neobvyklý, moderní skalní kostel, vytesaný ve skále v helsinské čtvrti Töölö ve Finsku.
Stavba kostela, který projektovali architekti Timo Suomalainen a Tuomo Suomalainen, byla dokončena v roce 1969. Vlastní chrámová místnost je vytesána v žulové skále, která byla pomocí náloží roztříštěna a vyhloubena. Stěny, vysoké 5 až 8 metrů, tvoří jen nahrubo opracovaná žula. Prostor je uzavřen kopulovitou měděnou střechou s 180 okny, které do kostela vpouštějí denní světlo (celková výška je 13 metrů).
Mimo evangelických bohoslužeb se zde konají koncerty (místnost má vynikající akustiku).
Kostel, který je považován za jedinečný příklad architektonického expresionismu šedesátých let 20. století, je cílem mnoha turistů (kolem půl milionu návštěvníků ročně).
(Zdroj: Wikipedie)

Vchod do Temppeliaukion Church

Uvnitř kostela
Kostel měl zvláštní kouzlo. Jen jsme tam tak seděli, tiše rozjímali a nasávali atmosféru. Dovnitř prosvítaly sluneční paprsky, po stěnách sem tam stékaly pramínky vody. Na jedné straně velké varhany, pak oltář a zapálené svíčky. A do toho všude žula. No prostě pokud budete mít cestu do Helsinek, Temppeliaukion určitě stojí za vidění.

Naší další zastávkou byl Sibelius Monument, který je věnovaný finskému skladateli Jeanu Sibeliovi (1865–1957). Stojí v Sibeliově parku také ve čtvrti Töölö a navrhla ho finská sochařka Eila Hiltunen. Ocelový památník byl odhalen roku 1967 a je tvořen navzájem spojenými ocelovými píšťalami, které mají tvar vlny - autorka se snažila o zachycení podstaty Sibeliovy hudby.



Ráda bych podotkla, že na každém rohu v Helsinkách stojí park. Nebo alespoň strom či keř. Všude je spousta zeleně, což městu dodává velmi přívětivý nádech. No a hlavně v těch parcích to žije - lidé je aktivně využívají k odpočinku, k procházkám, ke cvičení, i jen k poklásobení s přáteli. Je to podobné jako brněnské Lužánky, jen s tím rozdílem, že v Helsinkách takto žije snad každý park. A hlavně všechny jsou uklizené a čisté a nikde se neválí odpadky.

A tak když jsme se vracely směrem k vlakovému nádraží a od něj měly namířeno k snad nejznámější finské stavbě - k Helsinki Cathedral, narazily jsme v jednom z parků na cvičící skupinku užívající si aerobic. Co na tom, že vitální osmdesátník strčil do kapsy kdejakou dvacítku a těhulka v minimálně sedmém měsíci to taky natřela skoro všem v okolí, tam to prostě žilo. A přidávali se i kolemjdoucí. Prostě jen tak, pro radost. A cvičili i přihlížející, hudba hrála, všude stála nezamčená kola (protože tam se nekrade a žijí tam poctiví lidé) a já se do Helsinek zamilovala zase o trochu víc.


O helsinské katedrále, tržišti, dalších parcích, Uspenski cathedral, pevnosti Suomenlinna a nejúžasnější kavárně v Helsinkách "U Paňmámy" zase v dalším příspěvku.

Lucie

středa 1. srpna 2012

FINSKO I.: Na úvod...

Finsko mě naprosto uchvátilo - lidé, příroda, atmosféra, pohoda. Takže následující série článků bude oslavná píseň na tuto zemi. To jen tak na začátek, abyste s tím počítali...

Další věc je, že nakonec jsem tam jela sama a bez Daniela, takže to není úplně ve stylu "Daniel a Lucie na cestách", ale pouze "Lucie na cestě...". Každopádně si myslím, že Suomi, jak se ve Finštině řekne Finsko, si článek rozhodně zaslouží, a to ne jeden...



Pro bližší pochopení a pro nezasvěcené - nejela jsem tam sama jen tak. Vlastně jsem ani nejela tak úplně sama. Mířila jsem tam na mezinárodní roverské setkání Roverway 2012 společně s dalšími šedesáti Čechy a přibližně tři a půl tisíci skauty ze všech možných i nemožných koutů planety (Evropa byla jasná, ale objevily se tam i kontingenty z Brazílie, Hong Kongu, Thaiwanu, Libanonu, Islandu, Kanady a podobně). Daniel společně s Filem a Zuzankou za mnou měli přijet do Helsinek a společně jsme si měli projet jižní Finsko a následně se cca na týden vydat do Pobaltí. Bohužel to se nakonec neuskutečnilo, a tak jsem si Finsko užila jen sama.

Itinerář cesty:
  • 17.7.
    • 19:00 - odjezd z Brna do Prahy, kde jsem přespala u kamaráda (díky, Jendo)
  • 18.7.
    • 7:15 - odlet z Ruzyně směr Mnichov a následně do Finska
    • 12:35 - přílet do Helsinek, Vantaa
  • 18.-20.7.
    • Helsinky
  • 20.7.
    • Opening ceremony na Olympijském stadionu
    • přesun na tábořiště Evo (cca 200km severně od Helsinek)
  • 20.-28.7.
    • Roverway 2012
  • 29.7. 
    • bourání tábora, super benefity pro IST, přesun do Helsinek
  • 30.7. 
    • opět Helsinky, večer odlet přes Frankfurt do Prahy.
  • 31.7.
    • přibližně ve tři ráno příjezd do Brna (na letišti mě vyzvedl můj drahý), ukládání ke spánku kolem čtvrté, prospané dopoledne...


Každopádně z celého tohohle výletu jsem nadšená. Hrozně se mi tam líbilo a doufám, že se tam brzy zase vrátím. Jen co zpracuju fotky, dovyperu všechno prádlo, douklidím skautské vybavení a na chvilku si odpočinu, pustím se do psaní jednotlivých článků a postřehů. Zatím to vidím, že jeden věnuji samotným Helsinkám, další ve zkratce Roverway a poslední Finsku všeobecně. Pokud mě napadne ještě něco dalšího, možná toho bude víc. To se ještě uvidí.

A na závěr jednu roverwayáckou (není to nic moc, ale slyšeli jsme to už tolikrát, že se mi i začala líbit a přežiju i uječený hlas zpěvačky):

sobota 30. června 2012

O cestovním pojištění

Původně jsem tenhle příspěvek chtěla nazvat "Blbost lidí nezná mezí". Inspiroval mě k tomu totiž rozhovor dvou dam středního věku v šalině, ale pak mi to přišlo trošku klišoidní. Ano, po více než měsíci jsem přes den musela cestovat šalinou - schvátila mě angína a dostat se jinak na Danovu promoci a následně k doktorovi prostě nebylo možné. Od 26. května, kdy mi skončila šalinkarta, jsem si totiž byla nejdříve líná pořídit novou, pak mi došlo, že ji ani nepotřebuju a všude chodím pěšky. Ale zpátky k věci - ty dvě dámy.

"Tak v pátek jedeme zase s dětma do Chorvatska. Na Makarskou, jako každý rok."
"Ty jo, to se máš, my letos nikam nevyrazíme. Franta toho má hodně v práci. Máš už všechno zařízeno? A balíš?"
"No jo, už mám cestovní horečku. Skoro už smažím i řízky." (smích)
"Hele a budete mít cestovní pojištění?"
"Ne, na co? To my nepotřebujeme."
"No, slyšela jsi o tom českym autobuse v Chorvatsku před pár dny, ne?"
"Jo, slyšela, ale to se nám stát nemůže. My jedeme vlastním autem, takže je to úplně bezpečný. Dřív jsme si pojištění platili, ale nikdy se nic nestalo, tak je to akorát zbytečný vyhazování peněz."
...

Tak jo, přiznávám, "rozhovor" je malinko přitažený za vlasy, ale v podobném duchu se zmíněná diskuse skutečně odehrávala. No, co k tomu dodat. Některým lidem prostě nedochází pár věcí. Já osobně bych bez cestovního pojištění z republiky nevystrčila ani nos. Mě osobně se naštěstí nikdy žádný úraz v zahraničí nestal, byla jsem ale při tom, když si kamarád na lyžích zlámal nohu. Na dvakrát (ahoj Kloky!). A upřímně řečeno, nebýt pojištěný, tak to mělo mnohem horší následky než "jen" šrouby v noze a téměř roční rekonvalescenci. Ono totiž platit výjezd záchranky (a málem i vrtulníku), následně pobyt v nemocnici v Trentu a pak převoz do České republiky... No nechtěla bych vidět ten účet...

Fotka z Monte Bondone v Itálii, když přijela sanitka pro kamaráda se zlomenou holenní i lýtkovou kostí. Naštěstí se mu zlomily v lyžáku a ne nad ním, jinak by to byla otevřená zlomenina (lyže se mu zapíchla a on rotací letěl dál...)

Jasně, někteří můžou namítnout, že sport je jiná záležitost, že je logické se pojistit, ale že když jedu k moři, že se přece nejedu zabít, případně když jen jedu obdivovat památky do některé z evropských metropolí, tak že to přece není to samé jako "brousit svah" či jinak hazardovat... Bla Bla Bla. Ono totiž nemusí jít o žádný velký úraz, on totiž klidně stačí zánět slepého střeva, který si těžko můžeme nechat až na doma. Nebo třeba mozková příhoda, astmatický záchvat či infarkt. A to nemluvím o zlomeném kotníku, protože člověk při tom objevování památek blbě šlápne (což mě se stává v jednom kuse...).

Jen tak pro představu:

Průměrné náklady na léčbu v zahraničí:
Zlomenina končetiny v Chorvatsku                                                          50 000 Kč
Srdeční příhoda v Německu                                                                  570 000 Kč
Střevní problémy v Egyptě                                                                  až 10 000 Kč
Operace slepého střeva ve Francii                                                        700 000 Kč
Převoz leteckým speciálem                                                                 1 500 000 Kč
Převoz sanitkou v Itálii                                                                             70 000 Kč
Ošetření zubů v Tunisu                                                                         100 000 Kč
Den hospitalizace v Rakousku                                                                 50 000 Kč
Zlomenina nohy v USA                                                                           450 000 Kč
Léčba antibiotiky Kanárské ostrovy                                                        3-5 000 Kč

Zdroj: Česká asociace pojišťoven

Vyloženě rozkošné, řekla bych... Ležím teď doma s angínou a modlím se, abych v úterý mohla odjet do Ruska. Dostat tu potvoru o týden později, tak se nechci vidět, jak umírám v autobuse směr Pobaltí a Moskva. Každopádně pojištění mít budu. Já i Dan.

Tak trochu spoléhám, že nám ho opět zajistí můj drahý - stejně jako při cestě do Emirátů. Míváme ho od nějaké pojišťovny, která je podle Danýse prostě nejlepší :) Kromě pojištění totiž zajišťuje i určitý standart ošetření na místě -  nedovolí převést nás (kdyby se náhodou něco stalo) jen tak někam, ale jen na ověřená a dobrá místa. A upřímně řečeno - než se dostat pod ruku řezníkovi, raději si připlatím... Jméno pojišťovny si nepamatuju, navíc jí přece nebudu dělat reklamu, ne? ;)

středa 30. května 2012

Letenky do Finska ... nebo raději autem?

Tak je to zase tady. Jsou to tři měsíce od chvíle, kdy jsem celá šílená vyhledávala, obtelefonovávala a zařizovala dovolenou v Emirátech. A abych nevyšla ze cviku, nacvičuju si to znovu. Tentokrát tedy naštěstí jen s letenkami. Ale zase to stojí za to. Sestava - stejná, místo určení - Helsinky, datum - dvojí, účel - dovolená ve Finsku. Takže proč ne.

Jenže to mám takové trochu komplikované. Zatímco já potřebuju odletět už 18. července, ostatní za mnou přijedou až na konci měsíce. Budu tam totiž 10 dní na skautském roverském setkání Roverway 2012. Před tím počítám ještě dva dny na projití Helsinek no a 29. za mnou má přiletět Dan, Fil a Zuzanka, abychom si to tam trochu procestovali. Takže nějak musím skloubit dvoje odlety z Čech a ideálně pak jeden odlet z Helsinek. Což je tak trochu boj.

Ono najít nejvýhodnější nabídku, aby to bylo schůdné pro oba termíny, od stejné společnosti (abychom alespoň zpátky letěli společně) a ještě špekulovat s různými variantami odletů, příletů a letišť, není zrovna procházka růžovým sadem. Takže od včerejška mám hlavu zase plnou vyhledávačů, letadel, přestupů, dlouhých mezipřistání a podobně...


Moje poznámky s kombinacemi různých odletů a příletů. Ten orvaný kus je obálka od pozvánky k přijímačkám.



Jak to ale zatím tak pozoruju, nejvýhodnější spoje mi to zatím našlo na serveru www.skyscanner.cz A to že jsem jich neprošla zrovna málo. Jen tak ze zvědavosti jsem to spočítala a v tuto chvíli jsem na 11 portálech vyhledávající letenky. No a na každém jsem si postupně zadávala Prahu nebo Vídeň, odlety 18. nebo 19. a 28. nebo 29. a přílety pak v rozmetí 4.-6.8. A kdybych si pamatovala něco z matematiky, spočítala bych i množství kombinací, jaké mi to vyplivlo, ale protože si to nepamatuju, tak nebude nic... A abych nezapomněla, hledala jsem taky co nejkratší čas letů, abychom na ceště nemuseli být víc než pár hodin.

Prostě když to shrnu - HRŮZA. Ale jak jsem psala, nejlíp mi vyšel skyscanner s nabídkou od airBaltic - odlety 18.7. a 29.7. a příletem pak 5.8., což jsou přesně datumy, které máme jako primární. No a cena pro mě vychází na 5 910,- Kč a na pozdější odlet pak 6 747,- Kč. Čas je taky pohodový - přestup v Rize, cesta tam 5 hodin 25 minut a zpátky dokonce jen 4 hodiny a 10 minut. O kousíček levněji vyšla nabídka už jen přímo od Lufthansy - 5 876,- a 6 613,- ale tam už bychom se museli vracet o den dřív. A přímý let od Finnairu z Prahy se pak dá sehnat od 6 793,- Kč (včechny ceny jsou z 30.5. 2012).


Ale to by prostě nebylo moje zařizování dovolené, kdyby se to nějak nezkomplikovalo, že... Takže jen co jsem to všechno dohledala a poslala Danovi, volal mi zpátky, že to možná uděláme úplně jinak - že se možná vrátíme k původní variantě a pojedeme autem. Já teda minimálně tam poletím kvůli Roverway, ale zbytek že by dorazil po zemi (a po moři)... "VUÍÍÍ" No co se dá dělat, jdeme hledat znovu, tentokrát jednosměrnou letenku jen pro mě.

Jo a aby toho nebylo málo, trochu se nám to komplikuje i s cestou do Ruska. Cesta autem pomalu padá, vlaky jsou prý zavšivené, letadllem nemůžeme kvůli společným vízům... Já ale odmítám strávit celkem šest dní v autobuse! Prostě ne, to je na mě trochu moc. Takže jsem docela zvědavá, jak tohle ještě dopadne. No bude asi docela sranda...

Lucie

neděle 20. května 2012

Středověké bitvy a život se šermířem, aneb článek ne-tak-úplně-o-cestování

Žiju se šermířem. Tuhle větu v poslední době opakuju nějak moc časo. Je ale naprosto shrnující a vystihující - částečně diagnóza, částečně výmluva, částečně vysvětlení. Lidé zasažení podobným neduhem jen chápavě pokyvují hlavou, ti ostatní tázavě povytáhnou obočí a představují si všechno možné. Výsledek to má ale stejný - vezmou si z toho to podstatné. Tedy že ne všechno v naší domácnosti a na způsobu trávení našich víkendů je normální.


Ale popořádku. Že podstatnou část úložných prostor v našem bytě zabírá brnění a kostými, to už jsem si zvykla. Přežiju i fakt, že dva dny před bitvou soustavně zakopávám o kožešiny, palcáty, meče, štíty a jiné srandy. Dokonce mi už přijde i normální, že po každé bitvě musím v ruce (!) vydrhnout veškeré dřevěné, cínové a kovové nádobí a následně ho naolejovat, a že jako vzorná žena plním pračku bruchami (středověké spodní prádlo) a nohavicemi (to se k tomu přivazuje - něco jako kalhoty). Taky můžu být ráda, že mám pračku a ne valchy, že... Co je ale prvním varovným znamením, je způsob utrácení mé výplaty.


Zde hromada Danových kostýmů a prošívky pod zbroj. Dva pytle s kožešinami a dekami na spaní jsou ještě uklizené v posteli, tašku s brněním, štíty a zbraně právě odstěhoval do předsíně. Moje oblečení je v druhé truhle...
Já, moderní žena, alespoň částečně sledující módní trendy, s ucházející zásobou dekorativní kosmetiky (i když ne nijak závratnou), semtam hřešící nákupem nějakého toho zkrášlovadla, pečovadla či hydratovadla a s lehkou úchylkou na boty a balzámy na rty, jsem si jediný kousek nekoupila ani nepamatuju! (Pokud tedy nepočítám krém z lékárny, který mi ale vlastně koupila maminka, když jsem na ní udělala smutný oči...) A přesto moje výplata mizí stejnou rychlostí, možná i rychleji, než tomu bylo před životem s šermířem.


Jak je to možné? Jednoduše. To je kožený pásek k šatům. PRÁSK! Pak taky kožená tašvice na drobnosti na pásek. PRÁSK! Hmm, a co lněná látka na šití dobových pytlíčků na jídlo a dalších nezbytností? PRÁSK! A přece kožené gotické botičky. PRÁSK! PRÁSK! A v neposlední řadě nezapomínejme na metry a metry látky na teplý plášť (a to ještě ani není hotový - z tří vrstev mám dvě, na každou je potřeba 4,5 metru jiné látky - od lnu po celtovinu). PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! Takže zářezy do mého bankovního konta jsou poměrně znatelné.


Podstatnou část mého pokoje nyní zabírá plášť. Chudáka šící stroj jsem málem zavařila.


Další varovný prst souvisí se zmíněnými kožišinami. Já, dlouholetý skaut se slušnou outdoorovou výbavou včetně teplého spacáku a samonafukovací karimatky, jsem nic z toho ještě na bitvě nepoužila. A asi ani nepoužiju. Žiju totiž se šermířem, a to s tím nejhorším možným druhem - se šéfem šermířské skupiny. Na tom by nebylo nic tak hrozného, kdyby neměl neutuchající potřebu být opravdu echt historický. Takže ano, místo v teplém spacáku spíme na hromadě kožešin a zabalení do spousty vrstev vlněných dek. Aspoň, že thermoprádla jsem se nemusela vzdát.


Teď už vím, jak ho obléknout do plechů, poprvé to byl ale docela boj. Bez pomoci mu kyrys ale stejně nezapnu.

Třetí varovný prst říká jediné - asi jsem se zbláznila. Jak jinak totiž logicky vysvětlit, že víkend co víkend (dobře, teď byl jeden týden klid a na tenhle jsem vlastně kvůli zánětu močových cest taky nejela) běhám v pátek ráno na velký nákup, nakládám maso, vařím vajíčka, připravuji jinou vhodnou krmi atd., balím kostýmy, kuchyňské náčiní i spaní a zbroj, skáču do auta, převlékám se do lněných šatů, ve kterých pak lítám celé další dva dny, chystám drahému snídani (večeři si zvládne ulovit sám), oblékám ho do zbroje, fotím jak divá, svlékám ho ze zbroje a dobrovolně zažívám za víkend dva kulturně-historické šoky? (Cesta z 21. století do 15. a zpátky.)

A to nepočítám život ve středověkém ležení. Řekněme, že je prostě takový jednodušší, prostší, hrubší. Asi i sprostší. Člověk si musí zvyknout. Nebo si musí zvyknout na URSI (naše šermířská skupina). A ne, moje prsa nepískaj a nikdy pískat nebudou a neznamená to, že jsou rozbitý! (Bohouši!) Jsem vážně zvědavá na svoji sestru, jak se s tím popasuje. Před pár dny za mnou přišla celá nadšená, jestli by s náma mohla jet na nějakou bitvu. Zřejmě má představu galantních způsobů a romantických rytířů a nic na tom nemění, že jí už je 19. PCHE! No, buď zděšeně uteče už první den nebo se jí pak už nezbavím...

Historické ležení na bitvě v Habrovanech.

Jestli má někdo pocit, že jeho život potřebuje okořenit, rozhodně mu doporučuju přidat se mezi šermíře. Já se nenudila už dobrých pár měsíců. Naposledy možná tak loni v létě - to když bylo vedro na padnutí, nikdo pořádně nebyl v Brně a s Danem jsme se dohromady teprve měli dát. Pak mi začal život s šermířem. Od zimy navíc ve volných chvílích přemýšlím nad další nestandardní věcí - místo střihů na halenky, sukně a jiné praktické a běžně využitelné věci, já soustavně vyhledávám střihy na gotické šaty, tuniky a pánské haleny. Můj nový šicí stroj dostává zabrat.


Takže nakonec tento článek o cestování tak trochu je - s URSI cestujeme v podstatě každý víkend. A jestli někoho zajímá, jak taková bitva vypadá, může se podívat na reportáž z Libušína nebo z Habrovan. Znovu se mi to psát nechce, proto musí stačit odkazy.


Lucie

úterý 1. května 2012

SAE XI.: Den sedmý (a osmý) - pláž, balení, sedmihodinový let a hodinové kufrování po Ruzyni (22. - 23. února)

Poslední den v Emirátech. Ráno jsme si skočili na snídani a pak započala první fáze balení. Byla ale jen půlhodinová a vydali jsme se ještě naposledy plácnout k vodě. Trocha pokoupání, trocha hledání mušlí, mnoho slunení a mnoho čtení. Prostě jsme naposledy jaksepatří trpěli na pláži. Pak už poslední výtečný oběd a pokračovali jsme v balení.

Já si ještě chtěla odlovit poslední kešku přímo ve městečku, a tak jsem na Dana poněkud spěchala. Sbalili jsme všechno do kufrů a vydali se odchytit jednoho ze všudypřítomných taxíků. Nalehko jsme naskočili a s GPSkou v ruce jsme se panu taxikáři snažili vysvětlit, co po něm chceme. Geocaching samozřejmě neznal, a tak po chvilce dohadování jsme jen zaveleli, že chceme tam a že mu budeme říkat...

Dan se pokouší otevřít zarezlou kešku.

No byl z nás lehce zmatený, ale nakonec udělal, co jsme chtěli. Jeli jsme asi deset minut, když krabička hlásila, že už tam jsme. Vyskočili jsme a chvilku hledali, ale nakonec byla naše. Vzorová nanovka, jen jaksi zarezlá, takže se do ní nedalo dostat. Tak jsem s ní aspoň vyfotila Dana, taxikář se mezitím otočil, a už jsme opět naskočili dovnitř. Cestou k hotelu jsme s pánem poklábosili. Je to Pakistácen a v Emirátech už je dvacet let, ale poslední dobou se mu tam už moc nelíbí. Taxíka ale řídí stále dál.

Bylo tak akorát chvilku před druhou, když jsme dochvátali k našemu apartmá, naházeli kufry do něčeho na způsob golfového vozíku s korbičkou (jakože korba, ale malinká, sotva na kufry) a nechali se odvést k hlavní budově hotelu. Tam jsme složili věci, vrátili klíče od pokoje, vyzvedli pasy a měli jsme hodinku, než pojede mikrobus na letiště.


Při čekání nás velmi pobavila jedna z českých dam, která prohlásila něco ve smyslu: "Tak týden na Emiráty naprosto stačil, stejně tu není nic k vidění." To jsme bouchli smíchy. Nám ten týden nestačil ani náhodou, stejně jsme nestihli všechno (například Abú Dhabí), ale věřím, že jestli někdo celý týden sedí na zadku u hotelového bazénu, skutečně tam toho moc ke koukání nebylo... Nakonec jsme se ještě naposledy šli projít na pláž. Já samozřejmě ještě musela vlítnout nohama do vody, bez toho by to nešlo... Tak nějak jsme se rozloučili s hotelem a zamířili na letiště.

Poslení fotka pláže

Klasické letištní peripetie, bezpečnostní opatření, kontroly pasů atd... Pak taky duty free zona a utrácení posledních dirhamů. Konečně jsme se nalodili a čekali na vzlétnutí. Odlétali jsme kolem sedmé a cesta zpátky měla trvat 6 hodin 20 minut. Bohužel velmi brzy nám oznámili, že fouká silný protivítr, a tak budeme mít hodinové zpoždění. Co se dalo dělat. Sedm hodin ve stísněných podmínkách charterového letu ale bylo pekelných.

Kolem jedenácté našeho času jsme přistáli na Ruzyni a šli si vyzvednout kufry. V každém se samozřejmě nacházelo poměrně velké množství tabáku do vodních dýmek, co Dan s Filem nakoupili. Povolené množství bylo asi 200g na osobu. To jsme jednoduše nesplňovali. No a překvapili nás páni celníci, kteří naběhli a už chtěli skoro každého hnát přes kontrolu. Když nás ale jeden z nich viděl, jak na jednom vozíku táhnem čtyři kufry a jaké se jim tvoří fronty, poslal nás bez kontroly. Další nás sice chtěl stavět, ale když jsme zaprotestovali, že nás jeho kolega pustil, bylo vše v pořádku a my se vydali do mrazivé české noci. Naštěstí už nebylo -20°C pod nulou, jako když jsme odjížděli, ale i tak to byl sakra rozdíl...

Chvilku jsme se naháněli s pánem, co nás měl odvést k autu a už jsme se sami vydali směr Brno. Jenže to jsme si jen mysleli. Blbě jsme odbočili a ocitli jsme se na Terminálu 2. Říkali jsme si: v pohodě, to prostě projedem. Jenže jsme dovnitř projeli za jiným autem a nevzali si lístek. A průšvih byl na světě. Ono dostat se v noci z parkoviště před letištěm, když nemáte lístek na vjezd a výjezd, je fakt problém. Kluci šli hledat pomoc na letiště, tam o tom nic nevěděli. Tak volali na infolinku parkovacího systému, tam ale neměli dálkové ovládáni. Nakonec Dan musel pěšky doběhnout na Terminál 1, najít nonstop parkoviště s ostrahou, od nich si vyžádat nový lístek a doběhnout zpátky. Krása jásá. Než jsme se vymotali z letiště, byla jedna hodina ráno.

A hned na to přišel další šok - museli jsme natankovat. A cena 37,60 za litr (ano, v té době to bylo ještě takto "málo") u Shellky nám proti 8,60 v Emirátech přišla vážně příšerná... Co naplat, natankovali jsme a vyřítili se po "schodech do Brna" směrem domů. V Lesné jsme vysadili Fila se Zuzankou a uháněli na Spolkovou. Než jsme se dostali do postele, bylo půl čtvrté. Byli jsme totálně vyčerpaní. V Emirátech přitom už před hodinou vstávali na první motlitby! Koupelna, postel, spánek. Ráno k nám pak přišlo až v poledne, dřív to prostě nešlo...

Lucie