A je to tedy – máme sbaleno, jsme nachystaní a netrpělivě vyčkáváme na odjezd. Z Brna jsme vyjeli už v úterý večer a noc strávili u Danových příbuzných na okraji Prahy. Odlet jsme totiž měli v půl desáté dopoledne, na letišti jsme tedy měli být už v půl osmé. A odjíždět v pět ráno z Brna, abychom se v klidu dostali na Ruzyni, se nám vážně nechtělo.
V půl sedmé jsme si tedy v relativní pohodě vstali, měli nachystanou skvělou snídani od tety a v sedm vyrazili směr letiště. Na cestě nás zastihl pořádný marast – chumelenice, vítr a celkově pěkný nečas. Zaparkovali jsme na parkovišti kousek od letiště a minibus nás dovezl k terminálu 2, kde jsme ve stánku Fisher vyzvedli poukazy na letenky i ubytování. A už jsme si to štrádovali na terminál 1, odkud to lítá mimo Shengen.
Zavazadla jsme si nechali obmotat metry a metry igelitu (ano, je to velmi neekologické, ale co už), odbavili se, a šup do duty free prostoru. Chvilku jsme se jen tak poflakovali, když mi žaludek zavelel, že mám hlad. Našli jsme tedy docela fajn restauraci s příjemnými cenami (v autě jsme ve zprávách ještě stačili zaslechnout, že pražské letiště je nejdražší v celé Evropě, což jsme si vzápětí potvrdili, aneb presso za 120,- korun už je fakt hodně) a dali si snídaňové menu. Míchaná vajíčka i šunku zapečenou s vejci měli dobrou (a za necelých 90,- korun).
A to už pomalu byl čas odletu, dostavili jsme se ke gatu B5, prošli bezpečnostními rámy i všemožnými scany a konečně byli vpuštěni do letadla. Necelých šest hodin letu bylo před námi.
Co asi tak napsat – bylo to dlouhé a únavné. Nad celou Evropou bylo zataženo, takže byly vidět jen mraky. Občas vykoukly jen Karpaty nad Rumunskem. Něco málo pak začalo být vidět až těsně nad Dubají, ale to už byla tma (čas tam je o tři hodiny dopředu).
No a pak to chvíli drncalo a házelo a přistáli jsme ve Spojených Arabských Emirátech. Vysedli jsme, prošli šíleně velkým letištěm (a se Zuzankou se shodly, že nám ty všudypřítomné černé můry = totálně zahalené ženy nahánějí hrůzu), absolvovali vízovou a pasovou kontrolu včetně scanu očí a už si to namířili za delegátem. Ten nás nasměroval do auta k nějakému Indovi nebo Pakistánci, který nás společně s dalšími čtyřmi českými osadníky dovezl do hotelu Umm Al Quawain. Cesta trvala asi tři čtvrtě hodiny, ale všichni v Emirátech s prominutím řídí jak hovada. Jsem ráda, že jsem si ten mezinárodní řidičák nevyřídila. Tady se prostě neřeší přednosti, předjíždění zprava nebo zleva, ani pruhy. Šílený. Radši to přenechám Danýskovi, který se na to už těší.
Pak už jsme se jen ubytovali, šli se najíst, dali si rychlou procházku po pláži (a já po kolena samozřejmě musela vlítnout do moře) a totálně odpadli. Ač bylo v Čechách teprve nějakých osm večer (a tady 11), my šli spát. V půl šesté ráno místního času nás (kromě Dana) vzbudilo svolávání muslimů na modlitby. U všech čertů, proč vstávají tak brzo?!
Je večer a my si po dalších čtyřech takových svoláváních z minaretu začínáme zvykat... Za pět a půl hodiny nás to čeká znovu.
Lucie
Žádné komentáře:
Okomentovat