středa 30. května 2012

Letenky do Finska ... nebo raději autem?

Tak je to zase tady. Jsou to tři měsíce od chvíle, kdy jsem celá šílená vyhledávala, obtelefonovávala a zařizovala dovolenou v Emirátech. A abych nevyšla ze cviku, nacvičuju si to znovu. Tentokrát tedy naštěstí jen s letenkami. Ale zase to stojí za to. Sestava - stejná, místo určení - Helsinky, datum - dvojí, účel - dovolená ve Finsku. Takže proč ne.

Jenže to mám takové trochu komplikované. Zatímco já potřebuju odletět už 18. července, ostatní za mnou přijedou až na konci měsíce. Budu tam totiž 10 dní na skautském roverském setkání Roverway 2012. Před tím počítám ještě dva dny na projití Helsinek no a 29. za mnou má přiletět Dan, Fil a Zuzanka, abychom si to tam trochu procestovali. Takže nějak musím skloubit dvoje odlety z Čech a ideálně pak jeden odlet z Helsinek. Což je tak trochu boj.

Ono najít nejvýhodnější nabídku, aby to bylo schůdné pro oba termíny, od stejné společnosti (abychom alespoň zpátky letěli společně) a ještě špekulovat s různými variantami odletů, příletů a letišť, není zrovna procházka růžovým sadem. Takže od včerejška mám hlavu zase plnou vyhledávačů, letadel, přestupů, dlouhých mezipřistání a podobně...


Moje poznámky s kombinacemi různých odletů a příletů. Ten orvaný kus je obálka od pozvánky k přijímačkám.



Jak to ale zatím tak pozoruju, nejvýhodnější spoje mi to zatím našlo na serveru www.skyscanner.cz A to že jsem jich neprošla zrovna málo. Jen tak ze zvědavosti jsem to spočítala a v tuto chvíli jsem na 11 portálech vyhledávající letenky. No a na každém jsem si postupně zadávala Prahu nebo Vídeň, odlety 18. nebo 19. a 28. nebo 29. a přílety pak v rozmetí 4.-6.8. A kdybych si pamatovala něco z matematiky, spočítala bych i množství kombinací, jaké mi to vyplivlo, ale protože si to nepamatuju, tak nebude nic... A abych nezapomněla, hledala jsem taky co nejkratší čas letů, abychom na ceště nemuseli být víc než pár hodin.

Prostě když to shrnu - HRŮZA. Ale jak jsem psala, nejlíp mi vyšel skyscanner s nabídkou od airBaltic - odlety 18.7. a 29.7. a příletem pak 5.8., což jsou přesně datumy, které máme jako primární. No a cena pro mě vychází na 5 910,- Kč a na pozdější odlet pak 6 747,- Kč. Čas je taky pohodový - přestup v Rize, cesta tam 5 hodin 25 minut a zpátky dokonce jen 4 hodiny a 10 minut. O kousíček levněji vyšla nabídka už jen přímo od Lufthansy - 5 876,- a 6 613,- ale tam už bychom se museli vracet o den dřív. A přímý let od Finnairu z Prahy se pak dá sehnat od 6 793,- Kč (včechny ceny jsou z 30.5. 2012).


Ale to by prostě nebylo moje zařizování dovolené, kdyby se to nějak nezkomplikovalo, že... Takže jen co jsem to všechno dohledala a poslala Danovi, volal mi zpátky, že to možná uděláme úplně jinak - že se možná vrátíme k původní variantě a pojedeme autem. Já teda minimálně tam poletím kvůli Roverway, ale zbytek že by dorazil po zemi (a po moři)... "VUÍÍÍ" No co se dá dělat, jdeme hledat znovu, tentokrát jednosměrnou letenku jen pro mě.

Jo a aby toho nebylo málo, trochu se nám to komplikuje i s cestou do Ruska. Cesta autem pomalu padá, vlaky jsou prý zavšivené, letadllem nemůžeme kvůli společným vízům... Já ale odmítám strávit celkem šest dní v autobuse! Prostě ne, to je na mě trochu moc. Takže jsem docela zvědavá, jak tohle ještě dopadne. No bude asi docela sranda...

Lucie

neděle 20. května 2012

Středověké bitvy a život se šermířem, aneb článek ne-tak-úplně-o-cestování

Žiju se šermířem. Tuhle větu v poslední době opakuju nějak moc časo. Je ale naprosto shrnující a vystihující - částečně diagnóza, částečně výmluva, částečně vysvětlení. Lidé zasažení podobným neduhem jen chápavě pokyvují hlavou, ti ostatní tázavě povytáhnou obočí a představují si všechno možné. Výsledek to má ale stejný - vezmou si z toho to podstatné. Tedy že ne všechno v naší domácnosti a na způsobu trávení našich víkendů je normální.


Ale popořádku. Že podstatnou část úložných prostor v našem bytě zabírá brnění a kostými, to už jsem si zvykla. Přežiju i fakt, že dva dny před bitvou soustavně zakopávám o kožešiny, palcáty, meče, štíty a jiné srandy. Dokonce mi už přijde i normální, že po každé bitvě musím v ruce (!) vydrhnout veškeré dřevěné, cínové a kovové nádobí a následně ho naolejovat, a že jako vzorná žena plním pračku bruchami (středověké spodní prádlo) a nohavicemi (to se k tomu přivazuje - něco jako kalhoty). Taky můžu být ráda, že mám pračku a ne valchy, že... Co je ale prvním varovným znamením, je způsob utrácení mé výplaty.


Zde hromada Danových kostýmů a prošívky pod zbroj. Dva pytle s kožešinami a dekami na spaní jsou ještě uklizené v posteli, tašku s brněním, štíty a zbraně právě odstěhoval do předsíně. Moje oblečení je v druhé truhle...
Já, moderní žena, alespoň částečně sledující módní trendy, s ucházející zásobou dekorativní kosmetiky (i když ne nijak závratnou), semtam hřešící nákupem nějakého toho zkrášlovadla, pečovadla či hydratovadla a s lehkou úchylkou na boty a balzámy na rty, jsem si jediný kousek nekoupila ani nepamatuju! (Pokud tedy nepočítám krém z lékárny, který mi ale vlastně koupila maminka, když jsem na ní udělala smutný oči...) A přesto moje výplata mizí stejnou rychlostí, možná i rychleji, než tomu bylo před životem s šermířem.


Jak je to možné? Jednoduše. To je kožený pásek k šatům. PRÁSK! Pak taky kožená tašvice na drobnosti na pásek. PRÁSK! Hmm, a co lněná látka na šití dobových pytlíčků na jídlo a dalších nezbytností? PRÁSK! A přece kožené gotické botičky. PRÁSK! PRÁSK! A v neposlední řadě nezapomínejme na metry a metry látky na teplý plášť (a to ještě ani není hotový - z tří vrstev mám dvě, na každou je potřeba 4,5 metru jiné látky - od lnu po celtovinu). PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! Takže zářezy do mého bankovního konta jsou poměrně znatelné.


Podstatnou část mého pokoje nyní zabírá plášť. Chudáka šící stroj jsem málem zavařila.


Další varovný prst souvisí se zmíněnými kožišinami. Já, dlouholetý skaut se slušnou outdoorovou výbavou včetně teplého spacáku a samonafukovací karimatky, jsem nic z toho ještě na bitvě nepoužila. A asi ani nepoužiju. Žiju totiž se šermířem, a to s tím nejhorším možným druhem - se šéfem šermířské skupiny. Na tom by nebylo nic tak hrozného, kdyby neměl neutuchající potřebu být opravdu echt historický. Takže ano, místo v teplém spacáku spíme na hromadě kožešin a zabalení do spousty vrstev vlněných dek. Aspoň, že thermoprádla jsem se nemusela vzdát.


Teď už vím, jak ho obléknout do plechů, poprvé to byl ale docela boj. Bez pomoci mu kyrys ale stejně nezapnu.

Třetí varovný prst říká jediné - asi jsem se zbláznila. Jak jinak totiž logicky vysvětlit, že víkend co víkend (dobře, teď byl jeden týden klid a na tenhle jsem vlastně kvůli zánětu močových cest taky nejela) běhám v pátek ráno na velký nákup, nakládám maso, vařím vajíčka, připravuji jinou vhodnou krmi atd., balím kostýmy, kuchyňské náčiní i spaní a zbroj, skáču do auta, převlékám se do lněných šatů, ve kterých pak lítám celé další dva dny, chystám drahému snídani (večeři si zvládne ulovit sám), oblékám ho do zbroje, fotím jak divá, svlékám ho ze zbroje a dobrovolně zažívám za víkend dva kulturně-historické šoky? (Cesta z 21. století do 15. a zpátky.)

A to nepočítám život ve středověkém ležení. Řekněme, že je prostě takový jednodušší, prostší, hrubší. Asi i sprostší. Člověk si musí zvyknout. Nebo si musí zvyknout na URSI (naše šermířská skupina). A ne, moje prsa nepískaj a nikdy pískat nebudou a neznamená to, že jsou rozbitý! (Bohouši!) Jsem vážně zvědavá na svoji sestru, jak se s tím popasuje. Před pár dny za mnou přišla celá nadšená, jestli by s náma mohla jet na nějakou bitvu. Zřejmě má představu galantních způsobů a romantických rytířů a nic na tom nemění, že jí už je 19. PCHE! No, buď zděšeně uteče už první den nebo se jí pak už nezbavím...

Historické ležení na bitvě v Habrovanech.

Jestli má někdo pocit, že jeho život potřebuje okořenit, rozhodně mu doporučuju přidat se mezi šermíře. Já se nenudila už dobrých pár měsíců. Naposledy možná tak loni v létě - to když bylo vedro na padnutí, nikdo pořádně nebyl v Brně a s Danem jsme se dohromady teprve měli dát. Pak mi začal život s šermířem. Od zimy navíc ve volných chvílích přemýšlím nad další nestandardní věcí - místo střihů na halenky, sukně a jiné praktické a běžně využitelné věci, já soustavně vyhledávám střihy na gotické šaty, tuniky a pánské haleny. Můj nový šicí stroj dostává zabrat.


Takže nakonec tento článek o cestování tak trochu je - s URSI cestujeme v podstatě každý víkend. A jestli někoho zajímá, jak taková bitva vypadá, může se podívat na reportáž z Libušína nebo z Habrovan. Znovu se mi to psát nechce, proto musí stačit odkazy.


Lucie

úterý 1. května 2012

SAE XI.: Den sedmý (a osmý) - pláž, balení, sedmihodinový let a hodinové kufrování po Ruzyni (22. - 23. února)

Poslední den v Emirátech. Ráno jsme si skočili na snídani a pak započala první fáze balení. Byla ale jen půlhodinová a vydali jsme se ještě naposledy plácnout k vodě. Trocha pokoupání, trocha hledání mušlí, mnoho slunení a mnoho čtení. Prostě jsme naposledy jaksepatří trpěli na pláži. Pak už poslední výtečný oběd a pokračovali jsme v balení.

Já si ještě chtěla odlovit poslední kešku přímo ve městečku, a tak jsem na Dana poněkud spěchala. Sbalili jsme všechno do kufrů a vydali se odchytit jednoho ze všudypřítomných taxíků. Nalehko jsme naskočili a s GPSkou v ruce jsme se panu taxikáři snažili vysvětlit, co po něm chceme. Geocaching samozřejmě neznal, a tak po chvilce dohadování jsme jen zaveleli, že chceme tam a že mu budeme říkat...

Dan se pokouší otevřít zarezlou kešku.

No byl z nás lehce zmatený, ale nakonec udělal, co jsme chtěli. Jeli jsme asi deset minut, když krabička hlásila, že už tam jsme. Vyskočili jsme a chvilku hledali, ale nakonec byla naše. Vzorová nanovka, jen jaksi zarezlá, takže se do ní nedalo dostat. Tak jsem s ní aspoň vyfotila Dana, taxikář se mezitím otočil, a už jsme opět naskočili dovnitř. Cestou k hotelu jsme s pánem poklábosili. Je to Pakistácen a v Emirátech už je dvacet let, ale poslední dobou se mu tam už moc nelíbí. Taxíka ale řídí stále dál.

Bylo tak akorát chvilku před druhou, když jsme dochvátali k našemu apartmá, naházeli kufry do něčeho na způsob golfového vozíku s korbičkou (jakože korba, ale malinká, sotva na kufry) a nechali se odvést k hlavní budově hotelu. Tam jsme složili věci, vrátili klíče od pokoje, vyzvedli pasy a měli jsme hodinku, než pojede mikrobus na letiště.


Při čekání nás velmi pobavila jedna z českých dam, která prohlásila něco ve smyslu: "Tak týden na Emiráty naprosto stačil, stejně tu není nic k vidění." To jsme bouchli smíchy. Nám ten týden nestačil ani náhodou, stejně jsme nestihli všechno (například Abú Dhabí), ale věřím, že jestli někdo celý týden sedí na zadku u hotelového bazénu, skutečně tam toho moc ke koukání nebylo... Nakonec jsme se ještě naposledy šli projít na pláž. Já samozřejmě ještě musela vlítnout nohama do vody, bez toho by to nešlo... Tak nějak jsme se rozloučili s hotelem a zamířili na letiště.

Poslení fotka pláže

Klasické letištní peripetie, bezpečnostní opatření, kontroly pasů atd... Pak taky duty free zona a utrácení posledních dirhamů. Konečně jsme se nalodili a čekali na vzlétnutí. Odlétali jsme kolem sedmé a cesta zpátky měla trvat 6 hodin 20 minut. Bohužel velmi brzy nám oznámili, že fouká silný protivítr, a tak budeme mít hodinové zpoždění. Co se dalo dělat. Sedm hodin ve stísněných podmínkách charterového letu ale bylo pekelných.

Kolem jedenácté našeho času jsme přistáli na Ruzyni a šli si vyzvednout kufry. V každém se samozřejmě nacházelo poměrně velké množství tabáku do vodních dýmek, co Dan s Filem nakoupili. Povolené množství bylo asi 200g na osobu. To jsme jednoduše nesplňovali. No a překvapili nás páni celníci, kteří naběhli a už chtěli skoro každého hnát přes kontrolu. Když nás ale jeden z nich viděl, jak na jednom vozíku táhnem čtyři kufry a jaké se jim tvoří fronty, poslal nás bez kontroly. Další nás sice chtěl stavět, ale když jsme zaprotestovali, že nás jeho kolega pustil, bylo vše v pořádku a my se vydali do mrazivé české noci. Naštěstí už nebylo -20°C pod nulou, jako když jsme odjížděli, ale i tak to byl sakra rozdíl...

Chvilku jsme se naháněli s pánem, co nás měl odvést k autu a už jsme se sami vydali směr Brno. Jenže to jsme si jen mysleli. Blbě jsme odbočili a ocitli jsme se na Terminálu 2. Říkali jsme si: v pohodě, to prostě projedem. Jenže jsme dovnitř projeli za jiným autem a nevzali si lístek. A průšvih byl na světě. Ono dostat se v noci z parkoviště před letištěm, když nemáte lístek na vjezd a výjezd, je fakt problém. Kluci šli hledat pomoc na letiště, tam o tom nic nevěděli. Tak volali na infolinku parkovacího systému, tam ale neměli dálkové ovládáni. Nakonec Dan musel pěšky doběhnout na Terminál 1, najít nonstop parkoviště s ostrahou, od nich si vyžádat nový lístek a doběhnout zpátky. Krása jásá. Než jsme se vymotali z letiště, byla jedna hodina ráno.

A hned na to přišel další šok - museli jsme natankovat. A cena 37,60 za litr (ano, v té době to bylo ještě takto "málo") u Shellky nám proti 8,60 v Emirátech přišla vážně příšerná... Co naplat, natankovali jsme a vyřítili se po "schodech do Brna" směrem domů. V Lesné jsme vysadili Fila se Zuzankou a uháněli na Spolkovou. Než jsme se dostali do postele, bylo půl čtvrté. Byli jsme totálně vyčerpaní. V Emirátech přitom už před hodinou vstávali na první motlitby! Koupelna, postel, spánek. Ráno k nám pak přišlo až v poledne, dřív to prostě nešlo...

Lucie

středa 25. dubna 2012

SAE X.: Den šestý - vítr přitvrdil, slunko pálilo, ale Dubai opět nezklamala (21. února)

Poslední výlet do Dubaje jsme si naplánovali až na odpoledne, a tak jsme se po snídani šli vyvalit na pláž. Stále ale foukal silný vítr a byly vysoké vlny. Ostatní mě přemlouvali, že do nich musíme jít skákat. Byli tak nadšení, že jsem nemohla odmítnout a povolila jsem. No a tak jsme šli.

Když pominu fakt, že v jednu chvíli jsem měla vodu po kolena a jen o vteřinu později po pas (a to jsem sotva vlezla do moře), nebudu brát ohled ani na to, že každá trochu větší vlna mě div nevysvlékla z plavek (být v okolí muslimové, tak mě asi rovnou utopí, protože ten horní díl plavek prostě na místě v náporu vln nedržel), a už vůbec se nebudu zamýšlet nad sprchou slané vody v očích co každých 10 vteřin, tak jsem si stejně spílala, co to proboha vyvádím...


Není to pořádně vidět, ale vlny byly fakt pořádné.

Ne, skákání do vln, když každá má sílu malého buldozeru, opravdu není pro mě. A naplno jsem se o tom přesvědčila ve chvíli, kdy jsem jednu vlnu sice úspěšně přeskočila, tu hned za ní jsem ale nezvládla. A tak jsem se rázem ocitla přišpendlená na dně, bokem drhnoucí o písek a očima, pusou i nosem plným slané vody. Párkrát to se mnou po tom dně poválelo, chvíli jsem se tam plácala, a pak mě to konečně vyplivlo.

Když se mi podařilo vykuckat i zbytky soli a vymnout si písek z očí, Dan mě vzal do vln ještě jednou s sebou a snažil se mi ukázat, jak na to. Teoreticky je to sice jednoduché, ale prakticky to taková prča není. Takže jsem se ho držela jako klíště, ruce a nohy omotané kolem jeho těla a odmítala jsem se pustit. Když po chvíli zjistil, že tohohle klíštěte se jen tak nezbaví, radši se mnou vylezl na břeh.



Protože jsme od písku byli všichni, skočili jsme si dát sprchu a pak se ještě vyvalili u bazénu. Klasicky jsme se slunili, četli si a těšili se na oběd. Po něm už jsme naskákali do auta a vydali se směr Dubai.

Naší první zastávkou byla Burdž Al Arab - tedy jediný 7* hotel na světě ve tvaru plachetnice. Stáli jsme u brány, protože blíž se dostat nedalo, a pozorovali ta neuvěřitelná bezpečnostní opatření - auto přijede k první závoře. Tam si ho zkontroluje sekuriťák a projde si seznam hostů, jestli dotyčný může vjet nebo ne. Zvedne mu závoru, on projede a zastaví se před "strážní budkou". Sekuriťák do vysílačky zahlásí, že může jet, a další chlápek od ostrahy nechá před autem zajet betonový zátaras (ten vyjíždí ze silnice). Mezitím spadne závora, pak zajede zátaras a proces se opakuje. Jen rozvoz pizzy na motorce na chlápky mávne, oni na něj, bez zastavení objede zátaras a už si to valí k hotelu...


Já a Danýs před Burdž Al Arab. Za námi je vidět i jeden z automatických zátarasů, které vyjíždí ze silnice.

V okolí Burdž Al Arab jsme si odlovili dvě kešky (a jedna se rovnala partyzánskému zákroku - to když jsme stále nenápadně brousili kolem a čekali, až ti muslimové půjdou na modlitby), v prominentní čtvrti plné vilek zneužili záchody v mini pro-evropském nákupním centru, a pak už jsme se opět vydali na cestu. Další cíl - Palm Jumeirah, tedy jeden z umělých ostrovů ve tvaru palmy.

Po bezpečnostních opatřeních před Burdž Al Arabem jsme se obávali, jestli nás tam vůbec pustí, když tam nejedeme do žádného hotel. Ale to jen do chvíle, než jsme se ocitli na šestiproudé dálnici vedoucí středem umělého ostrova. Dokonce tam mají zavedené i metro!



Ze satelitnách snímků jsme se také domnívali, že to sice bude hotel vedle hotelu, ale tak nějak to na nás působilo, že to budou maličkaté hotýlky. Moje představa byla jako takovéty slaměné chatrče v Tichomoří. Omyl. Náhle jsme projížděli kolem (minimálně)patnáctipatrových luxusních budov, ze kterých přepych sálal na všechny strany... ŠÍLENOST!

Je to neuvěřitelné, ale jsou to tři kilometry umělého ostrova vedoucí do moře, kde každý čtverečný metr je zastaven ubytovacími zařízeními světového kalibru.

Opět jsme si odlovili kešku (shodou okolností byl poslední log také od Čecha), vyfotili si slavný hotel Atlantis, projeli se po jednom rameni palmy a pochopili, co znamenají cedule "ALL ROUND EXIT". Ne, skutečně se z těch ramen nedá dostat na pevninu nijak jinak, než opět středem ostrova. A pak jsme se rozhodli, že už pojedeme zpátky.

Hotel Atlantis - přes den se tam dá koupat s delfíny (opět za tučný poplatek).

To jsme ještě ale netušili, jaká zrada nás potká. Vyznat se v těch jejich křižovatkách, sjezdech, nájezdech, silnicích, dálnicích, kruháčích a já nevím čem, je vážně nadlidský výkon. Takže ačkoli jsme to neměli v plánu, náhle jsme se ocitli na sjezdu k Mall of the Emirates - největšímu a myslím i nejstaršímu nákupnímu středisku v Dubaji. A tak když už jsme se tam ocitli, tak jsme se teda šli podívat i dovnitř. No a krása střídala nádheru, vážení...

Tolik hyper-mega-luxusního zboží, značek, výrobků a všeho na jednom místě, to nám oči přecházely. Shopoholici by na místě umřeli... Přiznám se, že i já jsem slintala u výlohy. A to ne ledajaké - nemohla jsem se odtrhnout od klenotů Cartier. Takže až jednou budu slavná a bohatá, hodlám si tam koupit nějaký fakt krásný kousek. Nebo dva. Možná tři, ale to už budu muset vydělávat opravdu hodně.

Sjezdovka v Mall of the Emirates

A pak už jsme to vzali přímou čarou (a teď pozor!) ke sjezdovce. Ano - uprostřed vyprahlé pouště ve městě zázraků mají v nákupním centru pravou a nefalšovanou sjezdovku i s lanovkou, zorbingem a nadšenými lyžaři. Jen ten sníh byl falešný. A někde mezi tím pobíhal chudák tučňák, kterého si návštěvníci za tučný příplatek mohli i pohladit. Kombinéza, helma a lyže v ceně vstupenky...

Jedinou věcí, co jsme si tam koupili, byla luxusní zmrzlina - aneb naporoučej si, co chceš, a my ti to tam naházíme (ovoce, čokoláda, oříšky, lupínky, polevy, opět ovoce, a další různé dobroty). Kelímek stál myslím 24 dirhamů, ale byla fakt skvělá.

Se zmrzlinou

A pak už jsme se opět vydali do silniční džungle a směrem k hotelu. Bohužel nás po cestě chytla dopravní zácpa, takže jsme nestihli večeři. Ale co už, aspoň jsme dojedli zásoby ovoce, zahráli nějaké ty deskovky a naprosto vyřízeni se odebrali ke spánku...

Lucie

úterý 20. března 2012

SAE IX.: Den pátý - Dubai podruhé a nejvyšší budova světa, část 2 (20. února)

Jízda výtahem na nejvyšší vyhlídkovou plošinu světa zvanou "At the Top" byla doslova závratná. Člověk jen pozoroval, jak ta patra ubíhají stále rychleji a rychleji, v uších mu nepříjemně praskalo a zaléhalo a ačkoli polykal jak divý, vůbec to nepomáhalo. V nejrychlejším momentě výtah údajně jede rychlostí až 64km/hod, a to strmě vzhůru, takže přetížení s prominutím "jakoprase".


Jak už jsem psala v minulém příspěvku - hudba graduje, světla blikají stále rychleji, hlava má dojem, že exploduje... Pak vše zhasne, na vteřinu zavládne ticho a pak se otevřou dveře. Kabinu zalije světlo a když člověk zamrká a udělá dva kroky, rozprostře se před ním první pohled na Dubai z výšky. Neuvěřitelné. Samozřejmě jsme hned zamířili na venkovní plošinu. Docela foukalo, ale ani nám to nevadilo. Výhledy jednoduše byly impozantní.





A já se nemohla vynadívat. Bylo to vážně něco. Jestli někdy budete mít cestu do Dubaje, tuhle věž prostě musíte navštívit. V dálce jsme matně zahlédli i World Islands - to jsou ty umělé ostrovy ve tvaru světa a Burdž Al Arab - jediný 7* hotel na světě. No a všechno pod námi bylo vyloženě titěrné. Jen tak pro představu - následující hotel jsme fotili z plošiny, pak i ze spodu. No byla to prostě pořádná výška.






Burdž Chalífa má celkem 200 podlaží, z toho obyvatelných je 162, pak už je vysílač. Její stavba stála 1,5 miliardy amerických dolarů. Ve věži, která je celkem vysoká 828 metrů (vyhlídková plošina je v 452 metrech), je 5 hotelů, 150 restaurací a půl milionu metrů čtverečních bytů a kanceláří. Burdž Chalífa je dvakrát vyšší, než Empire State Building v New Yorku a je pokrytá téměř 25 tisíci skleněných panelů. To jen tak něco málo k náležitostem věže.


No a my se kochali pěkně dokolečka (část vyhlídky je venkovní, část vnitřní), nafotili hromadu fotek, Daniel byl nadšený z petiúrovňové křižovatky, která byla vidět, a celkově to bylo parádní. Jen při podledu vzhůru mi vždycky zatrnulo...




Samozřejmě nemohla chybět ani společná "vrcholová" fotka. Sice kvalita nižší, ale to nevadí...





Když jsme se dostatečně vynadívali a zasmáli se nad automatem na zlato (zatímco my máme automaty, ze kterých za drobný peníz vypadne sušenka nebo lahev Coca Coly, Arabům za vůbec-ne-drobný peníz vypadne plíšek zlata...), postavili jsme se do další, naštěstí krátké fronty a výtahem za urputného praskání v uších sjeli zase z oblak na zem. Daniel se pak na značnou chvíli zasekl studováním technických parametrů, povídání architektů a dalších povolaných lidí, a tak my si prostě sedli a čekali, než jsme opět vyrazili do Dubai Mall.

A když už jsme v tom obrovském nákupním centru, ve kterém nechybí ani kluziště a velké aquarium, byli, rozhodli jsme se tam porozhlédnout. No a Zuzanka nutně potřebovala vidět žraloky, tak jsme zamířili do toho aquaria. Opět jsme museli vystát frontu (!) a už jsme si to zamířili kolem prosklené stěny do proskleného tunelu. A jak jinak, i to bylo velmi efektní. Jen nás zase ještě před vstupem postavili před fotoaparát (na námi pouze holá stěna) a u východu nám jak jinak než za "nemuslimské" peníze nutili naši fotku se žraloky nad hlavou. Skutečně úsměvné. O to stejné se za ten den pokusili ještě minimálně jednou, a to v "podvodní zoo", která byla součástí vstupu.


Tahle fotka se mi fakt líbí :)

Po projití tunelu jsme tedy zamířili ještě do podvodní zoo, kde byla hromada rybiček a jiné havěti, ale taky tučňáci, všeljací plazi a vydra, která se před námi schovala a návštěvu Čechů suverénně prospala. Co se dalo dělat. Vydru jsme si tedy vynahradili aspoň obrovskou zmrzlinou v obchůdku z bakhlavou (tu jsme původně chtěli koupit, ale měli ji tak předraženou, že jsme se spokojili s cucem-na-špejli, jen teda zrovna v kelímku).

A protože už bylo docela pozdě a já nutně chtěla vidět i Burdž Al Arab a ideálně i Palm Jumeirah (jeden z umělých ostrovů), padlo rozhodnutí, že dnes už nebudeme spěchat, auto si půjčíme ještě na jeden den a zítra se do Dubaje vypravíme znovu. Pomalu jsme se proto courali nejdřív vyfotit se před Burdž Chalífou, následně pro svetry do auta, a pak zase zpátky před Dubai Mall, abychom se podívali na slavnou tančící fontánu.


Ta byla opravdu působivá (taky jak jinak - přeci jen už jsem si mohla zvyknout, že ti Arabové to prostě jinak neumí...). Stihli jsme dvě představení - jedno v půl sedmé a druhé v sedm. A na to druhé jsme si počkali hned po prvním, takže zatímco lidi se trousili pryč za nákupy nebo na kafe, my si zabrali nejlepší místa hned u zábradlí. Teda to jsme si mysleli jen do okamžiku, než fontána spustila. Příliš pozdě nám došlo, že vítr fouká proti nám a voda stříká značně vysoko. Výsledek proto byl poměrně jasný - parádně nás to osprchovalo. Několikrát... A nejhorší byl ten pohled, kdy člověk pozoroval, jak se na něj valí ta mokrá clona a utéct nešlo. Takže sranda byla :-)


Protože jsme už docela měli hlad a v zásobě jsme s sebou měli jen trochu suché pity, vyrazili jsme pomalu k autu a zpátky do Umm Al Quwain, kde na nás už zase čekala perfektní večeře. Další skvělý den za námi, úžasný před námi.

Lucie

pondělí 19. března 2012

SAE VIII.: Den pátý - Dubai podruhé a nejvyšší budova světa, část 1 (20. února)

Konečně přišlo pondělí a s ním druhý výlet do Dubaje. Ale hlavně - konečně se podíváme na Burdž Chalífu a do moderní části města. Na tento den jsem se těšila asi nejvíc. Stará část mě zas až tak nenadchla, ale mrakodpapy byly i z dálky impozantní. A tak když jsme se vykopali z postele (bylo opět něco kolem deseti dopoledne, našeho času ale pouze sedm ráno) a došli si na snídani, rychle jsme se sbalili, naskočili do auta a už uháněli po jedné z dálnic směrem na Dubai.


Rozhodli jsme se to vzít po pobřeží, a tak jsme to vzali přes města (a zároveň Emiráty) Ajman a Sharjah, což jsou vlastně jen taková předměstí Dubaje. Někde jsme zaslechli, že v Sharjahu na Blue Souq mají ještě lepší ceny zlata než na Gold Souqu v Dubaji, a protože Zuzanka si chtěla odvést nějaké náušnice, vydali jsme se i tam. Nakonec jsme ale zlato nepořídili. Místo toho jsme s Danielem ukecali prodejce v antiku na dřevěnou sošku velblouda - původně za ni chtěl tuším 70 dirhamů, odnesli jsme si ji za 27. A Zuzka s Filem nakupovali prádlo :-)


Uvnitř Blue Souq ve městě Sharjah.
Pak už ale byl tak akorát čas, abychom dojeli do Dubai Mall - obrovského nákupního centra, ve kterém byl i vstup na Burdž Chalífu. Ano, přesně na TU Burdž Chalífu, která je nejvyšší budovou světa. Vstupenky jsme kupovali přes internet týden dopředu a už tak byly termíny poměrně vyprodané, na místě už nebyl volný jediný lístek.


Jinak Dubai Mall je taky největší na světě - tentokrát nákupní středisko. Jeho celková vnitřní plocha je 55ha (pronajímatelná pak "jen" 35ha), má 1200 obchodů a jen tak pro představu, brněnská Vaňkovka by se do něj se svými 130 obchody a 3,7ha prodejní plochy vešla téměř desetkrát. Takže vlastně to je jen takový drobeček, že...


Když jsme zaparkovali a propletli se centrem, stanuli jsme před vstupem na Burdž Chalífu. Předběhli jsme celou frontu a vyzvedli si on-line vstupenky. Měli jsme chvilku čas, tak jsme si skočili na nějaký místní sendvič z rychlého občerstvení - spousta masa v tortile. Byl moc dobrý, podobný fast food bych brala i u nás. No a pak už jsme prošli vstupem a čekali na "naši hodinu" v takovém předsálí, nebo jak to nazvat.




Byla tam velká světelná maketa věže, k tomu spousta informací a interaktivní dotyková tabule/stůl (bylo to uprostřed místnosti na zemi, proto ten stůl). Člověk k tomu přišel a na otáčející se zeměkouli ukázal na některé z velkých vyznačených měst. A ono mu to Burdž Chalífu zobrazilo v panoramatu daného města. Nejvýrazněji bylo vidět, jak je obrovská, když se zobrazila v Istambulu. Ale zajímavý byl pohled i na Eiffelovku a vedle ní tenhle skleněný kolos...


A já už se nemohla dočkat. Konečně se ručička na hodinách přiblížila ke třetí hodině odpolední a u bezpečnostního rámu se začala tvořit fronta. Tak jsme se zařasili i my. Můj problém ale je, že nesnáším fronty a naprosto bytostně nenávidím lidi, co předbíhají. Jsem na to vážně alergická (asi mě to naučily obědy ve školní jídelně, nebo fakt nevím).


No a když si tam dvě zlatem ověšené muslimky a dva tlustí muslimové začaly suverénně předbíhat, měla jsem chuť po nich skočit a udělat jim něco nepěkného. Naštěstí jsem se nechtěla dopustit mezinárodního foux pas, a tak jsem po nich jen házela značně nevraživé pohledy, schválně se jim stavěla do cesty (předběhnout se nás snažili několikrát) a kdyby mi rozumněli, vyslechli by si docela peprný komentář.

Pohled na vrchol Burdž Chalífy.

No a pak už nám vstupenky prohnali scanerem (nebo tak něčím - prostě načetli čárový kód pod parskem) a pustili nás dovnitř. Ještě jsme museli sundat všechno kovové, kabelky a batohy prohnat scanem a sami projít bezpečnostním rámem. Pak nás nahnali před fotoaparát, vyfotili nás a do rukou nám vrazili pořadové číslo. To aby nám pak u východu mohli za skutečně nekřesťanské (a asi i nemuslimské) peníze prodat naši fotku s Burdž Chalífou v pozadí (ačkoli to bylo foceno vevnitř. Ó, pochválen buď photoshop...) A už jsme procházeli různými chodbami, ve kterých byly opět velmi efektně různé informace o věži - například simulace, jak se stavěla, fotky ze stavby, technické parametry atd. No a samozřejmě taky prosklený pohled od úpatí věže až na vrchol...

No a pak byla další fronta - tentokrát na výtah. A ne jen tak ledajaký výtah! Mám dojem, že to byl jeden z českých výtahů, který do mrakodrapu dodávala pardubická firma (ale úplně jistá si tím taky nejsem, každopádně nějaké tam od nich jsou). Frontu jsme vystáli (byla rychlá), vpustili nás do kabiny a jak jinak - opět celá jízda až do 124. patra byla velmi efektivní. Stále rychlejší a výraznější hudba, blikání výtahu, výrazné gradování až ... vše zhaslo a před námi se otevřel výhled na Dubai. Následující video je naprosto výstižné (není moje, našla jsem ho na youtube):




A tak jsme se konečně vydali na vyhlídkovou plošinu zvanou "At the Top", ačkoli vrcholem věže rozhodně není - nachází se přibližně v půlce, ale i tak už to je značná výška. To ale zase až v příštím příspěvku, tenhle je už tak dost dlouhý...


Lucie

středa 7. března 2012

SAE VII.: Umm Al Quwain Beach Hotel

Když jsme se narychlo rozhodovali, kam že to na tu dovolenou pojedeme, vybírali jsme mezi několika hotely. Popravdě řečeno jsme moc netušili (nebo aspoň já ne), jaký je mezi nimi rozdíl kromě počtu hvězdiček a vzdálenosti od pláže. Z propagačních fotek toho člověk stejně moc nevyčte, a když jsem se nabídkami začala prohrabovat, označení jednotlivých měst a emirátů pro mě bylo stejně srozumitelné, jako kdyby to rovnou napsali v těch jejich klikyhácích. Takže se dá říct, že jsme nakonec jeli tak trochu naslepo...


O co ale šlo - dovolenou jsme kupovali přes portál www.dovolena.cz, ale finálně byl zájezd od Fischera. Ve výběru na internetu ale mají šílené množství hotelů, a tak jsme prostě zkoušeli hledat. Požadavky jsme měli jasné - Spojené Arabské Emiráty, all inclusive (nebo aspoň polopenze), termín od 15.2. do nejpozději 26.2., 4 dospělí lidé, ideálně kolem 20 tisíc korun. A z toho nám vypadl užší výběr, který jsme ještě zúžili, a vypadli nám dva adepti: Al Hamra Village ve městě Ras Al Khaimah (český popis zde)  a Umm Al Quwain Beach Hotel (odkaz na český popis zde) ve městě (světe div se) Umm Al Quwain.

Prošli jsme si recenze na dovolené v obou hotelích (obojí byly kladné) a nakonec se kvůli vzálenosti od pláže rozhodli pro Umm Al Quwain - zatímco ten leží přímo na pláži, Al Hamra Village to má podle popisu 500 metrů. Ano, jsme líní a nechtělo se nám namáhat. A nakonec se to ukázalo jako perfektní volba. Umm Al Quwain totiž nejen, že měl výborný poměr cena : výkon (rozuměj - cena last minutová, za plnou palbu by to asi tak super nebylo), ale leží podstatně blíž Dubaje a měl pro nás i lepší polohu na cestování.


Umm Al Quwain Beach Hotel leží asi 50 kilometrů od mezinárodního letiště v Dubaji. Cesta pak zabrala asi 35-40 minut. Hotelový komplex je menší, spíš takový domácký. Po pár dnech už jsme si pamatovali většinu místních zaměstnanců a oni si evidentně pamatovali nás. Komplex se skládá z hlavní budovy, kde je recepce, restaurace a místnůstka s počítačem a internetem. Kolem pak jsou rozestavěné "vilky" s apartmány.


Zahrada mezi jednotlivými "vilkami".

Na webu některé z českých cestovních kanceláří jsem našla tento popis: "Prostorné, klimatizované pokoje apartmánového typu se skládají ze dvou místností (ložnice a obývací pokoj s rozkládacím lůžkem). Pokoje mají koupelnu s vanou nebo sprchou a WC, SAT/TV, telefon, minibar (první konzumace zdarma, doplnění za poplatek), terasu nebo balkón." A s tímto popisem naprosto souhlasím, takhle to skutečně bylo. Každý den dopoledne pak přišli uklízeči a vyměnili nám ručníky, ustlali postele, zametli všudypřítomný písek a zase odešli.

"Společenská" místnost s křesly, televizí, lednicí a dveřmi na balkón.


Ložnice - na pravé straně byla ještě vestavěná skříň a vstup do koupelny.

Jídlo jsme měli řešené jako all incslusive, takže snídani, oběd i večeři jsme měli formou švédských stolů. A výběr byl skutečně pestrý, vždy jsme si všichni čtyři pochutnali a nacpali toho do sebe, co se jen dalo... K tomu jsme celý den (9:00-21:00) měli výběr alko i nealko nápojů zdarma. Ten jsme si dali buď při jídle v restauraci, nebo přes den v baru u hotelového bazénu. Ostatní, kteří měli jen polopenze, měli pití při večeři také (alko i nealko), jindy si ho ale museli kupovat.


U hotelu samozřejmě byl i bazén. Ani malý, ani velký, zkrátka tak akorát. Voda byla na koupání příjemná i večer, když zapadlo slunko a moře bylo studené. Okolo bazénu byla k dispozici lehátka a u baru k půjčení ručníky. Ty jsme si půjčovali i na pláž, kterou od bazénu dělilo jen pár schodů. U bazénu byla samozřejmě převlékárna, venkovní i vnitřní sprcha (ta venkovní hlavně na opláchnutí, když šel člověk od moře do bazénu) a toalety. No prostě ideálka. K našim pokojům jsme to měli pár kroků, takže nebyl problém doběhnout si pro knížku, opalovací krém nebo brýle. Idylka.

Výhled od bazénu na moře.
A Abych nezapomněla na pláž - ta je hotelová. To znamená, že není veřejná, a tudíž není problém se na ní koupat ve dvoudílných plavkách. Na těch veřejných je potřeba mít alespoň jednodílné plavky, a to ještě značně decentní. Na pláži u hotelu jsou pevné slunečníky a u nich lehátka. Není jich sice moc, ale vždycky jsme se vešli. Možná to bylo i tím, že jsme tam byli v únoru, to nevím.


Pláž je čistá a moře průzračně modré. Jen na okrajích u hraničních kamenů je sem tam nějaká vyplavená síť, kus bójky a podobně. Co jsem ale přes kameny koukala na vedlejší pláž, ta byla pěkně zabordelená, takže jsem našemu hotelu těch pár odpadků odpustila.

A těch mušli, co tam bylo! Sbírali je pravděpodobně jen Češi, takže jsem si dovezla spoustu krásných úlovků (i když Daniel výrazně protestoval...).

Lucie