SIC-SAR XX.: korálové Alghero a spaní v olivovém háji vedle letiště (11.-12. srpna)

Městečku Alghero ležícímu na severozápadě Sardinie se přezdívá Malá Barcelona - jednak má katalánský vzhled,jednak vzdálenost přes moře k Barceloně je jen 300 kilometrů. Druhým oficiálním úředním jazykem v Algheru je katalánština. Důvodem je historické obléhání a dobytí města španělsko-katalánským vojskem ve 14. století. I keramické tabulky s názvy ulic jsou proto dvojjazyčné. Toto nádherné přístavní město je také proslulé těžbou červených korálů. Najdete tam proto spoustu krámků, kde si můžete koupit z korálů vyrobené šperky, dekorace a mnoho dalšího.

Protože jsem si zatím pro sebe na dovolené nic nekoupila (tedy kromě tří krabic vína, že. Ehm...), rozhodla jsem se pro červené korálové náušnice. Samozřejmě chvíli bylo potřeba hledat ty nejkrásnější, jak jinak, ale pak naše téměř poslední peníze (12€) za jedny padly. A v tu chvíli mě ani moc netrápilo, že v peněžence už opravdu moc peněz není. S tím už jsme jednoduše byli smíření.

Abyste pochopili - nějaké peníze jsme sice ještě měli, ale na nocleh v Bed&Breakfast, který většinou stál kolem 60€ za noc, to už nebylo. Na účtu sice ještě mělo být asi deset tisíc, ty ale stále byly v depozitu společnosti, která nám pronajala auto. Měla nám je vrátit do pondělí. Jenže ona zrovna byla neděle. Takže jsme prakticky byli bez peněz. Co se dá dělat, poslední nocleh tak bude muset být trošku punk.

Navíc na letišti jsme potřebovali být v sedm ráno, takže bychom stejně museli vstávat strašlivě brzo, abychom to stihli. A tak jsme se rozhodli, že se necháme odvést k letišti a usteleme si někde poblíž. A jak jsme řekli, tak jsme taky udělali.

Protože už vlastně nebylo potřeba šetřit, skočila jsem ještě do obchodu a nakoupila nám supero-italiano-večeři - prosciutto, sýr, bagetky, sušená rajčata a lahev vína. S touto sestavou prostě musíme vydržet až do příletu do Bratislavy, no ne?

Po prohlídce města a nějakém tom lelkování a pozorování moře, což vřele doporučuju, je to paráda, jsme se vydali hledat spoj na letiště. Obkroužili jsme park Giardini Giuseppe Manno poblíž přístavu a na jeho konci objevili turistické informace. Paní sice anglicky moc neuměla, ale brzy pochopila, co chceme. Vytáhla lísteček s časy odjezdů a na mapě nám vyznačila zastávku. Ta se nachází na Via Cagliari (zastávka Porto Terra) hned u parku a na letiště jezdí společnost ARST - linka AL.F.A. (Alghero-Fertilia_aeroporto). Autobusy navíc odjíždí snad každou hodinu, takže prostě pohodička.

Po cestě na letiště jsem z našeho plánu byla poněkud nervózní, což se tedy nezměnilo ani po celou noc. Nicméně celou cestu jsme koukali, kde by to tak asi šlo. Jak se ukázalo, hned u silnice na letiště rostou vysoké husté stromy a za nimi jsou políčka a olivové háje. Jop, to by šlo. Takže jsme se nechali vyložit u letiště, kousek cesty se vrátili a zapluli mezi zeleň. Tam jsme si nejdřív rozložili jen večeři, v klidu se najedli a čekali na tmu. Pro jistotu. Přeci jen postavit stan za světla takhle blízko letiště by asi nebyl úplně nejideálnější nápad. A pak už jen postavit stan, naházet věci dovnitř a spát. Jenže to bych nebyla já, kdybych zase něco nevyvedla...

Někdy uprostřed noci mě vzbudila myš. Hrabošila mi těsně u hlavy, jen byla na druhé straně síťky vnitřní komory stanu. Přesouvala se a pořád cosi okusovala. Nepomohlo, když jsem rukou praštila do síťky, ani když jsem sama šustila víc než ona, abych ji vystrašila. Dan už byl samozřejmě také vzhůru a nespokojeně se vedle mě vrtěl (akorát jeho nevzbudila ta myš, ale já).

Takto to pokračovalo několik dalších minut, až jsem se naštvala, vzala baterku a chtěla na tu myš posvítit. A přesně v tu chvíli Dan otevřel oči a chtěl mi k tomu něco říct. To už ale nestihl, protože jsem rozsvítila a míříce skrz síťku na myš jsem oslnila nás oba. Jaksi mi nedošlo, že ta vnitřní síťka je dost hustá, světlá a vlastně neprostupná. Takže plná dávka světla se odrazila a v tu ránu jsme oba byli slepí... No co si budeme povídat. Myši to bylo úplně jedno, Dan mě málem zabil a já si musela přiznat, že ve dvě ráno prostě neoplývám zrovna nejlepšími nápady.

Naše poslední sardinské ráno proběhlo v pohodě - vstali jsme asi v šest, sbalili věci, udělali nezbytnou hygienu a zamířili na letiště, odkud nám v devět letělo letadlo do Bratislavy. Tam se sice lehce zkomplikovala situace, protože jsme nestihli autobus Student Agency do Brna, a tak jsme museli na vlak. Nutno říct, že jejich vlakové nádraží je ještě horší a výrazně hnusnější než to naše brněnské. A pak už jen počkat na mašinku a hurá domů...

Sicilsko-sardinské dobrodružství, na které jsme si koupili jen letenky, dvě mapy a dva průvodce, a zbytek nechali náhodě, bylo u konce. Dovolená to byla skvělá. Náročná i odpočinková, koupací i poznávací, prostě taková, jakou jsme si ji udělali.

A příště zase o mých jiných dobrodružstvích - třeba o Japonsku nebo roadtripu s naší famílií po Dánsku.

Lucie

SIC-SAR XIX.: Svátek svícnů v Sassari (10. srpna)

Do Sassari jsme přijeli pozdě odpoledne a okamžitě zamířili na naše ubytování. Tam jsme si rychle dali sprchu, hodili na sebe něco normálního a vypravili se do města na procházku a večeři. Jak jsem psala minule, měli jsme štěstí - právě totiž probíhal Svátek Svícnů.

Festa dei Candelieri se v Sassari koná u příležitosti oslav Nanebevzetí Panny Marie. Obyvatelé každý rok obnoví svůj slib daný v 16. století Panně Marii, aby zbavila město morové epidemie. Od té doby začali představitelé skupin občanů nosit na procesí rok co rok sedm velkých svíček. Každý zastupoval jednu skupinu nebo lépe řečeno jeden ze starých cechů města: venkovské skupiny (statkáře a pastýře, zelináře a koláře) i menší skupiny (krejčí, zedníky, ševce, obchodníky). S postupem času, spolu se změnami společnosti, i tato řemesla podstoupila řadu změn. Některé skupiny byly přidány, jiné opustily procesí, jako to dávno učinili obchodníci.

Celé procesí vypadá asi takto: skupiny mužů ve stejnokrojích na rukou nesou obrovské ozdobené "svíce" často se soškou Panny Marie na vrcholu. Další mají v rukou stuhy, které postupně obtáčí kolem svíce. Do toho tančí, zpívají, halekají. "Nosiči" do rytmu zlehka poskakují, co chvilku se zastavují, otáčí svící a roztancovávají i okolo stojící. Celé to doprovází další stovky lidí a procesí se pomalu sune městem.

Docela dobře to zachytilo toto video:

Byla to hezká podívaná, ale my byli docela hladoví. Chvilku jsme se procházeli po městě, sledovali slavnost, seděli na náměstí a nasávali atmosféru a nakonec zapadli do úzké uličky, kde jsme si sedli do restaurace a dali si večeři. Byla to maličkatá (asi) pizzerie v boční uličce. Koukám do map, a pravděpodobně to byla Pizzeria Retro na Via Antonio Canopolo 2.

Po jídle už jen následovala cesta na náš Bed&Breakfast Casa Flora, který byl mimochodem naprosto úžasný, a ráno do našeho posledního sardinského města - do Alghera. Vlakem je to přibližně půl hodinky.

A právě v Algheru na nás čekalo poslední (a velké) dobrodružství naší cesty - squat v olivovém háji vedle letiště...

Lucie

SIC-SAR XVIII.: křížem krážem z Cagliari do Sassari (10. srpna)

Ráno nám začalo vtipně - bylo potřeba před vrácením umýt auto a zamaskovat škrábnutí v laku. No, tedy škrábnutí... Vzali jsme to o keř. Hodně tvrdý keř a ve velké rychlosti. Přes skoro celý bok. Takže se v tom bleděmodrém laku našeho Fiátka Pandy rýsovala bílá tenká čára od předního kola až k zadním dveřím. A vzhledem k tomu, že při půjčování si na "slepou mapu" auta obkreslili každé škrábnutí, moc se nám nechtělo platit nekřesťanské peníze za nový lak.

Zkoušeli jsme to vším možným - umýt, vyšůrovat leštěnkou, nějakými přípravky atd. No nic, pořád to bylo vidět. Nakonec se jako nejlepší varianta ukázalo mé melounové tělové máslo - když se nanesla tenká vrstvička a rozleštila se, ve správném úhlu slunečních paprsků nebylo vidět vůbec nic. A shodou okolností jsme pak před půjčovnou zaparkovali naprosto ideálně, takže ten velký Ital na žádnou rýhu nepřišel. Tadá! Jde se prozkoumat Cagliari.

Naše první kroky zamířili někam na lavičku, kde se nasnídáme, prolistujeme průvodce a rozhodneme se, co dál. Dalším úkolem bylo najít internetovou kavárnu, kde si zjistíme spoj do Sassari a následně další den do Alghera. Vše jsme zvládli a vypravili jsme se do historického centra Cagliari, tedy čtvrtí Marina a Castedu.

Připravte se, že je to trošku do kopce, což s batohy na zádech nebylo fajn. Ve výsledku to ale nebylo nic strašného. Pak už se člověk dostane do starých uliček čtvrti Marina, která je přímo nad přístavem, a je to krásné. My jsme pro přístup zvolili dlouhé schody k Bastionu di Saint Remy. A bylo to dobré rozhodnutí - ty výhledy stály za to.

Ale ve zkratce to nejdůležitější:
Čtvrť Marina je plná restaurací a tratorií, nejvýznamnější památkou zde je renesanční kostel S. Agostino. Ulice Via G. Manno odděluje čtvrť Marina od Casteddu (starého města, také Castello). Zde jsou nejvýznamnější stavby ve městě. Ve střední části, na východě, se nachází katedrála ze 13. st. Průčelí chrámu je z roku 1933 a je napodobeninou dómu v Pise.

Původně byl na staré město vstup možný pouze dvěma branami, jižní se nazývá Torre dell'Elefante, a je z roku 1307. Severní brána se jmenuje Torre di San Pancrazio. U severní brány na Piazza Arsenale se nachází Národní archeologické muzeum (Cittadella dei Musei) s prehistorickými a antickými nálezy ze Sardinie. 

Dvě stě metrů severovýchodně od muzea najdeme amfiteátr (Anfiteatro Romano) z 2. st., který v současné době slouží jako přírodní divadlo. K dalším významným památkám ve městě náleží především raně křesťanský kostel San Saturno z 5. až 6. st., nejstarší sakrální stavba na Sardinii. Dále pak poutní kostel Santa María di Bonaria.

My navštívili vlastně skoro vše z výše popsaného - katedrálu, nějaké ty kostely, vylezli na Torre dell'Elefante, která se jmenuje podle na ní umístěné sošky slona, viděli amfiteátr (který byl tedy dost zklamání - oplocený a nic moc) a nakonec se vypravili na vlak do Sassari. Tam na nás čekalo milé překvapení - ve městě zrovna probíhal Festa dei Candelieri, Svátek svícnů. 

Další den utekl jako voda a nám se sicilsko-sardinské putování pomalu chýlilo ke konci. Ale o tom zase až příště.

Lucie

Jak Lucie putovala po Japonsku...

... a neměla čas psát blog. Trošku pohádka, trošku výmluva, co si budeme povídat. Nicméně jsem zpátky, vstřebávám zážitky a brzy se i o této velké cestě na Dálný východ dočtete tady na blogu.

Abych vás ovšem nenapínala tak dlouho, tak aspoň malé shrnutí - ta země je neuvěřitelná a jiná. Představte si všechny bizarnosti světa a vynásobte si je tak pěti. K tomu přihoďte tisíce turistů, Geishi, chrámy na každém kroku, rýži aspoň dvakrát denně a máte Japonsko. No a samozřejmě sushi, rozsypaný čaj místo písma a ustavičně pronášené Arigatou Gozaimasu [arigató gozaimas] (= děkuji velmi pěkně).

Byl to jednoznačně zážitek, ze kterého jsem si na pět dní odskočila i do Jižní Korei a především Seoulu.

Než se k tomu všemu ale dostanu, koukněte aspoň na fotky, ať vás trošku navnadím.

Takže se těšte a kochejte se, já se kochala ustavičně :-)

Lucie

SIC-SAR XVII.: rudé skály Arbataxu a nádherné pobřeží Costa Rei (9. srpna)

Jestli chcete zažít skutečně bílé pláže a romantiku jako prase, vyražte na Sicilské východní pobřeží, tedy Costa Rei. Z toho se picnete - kilometry bílého písku, kolem pláže stromy, skoro žádní lidé. No pohádka. K tomu se ale ještě dostanu.

Naše první zastávka další den byla v Arbataxu, který je známý rudými skalisky vystupujícími z moře. A podívaná je to vážně pěkná - tříští se o ně vlny, takže to všude stříká, hučí, je to krásné. A taky je tam keška, takže odlov byl povinný.

Po odlovu jsme opět nasedli do auta a vydali se na jih na koupání. Ty nádherné bílé pláže začínají hned pod Arbataxem, je to ale ještě hodně blízko u měst a hlavní silnice ze severu, a tak si myslím, že tam bude víc lidí. My se v průvodci dočetli, že obzvláště krásná je oblast právě Costa Rei, a tak jsme zamířili hned tam. 

Hlavní silnice vede přibližně tři kilometry od pobřeží, člověk se proto musí správně uhnout a zajet do některé z vesniček. Náš cíl byl maličký poloostrůvek u Capo Ferrato (ano, keška), kde jsme se zároveň rozhodli strávit půl den na pláži. A bylo to famózní!

Kilometry bílého písku (občas se suchýma řasama, ale to jsme tomu místu fakt odpustili) a my tam byli skoro sami. Jestli nás tam dohromady mohlo být třicet? K dalším lidem na pláži jsme to měli 50 metrů! Nechápu to - byla půlka sezony, kousek od nás kepm, ale stejnak liduprázdno. No prostě boží :-)

Den jsme prováleli na pláži, co si budeme povídat. Sice to odnesli naše spálené zadky, ale bylo nám tuze krásně. Toto byl taky poslední den, kdy jsme měli půjčené auto. Druhý den ráno jsme ho museli vrátit v Cagliari. Plán byl proto jasný - přespat co nejblíže městu (ideálně zadarmo), předat auto, projít si Cagliari a přesunout se vlakem do Sassari, kde strávíme další noc.

A jak jsme řekli, tak jsme udělali. Spát na pláži je na Sardinii zakázané, o spaní v autě u pláže se ale nikde nemluvilo. Pro tuto příležitost jsme našli skvělé místo u spiaggia di Cala Regina - pláž, parkoviště, křoví (které nejen nám posloužilo místo toalety), strážní věž, kterou můžeme omrknout.

Když se setmělo, šli jsme spát do auta a zamkli jsme se, přeci jen už to je celkem kousek od civilizace. A udělali jsme dobře. Těsně před svítáním jsem se probudila a zjistila, že kolem nás parkují další auta (večer jsme byli sami) a v okolí se pohybují lidi. Asi rybáři, ale mě to dost vyděsilo. Takže jsem ještě napůl oblblá začala budit Dana.

"Dane, Dane, vzbuď se!"
"No co je?"
"Kolem jsou nějaký lidi. A auta!"
"Jsme na parkovišti, to je normální, že tu jsou auta."
"Ale včera tu nebyly!"
"A dělají něco divnýho?"
"Ne, jen tu jsou."
"No, tak mi dej pokoj a spi..."

Toliko ke starosti o svou drahou polovičku. No nic, zaspala jsem je a ráno už tam zase nebyli - ani lidi, ani auta. A uznávám, když jsem rozespalá, situace nevyhodnocuju úplně dobře... Což se během dovolené projevilo ještě několikrát (takže jsem ráda, že mě Dan nezabil)...

Lucie

SIC-SAR XVI.: malované Orgosolo a sicilské "Alpy" (8. srpna)

Plán byl jasný - vzít ostrov napříč přes hory, zajeto do známého Orgosola a dostat se na východní pobřeží. A tak jsme se vypravili na cestu, krátce se zastavili v jedné z vesniček po cestě, dali si pauzu u jezera Fiume Tirso a už se řítili po horských serpentinách na malovaného města.

Orgosolo je známé pro své "murales". Jde o politické malby, které lze najít na zdech po celém městě. Přibližně od roku 1969 murales odrážejí různé aspekty politických bojů na Sardinii. Zabývají se ale i mezinárodními otázkami a konflikty. Najít tam tak můžete útok na WTC z 11. září 2001, válku ve Vietnamu a další.

Toto město je však jedno z nejnebezpečnějších na ostrově. Proč? Protože právě sem utekli bandité, kteří tak nějak neuznávali obecně platné zákony a četníky. Měli své vlastní zákony, kterými se řídili. Je o nich i film z roku 1960 "Bandité Orgosola".

No, tedy "nebezpečné". Nám se nějakým nedopatřením povedlo odejít od auta a nechat v něm klíčky. V zapalování. S veškerou naší výbavou na zadním sedadle. V klídku jsme se procházeli městem, obdivovali malby, nakoupili suvenýry a teprve po cestě zpátky k autu Dan zjistil, že je nemá. Chvilka nervózního hledání, já už nás viděla, jak prohledáváme spletité uličky města, kudy jsme chodili. No nic, klíčky nikde. 

Dan zkusmo vzal za kliku a jéje, ono je odemčeno. A druhé jéje, klíčky se vesele houpou v zapalování! No takže dobrý, zas tak nebezpečný to město není, když i po dvou hodinách je auto stále na svém místě a nevykradené...

Čas zvednout kotvy a najít v horách ubytování. Zajímavé je, že jsou velmi podobné Alpám - vegetací, vzezřením, strmostí a tvarem. A hned od východního pobřeží se zvedají až na dva tisíce metrů nad mořem. A když si to tak křižujete po horských serpentinách, klidně si přímo před vás hopne stádo koz a vesele si přechází silnici. Dost jsme se podivovali, kde se tam vzali, ale jednoduše seskákali ze svahu a pokračovali dál na druhé straně. I s bačou.

Řekli jsme si, že přespíme v Ursulei - malinké vesničce v horách. Našli jsme si tam i Bed&Breakfast. První problém přišel ve chvíli, kdy jsme tam volali po cestě, zda mají volno. No, paní neuměla anglicky ani slovo. Po chvilce zkoušení všeho možného Dan jen zahlásil do telefonu: "Já vám taky nerozumím, ale za chvíli jsme tam," a zavěsil. No, měli jsme tušit, že to bude ještě sranda.

Ubytování provozovala italská stařenka nepolíbená cizincema. Ale dobrý, za pomoci frází z průvodce jsme se nějak domluvili. Pokojík pěkný, koupelna taky, to půjde. Jenže my měli v peněžence 30€ (pokoj stál 50€) a co čert nechtěl, nejbližší bankomat byl 20 kilometrů. Ano, dvacet kilometrů serpentinama a ve městě, kam jsme chtěli dojet zítra. No tak nic no, vracet se sem už nebudeme. Jakože "italsky" jsme to vysvětlili a znovu se vydali na cestu. Trapas nad trapas.

Jenže se začalo hodně šeřit, cesta byla ještě daleká a nic se nám hledat už nechtělo. Nedá se nic dělat, zakempíme někde u cesty. A tak jsme s Fiátkem jen uhnuli na nějakou polní cestu a z ní zajeli do křoví mezi stromy. Rozdělali stan a večeři a v naprosté tichosti si užívali večer pod hvězdami. Někde v okolí štěkal pes (takže já byla jak na trní, jestli nás neroztrhá nebo nás někdo nezastřelí, že jsme na soukromém pozemku...), ale přečkali jsme to ve zdraví.

A další den nás čekalo opět moře.

Lucie

SIC-SAR XV.: Starověký Tharros a večer v Oristanu

Naše další cesta mířila na poloostrov Sinis, kde se nachází antické město Tharros. Většina odhalených památek pochází z období římské říše a počátků křesťanství. Kromě posvátného místa Féničanů lze vidět lázně, základy chrámu a část osídlení se zbytky domů a dílen řemeslníků.

Podle archeologů kdysi mocnou pevnost založili v Féničané 8. století př. n. l. Na zbytcích vesnice typu nuraghi vystavěli své posvátné místo pod širým nebem stejného druhu, jaký lze nalézt v několika lokalitách osídlených Féničany v západním Středomoří a považovaných za první známky kolonizace a urbanizace.

Tharros byl osídlen až do 10. století našeho letopočtu, a to nejdříve Féničany, dále Puny a nakonec v Římany. Město bylo opuštěno pod tlakem invazí Saracénských nájezdníků.

Než dojdete k samotnému městu, minete pás pizerií, barů, kaváren a nejrůznějších stánků - se suvenýry, hromadou drobností, pohledy apod. Danovi se rozpadly boty, a tak jsme mu u černocha, který měl jeden ze stánků, koupili kožené sandály. Byly za docela dobrou cenu, ale že by to byla kvalita nad kvalitu, to zase ne. Nicméně zbytek dovolené vydržely a na občasné nošení je má ještě teď.

My jsme na Tharrosu byli už pozdě odpoledne a ukázalo se to jako dobrá volba - hodně turistů v době našeho příjezdu odjíždělo, mezi pozůstatky města tak bylo jen málo lidí. Doporučuju proto vydat se tam buď brzo ráno, nebo právě k večeru. Mezi červencem a zářím mají otevřeno do 19 hodin, v ostatních měsících jen do 15 hodin.

Po Tharrosu jsme se vypravili na samotný cíp poloostrova - kolem jedné z četných strážních věží, abychom odlovili kešku. A pak už jsme zamířili zpět do Oristana, kde jsme si našli Bed&Breakfast a ubytovali se.

Jak jsme náhodou objevili nejlepší podnik v Oristanu

A teď si povíme pohádku... Večer po vybalení věcí a sprše jsme si řekli, že vyrazíme do nějaké místní restaurace, abychom ochutnali zdejší jídlo. To jsme ale ještě netušili, jaká se z toho stane bojovka a následně hádka. Ono totiž všechny restaurace v centru byly plné. A když nebyly plné, byly ukrutně drahé. A tak jsme chodili, hledali, a já už totálně šilhala hlady. 

Když už můj hlad dosáhl maxima, šla jsem si koupit do "hladového okna" kus něčeho "jako-hranatá-pizza". A Dan byl naprdnutý, protože si představoval, že povečeříme nějak hezky. Takže jsme se trochu štěkli. (Že by mi malý kousek pizzy zabránil jít ještě na večeři? Pche!) Díky zaplácnutému žaludku jsem však byla výrazně vstřícnější a nenervovalo mě k nepříčetnosti, že jsme ještě nenašli žádné volné místo v restauraci. Znáte to, hladová ženská :-D A tak jsem ani neprotestovala, když jsme šli hledat dál od centra.

A pak se stal zázrak. V zapadlé uličce jsme našli nevýraznou místní trattorii. Uvnitř zrovna italská rodinka slavila nejspíš něčí narozeniny. My se usadili opodál a čekali. Jídelní lístek jen v italštině, servírka neuměla anglicky ani slovo, přizavolala proto nejspíš majitelku z kuchyně. Ta uměla pár slov francouzsky.

A tak jsme si rukama, nohama, lámanou franczouštinou a s minimem angličtiny objednali večeři. Já chtěla kalamári a Dan špageti s mořskými plody. To, co nám přinesli, však překonalo naše očekávání. Nebe v puse! Obrovské talíře s hromadou jídla, červené víno (my nakonec zvládli dva litry), karafa vody. Přecpali jsme se k prasknutí. A za to vše jsme zaplatili necelých 20€. No byli jsme nadšení!

Tu boží restauraci jsem se snažila dohledat podle map a myslím si, že to je Trattoria Portixedda by Maria Neves. Chvilku jsem googlila a nejspíš jsme měli fakt kliku - o tomto podniku totiž básní i lidé na TripAdvisoru a my ho objevili náhodou!

Po opulentní večeři už jen stačilo se odvalit ovínění domů a spát. Ráno nás totiž čekala cesta do vnitrozemí. Konec pohádky.

Lucie